Rozhovor s Martinem Zálešákem

Pan Ing. Martin Zálešák (nar.1941) je vynikající zpěvák a tanečník. Když se na Horňácku zeptáte na nejlepší zpěváky, pravděpodobně jej nikdo nezapomene uvést. Když jsem procházel CD a LP z Horňácka vydaná od roku 1980, zpíval na mnoha z nich. Nejčastěji s muzikou Jarka Miškeříka nebo s muzikou Martina Hrbáče. Ale také s muzikou Technik z Ostravy nebo muzikou Slávka Volavého. Vždy horňácký repertoár. Mnoho let vedl mužský sbor z Velké. Jen tu svou vlastní desku bohužel nikdy nevydal, ačkoliv byla připravena a on i muzikanti už stáli v nahrávacím studiu. Po mozkové příhodě, která jej postihla před pár lety, obtížně chodí a hůř slyší. Ale on si nestěžuje. Říká, že ještě je stále dost toho, co může. Nenechá si ujít žádnou folklórní akci v regionu. O všech událostech dokáže vyprávět s nadhledem a humorem.

V poslední době jsem pana Zálešáka několikrát potkal. V Hrubé Vrbce při otvírání muzea, v Javorníku v kostele na koncertě a když jdu „Rajzama“ tak jej vidím často na zahrádce skloněného nad záhonky zeleniny. Řekl jsem si, že to je znamení a ten správný čas, abych jej navštívil. Sešli jsme se v srpnový podvečer „pod návratím“ v jejich domku na náměstí ve Velké. Dohodnutý čas jsme značně přetáhli, protože nás to povídání oba bavilo. Nachystané slivovice jsme se ani jeden nenapili, zato jsme pojídali trnkový koláč, který upekl a přinesl jeho syn. Pan Zálešák při tom rozhovoru stačil vyřídit odtah auta na vrakoviště, zapojit nabíječku do druhého, promluvili jsme s dcerou a vnučkou a občas povolal manželku, když si nemohl vzpomenout na nějaké jméno. Ale většinou si vzpomněl dřív než já…

Pane Zálešák, kdy jste v dětství nebo mládí zaznamenal, že lidé zpívají a že byste to možná taky uměl?

Moje maminka byla vyšívačka a při vyšívání si zpívala. Tak to byl takový první moment, kdy jsem jako dítě zaznamenal nějaký zpěv. Otec byl muzikant, hrál na křídlovku s Ňorkama. Když jsem chodil do školy, tak Martin Hrbáč už tady měl takovú školní muziku, na tu si vzpomínám. Až když jsem chodil do školy do Strážnice, tak tam jsem poznal muziku Slávka Volavého. Byl jsem jeden ze zakládajících členů souboru Danaj a když tam přišel Janek Loutchan jako vedoucí, tak tam už moje zpívání začalo doopravdy. Z muzikú Slavka Volavého jsem zpíval jako sólový zpěvák, ale vždycky sem se prezentoval jako Horňák a zpíval horňácké písničky. Na strážnických slavnostech, mohlo to tak být v roce 1960 nebo 1961, jsem se poprvé potkal s Jankem Rokytú a jeho muzikú Technik. Ale né přímo na slavnostech, to sme tam byli na dvoře u Cyrila Stanislava a tam se hrálo a zpívalo a potom aj spalo nekde na seně. To byl krásný večer. Já jsem zpíval sedlácké, keré oni dobře znali. Janek Rokyta byl vynikající muzikant, pro mne moc znamenal a sním jsem se dostal ke zpívání i k lidem, které bych jinak vůbec nepoznal.

Vy si to pamatujete, když váš otec hrával s Ňorkama? Slyšel jste jej někdy hrát?

No samozřejmě. Ňorci si poskládali muziku jenom z rodiny. To byly tři generace Ňorků. Otec Jan, jeho synové Jura, Jan a Martin a vnuk Jan. Můj otec tam hrál jenom občas, protože Ňorci se dokázali pohádat a nejčastěji ty hádky způsobil Martin, kerý hrál na křídlovku. A když byli pohádaní, tak můj otec zaskakoval, ale jenom proto, že byl dobrý muzikant, jinak by ho tam nechtěli. A nekdy hrávali aj obá dvá na křídlovku. V padesátých rokoch nebylo na Horňácku lepší muziky. Dokonce hráli aj ve Velkéj na svadbě, když se ženil jeden z Kohútú. Ve Velkéj byly taky muziky, ale jestli chtěli mět na svadbě tu nejlepší, tak si zavolali Ňorky. Hrávali aj v Javorníku. To mě otec vyprávěl, že tam javornický farár, jak dělal kázání, tak řekl takovou chytrou větu, dodneška si to pamatuju: „Každý moudrý muž, staví dům. Staví jej na skále, aby jej větry nezmetaly.“ V té době tady byl aj profesor Hába z Brna a sledoval a zapisoval u Ňorkovy muziky, že oni hrají čtvrttóny. Oni hrávali takovým úsečným, tvrdým stylem a to je ono, to je ono. Včil to nekdy zahraje podobně Petr Mička, né že by to napodoboval, asi to tak cítí.

Ale ta Ňorkova muzika nějak rychle a najednou skončila, nemyslíte?

Oni byli sedláci a když se změnil režim, přišla kolektivizace a povinné dodávky, to jich úplně ubíjalo. Byli už starší a ztratili chuť aj sílu hrát. Ňorek říkal: „Tento režim, kerý nás tak bičuje, tak my mu máme eště hrát?“ Já si pamatuju asi jednu z posledních akcí, to už s něma hrál mladý kontráš Pavel Ďuga. A když se Pavel Ďuga ženil, tak mu hráli Ňorci.

S Pavlem Ďugú mám eště jeden zážitek. Když se ženil náš syn, tak jsem chtěl aby tam hrála cimbálovka. Martin Hrbáč tenkrát nemohl, tak sem sehnal Mirka Minksa. Ale to se mělo jet brzo ráno autobusem, daleko až do Spišké Nové Vsi na Slovensku, tak sem říkal, ať to máš Mirku dobře zařízené. Ale ráno Mirka nebylo, chyběl mu basista. Teď si nemožu spomět, jak sa menoval. Kde tá moja žena je? „Boži pocem, honem, potrebuju ťa.“ Ale nakonec, to méno není důležité. Basista byl celú noc u galánky a ráno k odjezdu nedošel. Tak sme si spoměli na Pavla Ďugu. Jeli sme do Vrbky a řekli sme mu, že šak to není daleko, jenom toť kúsek na Slovensko. Pavel Ďuga byl za 10 minut nachystaný a jel a hrál na basu…A Jarine vem si téj buchty, to upékl náš Peťa, aj trnky nasbíral a žádná nebyla červavá…

Děkuju, rád ochutnám. Vzpomněl jste Janka Rokytu. Vy jste jezdil po zájezdech s jeho muzikú nebo to bylo nějaké studiové nahrávání?

Jezdili jsme do Ostravy s Martinem Hrbáčem. Rokyta si nás pozval a byli jsme tam mockrát. To byla ohromná společnost. První primáš Rokytovy muziky byl Zdeněk Mráz. Teď ještě teď před pár lety dojel několikrát na Horňácké slavnosti a seděli jsme s Petrem Mičkú a Břetú Rychlíkem u něho v Javorníku. To byly krásné večery. Zdeněk Mráz žije v Americe na Floridě. Když bylo v šedesátých letech to uvolnění, tak si spousta lidí hledala nějakou práci venku a on se tam jako důlní inženýr velmi dobře uplatnil. V té době tam odešel legálně. Po osmašedesátem roce se snažili v Ostravě svalit vinu za různé důlní problémy na něho a jemu radili, sem se nevracej, tady tě nic dobrého nečeká. A on tam zůstal. Až po revoluci sem mohl přijet.

Ale díky Rokytovi jsem se poznal třeba s Miroslavem Horníčkem. Kde já bych se k němu jinak dostal? Ani bych s ním nemohl promluvit. V televizi jsem obdivoval jeho „Hovory H“, to sme úplně baštili. Poprvé jsme se potkali když nás Rokyta pozval do Jasenné, to byla rodná obec Janka Rokyty. Jeli jsme tam s panem rídícím Okénkú. V Jasenné byl evangelický farář Šimonovský, který asi 10 let působil v Hrubé Vrbce a potom ho přeložili do Jasenné. Bylo před vánocemi, Technik tam měl vvstoupení v sokolovně a my jsme tam s panem Okénkú zpívali. Byla to veliká slavnost i s zabijačků, na stolách jitrnice a jelita, předsedů JZD v Jasenné byl totiž Janka Rokyty bratr. Horníček měl vystoupení někde ve Zlíně a domluvilo se, že tam dojede. Zazpívali jsme, já sem si šel sednout na svoje místo a najednou vedle mne Horníček. Ještě si pamatuju, co jsem řekl. Nebyly tam příbory a já povídám: „Kde jsou příbory, jak to budeme jíst?“ A Horníček řekl: „Tady jsou královské příbory.“ Jakože máme jíst rukama. A potom jsme se dali do řeči. Horníček jezdil dost na Slovácko. Jeden muzikant od Jožky Kučery z Hradiště, Bohuš Matyáš se s ním dobře znal a Horníček přijel mockrát do Hradiště nebo i do Vlčnova na jízdu králů. Potkávali jsme se dost často, tak jednou za půl roku. Navštívil jsem ho i v Brně, tam když vystupoval tak bydlel v hotelu Slovan. Už to vypadalo, že Horníček dojede i na Horňácko. Dušan Holý tenkrát akorát dokončoval tu knížku o Joženovi „Mudrosloví.“ A poslal text několika lidem, aby to posoudili a něco do knížky napsali. Tak aj Miroslav Horníček napsal moc pěkně a je to v té knížce (najdete v knížce na str.68). Mně potom napadlo, že by bylo zajímavé pozvat Horníčka do Hrubé Vrbky a do Kuželova, aby se potkal s Joženú Kubíkem a třeba Vaškem Mlýnkem…Ale než jsme to stačili zařídit, tak umřel Jožena a brzy potom Vašek. Když umřel Jožena (únor 1978) tak napadlo tolik sněhu, že bylo obtížné na ten pohřeb aj dojet. Horníček tenkrát akorát chtěl jet se svým kamarádem Vladislavem Jurčákem za Slávkem Volavým do Strážnice a volal mu. A Slávek Volavý mu říkal, že se právě chystá na pohřeb Joženy Kubíka. Horníček tenkrát napsal text „Osudové nesetkání.“ Na ten pohřeb už i kvůli tomu sněhu nemohl dojet.

A byl Miroslav Horníček někdy na Horňácku?

Ano, byl. To domluvil ten jeho známý z muziky Jožky Kučery Bohuš Matyáš. Zavolal mně a dohodli jsme se, že pojedeme na větrňák do Kuželova. Horníček přijel i s jeho paní, ta si prohlížela výšivky naší maminky a my jsme jeli do Kuželova. To ještě neprovázel rídící Okénka, ale byli tam pan Matěj Pavlík, otec doktora Pavlíka a pan Ševečka. Horníček věděl, že ve stejném roku co byl postavený mlýn (1842) byl založený Plzeňský pivovar. Z Kuželova jsme jeli na Strážnú Húrku do Velké. Ani nevím, jestli to byla náhoda, ale na Húrce byl děda Šácha „Štípavý“ a Šácha „Drínovský“. Ten první je děda Luďka a Jury Šáchových a druhý Lidušky Šáchové doktorky. A ty mu tam zazpívali. Šak děda „Štípavý“ to byli mimořádný zpěvák.

Vy jste vystudoval vysokou zemědělskou školu. Jak to bylo za studií, měl jste už tenkrát možnost někde zpívat a tancovat?

Já jsem udělal přijímačky na vysokou zemědělskou školu v Praze a byl jsem přijat. Jura Hudeček chtěl abych posílil pražský Slovácký krúžek. Ale v Brně mne taky znali a chtěli abych chodil tam do krúžku a já jsem měl najednou dilema. Nakonec jsem požádal o přestoupení na školu do Brna a povedlo se to. Tam sem ve Slováckém krúžku poznal pana doktora Vladimíra Pavlíka. Tady už ho nikdo skoro nezná, ale tenkrát v Brně on udělal strašně moc pro ten krúžek. Tam sem sa poznal aj s Jožkú Pavliců, bratrem Jury Pavlice z Hradišťa. Jožka ně vykládal, jak učil hrát Juru a on nechtěl hrát, vůbec ho to nebavilo. Ale potom sa to jaksi podarilo, jak začali hrát ty kopaničárské, tak ho to začalo bavit. Jožka Pavlica hrál s Jindrú Hovorkú, jako kontráš violista, v Brněnské smyčcovém orchestru a s Brolnem. Když došel osmašedesátý rok, tak odešel do Švédska do Jeteborgu a tam hrál ve filharmonii, jezdil po světě, hrál v Japonsku, v aule Pavla VI. v Římě. My sme jeli asi za dva roky za sestreniců do Švédska a tak sem si ríkal, že bysme sa tam mohli setkat. Sháněl jsem adresu, ale nepodařilo se mně to a tak sme jeli do Jeteborgu, chodili po městě a mě mrzelo, že tam někde bydlí Jožka Pavlica a já nevím kde. Ale setkal jsem se s ním až po revoluci, to byl ohromný kamarád, škoda, že už nežije.

Kde jste pracoval a žil po vysoké škole?

Já jsem se dostal do Hodonína a tam jsem pracoval na meliorační správě společně s Emilem Slovákem „Štrámským“, bratem Aničky Slovákovéj, manželky Jury Slováka. A protože tomu mojému šéfovi tak moc šmakovala goralka, že sa upil, tak mňa udělali šéfem. Jedno velice užitečné co sa nám podarilo, je závlahová nádrž Blatnička.

To jste bydleli tady ve Velké a vy jste jezdil do práce do Hodonína.

Ano. Oženil jsem se v roce 1970, takže tento rok sme slavili 50 rokú od svaďby. Já už su chuďák, mrzák co sem měl před trema rokama tu mozkovú príhodu. Já neudržím rovnováha. S problémama jezdím na kole. Start a pristání je to najhorší. Dyž sa rozjížďám, vypadá to že spadnu a když pristávám, zaséj možu spadnút. Jeden mně radí, abych ani nejezdil autem a chodil pěšky. Ale autem furt jezdím, pomály a opatrně.

Ještě se vraťme k tomu jak jste se oženil. Kde jste se poznal z vaší ženou?

Ona je opravdu dobrá tanečnica. Chodila do Veličky a jako tanečníka měla Jana Loutchana. To byl tanečník nade všecky. Ale dlúho nevydržel ani ve Strážnici ani tu ve Velkéj. Moja žena byla aj dobrá ve sportu. Včil to po ní podědila asi naša vnučka. To já sem byl levý na sport, úplné nemehlo, chlapci hráli fotbal a já nic. Ani to tancování mně nijak nešlo. No a v téj Veličce sme sa s mojú poznali.

Pane Zálešák, a které období bylo pro vás pěvecky nejzajímavější a nejplodnější?

Tak to bylo v době, kdy jsem zpíval s muzikú Martina Hrbáča. Aj na jeho deskách mám několik nahrávek, a z toho mám velikú radost. Já sem mohl mět aj svoje cédéčko, ale bohužel, šecko bylo proti mně. Už sme byli ve studiu u syna Dušana Holého v Koroužné pod Vírskú přehradú. Já sem se na to strašně těšil. Bylo to s muziků Petra Mičky. Já sem byl nachlazený a to bylo nerozumné nahrávat v takové situaci. Zničil sem si hlasivky nadobro. Vůbec to nešlo. Nic z té nahrávky nebylo. Já jsem se snažil potom ještě léčit. Jeden fanda mně napsal, že slyšel, že na to pomáhá kryoterapie. Já sem jezdil do Brna, venku bylo +35 stupňů a v té komoře -150 stupňů. Ale to sa dá vydržet. Byl sem tam asi pětkrát, na nohách dreváky, na hlavě čepicu, jedno stálo 150 korun, to nebylo moc. Chodíš dokola a ďúpeš. A pomohlo ně to. Doopravdy. Zpívat sem eště mohl, ale na celé cédečko už to nebylo. Ale co, buďme rádi, že sme tu. Kolik kamarádů už tu vůbec není.

Vy jste vedl i velický mužský sbor. A pořád do něj chodíte zpívat, i teď.

Sbor dlouho vedl inženýr Jura Šácha, otec Jury co je reditelem školy v Lipově. A moc dobře nám radil profesor Vladimír Klusák. Já jsem to převzal po Jurovi Šáchovi a tak sem to védl všelijak. Ale včil to má lepšího vedoucího něž su já. Petr Miškeřík je stoprocentní. Já ho hrozně obdivuju. Ono je snadné udělat sbor ze samých sólistů, jak sme měli my, když tam zpíval Dušan Holý, Luboš Holý, Pracharé, Tomeš. Ale udělat sbor z normálních lidí, to už tak jednoduché není a Petr Miškeřík to dokázal. Ale já už do sboru nechodím. Já už nemám hlas, už je to preč. Já za něma občas zajdu na zkúšku nebo oni mně dojdú zazpívat.

Když chce někdo přesně přesně určit o kterého Zálešáka jde, řekne obvykle, že je to Martin Zálešák „Hájný“. Jak jste k té přezdívce přišel?

V Kuželově bylo Zálešáků moc. Třeba Cyril Zálešák, veliký folklorista, tak těm se říkalo „Báčké“. Druzí Zálešáci byli „Babké“. Jejich babička byla porodní babka, tak od toho. Jiní Zálešáci měli hrebce, tak sa jim ríkalo „Hrebčáci.“ Můj pradědáček to byli „Hájný“. V úmrtním listě měli napsané – „Knížecí lichnštejnský hájný“. Panečku, to bylo něco. Oni měli stálý měsíční plat. Kdo měl tedy nějaký stálý plat? Moseli byt velice šikovný. Menovali sa Jan. A jejich bratr byl Martin Zálešák „Hrebčák“ a to byli kuželovský pudmistr. A opravdu tá pěsnička „Kuželovský pudmistre“ není o nikom jiném než o nich. V zimě si oblékli parádní kožuch a měli ty koně hrebce a jeli s vozem, to bylo neco, jak dyž dnes má nekdo parádní auto. Já sem teda nebyl žádný hajný, ani myslivec, ale to „Hájný“ sa od pradědáčka dostalo až ke mně.

Vy jste bydleli přece pod nádražím, jak jste se octli tady přímo na náměstí?

Naša céra Martina byla v Americe. A psala, že by si tady aj postavili barák. A Jura Hudeček, súsed, říkal, šak sa znáš s Kašpárkovýma, oni by ten domek na náměstí aj prodali. Zahrada, že bude stavební místo. Ale bohužel, stavět u Veličky se nedalo kvůli záplavám. Tak z toho zešlo. Ale to děkuju Pánu Bohu, protože to bysme nezvládli. Tak mladí zostali pod nádražím a my sme tu. Driny a práce tu bylo hrůza, ale sme tu spokojeni.

Já vás občas vidím v zahradě za domem od Veličky, jak se staráte o ovocné stromy a záhonky zeleniny.

(Pan Zálešák se upřimně rozesmál.) Dyť su chromý, sotva chodím, ale tak sa bavím. Děcka mně pomožú, když to nezvládám. Ta mozková príhoda mňa porádně poznamenala. Kolik tolik možu, jakžtakž chodím a tož co…Došlo to tak zvláštně. První bylo ústrojí rovnováhy. Nemohl sem sa podívat do strany. Potom sem seděl za počítačem a začalo to se mnú krútit. Povidám, ženo, proboha, honem pocem. Ona hned volala rychlú pomoc, byli tu do 5 minut. Díky tomu, že ta pomoc byla tak rychlá, tak to eště nebylo tak hrozné. Dovézli mňa do Hradišťa a hned do teho tunelu. Když budete rozumný, tak sa z toho možete aj dostat. Ale toť mám další úraz, na čele, 14 dní starý. Dívám sa na televizu, byl tam Moravec, na toho sa dá dívat. Najednú sem ti zaspal a švác čelem na tú ostrú stranu na skríň. To ti bylo krvi jak z prasete. Mám tam 4 štychy.

Vy jste ale pořád poměrně aktivní člověk. Viděl jsem vás v poslední době na otvírání muzea v Hrubé Vrbce, v Javorníku na koncertu vážné hudby… Co vás drží v tom aktivním chování a dobré náladě?

Muzeum v Hrubé Vrbce je ohromné, Práška moc uznávám, to udělal moc dobře. Koncert v Javorníku byl moc krásný. A čím se řídím, no mám takové pravidlo: „Modli se a pracuj, tiše snášej boly, ať přijde cokoli.“

Odkud to máte?

Já nevím, snád z toho kláštěra. Můj kmocháček chtěli jít jak sednáctiletý chlapec do kláštěra. A šli myslím do Fryštáku. Potom začaly ty kláštery likvidovat, tak nic, hotovo. Začali pracovat na dráze. Potkával sem jich ve Veselú jak jezdili s tým vozíkem. Nemohli byt tým mnichem jak chtěli. To byli opravdu chudáci, jak žili.V téj jejich rodině bylo tolik neštěsťá. A když jim bylo 70 rokú, tak ostali sám. Žena jím umrela, dvě céry odešli do Čech. Tak jích napadlo, že půjdú konečně do toho kláštěra. Dostali sa do kláštera ve Vyšším Brodě. Tam jak sa tá Vltava točí, tam je moc pěkně. Z toho krásného kláštera mně psali dopisy. A tam bylo asi aj to pravidlo…

A to je zřejmě to nejsilnější co si z víry uchováváte…

Není. To nejsilnější je jiná historická událost. Příchod Cyrila a Metoděje na Moravu. Kdyby nebylo tých, tak eště lovíme mamutů nekde u Věstonic pod Pálavú. Tak jsme se zařadili mezi kulturní národy Západní Evropy. To bylo veliké požehnání a štěstí, že oni sem došli. Celý život sem měl velikú úctu ke svatému Cyrilovi a Metodějovi. A slova písně nosím stále v hlavě:

„Bože což ráčil před tisíci roky,

rozžati otcům světlo víry vlahé,

k tobě hlas prosby z této vlasti vane,

dědictví otců, zachovej nám pane.“

Všechny aktuální fotografie nafotila Inka Mrázová – Sladká v srpnu a září 2020 u Zálešákových doma ve Velké. Moc se jí povedly.

A něco z historie vybral pan Zálešák sám.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *