Coming home 1925

Stál jsem u okénka lodní společnosti RED STAR LINE a svíral lodní lístek pevně v ruce. Tak jsem se konečně rozhodl. Černý lístek s červeným nápisem – datum vyplutí 13. června 1925 z New Yorku do Antverp. Najednou ze mne spadla všechna ta nejistota rozhodování. Pojedu z Ameriky konečně domů. Když jsem před 17 lety odjížděl do Ameriky, byly mému synovi Františkovi teprve 3 roky. Teď už bude dospělý mladý muž, ani pořádně nevím jak vypadá…

Sedmnáct let jsem tvrdě pracoval v Chicagu v továrně a ušetřené peníze posílal mé skvělé ženě domů do Lipova. Dokázala za ně postavil náš nový dům a já teď konečně pojedu za ní. Tolikrát jsem ten okamžik už prožil v představách, tolikrát jsem už v duchu nastupoval na loď, tolikrát jsem vstupoval do našeho nového domova. Za tak dlouhou dobu jsem už přivykl životu ve velkém americkém městě a přesto, že jsem stále myslel na cestu domů, začínal se mně ten způsob života líbit.

Ani nevím jak mne v poslední době napadalo, zůstat v Americe natrvalo. Vlastně vím, rozhodně to bylo tím, že jsem potkal Karolínu. Pracovala v pekárně na rohu Allport str. Rád jsem u ní nakupoval. Vždycky měla dobrou náladu, usmívala se a byla tak milá. Pamatovala si kdy a co jsem nakupoval minule, o čem jsme mluvili a dokázala na to pohotově navázat. Jednou jsem přišel těsně před zavírací dobou a zeptal jsem se, zda bych ji mohl doprovodit domů. Čekal jsem nějakou vyhýbavou odpověď, ale ona se usmála a řekla, že když počkám 15 minut, tak bych mohl. Zastavili jsme se v nedaleké kavárně a povídali si o svých domovech. Karolína pocházela z Vracova, přišla do Ameriky s manželem, ale ten tragicky zahynul na plavbě výletní lodi, kterou chtěla firma odměnit své zaměstnance. Karolína se rozhodla v Americe zůstat. Měla už téměř dospělého syna, stále se o něj starala a snažila se mu nahradit i ztraceného otce. Chodili jsme do té kavárny poměrně často, byly to kouzelné večery, výborně jsme se bavili. Byl jsem téměř o 15 let starší než ona a připadalo mně absurdní, že by stála o to, aby mezi námi bylo něco víc. Přesto jsem se stále více těšil na každou chvilku s ní.

Čas odjezdu se blížil a já jsem o mém rozhodnutí, vrátit se domů, řekl Karolíně. Měl jsem pocit, že to ani pořádně nezaznamenala, dál mně vyprávěla co všechno včera udělala, ale když jsme se před jejím domem loučili, řekla, že se mnou samozřejmě pojede do New Yorku, aby mně zamávala.

Cesta do New Yorku byla skličující. Najednou zmizela její rozpustilost, já jsem vůbec nevěděl o čem se bavit, většinu cesty jsme mlčeli. Nedokázal jsem se smířit se skutečností, že ji s největší pravděpodobností už nikdy neuvidím. Nastoupil jsem na loď a stále zíral na Karolínu na břehu. Zdálo se mně, že jí po tváři tečou slzy. Nedokázal jsem se odtrhnout od zábradlí, dokud jsem viděl alespoň fialovou tečku jejich květovaných šatů…

Cesta plynula pomalu. Mé myšlenky na Karolínu slábly s tím, jak jsme se vzdalovali americkým břehům. Už jsem se více soustředil na návrat domů. Dokážu ještě po tolika letech práce v továrně hospodařit na poli? Co budeme pěstovat na pozemku pod Radošovem? Je tam pořád tak úrodná půda? Na Čertovci bych mohl vysadit ovocný sad. Jaké bude setkání s mojí ženou po tolika letech? Mohli bychom ještě mít další dítě? Když by to byl chlapec, mohl by se jmenovat Jiří a kdyby děvče, mohla by to být třeba Růženka. I když jsem moji ženu neviděl 17 let, stále si pamatuji, jak jsem byl šťastný, když jsme se vzali a když se nám narodil František. Do Ameriky jsem odjížděl s odhodláním zajistit nám všem lepší život, myslel jsem si, že to bude jen na pár let.

Konečně jsem vystoupil z vlaku na nádraží v Lipově. Ovládl mne slavnostní pocit. Nadechl jsem se zhluboka teplého letního vzduchu. Byl tak krásný letní den. Vykročil jsem rázně dolů z kopce. Prošel jsem kolem Valentovy hospody, přešel jsem přes hlavní cestu a zbývalo mně nějakých 100 metrů kolem Veličky k mému domovu. Potichu jsem otevřel dveře, prošel úzkou chodbou a se zatajeným dechem vstoupil do kuchyně. U těžkého dubového stolu seděla moje žena, dospělý František a – cizí muž. Mohl být v mém věku. Zíral jsem na toho muže a nechápal jsem, jak může sedět na mém místě. Proboha, kde se tady vzal? Jak je možné, že sedí u stolu s mojí ženou a synem? Strnul jsem a nebyl schopen se ani pohnout ani promluvit. Tak moc jsem si přál vrátit čas. Celou cestu domů z Ameriky jsem prožil v hlavě znovu a pozpátku. Vracel jsem se na nádraží v Lipově, nasedl do vlaku, vrátil se na loď v Antverpách. Loď couvala pozpátku až do New Yorku. Otočil jsem se na nástupní lávce na podpatku a rozběhl se zpátky ke Karolíně. Objal jsem ji v pase a otřel uplakanou tvář. “Odpusť mně tu nerozhodnost, jsi nejbáječnější žena na světě, chci být už napořád jen s tebou.” A ona byla rozpustilá, smála se a bušila do mne pěstí. “Co mně to děláš, vždyť mně mohlo puknout srdce. Zítra se mnou budeš celé odpoledne žehlit prádlo, víš kolik mám práce?…”

Nejdříve se vzpamatovala moje žena. Vzala mne za rameno. “Pojď Martine, podsaď se s námi ke stolu. Musíš být po té daleké cestě unavený a hladový. Uvařila jsem slepičí polévku.” Udělal jsem pár kroků a jako náměsíčný usedl ke stolu. Všichni už dojídali, když jsem nabral první lžičku. Ruka se mně chvěla a polévku jsem rozlil. Ne, tak by to nešlo. Soustředil jsem se na pevnou dubovou desku, posbíral všechny síly v celém těle, zatnul jsem zuby a pak jsem vší silou praštil pěstí do stolu…

Za rok se nám narodil syn Jiří a potom i dcera Růženka…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *