Rubrika: POVÍDKY

„Magdo, mohl bych tě pozvat na kafe?“ „Nemohl. Jsem přece vdaná žena, mám ráda svého manžela, je to moc hodný člověk, nemohu s tebou pořád někam chodit…“ „Jejda, jaké pořád? Vždyť jsme spolu nikde nebyli ani nepamatuju. A říkal jsem Magdo na kafe, ne na rande. A když jdeš na kafe s Kateřinou, to ti Více …

„Prepáčte, čakáte niekoho, možem si sadnút vedla vás?“ Zeptala se mne mladá žena a tvářila se rozpačitě. Přišel jsem na druhý večer bratislavského jazzového festivalu o trochu dřív. Zjistil jsem, že když si včas obsadím místo v první řadě volného sezení, budu mít skvělý výhled na pódium a před sebou volný prostor na moje dlouhé Více …

Markéta vyšla z lesa, zastavila se na okraji mezi posledními stromy, chvilku stála, nejistě se rozhlížela, ještě pořád se mohla vrátit do bezpečí na hřeben Háje. Vesnici měla před sebou jako na dlani. Z mnoha domů ještě stoupal kouř, střecha kostela hořela. Ale Turci už zřejmě vesnici opustili. Rozhodla se jít dolů do vesnice, napříč Více …

„Magdo, nešla bys se mnou na Janáčka na Její pastorkyňu?“ Podívala se na mne shovívavým pohledem, jak se díváme na člověka, který se úplně zbláznil. „To jako myslíš na tu operu?“ „Jo, na tu operu. Hrají ji v Brně v Janáčkově divadle. Kdys byla naposled na nějakém koncertě?“ Odjela s židlí od počítače, zaklonila unaveně Více …

Louky nad Suchovem považuji za nejkrásnější místo v našem regionu. Přitom jsem o nich před pár lety neměl ani tušení. Nejdete tu všechno. Louky na nichž je rozhozeno pár starých dubů podobně jako v Čertorijích nebo na Vojšicích. Uděláte pár kroků z louky do lesa a objevíte dřevěný dům na hororovém místě jako ve filmu Více …

Ta stará cesta, možná úplně první, která vedla přes náš region, mne lákala už dlouho. Kdoví, jestli před 800 lety v našem kraji vůbec bylo nějaké osídlení, možná tak na Hradisku, ale Via exploratorum de Bohemia – tedy Cesta českých stráží, tady už zcela jistě vedla. A když jsem zjistil, že ani historici si nejsou Více …

Už mne to mockrát napadlo. Na Kubíkův vrch chodím často. Byl jsem tam uprostřed horkého léta i v zimním mrazivém dnu. Ale nikdy jsem tam ještě nebyl celou noc. Už dávno jsem přišel na to, že pro muže je toulání divokou přírodou, nebo aspoň po hlubokých lesích, nezbytné. Jen tam je možné zklidnit duši, uvolnit Více …

Vracel jsem se autem z Prahy. Byla to dlouhá a úmorná cesta, ale měl jsem velkou radost, vezl jsem zakázky možná na 2 roky dopředu. Výstava našich kožichů v Praze na veletrhu Móda 1938 měla velký úspěch. Otec bude překvapen. Naše kožešnictví se stále rozrůstalo, a kdoví jestli nám bude stačit kapacita strojů a taky Více …

Mysleli jsme si, že už je konec války, ale to nejhorší mělo teprve přijít. Bylo 11.dubna 1945, viadukt mezi Loukou a Lipovem vyletěl do povětří, lidé v Lipově opouštěli vesnici a odcházeli do Hrubé Vrbky, v Louce měli zákaz vycházení a schovávali se ve sklepech. Měl jsem strach o Aničku. Žila v Louce jen se Více …

Nějak jsme si v poslední době s Karolínou nerozuměli. Brali jsme se před pěti lety ještě ve Vracově, ale teď už jsme tři roky v Americe. Já pracuji ve firmě Western Electric a Karolína prodává pečivo na rohu ulice Allport str. Když jsme se brali, byl jsem tak strašně zamilovaný…Karolína vypadala na první pohled velmi Více …

Usnul jsem ve stodole. Celé odpoledne jsme vozili seno na žebřiňáku a ukládali jej do stodoly. Ne, nebyla to taková dřina, docela nám to s mojí ženou šlo a ještě jsme se u toho nasmáli. Ale to je zásluha spíše našich dětí. Růžence je 8 let a o rok starší Jirka ji musí neustále škádlit. Více …

Už jsem to nemohl vydržet. Ten neustálý tlak, starosti, problémy a strach, abych všechno zvládl. Proč se musíme neustále za něčím pachtit? Nemáme snad už dávno úplně všechno? Taky jsem udělal v životě několik chyb a už je asi nikdy nedokážu napravit. Ublížil jsem svým nejbližším a nevím, zda mně to vůbec někdy mohou odpustit. Více …

Stál jsem u okénka lodní společnosti RED STAR LINE a svíral lodní lístek pevně v ruce. Tak jsem se konečně rozhodl. Černý lístek s červeným nápisem – datum vyplutí 13. června 1925 z New Yorku do Antverp. Najednou ze mne spadla všechna ta nejistota rozhodování. Pojedu z Ameriky konečně domů. Když jsem před 17 lety Více …

Vyšel jsem z Petruchových Mlýnů a po chvilce jsem už stoupal lesní cestou nahoru do kopce. Bylo mrazivé nedělní odpoledne jako stvořené k procházce. Rozhodl jsem se věnovat jej chůzi, přemýšlení a samotě. Člověk může pustit z hlavy všechny běžné starosti a nechat volně plynout myšlenky – přijmout je a rozvíjet nebo bez obav zapudit. Více …

Utíkal jsem celou cestu. Tak moc jsem se bál, že by mně mohl ujet vlak. Byl přece jen Štědrý den a moc vlaků z Vídně do Břeclavi zrovna nejelo. Ale stihl jsem to v pořádku. Konečně jsem si oddechl, seděl jsem ve vlaku, uvelebil se na dřevěné lavici a vlak se pomalu rozjížděl. Tak moc Více …