TOUHY A PLÁNY 1938

Vracel jsem se autem z Prahy. Byla to dlouhá a úmorná cesta, ale měl jsem velkou radost, vezl jsem zakázky možná na 2 roky dopředu. Výstava našich kožichů v Praze na veletrhu Móda 1938 měla velký úspěch. Otec bude překvapen. Naše kožešnictví se stále rozrůstalo, a kdoví jestli nám bude stačit kapacita strojů a taky budeme muset přijmout nejméně 2 nové zaměstnance…Zastavil jsem doma až na dvoře a ještě než jsem stačil vystoupit z auta, slyšel jsem otce. “Jarku pojď se seznámit se slečnou Kateřinou, bude nám pomáhat v domácnosti, maminka má moc práce v obchodě a na zahradě je toho taky hodně.” Vystoupil jsem z auta a stěží skrýval údiv. Přede mnou stálo krásné černovlasé děvče, odhadem tak 20 let, nádherná postava, bezelstný úsměv a v očích rozpustilé jiskřičky. Zamumlal jsem něco jako, že mne těší a raději poslouchal, jak jí otec s maminkou vysvětlují, co všechno by měla dělat. Radostně přikyvovala, nic není problém, na všechno se moc těší, všechno zvládne…Byl jsem dost často na cestách, ale když jsem nikam nemusel, byl jsem hned ráno v kuchyni. Kateřina uklízela nebo umývala nádobí a přitom jsme si povídali o všem možném. Už jsem věděl, že má ráda Martina, ale potká se s ním sotva v neděli odpoledne, že předtím pomáhala v hospodě u Vernerů, že rodiče mají dost velké hospodářství a bratr Pavel je na vojně. Mně už bude letos 35 let, ale nikdy jsem nepotkal tak milou, laskavou a tolerantní ženu, jak byla Kateřina. Těšil jsem se na každou chvilku, kdy jsem mohl být v její blízkosti…

Jednou jsem měl zavést novou kožešinovou vestu Kotáskům do Lipova, a tak mne napadlo, že vezmu Kateřinu na malou projížďku autem. “No to je naprosto vyloučeno, já s vámi přece nemohu jet v autě, co by tomu řekli lidé…” “Ale Kateřino, o nic přece nejde, je to jen projížďka autem, pojedeme do Lipova a vrátíme se za chvilku přes Hrubou Vrbku domů.” “Ne, ne, co když nás někdo uvidí, já nikam nejedu.” “No a co když nás někdo uvidí, neděláme přece nic špatného.” Nakonec se dala přesvědčit. Opatrně nasedla do auta, neustále se rozhlížela kolem, ale stejně mně připadlo, že je tím pozváním potěšena.

V Louce jsem zastavil v obchodě u Vaštíků. “Pojďte Kateřino, něco si koupíme…”

“Ne, já nikam nejdu.” “Ale pojďte, koupíme si jen nějakou drobnost.” Koupil jsem několik čokoládových bonbónů, pan Vaštík nám je zabalil do celofánového sáčku a já jsem jej předal Kateřině. “To si přece nemohu vzít, to se nehodí, vždyť je to drahé…” “Jen si to vemte Kateřino, nebyly vůbec drahé, naopak, byla to dobrá koupě.” Nesla si hrdě sáček bonbónů a když jsme vycházeli z obchodu, šel proti nám František Maňák, který pracoval v našem kožešnictví a oba nás samozřejmě dobře znal. Zůstal stát s otevřenou pusou a oči mu lezly z důlků. Tak a máme průšvih, oba jsme se spiklenecky zasmáli a raději rychle nasedli do auta. Když jsme odjížděli, František tam ještě stál a civěl…

V Lipově jsem u Kotásků předal kožešinovou vestu a jeli jsme hned směrem na Hrubou Vrbku. Zastavil jsem v půli cesty a odbočil na polní cestu. “Co je, co se děje, kam to jedeme, proč stojíme?” “Nic se neděje, pojďte Kateřino, chci vám jen ukázat jeden pozemek.” Vystoupila a nejistě šla se mnou. “Podívejte se, chtěl bych koupit tento pozemek a postavit tu něco jako zájezdní hostinec. V přízemí by byla hospoda, v patře ubytování a ve sklepě by mohla být pěkná vinárna. Vidíte ty terasy? Tam by mohli sedět hosté a užívat si ten krásný výhled do krajiny. Postavil bych tam i nějaké altánky. A na potůčku co teče shora by mohl být rybník. Hosté by si mohli sami chytit rybu.” Mlčela, usmívala se, prohlížela si krajinu, zdálo se, že se jí ten nápad líbí. “A mohla bych tam pracovat?” “To víte, že byste tam mohla pracovat Kateřino.” “A mohla bych to celé i řídit?” “No vlastně byste to mohla i řídit, jste pracovitá, pečlivá a důsledná, lidé vás mají rádi…”

Byla nadšena. Hned začala plánovat. “A tady by mohlo být pódium, kde by se každou sobotu tancovalo.” “Počkejte Kateřino, já mám ještě jednu prosbu. Nemohli bychom si tykat?” Zarazila se, podívala se na mne a řekla: “Tak dobře, ale aby mezi námi bylo jasno. Já mám ráda Martina.” “Já vím Kateřino.” “Tebe mám taky ráda, ale jinak.” Já vím Kateřino, já tě mám taky rád, samozřejmě, že jinak, jinak by to ani nešlo.” “Víš Jarku, můj taťka je ode mne o 30 let starší a ty jsi ode mne starší o 15 let, takže jsi takový můj polotaťka. Neurazil ses?” “Neurazil jsem se Kateřino, budu tedy tvůj polotaťka.” V duchu jsem si myslel, co mně taky zbývá, když máš toho Martina…

Druhý den ráno jsem Kateřinu potkal v kuchyni a tvářila se strašně nepřístupně. “Kateřino, ty se zlobíš, že jsem tě včera vytáhl na tu projížďku?” Podívala se na mne strašně nepříjemným pohledem, až jsem se lekl…. a pak se rozesmála. “Nezlobím, proč bych se zlobila, bylo to přece moc pěkné.” Ulevilo se mně, je to tak, Kateřina je úžasná, milá a tolerantní.

V následujících týdnech jsem začal plánovat koupi pozemku a stavbu hostince. Kreslil jsem si tvar budovy, rozvržení interiérů, nakreslil jsem několik přírodních teras nahoru do stráně…Kateřina mně to dost často upravila, měla skvělé nápady, tady je málo místa, tady to chce rozšířit, tady ti chybí chodníček…

Jenže osud tomu chtěl, aby bylo všechno jinak. Po dvou letech práce u nás, nám Kateřina oznámila, že od nás chce odejít. Bude se vdávat. Bere si Martina…

Věděl jsem, že to může jednoho dne přijít, vlastně se to dalo čekat. Ale stejně jsem se s tím nedokázal smířit. Bylo mně smutno. Stále jsem si opakoval, že jsem neočekával nic než přátelství, že jsem na ničem nelpěl, že jsem byl ten polotaťka, ale stejně…

“Jarku, jak jsi daleko s tím pozemkem v Lipově? Byl ses už zeptat, jestli se dá koupit?” “Nebyl tati, nějak ti nevím, jestli je to dobrý nápad. Je nejistá doba, vidíš co se děje v Sudetech, co když bude všechno jinak?” “Ale jdi, nic nebude, jestli chceš ten pozemek koupit, měl bys tam zajet…”

Jenže pak se stalo něco hrozného. Otec jednou za čas zašel do hospody k Vernerům, říkal že se tam nejlíp dozví, co je nového. Slyšel jsem, jak se vrátil z hospody a vypráví mamince: “Představ si co se stalo. Ta Kateřina, co u nás pracovala je mrtvá. Jela na kole do Louky a srazilo ji auto. Nevím jak se to přesně stalo, ale před autem jel vůz se senem a ten řidič ji neviděl. Prý jela do Louky k Vaštíkům koupit manželovi k narozeninám nějaké čokoládové bonbóny…”

Proboha, to není možné, vyšel jsem z pokoje do kuchyně, abych otci řekl, že se musí mýlit, že to nemůže být Kateřina, že Kateřina je ta nejmilejší, nejlaskavější…

Otec zvedl ruku a zastavil mě: “Počkej, všechno ti to řeknu, ale teď poslouchej toto…” A otočil knoflíkem rádia:

“V těchto osudových chvílích musíme vzdát díky naší armádě, jejíž pohotovost zachránila od pohromy samotný národ v jeho svébytnosti. Ustoupit stanovisku čtyř velmocí a přesile vojenské není nečestné.

Splníme podmínky, jež nám byly silou vnuceny. Vyzýváme náš národ a náš lid, aby překonal rozhořčení, své zklamání a svůj bol a aby pomohl zajistit budoucnost v našich nových hranicích. Jsme všichni na jedné lodi a každý nechť pomáhá dovést ji, třeba poškozenou, do přístavu míru….”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *