Rozhovor s Tondou Vrbou

Antonín Vrba (nar. 1959) je nepochybně nejznámější osobnost na Horňácku. Můžete s ním přijít kamkoliv a Tonda tam zaručeně potká někoho známého. Kdyby na facebooku nebylo omezení na 5000 přátel, měl by jich mnohem víc, jeho kanál na youtube sleduje 10000 odběratelů. Uloženo tam má více než 20000 videozáznamů. Tonda je dlouhé roky snaživý zpravodaj do regionálního tisku, je reportér, který píše články, fotografuje. S kamerou točí videa nejen z Horňácka, ale z celého Slovácka. Má svoji vlastní uměleckou agenturu, která pořádá folklórní i jiné kulturní akce. Je bezprostřední moderátor, žádné naučené slovo od něj neuslyšíte. Je zpěvák a tanečník, zpíval ve velickém mužském sboru, ve sboru Lanfešt a teď ve sboru Chotár, tancoval ve Veličce. Je autorem mnoha pořadů na Horňáckých slavnostech. Se svými 230 odběry je rekordmanem v darování krevních derivátů. Často komentuje politické dění, bez ohledu na to, jaké reakce to rozpoutá…

Máte-li pocit, že byste chtěli dělat jinou práci než doposud a domníváte se, že na to nemáte dostatek předpokladů nebo vzdělání, čtěte tento rozhovor až do konce. Tonda Vrba je totiž jedinečný důkaz toho, že to lze. Je vyučený opravář čerpadel a léta pracoval jako zámečník a svářeč. Vím to moc dobře, mám od něj zábradlí před domem, zábradlí za domem i vrata do garáže. Mnoho let pracoval ve své profesi na Kordárně. Dnes je na „volné noze“ a dělá práci, o které předtím jen snil. (Snad si poradíte s Tondovým horňácko-vrbovským nářečím.)

Tondo, jak se to tedy stalo, že ses dostal ke své vytoužené práci? Jaká byla cesta od „černého“ řemesla na Kordárně k tomu, co děláš teď?

Někdo si myslí, že já su nějak študovaný, ale já su dělnická trída a nestydím sa za to. Já su obyčajný Tonda Vrba. Vyučił sem sa opravárem čerpadel v Sigmě Lutín za Olomúcú, ale já mám od dětství exzém a doktoré mně doporučili, jaké povolání mám děłat, tak já sem si vybrał toho opravára a pritom mňa to nezajímało a nebaviło. Exém mám od mojích troch měsíců a cełý život sa s ním kamarádím. V dětských rokoch sem bývávał díky němu aj pěkně zmałovaný různýma barvama. S dorústáním do chłapských rokú to už není skoro poznat, tak to ani ludé nevědá. Šmolit masťama od mojéj dvorní kožarky Stáně Hrňové z Hradišťa sa presto mosím furt.

A kdys napsal nějaký první článek nebo reportáž, co to vůbec bylo?

To była moja veliká łáska hned po vojně. Já sem tenkrát sportovał, běhali sme s Janem Janoškú, zvaným Kopíno, co je ve Francii, dúhé tratě. Myslím, že první článek był právě o sportu, o atletice, ale napsał sem brzúčko aj o folkloru. První článek sem poslał do okresních novin Slovácka a oni mně to otiskli. To ňa povzbudiło a sešmolił sem další. Když ťa někdo pochválí za něco, co děłáš jako koníček, tak to máš velikú radost. Ani sem tomu nechtěł věrit. Potom sa dostaly články aj do celostátního tisku, treba do Zemědělských novin, Rudého Práva a dyž sem tam viděł „Velká nad Veličkou“ a moje iniciály „av nebo AV“, tak to mňa moc těšiło.

To jsi pracoval pořád na Kordárně jako zámečník na údržbě a články jsi psal ve volném čase. Asi nebylo jednoduché odejít z jistoty zaměstnání a začat pracovat na nejisté „volné noze“.

Vlastně tomu, že sem se odhodlał děłat něco inačího mně kuriosně „pomohła“ právě Kordárna. My sme tenkrát točili s Bretú Rychlíkem televizní dokument „Kdy prestanem bláznit?“ o zrodu svéráznéj lidové hry o zbojníku Janu Drínovském. Do roliček sme tam byli vybrani kamarádé „bratré“ -Jareček Slovák, Martin Kuchyňka. Była tam aj ukázka, jak já svaruju. Do Kordárny na moje pracoviště nás nechtěli pustit natáčat. Nevím proč. Tak sme to natáčali u nás doma. A druhý den ňa chytli na vrátnici, já sem měl trošku zbytkového alkoholu a ti vrátní po mně asi jeli. Nadýchał sem, pritom to nebyło ani moc, ale moc ňa to tehdy vzało, raniło. Nebył sem ten, že bych chodił do práce pod parú, to ani u téj rachoty moc nešło, chytnút lehko ten oblúk na svárečce. Reditel Kordárny Martin Trn mně tenkrát rekéł, že tam možu ostat, ale mňa to tak naštvało, že sem odešél. Za pár dnú sem dostał aj s kamarádem z Velkéj nabídku pracovat na montáže vodních elektráren jako sváreč. Oživił sem si papíry se státní zkúškú a jezdili sme po republice po elektrárnách na Moravě, Vltavě, Labi a aj do Německa sme zavítali do prečerpávací elektrárny Markersbach v Krušných horách. Pracovní zážitky mám aj z evropskéj raritky z Dlouhých Strání ze severu Moravy. Poznał sem moc krásných míst, ale ten tvrdý život montéra, to nebyło nic pro mňa. To sem si porád eště hledał nějaké stálejší zaměstnání, ale doma. Poté sem sem sa dostał v Hradišťu do role manažera se solidním platem přes dvacet tisíc čistého. Bez vzděláňá, akorát s absolvováním několikadenního kurzu. Měli sme dělat fotovoltaické elektrárny, ale nějak to za pár měsícú krachlo. Aspoň sem si chvilku zkusił, jaké to je byt technickým pracovníkem.

To jsi ještě pořád nebyl u té novinařiny.

To už sem sa k ní hodně profesionálně priblížił. Był sem oslovený do celostátního projektu mecenáša Kelnera. V trojčlenném týmu był aj múj novinárský idol Radek Bartoníček a měli sme monitorovat dění z Uherskohradišska. Pritom měly vzniknút v určitých městách nasměrovaným novinám kavárny, čítárny. Slibně rozbíhající projekt ale po pár měsícoch zkrachovał.

Potom sem si chvilku privydělávał v regionálních novinách v „Zeleném Slovácku“. Tam sem dělávał jednu stránku z regionu a to mňa baviło najvíc. Na reportáže sem jezdił na kole. Akorát sem měł trochu strach, že tu prácu nebudu stíhat, protože oni byli rychlí a já był pomalý. Kolikrát sem nad nějakým větším článkem seděł cełú noc a ríkał sem si, mosíš to uděłat, mosíš to dokázat, mosíš mět vúli. Moja ně neráz vytkła, že su błázen.

Ale toto zaměstnání ti taky dlouho nevydrželo, že ne?

Noviny šly do kytiček, jejich majitel, aby sa vyhnuł duhom, zdrhéł neznámo kam. Několik tisícovek mně takéj duží, ale už sem sa smírił, že je neuvidím. Po tomto krachu sem si vyrídił živnosťák se zajímavým názvem Agentážní činnost a začal sem sám na sobja. Poznamenám, že mám na papíru hned několik pracovních činností. Tenkrát to eště šło. Mám tam svarování, zámečnictví, porádání kulturních a sportovních akcí, fotografické a filmové práce a další. Pred pár měsícama to mám rozšírené o prodej alkoholu.

Takže teď děláš reportáže, píšeš články, točíš videa. A tím se dá Tondo uživit?

Ne, tím se prímo uživit nedá. Píšu do „Nového Slovácka“ a z toho bych měł mět dva tisíce měsíčně, ale někdy nemám, protože je pan majitel nemá. Hodně ludí sa mňa ptá, proč tam teda píšu. Odpovídám, že je mám rád a baví ňa to. Zároveň si su vědom, že dyž tam prestanu dávat príspěvky, tak možú zkrachovat. Těch pisálkú tam totiž za takový peníz nemáme. Abych sa uživił nesmím sa bát děłat inačí prácu.V poslední době sa věnuju prodeju velických špécií. Idu strídavě za rezníkama Kružicú anebo Lajzú a s jejich výrobkama vyjížďám do Prahy na Malostranské farmářské trhy, kde sklízám úspěchy a dokonca už mám aj stálých odběratelú. Těší ňa, že su tam ešče s jedním vinarem ve dvojici prodejcú z Moravy, pochopitelně prevažujú Pražáci. Ale mám tu moju slabinu, že tam potkávám hodně kamarádú a stává sa u mňa často, že su srdečně rozdavačný. Někdy tam ostanu o nějaký ten deň navíc a z výdělku dovezu dom pramáło. Je mně blbé réct kamarádovi, dyž sa k tomu nebere, daj ně napríklad dvacku za štamprlu… Hlavním zdrojem mojích príjmú sú ale dokumentární práce na kameru. O téjto činnosti bych mohéł dúho vyprávět. Su už presvěčený, že s kamerú v rukách aj umru.

A jak to, že máš na facebooku tak moc přátel, jak jsi je získal?

Já snáď ani nevím, jak sa ně tam ti ludé napáskovali. Vím ale, že před osmi rokama ňa dúho Radek Bartoníček premúvał, že si mám fejsbuk porídit. Já sem sa urputně bránił, ale nakonec sem neodolał a teďkaj bez něho nemožu byt ani jeden deň. V súčasnosti mám na profilu maximální počet 5000 prátel, 1474 sledujících a pres stovku mnú zablokovaných rýpalú, pomuvačú. Je pravda, že tu dokážu ludí takéj porádně vytočit, to né, že by to był nějaký múj koníček, já su občas takový kontroverzní, děłám si srandu a ludé, kerí to nevěďá, neznajú moju recestickú náturu , tak sa naštvú. Teďkaj mám svúj nový osobní profil a tam už je počet prátel neomezený. Fejsbúk je výborný nástroj na propagacu. Tato sociální síť sa ně ale stała aj osudnú v nadějné spolupráci v Českém rozhlasu Brno. Vedení sa nelúbiło moje verejné propagování určitých politikú s odúvodněním, že z pozice spolupracovníka mosím byt apolitický. To sa ně nepodariło, protože sa o politické dění zajímám a zajímat budu. Tak sem prestał múvit a informovat posluchačú tohoto rovněž silného média.

Tondo, ty ses tu novinařinu nějak učil? Chodil jsi do nějakého kurzu nebo něco studoval?

Já sem sa učił enom životem. V regionálních novinách nemáme za sebú žádné hlídače, kerí to opravujú a nějaký češtinár si rekne, co to ten Vrba píše. Se slohem sem ve škole nějak zvláště neperlił. Dyž mám nějaké potíže s pravopisem, studovanější žena Dana mně poradí. Abys mohéł v pohodě psat, vykonávat tuto prácu, tak k tomu mosíš mět podmínky, rodinu, ženu. Já když sem si brał Danu, tak sem jí ríkał, koho si bere, že nejsu normální člověk, že budu dávat prednost společnosti. Bohužel, nebo bohudíky, že takový su, že sem, ženo promiň, kašlał na rodinu. Není tomu tak, jak u většiny normálních mužských pod pantoflem, že sa vymúvíš, včil nemožu, já mám osłavu v rodině, napríklad…

Počkej Tondo, to přece není pravda. Vždyť máš na facebooku fotky se synem a s vnoučaty, jak se jim věnuješ, to tam máš každou chvilku.

To až včil, jak stárnu, už si to možu po tých aktivních rokoch dovolit, ukázat, že už na rodinu myslím, ale dyž byly děcka malé, tak sem sa jim skutečně moc nevěnovał. Naštěstí mně to nevyčítajú, možná sa za mňa syn Aleš někdy mezi rovestníkama zdravě stydí, že su takový určitý exot. Občas zahudruje a zvláště pokud nahodím politické téma.

A co ti na to říkala žena?

No, byla a je hodná, má stále pro moje aktivity pochopení. Tvrdím s presvědčením, že odejde na druhý svět jako světica. Za to, co se mnú vydržeła.

Tondo, ty se ve svých reportážích nevěnuješ jenom Horňácku, máš hodně široký záběr přes celé Slovácko.

Já nejsu púvodem Veličan, su jak sa ríká náplava. Narodił sem sa v Ivančicách. Měł sem to neobyčejné štěstí, že sem absolvovał v kostele dvakrát první svaté prijímání. S tím sa myslím nemože nikdo z katolíkú pochlubit. Tento životní akt sem prodělał v sedmi rokoch v Oslavanech, kde sem s rodičama žił, a potom eště tady ve Velkéj. Jak sa to stało, to doposud nevím.

Ale vraťme sa k tomu několikaletému záběru na Slovácko. Aj je to pravda, zajímám sa o dění neeom na Horňácku Videa z různých regionú dávám na youtube, ale tam najdeš takticky púze surové materiály. Dyž si ňa někdo zavołá, že chce něco natočit a zaplatí mně to, tak to mám čas sa s tým pohrát a možu to nechat zestrihat do finální podoby. V tom mně pomáhá šikovná dcerka Martinka. Když mňa nějaký poradatel kulturní akce pozve, tak ví predem, jak su rychlý na sociálních síťách. Napríklad odpoledňa natočím, v noci to dám na múj jutuberský kanál a do ráno to už diváci viďá. V tom je takéj moja určitá sila. Dyž k tomu pridáš report na fejsbuku a článek s fotoreportážu v novinách, tak to su se sebú spokojený. Někdy sa stane, že na tu moju prácu nemá poradatel peníze, ale já mám stále zájem aj za cenu, že to zdokumentuju pod mnú požadovanú cenu. Konkurenca mňa moc nemá ráda, protože sa pochopitelně snažím ovládnút plac. Snažím sa uděłat co nejlepší záběry. Pravda, su určitý terorista. Ale mňa zaséj vytáčá napríklad terorista, co má fotopaparát, postaví sa vedla mňa a potom enom mačká spúšť jako kulomet. Neuvědomuje si asi, že já děłám vedla obrázku většinú aj zvuk.

No, a jak je to s tvým aktivním folklórním vystupováním? Zpíval jsi ve velickém sboru, teď zpíváš ve sboru Chotár.

Kdysi dávno sem dělau velickému sboru aj organizačního vedúcího, uměleckého ne, na to by měł byt muzikant. Zažil sem v tom sboru jako šohaj starých zpěváků, kerých sem si dycky vážił, učił od nich texty pěsniček a jejich osobnosti mám stále v paměti. Byli to Emil Miškeřík, Franta Miškeřík, Jura Hudeček, Jan Mička, Mirek Minks a další. Dycky ňa to táhło zpívat druhý hłas a chtěł se sa ho naučit a proto sem sedávał nebo stávał při zpěvoch vedla nich. Pamatuju si, že mně strýc Emil rekéł: „Tondo, ten druhý hlas, to sa nenaučíš, to mosíš mět v sobě, to mosíš cítit.“ Ešče jednu větu mám od něho vrezanú v paměti: „ Až zazpíváš druhý hłas bez doprovodného prvního, tak to možeš teprvá o sobě réct, že si zpěvák“. S odstupem času už možu prohłásit, že si už trúfnu zazpívat ten druhý hłas aj bez toho tenora.

K odstupeňú z velického sboru enom toto. Dyž sem pracovał ve světě, nemohéł sem pochopitelně chodit na nedělní zkúšky, tak sem uměleckému vedúcímu Peťovi Miškeříkovi napsał, že už do sboru nebudu chodit zpívat. To nejde, nechodit na zkúšky a chtět zpívat někde na vystúpeňú. Enom tak sem sa ale se sborovým zpíváním nechtěł rozúčit. Nedalo ně to a založił sem potom ten sbor Chotár. Tam sú samí rebelové, většinú sólisté a je tam takéj určitá „výhoda“, že nemosíme príliš trénovat. Rekli sme si, že zkúšky děłat nebudeme. Je takéj pravda, že na to nemáme ani času. Dyž sme někde pozvaní k vystúpeňú na verejnosti, tak sa těsně před tím jedenkrát sejdeme. Většinú sme šeci prekvapení, že nám to zatím většinú vycházá. Snáď jediný problém o sboru Chotár vidím v tom, že je nás v partii máło a dyž jeden chybí, tak už je ohrožené vystúpení. V minulosti była dobrá sestava aj ve sboru Lanfešt, ten mohl eště fungovat s muzikú Ležhory, to je škoda, že už to nejde vrátit zpět.

A kdo tě v rodině jako děcko vedl k folkloru? Byli rodiče folkloristi?

Taťka není z Velkéj, narodił sa v Borkovanech na Hustopečsku, ale mamka była za svobodna Čajková z Velké. No, ale babička Marie Čajková była veliká vyšívačka, dožila sa 99 rokú. Děda Jan Čajka był hajný. Tak tam někde budú ty geny co sem podědił. Určitú zajímavosťú je že babička naučiła taťku, bývalého horníka vyšívat horňácké ornamenty. Já sem to takéj zkúšał, dyž sa naučil taťka, ale mně to nešło. Nepočítám s tím ani v mojém stárí. Ináč sem v mładších rokoch chodił do Veličánku aj do Veličky, a to ňa baviło. Nikdo z rodičú ňa tam netlačił.

Ty jsi v tom folklóru ale došel tak daleko, že jsi autorem mnoha programů na Horňáckých slavnostech.

Mým záměrem było zrealizovat, aby každá dědina na Horňácku měła nějakú vlastní folklórní akcu. V Javorníku sem založil Javornické zpívání, ve Velkéj to było vánoční sborové zpívání, na Súchově setkání harmonikárú a heligonkárú, to je teď v Kuželově, na Novéj Lhotě sborové zpívání. V Úce organizuju setkání lidových vypravěčú, keré začało ve Velké, ale zjistil sem, že do súsední dědiny chodiło vjacéj divákú, tak sem to nechał tam. Daléj sem založił Horňáckého zpěváčka ve Velkéj a v Lipově, Zpěváčka Slovácka opět na domácí scéně. Był sem u zrodu dalších akcí Koštu o krála slováckéj klobásky, kerý sem organizačně odsměrovał po dúhých rokoch na inačí místo Slovácka do Ratíškovic. Ze sportovních akcí sem založił Běh Filipovským údolím, kerý sa letos konał v Javorníku už v 39. ročníku. V devadesátých rokoch sem stáł u změny názvu ze Slovácké pětadvacítky na Horňáckú pětadvacítku a stáł sem takéj u jejího obnoveňá, dyž náhle skončił hlavní organizátor Karel Kalina. Letos sme si pripomenuli púl stoleťá od vzniku tohoto závodu, kerý v téjto délce trati nenajdeme nikde na Moravě. K paní profesorce Zdence Jelínkové sem došéł s návrhem, aby sa Horňácké slavnosti začaly porádat u větrného mlýna v Kužełově a mám velkú radost, že sa múj nápad podariło zrealizovat.

Je něco z těch tvých pořadů, na co rád vzpomínáš a máš radost, že se to povedlo?

Určitě, treba to vánoční zpívání. To byly doslovné maratony, v kerých účinkovało aj pres dvacet sború, muzik. Občas sem pritom divákom rekéł do mikrofonu: „Koho to nebaví, běžte dom“. Já sem chtěł, aby si u nás ti prespolní zpěváci dúho zazpívali, ne enom pár minut, a było im tady dobre. Takéj si zakłádám a mám rád porady s vypravěčama. Vzpomínáme pritom na našeho vynikajícího krála humoru Vaška Mlýnka z Kuželova. Porad bývá takéj o nárečú neenom horňáckém, ale aj z okolních regionú, oblastí Moravy, Slovenska. Vúbec není kolikrát jednoduché dostat ty lidi vyprávět na pódium, ono sa to dobre vykłádá v hospodě, ale běž na jeviště a něco tam vytvor. Poradú na Horňáckých slavnosťách sem udělał kolem deseti, ale to mně pomáhali Martin Kuchyňka anebo Jurka Miškeřík. Najčastěji sa konaly na Fňukalovém. Pred dvoma rokama sme tam měli 600 divákú a to bylo víc než na Ozvěnách. Vloni był na stejném místě porad k mojéj šedesátce, ale to sem sa kurírovał v hodonínské nemocnici po odebráňú žlučníku. Pro mňa to było hodně dojemné, protože mně zavolali a já sem z postele zazpívał: „Nemá dochtor takéj masti…“. Aj sem sa poté rozbečał. Ale nakonec se měl sem z proběhnutého poradu príjemný pocit, protože já nejsu žádná folklorní hvězda…

Tondo, máš nějaký folklórní sen, něco po čem toužíš?

Tož jaký sen, potrebuju predešeckým nové boty ke kroju. Košelí mám dosť, ale ešče si mosím porídit nové nohavice. Teďkaj nosím ošumělé, staré s vyšitým rokem 1957. Predstav si, že sú o dva roky starší jak já.

Počkej, já sem myslel, že chceš udělat nějaký program, napsat knížku, vydat nahrávku nebo něco takového.

Aha, no chtěł bych uděłat porad na horňáckých o vypravěčoch tak, aby tam byla zastúpená každá dědina a měła by predstavit svoje nárečí. Účinkujících už mám vytipovaných. Ináč ňa takéj těší, že autorú poradú na slavnosti je tolik, že mosíme na programovéj radě nekeré porady posúvat do príštího roku. A už sa hłásí mezi nás aj mładá krev jako je treba Vojta Molin z Hrubéj Vrbky. Stojí při něm za povšimnutí, že ani nepocházá z Horňácka, ale je moc šikovný a trúfne si udělat porad s vizí na hłavním pódiu na Strážnéj Húrce..

Tondo, kdyby ses mohl vrátit do deváté třídy ve škole a znovu si vybrat povolání, co bys chtěl dělat?

Určitě bych chtěł byt novinár. Profesionální. Teď su vlastně taky profesionální, akorát, že mně za to neplatijú…(tomu se Tonda od srdce zasmál). Víš, lidi si myslí, co já za to nemám. Ale já nemám skoro nic. Mám takový dobrý pocit, ani nevím, jak bych ti to vysvětlił, ale dyž mně někdo závidí, tak mňa těší, že ve skutečnosti nemá co. Doopravdy. A proto mně ti závistivci vlastně nevadí. Já asi rozčiluju ty různé vzdělané etnology, že si dělám po svém a su takový akční, ale já už su takový a budu. Aj pochvala, aj pomluva ti može pomoct.

Tondo, ty máš na facebooku dost často náboženská témata. Proč? Jsi věřící?

Tomu sa takéj často věnuju. Był sem dvakrát v Izraelu. Byl sem tam s adventistama, já katolík. Ale já to tak nedělím, já mám rád aj žida, aj muslima, evangelíka nebo pravoslavného. Když nedělajú nejaké nepravosti, mně je to jedno, jakéj sú víry. K pravoslavným sem utěkał dycky na vánoce do Hrubéj Vrbky a donéséł sem im do monastýru půllitra slivovice, kyselicu, słaninu, jé ti byli tak rádi. To była doba, kdy tam púsobil archimandrita Kyrill, to byl velice vzděłaný člověk a múdrý. Velice rád sem nasúchał jeho reči, oni ten svět kolem Boha viďá ináč, jak my katolíci. Aj dyž su věrící, tak tady ve Velkéj do kostelíčka moc nechodím. Měł bych tam zavítávat každý týdeň, ale není tomu tak, chodím o svátkoch, pri posledních rozúčeních. Poznamenám, že je u mňa takéj dúležitý kazatel, jeho kázání. Tady ve Velkéj był velice príjemný a vážený farár, páter Václav Hlavatý. Moje sympatie, tehdy ešče jako mładého člověka, si získał tím, že si zašéł do hospody na pivo, zapálił si cigaretu. Vzpomínám aj na jeho hodiny v náboženství, na naše klukovské prúsery v rolách „vzorných“ ministrantú a následné modlení babek za naše hríšné dušičky…

Tondo, vraťme se na závěr k tomu, čím jsme začínali. Co je potřeba k tomu, aby člověk mohl dělat práci, po které touží? Takovou, o které sní, a má někdy pocit, že to nedokáže.

To sa stane, že dostaneš zaměstnání, a nepriroste ti to k srdci. Neváhaj, odtrhni sa od toho zatížeňá. Dyž ťa něco opravdu baví, tak sa nesmíš bát jít k tomu naproti. Možeš si jít životem jak samorost, možeš tak jít cełý život, a mosíš byt takový błázen, jak su já…

Autorkou všech fotografií je Inka Mrázová – Sladká. 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *