Usnul jsem ve stodole

Usnul jsem ve stodole. Celé odpoledne jsme vozili seno na žebřiňáku a ukládali jej do stodoly. Ne, nebyla to taková dřina, docela nám to s mojí ženou šlo a ještě jsme se u toho nasmáli. Ale to je zásluha spíše našich dětí. Růžence je 8 let a o rok starší Jirka ji musí neustále škádlit. Nepozorovaně nastaví hrábě tak, aby o ně zakopla a Růženka povalí celou kopku sena…Večer jsem byl už unaven a tak jsem osušil koně a odvedl je do stáje a své upocené tělo jsem umyl pod proudem vody u studny. Sedl jsem si na lavičku vedle stodoly a na chvilku otevřel bibli:

“Jak dlouho budeš takhle mluvit?

Tvé řeči jsou podobné vichřici!

Copak Bůh spravedlnost poruší?

Copak Všemohoucí právo převrací?

Pokud tvé děti proti němu zhřešily,

vydal je moci jejich vin.

Budeš-li ale pilně hledat Boha

a Všemohoucího prosit o milost,

budeš-li čistý a poctivý,

hned zase začne nad tebou bdít,

rozkvět tvých statků znovu obnoví.

Tvé počátky budou nicotné

oproti hojnosti, jež čeká tě.”

Dokud je světlo, čtu si a přemýšlím o životě. Těch 17 let v Americe mne tak poznamenalo, že mne asi až do smrti bude pronásledovat ta nejistota rozhodování. Bylo správné, že jsem se rozhodl vrátit do Lipova nebo jsem měl raději zůstat v Americe. Mohl jsem možná žít bohatší a moderní život v Americe s Karolínou. Práce ve fabrice byla namáhavá, ale vydělal jsem dost peněz, za které se dalo pohodlně žít. Tady doma sice moc peněz nemáme, ale hlady netrpíme a naše děti nám dělají radost…

Lehl jsem si do stodoly do čerstvého sena. Ale spát se mně najednou nechtělo. Vzpomněl jsem si na Ameriku a na Karolínu. Ten příběh se mně často vracel. Vylezli jsme spolu na nějakou dřevěnou rozhlednu. Nahoře foukal vítr a pohrával si s jejími vlasy. Když se otočila po větru, měla vlasy přes celou tvář, když se postavila proti, vlály jí za hlavou. Asi při tom, jak si neustále upravovala účes, ztratila jednu náušnici. Ale nic si z toho nedělala. Byla to taková drobná stříbrná kytička, snad pět lístků. Koupila si je prý sama před lety jen za pár centů. Dotknul jsem se prsty zlehka toho prázdného ušního lalůčku a čekal co na to Karolína. Když se usmála, pohladil jsem ji tou rukou po tváři. Naklonil jsem se blíž, abych jakože lépe viděl, zda náušnice skutečně chybí a přitom jsem se zlehka dotknul rty její hebké tváře. Ucítil jsem její ruku na mých prsou, ne nijak mne neodtláčela, ale to gesto jsem hned pochopil – “to už stačí”. Ale vůbec mně to nevadilo. Věděl jsem, že už příště ji mohu políbit a obejmout… Scházeli jsme dolů z rozhledny a mne napadlo, že bych mohl Karolíně k narozeninám koupit nové náušnice. Ve fabrice jsem vydělával dost a navíc nám mistr slíbil, že když splníme čtvrtletní plán, dostaneme i nějaký dolar navíc. To bych mohl koupit i nějaké lepší náušnice, než jen kytičku za pár centů. To je skvělý nápad, nesmím na to do března, kdy má Karolína narozeniny, zapomenout…

Probudilo mne světlo dopadající do stodoly přes škvíry ve vratech. Tu chvilku po probuzení jsem si nebyl jistý, co je sen a co realita. Jsem v Americe a zdálo se mně o Lipově? Ne, ne, je to jasné, včera jsme uklízeli seno a spím ve stodole… Slyšel jsem jak moje žena už chystá krmení pro dobytek a domlouvá nedočkavé koze.

Pomalu jsem vstával z toho voňavého sena a najednou se mně zdálo, že se v něm něco zatřpytilo. Rozhrnul jsem jej ale nic tam nebylo. Asi se mně to jen zdálo. A teď zase. Opatrně jsem sáhl na to místo a nevěřil jsem svým očím. Na podlaze ležela náušnice – stříbrná kytička s pěti zářivými lístky. To přece není možné, kde by se tady vzala stejná náušnice jakou měla Karolína. Opatrně jsem ji zvedl…

“Tak ty jsi zase spal ve stodole?”. Ve vratech stodoly stála moje žena. Lekl jsem se a náušnici rychle schoval do kapsy u kalhot.

“Tak už vstávej, je neděle, za chvíli jdeme do kostela”. Ale do kostela jsme měli ještě dost času, chodíme na “hrubů” a ta je až v 10 hodin. Šel jsem si nachystat oblečení do kostela. Ale víc mne přitahoval starý “šuplatkosn”, ve kterém jsem měl poskládané oblečení do truhly. Kdybych umřel, budou to mít příbuzní snadné, je tady vše pěkně srovnáno. Už se mně rodil v hlavě nápad. Nadzvedl jsem pečlivě poskládanou košili a do malé kapsičky na prsou jsem vložil náušnici nalezenou ve stodole. Na kapsičce jsem zapnul malý knoflík, aby náušnice nevypadla. Opatrně jsem vše urovnal a velký šuplík zase zavřel. Cítil jsem se jako bych vyřešil složitý problém a v klidu odešel do kostela. Když jsme vycházeli po mši z kostela, moje žena si mne zkoumavě prohlížela: “Dával jsi vůbec pozor, co pan farář říkal? A proč ses pořád tak divně usmíval, když mluvil o smrti? Není ti něco? Maruška ve vedlejší lavici plakala a ty jsi měl pořád takový podivný úsměv na rtech.”

Měl jsem pocit, že ani žádnou odpověď neočekává, utěšovala Marušku, že je ještě mladá a určitě bude žít mnoho let. Byl jsem rád, že mohu mlčet…

Od té doby už uběhlo pár let a já jsem je prožil v klidu, s čistou myslí a v radosti. Konečně jsem zahnal všechny ty chmury, které mne občas přepadly, když jsem se trápil s tím, zda jsem v minulosti udělal správná rozhodnutí. Stačilo, abych se občas ubezpečil, že je náušnice na svém místě a že se jednoho dne ocitne tak blízko mému srdci…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *