Rozhovor s Petrem Mičkú

Petr Mička (nar. 1979) je primášem horňácké muziky, vystupující pod jeho jménem. Je vystudovaný etnolog a muzeolog. Pracoval v Muzeu romské kultury, v Českém rozhlase Brno, spolupracuje na různých projektech… Se svojí muzikou vystupuje na mnoha akcích v regionu i mimo něj, hrají v divadelních hrách, krajanům v Americe, spojil horňáckou muziku s vážnou hudbou Leoše Janáčka. Ale zřejmě nejvýznamnější projekt je jeho společná práce s Jiřím Hradilem a Lesní zvěří na dvojalbu nazvaném Hrubá hudba. Myslím, že Hrubá hudba vyvolá spoustu emocí. Obdiv, nadšení, úžas a někteří ortodoxní folkloristé možná řeknou, že se jim to vůbec nelíbí.

Sejít se s Petrem Mičkou není jednoduché. Naši schůzku jsme plánovali déle než rok. Několikrát jsme si potvrdili, že se na takovou schůzku oba těšíme, ale nedařilo se. Vzpomínám si, že jsme si povídali na Horňáckých slavnostech při pátečním programu někdy kolem půlnoci a už tenkrát jsem věděl, že je to v pořádku, že rozhovor bude moc zajímavý, ale to už jsme vypili nějakou štamprlku slivovice. Sešli jsme se až letos v lednu u Petrových rodičů v Kozojídkách, abychom v rozhovoru pokračovali. U kávy.

Petře, rád bych začal naše povídání u vaší nové nahrávky HRUBÁ HUDBA, protože to je určitě největší a nejdůležitější událost ve vaší muzice. Kde je počátek nápadu nahrát takovou muziku, jak to všechno začalo?

Spolupráce s Jurou Hradilem, respektive Lesní zvěří má kořeny někde v roce 2008, kdy Lesní zvěř točila svoje první profilové cédéčko a Jura nás oslovil, abychom zahráli asi ve třech čtyřech skladbách, protože Jura byl v té době už uchvácen Horňáckem. Zpěvák jejich kapely se mnou chodil do školy na vysokou a ten mu doporučil – zkusme Mičkovce. Jura Hradil na nás teda takto přišel, poslechl si naši muziku a nakonec nás na tu nahrávku oslovil. My jsme tenkrát ještě neměli žádnou zkušenost s fúzema nebo překračováním žánrů. Zvážili jsme to a šli do toho. Ta prvotní spolupráce nestála na folklórním materiálu, my jsme spíš jen tak po svém, v hudeckém duchu improvizovali do autorské hudby Lesní zvěře, dotvářeli atmosféru, dobarvovali jejich muziku.

A jak jste od roku 2008 dospěli až k tomu, že jste začali pracovat na dvojalbu Hrubá hudba?

Po té jejich desce jsme s nimi absolvovali několik koncertů. My jako hosté jsme tam měli i krátký samostatný blok s naším horňáckým repertoárem. Ale stěžejní byly ty společné věci, které vycházely z jejich autorské tvorby. No, a potom před pár lety přišel Jura s velmi obecnou vizí, která v něm zrála delší dobu, že by chtěl nějak po svém, originálně uchopit horňácký folklór a pracovat s ním. A že by to chtěl dělat se mnou a s naší muzikou.

A ty jsi byl nadšen…

Upřimně řečeno, nějak zvlášť nadšený jsem nebyl, ale ani jsem to nezavrhl. Já su od přírody trochu skeptik a reagoval jsem střízlivě. To znamená, že to nezní špatně, můžeme si to nechat projít hlavou, vzájemné zkušenosti s našimi hudebními přístupy máme, akorát nevíme, jak bychom to konkrétně pojímali. Dohodli jsme se, že to necháme uzrát. A ono to uzrálo. Poměrně brzy. Já totiž i přes to své váhání mám rád nové přístupy a výzvy, prostě jít do něčeho, co třeba není vůbec jisté, jak dopadne. Tak jsme na tom po krátkém čase začali pracovat a začali hledat společné cesty.

Výsledek jsme před pár týdny mohli slyšet na křtech dvojalba nebo si jej v klidu doma poslechnout. Mně se to moc líbí. Zeptal bych se na to, co je zřejmě nejodvážnější úprava a to je písnička Okolo mlýna (poslechnout si ji můžete zde). Byl to naprostý šok, ale bavilo mne to…

Já jsem počítal s tím, že se najde spousta lidí, kteří s tou myšlenkou a způsobem uchopení horňácké hudby netradičními přístupy a neotřelým hudebním jazykem budou mít problém a nebude se jim to líbit. Na druhou stranu jsme si řekli, to bychom nemohli udělat nic, protože nikdy se člověk nezavděčí všem. S Jurou se vzájemně respektujeme – on důvěřoval mému přínosu z hlediska dramaturgie, interpretace, znalostí prostředí a vůbec záležitostí stran tradiční horňácké hudby, já zase jeho schopnostem aranžerským, skladatelským, postprodukčním… Ale zároveň mnoho věcí jsme společně rozebírali, polemizovali jsme. On přišel s nějakým návrhem aranže nebo vlastního zpracování dané věci a chtěl slyšet můj názor. A když oslovil Kata, tak jsem i říkal, proč ne. On na Horňácku nikdy nebyl, do té doby o tom regionu neměl páru. Jura mu poslal nahrávku, a také další ukázky, a nechal na něm, aby do toho vstoupil a naložil s tím po svém. Když jsem to slyšel poprvé, tak to mně spadla brada a řekl jsem si, že to nemůžeme pustit ven. Ale zároveň mně to vyloudilo úsměv na tváři. Poslouchal jsem to víckrát a došlo mně, že on to Kato vlastně trefil a není proč to jakkoliv zařezávat.

Na desce jsou moc pěkné pasáže. Třeba když zazní bubny v Zlá Janošku, tak tam jsou slyšet ti drábi od Budína nebo paní Šajdlerová zpívá křehkou píseň a muzika to téma krásně rozvine.

To propojení tradiční muziky, starosvětského podání s neotřelým hudebním přístupem, vlastním autorským vkladem, elektronikou mně právě přijde kouzelné. Zpěváci, které jsme přizvali, úplně netušili, co z toho vyleze. I když jsme se je snažili s našimi představami nějak seznámit. Ale Jura k tomu přistoupil citlivě a s respektem. My jsme nad tím prodiskutovali spoustu času, Jura sem jezdil, já jsem ho bral po těch zpěvácích, poznával zákonitosti horňácké muziky a zpěvu v terénu. On není jenom nějaký romantik nadšený z Horňácka, ale za tou prací je, myslím, hlubší poznání.

No a teď když už je Hrubá hudba venku, někteří to přijali – nepřijali, jaký ty máš s krátkým odstupem času z toho pocit?

Mně se především velmi ulevilo, protože s tím byla spousta práce. Ale samozřejmě, že jsem měl obavu, když člověk vstupuje do něčeho úplně nového, ve své podstatě neprošlapaného. Zvlášť v tak konzervativním prostředí, jakým Horňácko je. Teď z toho mám ale dobrý pocit. Překvapilo mne, že i spousta lidí z Horňácka, třeba když jsme dělali ten koncert v Hrubé Vrbce, to přijala velmi pozitivně, že jsem to vůbec nečekal. Takže zpětná vazba je veskrze pozitivní. Máme z toho radost.

Vy jste spolu s Jurú Hradilem odehráli několik koncertů vycházejících z Hrubé hudby, co bude dál, chcete to ještě nějak využít?

Odehráli jsme tři koncerty – v Praze, v Hrubé Vrbce a v Brně – spojené s představením CD. Zájem a ohlas na živé provedení nás mile překvapil. Začaly chodit nabídky na koncerty a zajímavé festivaly. Na jaro a léto se nám toho sešlo docela dost.

Petře, já bych se teď vrátil do dob tvého vysokoškolského studia. Ty jsi vystudoval etnologii a muzikologii? Můžeš mně ty pojmy trochu objasnit?

Ne, muzikologii ale muzeologii. Zvlášť u mě si to spousta lidí plete. Etnologie, to je vlastně ekvivalent národopisu nebo etnografie, v různých obdobích a přístupech se používaly různé pojmy, teď je u nás zaužívaný pojem etnologie a tato vědní disciplína se zabývá studiem tradiční lidové kultury, jejích projevů i s přesahem do dnešních dnů. A muzeologie, to je obor, který připravuje lidi pro rozmanitou práci v muzeu. To bylo dvouoborové studium. Já jsem po gymplu úplně přesně nevěděl, kam bych chtěl jít. Otec i bratr jsou učitelé, takže učitelství byl jeden směr. Lákala mě také třeba archeologie. V dětství jsem se zájmem četl historické knihy o Egyptu, Mezopotámii, starých kulturách… Ale nejvíce mě tehdy lákala možnost věnovat se tradiční kultuře.

A ty jsi volil tyto dva obory proto, že sis řekl, že tam se dají vydělat velké peníze…

Určitě. Lépe jsem volit nemohl. (Oba dva jsme se zasmáli, jakože je to povedený vtip). U mne to byla jednoznačně srdeční záležitost. Poblouznění. (smích) Tím jak jsem se odmala pohyboval v tom folklorním prostředí, věnoval se muzice a všemu kolem, zajímal se o to… Dostal jsem se i na různé jiné studijní obory, včetně těch učitelských, ale nakonec jsem zvolil právě tyto dva.

No a kde jsi s těmi dvěma obory začal po studiu pracovat?

Já jsem byl tak trochu volnomyšlenkářský student. Věnoval jsem se folkloru, hraní, kulturním aktivitám, pohyboval jsem se v různých oblastech, tak jsem měl trochu i rozvolněné studium. Na druhé straně jsem už za studií pracoval jako pomocná vědecká síla na Etnologickém ústavu akademických věd v Brně nebo třeba v Českém rozhlasu Brno. No a potom, ještě za studií jsem nastoupil do Muzea romské kultury na pozici audiodokumentátora, muzikologa a etnologa a k tomu ještě zcela nesourodě i kurátora výtvarného umění.

Petře, já jsem vůbec netušil, že takové muzeum existuje. A vůbec si neumím představit, co taková práce obnáší?

Muzeum romské kultury sídlí v Brně na Bratislavské ulici a je to svým zaměřením ojedinělá instituce, jediná svého druhu v Evropě. Ta pracovní náplň byla velmi různorodá. Tvorba a správa muzejních sbírek, příprava a realizace výstav, přednášková, publikační činnost. Výraznou složkou – a to mě obzvlášť bavilo – byla dokumentace – nejrůznějších jevů romské kultury v terénu. Tedy v mém případě pořizování audio nahrávek. A já osobně jsem měl navíc na starost romskou hudební kulturu. Pohyboval jsem se mezi romskými hudebníky nejrůznějších žánrů. Na to mám spoustu krásných vzpomínek a zážitků.

Tak dobře, mohl bys mně prosím teď říct, proč bych se tam měl jít podívat?

Je tam velmi zajímavá, pár let stará stálá expozice, která přibližuje příběh Romů na historické ose, včetně velmi silné části věnované romskému holokaustu. Muzeum realizuje řadu zajímavých výstav a dalších kulturně vzdělávacích projektů a aktivit. Vůbec to muzeum nabízí velmi zajímavý pohled na romskou minoritu, rozhodně bych návštěvu doporučoval. A samozřejmě tam najdeš i zmínku o rodu Kubíků z Horňácka.

A ty jsi už za studia pracoval v brněnském rozhlasovém studiu?

Já jsem tam jako student pracoval pouze externě na částečný úvazek na digitalizaci písemností hudební, přesněji folklorní redakce. To znamená zejména starých „křestních listů“ – to jsou písemné podklady nahrávek, pořadů, rozhlasového natáčení atd. Po odchodu z muzea jsem ještě pár let působil ve Veselí nad Moravou na Veselském kulturním centru a potom jsem šel do Českého rozhlasu Brno do stálého pracovního poměru na pozici hudebního dramaturga a redaktora. Chystal a uváděl jsem pravidelné folklorní pořady Na moravskou notu, dramaturgoval koncertní cyklus Na živú notečku, měl na starost natáčení folklorních koncertů, programů, festivalů, které jsme dále zpracovávali a případně z nich dělali pořady pro rozhlasové vysílání a tak podobně.

To mohla být pěkná a zajímavá práce. Ale ty už to neděláš, ne?

Rozhodně to byla zajímavá práce a dobrá zkušenost. Ale životní cesty jsou různé. Po dvou a půl letech jsem toto prostředí opustil a aktuálně su na „volné noze“. Věnuji se více muzice, hudebním projektům, produkčním věcem, příležitostně externě spolupracuji s Českou televizí i rozhlasem, nebo třeba dělám pro Post Bellum – Paměť národa. Natáčím a zpracovávám rozhovory s pamětníky, kteří mají silné životní příběhy z období totalitních režimů – nacismu nebo komunismu.

Zrovna včera jsem byl v Uherském Hradišti domlouvat natáčení s jedním pamětníkem – ročník 1926. Nedávno jsem pro Paměť národa chystal podklady k projektu o folkloru a folklorismu, jeho směřování a poplatnosti době a politickému zřízení ve zmíněných obdobích. A těším se na další práci etnologického i uměleckého charakteru. Aktuálně mě čeká účinkování v inscenaci Osobní poplach v městském divadle ve Zlíně, kam mne jako muzikanta obsadil režisér Břetislav Rychlík.

To ale není tvoje první zkušenost s divadlem. Vy jste s muzikou už hráli v Mahenově divadle v Brně, ne?

Ano. V Mahenově divadle jsme účinkovali v představení „Gazdina roba“, které mělo premiéru v roce 2009. Hráli jsme tam v malé hudecké sestavě, byli jsme součástí děje v jednotlivých obrazech. To byla výborná zkušenost, na kterou moc rád vzpomínám. Ta „roba“ se hrála, tuším, dva roky a po ní nás Břeťa Rychlík pozval také do Slováckého divadla, kde jsme hráli v inscenaci „Cena facky“.

Pojďme si chvilku povídat o tvojí muzice. Mně připadá, že se tak trochu držíte Ňorkovské tradice, nebo vůbec starých hudců, stylem hraní, dokonce i vizáží…

Každá muzika má svůj styl, nebo by ideálně měla mít. Dříve tomu tak pochopitelně bylo. Dnes se to ale už unifikuje, stylotvorné rozdíly se stírají. A ten styl muzik se v čase jejich působnosti nějak vyvíjí, platí to i pro naši kapelu. Mně se nahrávky Ňorkovy muziky líbí, je mně to blízké pro tu přímočarost, úsečnost, ostrost, drsnost a ten „drajv“. Prostě „echt“ starodávný styl muziky. Pravda je, že možná hrajeme takovým tvrdším stylem, takže to někomu může připadat, že se snažíme hrát jako Ňorci, ale není to tak, že bychom se do nich stylizovali a chtěli je napodobovat. Těch vlivů, které se ve stylu a zvuku naší muziky odrážejí, je ale zcela jistě víc.

Že máš delší vlasy ostře zastřižené je náhoda nebo to také nějak souvisí se starýmu hudci, konkrétně například starým Trnem, který tak vypadal?

Já jsem delší vlasy začal nosit už jako kluk, někdy z kraje střední školy, možná to bylo i z nějaké sázky, pokud si to dobře vybavuji. Delší vlasy jsem si pak zastřihl na kratší mikádo a tak jsem je nosil. Když jsme jako študáci začali hrávat ve Veličce, tak se – možná v roce 1997 – točil ve Velké dokument o Janáčkovi – Hukvaldské studánky. Přišel za mnou režisér a říká: „Pojď, ty se postavíš tady doprostřed, protože ty jsi jako mladší kopie hudce Trna, za kterým sem do Velké Janáček zajížděl“. Já jsem tenkrát sotva věděl, že nějaký Trn existoval a rozhodně jsem se nesnažil vypadat jako on. Ale na ten „šár“ jsem si zvykl a už mně ty vlasy tak zůstaly. Naopak, když jsem se od té doby asi dvakrát ostříhal, tak mně muzikanti a vůbec známí říkali, že vypadám divně a že si je mám zas radši nechat dorůst.

Jak ve vaší muzice tvoříte písňové sady? Hledáte písničky tak, aby měly nějakou vzájemnou souvislost, hudební, tematickou nebo harmonickou?

Tak mnohdy hrajeme improvizovaně, co myšlenka přinese na jazyk. A co se týká „oficiálního“ repertoáru, ten sestavuju já. Nové věci hledám v písňových sbírkách nebo v archivech, ale také mnohdy vycházím z autopsie – to je z vlastní zkušenosti, z vlastního poznání. Už od středoškolských let a pak samozřejmě při studiu na vysoké jsem chodil za staršími zpěváky, dělal si výzkumy, dokumentace, zajímal se o písňový folklor. A jistý repertoár jsem také pochytil v rodinném prostředí. No a potom třeba přemýšlím a zkouším, jak mě které písně osloví, obsahově, melodicky, v různých variantách, jak by šly třeba písně sestavit v nějakém tematickém sledu nebo v zajímavé návaznosti z hlediska tónin… Ale většinou ten základ tak nějak přijde sám, s nějakými niternými pocity. Nějak se to samo ukáže. Samozřejmě nejvíc mě baví „pracovat“ s písněmi, které někde „spí“ – v paměti zpěváků nebo ve sbírkách a člověk je zas dostane na světlo boží, do oběhu, do živého repertoáru.

Petře, vy jste se s vaší muzikou pustili ještě do jedné fúze a to je spojení s vážnou hudbou.

Já moc nemám rád to slovo „fúze“. Zvlášť v tomto případě… Jedná se o vybrané písně z Janáčkova cyklu „Moravská lidová poezie v písních“. Zkrátka milostné písně, které Janáček upravil pro zpěv a klavír. Už kdysi je zpracovali pro smyčce a nahráli Iva Bittová a Škampovo kvarteto. No a mě napadlo, že by se to mohlo posunout ještě do jiné polohy – že bychom ty působivé Janáčkovy úpravy písní mohli postavit proti sobě s jejich autentickou podobou, v tradičním podání. V roce 2012 jsme s muzikou a hosty připravili v Besedním domě v Brně koncert k 120. výročí tzv. Lidového koncertu v Brně, který tehdy v roce 1892 inicioval a připravil právě Janáček. Mimo jiné tam tehdy přizval horňácké zpěváky, tanečníky a hudce v čele s Pavlem Trnem. My jsme koncert nazvali „Ešče hudci hudú“. No a tady jsme s tím poprvé vystoupili: moje muzika a smyčcové kvarteto pod vedením Jiřího Pospíchala. Hostující zpěvačkou v tomto projektu je pak ještě Veronika Malatincová. Ty písně si mezi sebou přebíráme a ony se přelévají z jedné podoby do druhé a zase zpět… V roce 2014 jsme s Břeťou Rychlíkem část tohoto zpracování zařadili i do našeho společného programu na Horňáckých slavnostech.

Petře, ty jsi na začátku říkal, že jsi trochu skeptik, ale mně s tím nejde nějak dohromady tvoje prohlášení že „všecko sa v radost obrátí“.

Su zdravě skeptický. Šak nemožú byt šecí ludé furt enom nadšení! (úsměv) A také mám rád pohodu, možná působím mnohdy až příliš flegmaticky… A proto si pak často říkám: „Ale šecko sa v radosť obrátí!“. To říkávala moja babička. A já se toho držím. Svět je včil strašně uspěchaný, furt nějaké stresy, tlaky, nároky… takový je bohužel dnešní svět, ale člověk se nemá hroutit, když se mu zrovna něco nedaří. Život se má brát s nadhledem. A v takových případech si na to vždycky vzpomenu. Takže skeptik s pozitivním myšlením. Ha ha.

Ty se netajíš tím, že máš rád dobré víno. Jaké víno je tedy podle tebe dobré?

Dobré víno je takové, které člověkovi šmakuje. A nemosí byt ani předražené, ani z luxusního vinařství. Může vzniknout klidně ve skromných podmínkách. Hlavně když je dělané poctivě a s pokorou, s radostí, s dobrým záměrem. Ale mosí mět jiskru. A tak je to aj s muzikú. Tak to jsem si zafilozofoval. To zní skoro jak nejaké mudrosloví Jožky Kubíka, že? (úsměv)

Petře, máš nějaké touhy, kam a jakou cestou by ses chtěl s muzikou vydat?

Mám v hlavě řadu všelijakých myšlenek. Uvidíme, jak a kam se budou dále ubírat. Stejně tak i naše muzika. Ale nedělám hudbu proto, že bych chtěl překračovat nějaké mety nebo získávat popularitu. Dělám muziku, protože musím – protože je to nějaké mé vnitřní přesvědčení a uspokojení. Mám radost z obyčejných věcí. Budu rád, když budeme dál hrát naši tradiční horňáckou muziku, z gruntu, tak, jak ji přirozeně cítíme, jak nám ruky a gágory narostly. A to, že ji můžeme uchopit příležitostně ještě jinak, podílet se na dalších zajímavých projektech, to je něco dalšího navíc, co nás baví, obohacuje, co nám umožňuje hledat jiné cesty a za co jsme rádi. Základem je, že naše muzikantské společenství funguje, že spolu vycházíme a jsme naladěni stejně hudebně i lidsky. Za to musím poděkovat svým muzikantům z kapely. Protože muziku nevytváří jeden člověk. Když to tak bude i dál, budu rád.

Petře, děkuji za to pěkné vyprávění a přeji, ať se Ti to všechno daří…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *