Tajemná místa nad Suchovem

Louky nad Suchovem považuji za nejkrásnější místo v našem regionu. Přitom jsem o nich před pár lety neměl ani tušení. Nejdete tu všechno. Louky na nichž je rozhozeno pár starých dubů podobně jako v Čertorijích nebo na Vojšicích. Uděláte pár kroků z louky do lesa a objevíte dřevěný dům na hororovém místě jako ve filmu od Hitchcocka. Procházíte hustým lesem a najdete strmé srázy, které vyhloubil malý potok a sám zmizel. Chcete-li trochu historie, můžete zajít k hradiskům Lipinka nebo Kolo. Máte-li chuť na něco drsnějšího, vystoupejte až k Porážkám a představte si jak tu uherští zbojníci přepadli kupce, sebrali mu vola, porazili a upekli. Ještě výš se můžete rozhlédnout přes nádherné Zadní louky nebo přejít kolem Sviního hnízda na Dolnoněmčanské louky až ke Knížecí studánce. Jste-li trochu romantici, lehněte si do rozkvetlé louky a žasnete nad stovkami květů i vůní. Máte-li raději plné syté barvy, přijďte na podzim a najdete i nějakou bedlu. Byl jsem tam už tolikrát a vždy jsem objevil něco nového. Ale dlouho se mně nedařilo najít hradisko Kolo, na mapě je vyznačený jen vrch, ale vlastní hradisko je někde dál. Dva pokusy byly marné, vrátil jsem se, aniž bych hradisko našel. Pomohl kamarád Tomáš a moderní technika. Dostal jsem satelitní mapku, na které byl vidět přírodní val a podle GPS jsem kontroloval, zda jdu správně. Tentokrát jsem šel od Lipinky. Chodníček, kterým chodí jen zvěř, vedl dolů hluboko do lesa, klouzal jsem po holém strmém břehu, přeskakoval vyschlé koryto potůčku, uklouznout a zlomit si nohu, nevím zda by mne tu někdo našel. Myslel jsem přitom na Magdu. Znovu jsem si v hlavě přehrával schůzku v kavárně a bylo to tak příjemné.

Mohl bych tě Magdo pozvat na kafe?“ „A to jako kam? A jak by sis to představoval?“ „No, vyzvednu tě doma a pojedeme třeba na Myjavu, znám tam moc pěknou kavárnu a mají tam skvělé zákusky.“ Nějak se jí to nezdálo, přemýšlela, dívala se na mne zkoumavě. „A co si od toho slibuješ?“ Aha, to jsem mohl čekat, takovou otázku. „Neslibuji si od toho nic, nic neočekávám, na ničem nelpím. Copak mne neznáš? Znamená to, že nemohu být zklamaný, jen příjemně překvapen.“ Usmála se. „Tak dobře, stav se pro mne ve čtyři“.

V kavárně bylo teplo, hrál nějaký nujazz, asi to byli Masquerade, kafe bylo výborné a Magda rozpustilá. Chtěla, abych jí vyhodnotil MBTI test, vyšel jí „Bill Gates“, byla nadšena, už viděla tu skvělou budoucnost. Smála se, až jí tekly slzy, sáhla do kabelky pro kapesník a vypadlo jí něco stříbrného na zem. Pohotově jsem se pro to sehnul, musím přece ukázat, že i v mém věku mám výborný postřeh a když se sehnu pod stůl, bez problémů se narovnám. Byla to malá stříbrná rybička. „Ty nosíš v kabelce nůž?“ „Prosím tě, jaký nůž, vždyť je to rybička a podívej, dokonce má ulomenou špičku. Dostala jsem jej od jednoho kluka ještě na vysoké. Toho jsem si měla vzít, byl hodný a moc mne chtěl. Ale já jsem se zamilovala do jiného…Když jsem byla malá holka, měla jsem takovou rybičku od taťky. Bral mne na vycházky do lesa, byly jsme doma dvě holky a já jsem měla být ten kluk.“ Povídali jsme si o dětství. Já jsem jí vyprávěl jak mne kamarád málem oběsil, když jsme si hráli na indiány. A ona se rozpovídala o výletech s taťkou. „Byli jsme jednou na takovém divném místě v hlubokém lese. Taťka vzal i Barona, to byl náš velký černý pes. Ten se tam bál, kňučel a nakonec se taťkovi vytrhl a utekl. Přišel domů až za tři dny. A já jsem tam ztratila tu rybičku…“

Vyhrabal jsem se z příkrého srázu uprostřed lesa a GPS ukazovala, že musím ještě strmě nahoru do kopce. Žádný chodníček, všude suché listí, chytal jsem se kmenů stromů, abych vůbec vylezl. Už to nemůže být daleko. Konečně. Jsem tady. Nádherné místo. Vysoký val kolem dokola, není pochyb, jsem na hradisku Kolo. Usedl jsem uprostřed a otevřel si plechovku vytouženého piva. Oddechoval jsem a prohlížel si vysoké koruny stromů. Zvláštní místo, jako by tady ta historie byla nějak zaznamenána. Uzavřená v kruhu, ohraničená vysokým valem. Nějaké tajemství se tu určitě skrývá a nic dobrého to asi nebude. Marie říkala, že někteří lidé jsou schopni nahlédnout do historie. A že když jsem něco popsal, nemuselo mne to jenom napadnout, ale mohlo se to skutečně stát. Myslel jsem, že si ze mne utahuje, ale to, co mně nedávno vyprávěla, znělo důvěryhodně. Stromy se hýbaly a vydávaly nejen obvyklé zvuky, od šelestu až po zapraskání v kmenech, ale připadalo mě, že se snaží poskládat jednoduchá slova. Zaslechl jsem zřetelné: „Kdo jsi?“ Otočil jsem se po hlase, šel jsem se podívat za ten strom, ale nikdo tam nebyl. Na druhé straně se něco černého mihlo mezi kmeny, byl to jen stín, odlétající pták nebo něco jiného? Nedokázal jsem to rozeznat. Ostré sluneční paprsky, kterým se podařilo prodrat korunami pohybujících se stromů, rozehrály maškarádu světel a stínů. Původně jsem si myslel, že by bylo dobrodružné tu i přespat, ale asi bych oka nezamhouřil. Padla na mne podivná tíseň, jako by mne někdo pozoroval, pohrával si s mojí odvahou a vysmíval se mně, když jsem ji ztrácel. Rozhodl jsem se, že by to dnes stačilo a půjdu domů. Sehnul jsem se pro plechovku od piva a všiml jsem si, že v trávě leží nějaký lesklý předmět. Zvedl jsem jej. Byla to malá stříbrná rybička. A měla ulomenou špičku…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *