Ta stará cesta, možná úplně první, která vedla přes náš region, mne lákala už dlouho. Kdoví, jestli před 800 lety v našem kraji vůbec bylo nějaké osídlení, možná tak na Hradisku, ale Via exploratorum de Bohemia – tedy Cesta českých stráží, tady už zcela jistě vedla. A když jsem zjistil, že ani historici si nejsou úplně jisti, kudy vlastně cesta přes Horňácko vedla, bylo rozhodnuto. Jdu to prozkoumat. Od znalců se mně dostalo poučení. Musíš jet ke „Trem kameňom“ a tam se rozhlédnout ze hřbetu koně. No jo, kde já ale vezmu koně, žádného nemám, v životě jsem na koni neseděl…. Vzal jsem si kolo… Vyrazil jsem z Tasova. Tam prý cesta u nás začínala. A historici nemají pochybnosti o trase až ke Trem kameňom. Cesta vypadala jako by po ní nikdo opravdu mnoho let nejel, samý výmol, hluboké rýhy od vody, kus trasy jsem kolo tlačil. Je to zvláštní šlápnout na kámen, o který možná před stovkami let zakopl kůň….
Alfrédův kůň zakopl a málem spadl. Cesta byla rozbitá, samý kámen. Alfréd se na něj neurvale obořil: „Co děláš hovado, kdybych spadl, rozbiju si hubu“. Alfréd je hrubián. To když můj kůň špatně přeskočil výmol, seskočil jsem, prohmatal mu nohu a zeptal se: „Nestalo se ti nic, jsi v pořádku?“ A pohladil jsem koně po šíji…
Tak jsme zase vyjeli na pravidelnou strážní cestu. Já, Alfréd a Tomáš. Dnes nemáme dalekou cestu a neměla by být nebezpečná, chceme dojet na Hradisko a tam přespíme.
Musím pořád myslet na Světlanu a už se na ni moc těším.
Když jsme byli na Hradisku při minulé strážní cestě před měsícem, seděli jsme večer u ohně a nejednou jsem uslyšel za sebou: „Nechceš se napít?“ Otočil jsem se a přede mnou stála krásná dívka. Měla dlouhé vlasy černé jako havran, usmívala se a v ruce držela džbánek. Vyprávěla mně o Hradisku, jak tam žijí a co všechno je uvnitř opevnění. A já jí zase o našem dvorci: „Naše usedlost je takto velká.“ A roztáhl jsem ruce, jak to nejvíc šlo.
„To ti nevěřím, to není možné, jen jestli trochu nepřeháníš…“
Mohl jsem na ní oči nechat. A když později tancovala s ostatními děvčaty, bylo vidět, jak ji to moc baví, jak si užívá každý pohyb…Přiběhla pak za mnou, aby se zeptala, jak se mně to líbilo. Povídali jsme si skoro celou noc. A ráno, když jsme odjížděli z Hradiska dál, vyběhla za námi a zamávala mně…“Buďte opatrní, nahoře v lese by mohli být vlci a loni se tu potuloval i medvěd…“
„Ty už zase myslíš na tu tvoji čarodějnici Světlanu, že? Díváš se vůbec na cestu, vždyť si málem spadl z koně.“ „Jsi hlupák Alfréde, Světlana není žádná čarodějnice, je to ta nejmilejší dívka jakou znám… „
Až přijedeme na Hradisko, mohl bych ji pozvat k nám na naši usedlost, za pár dnů se budeme vracet ze strážní cesty a Světlana by mohla jet s námi. Ukázal bych jí jak to vypadá u nás…
Už zbývalo jen kousek cesty nahoru k dvojité bráně a já jsem se nemohl dočkat. Konečně jsme na Hradisku, uvázali jsme koně a přivítali se s místními. Nikde jsem ale neviděl Světlanu. Obešel jsem skoro celou usedlost a Světlana nikde. Že by někam odjela? Nebo je někde v lese? Nechtěl jsem se vyptávat, aby hned všichni nevěděli, jak na ni myslím, ale byl jsem hrozně zklamaný. Ráno jsme odjížděli a já jsem Světlanu vůbec neviděl…
Byli jsme už dobrou hodinu cesty od Hradiska a Alfréd povídá: „Chceš vědět, co je s tou tvojí Světlanou? Tak já ti to řeknu. Očarovala nějaké malé dítě a to umřelo. A Světlanu potom upálili na hranici.“
„Zbláznil ses? Co je to za blbost? Světlana přece není žádná čarodějnice!“
A přidal se i Tomáš: „Alfréd má pravdu, mně to říkal Matyáš a tomu se dá věřit.“
„Přece to tak nemůžeme nechat, musíme se vrátit a něco udělat, musíme Světlanu pomstít a pobít ty zloduchy.“
„Na to zapomeň, jsme tři, nic nezmůžeme…“
Byl jsem naprosto zdrcen….
Na Výzkum jsem to z Tasova vyšlapal na kole v pohodě, stačilo přeskočit těch pár výmolů, dál na Kobylu to byla dřina, ale pak už to šlo pěkně z kopce. U Trech kameňů jsem odbočil dolů k Větrnému mlýnu v Kuželově a odtud naproti na Bojiště. Ano, takto ta cesta Via exploratorum mohla vést. Pohodlně jsem sjel do údolí, kolem bývalého strážního domku u trati, kolmo přejel silnici a po polní cestě nahoru nad sjezdovku. Lesní cestou pak po vrstevnici až k Dolní bůdě ve Filipově. Napil jsem se u studánky a pokračoval dál Filipovem až k odbočce doleva na Hradisko. Přes Březůvky je to makačka, to už jsem nevyjel, ale nevadí, mohu zase kousek pěšky. Za ten rozhled nad Novou Lhotou to určitě stojí. A tady jsem starou strážní cestu opustil, sjel jsem po nové cyklostezce do Vápenek. Na bývalém koupališti u pana Klímka je tak pěkně. Sedl jsem si zcela vyčerpán na lavku k rybníku.
„Dáte si pivo?“
Ohlédl jsem se po hlase a zíral s otevřenou pusou. Přede mnou stála krásná usměvavá dívka, dlouhé černé vlasy, postava tanečnice. Hleděl jsem na ni když odcházela pro pivo, a stále ještě když se vracela.
„Promiňte, já vím, je to otřepaná fráze a hloupá otázka, ale já, když vy“…koktal jsem…“Nemohli jsme se už někde vidět, já mám pocit, jako bych vás už dávno znal“…
Usmála se: „No to těžko, jsem tady jen týden, pomáhám tetě a předtím jsem byla 3 roky na lodi. Jedině, že byste byl nějaký námořník.“
„No to nejsem, ale už teď mě to mrzí. A to jste byla na takové té velké lodi, co vozí bohaté turisty?“ Roztáhl jsem ruce jak nejvíc to šlo, abych ukázal tu loď.
„Přesně na takové jak ukazujete, ještě možná o kousek větší.“
„A to jste tam vařila?“
„No, něco podobného, měla jsem na starosti celý personál od stravování.“
Páni, já jsem na takové lodi nikdy nebyl, nemohla byste mně o tom někdy vyprávět?“
„Mohla, ale musíte být trpělivý, já teď nemám vůbec čas, mám moc práce.“
„Jé, tak to já budu trpělivý, já budu ten nejtrpělivější, jakého znáte.“
Na terasu u penzionu vyšla žena v zástěře, rozhlédla se kolem a když nás spatřila zavolala:
„Světlano, hoď sebou, potřebuju tě v kuchyni….“