Mysleli jsme si, že už je konec války, ale to nejhorší mělo teprve přijít. Bylo 11.dubna 1945, viadukt mezi Loukou a Lipovem vyletěl do povětří, lidé v Lipově opouštěli vesnici a odcházeli do Hrubé Vrbky, v Louce měli zákaz vycházení a schovávali se ve sklepech. Měl jsem strach o Aničku. Žila v Louce jen se svým synem Martinem, její muž zemřel tragicky před 5 lety. Scházeli jsme se tajně už asi rok, Anička nechtěla, aby o nás lidé věděli, byli jsme vlastně jen přátelé, ale vidět nás lidé spolu, mysleli by si hned bůhvíco. Často jsme se domlouvali, že se sejdeme někde na okraji vesnice a jeli jsme pak na celé odpoledne někam do města, kde nás nikdo neznal a mohli jsme se tam procházet a povídat si. Já jsem byl raději, když se mnou šla Anička někam do přírody, měli jsme pár oblíbených míst, kde bylo vždy pěkně. Mohli jsme jet, kam se nám zachtělo, měl jsem skvělý automobil Aerovku, jako živnostník jsem se neměl špatně, nebýt války, bylo by nám dobře. Někdy jsem přišel za Aničkou až večer, aby mne nikdo neviděl a zaťukal na okno smluvené znamení. Zlobila se pak naoko a rychle mne strkala za dveře. „Nechoď sem za mnou, co když tě někdo uvidí“.
Teď jsem se bál, aby se Aničce něco nestalo. U nás ve Velké už byl klid, ale v Louce se pořád střílelo, navíc tam byla sama, její syn Martin byl u příbuzných ve Znojmě. Pak mne to napadlo. Já ji přece mohu odvést do bezpečí. Vždyť mám klíče od té chaty. Večer jsem vyjel, nechal jsem auto u Hrdličkového a zadem zašel až k domu Aničky. Zaťukal jsem znamení. Musel jsem několikrát, asi mne neslyšela. „Proboha, co tady děláš, víš že je zákaz vycházení, zalez rychle dovnitř, ať tě nikdo nevidí“. Vysvětlil jsem jí plán, jak ji odvezu pryč do bezpečí. „Ty ses úplně zbláznil, jak se odtud dostaneme, a copak s tebou můžu jet někde na chatu?“ „Můžeš, pojď, zabal si rychle pár nejdůležitějších věcí ať zmizíme dřív, než si někdo všimne auta.“ „Ne, já nikam nejdu, nenechám tu prázdný dům, a za pár dnů bude stejně po všem.“ „Aničko, víš přece, že tu včera zabil granát toho Maňáka a podívej se kolik domů hoří.“ Nakonec jsem ji přesvědčil. Prošli jsme zadem kolem humen, auto bylo v pořádku a jeli jsme přes Velkou a Javorník na Vápenky. Za půlhodinu jsme byli v chatě nad Vápenkami. Vynesl jsem z auta připravené zásoby, na pár dnů by nám to mělo vystačit, zatopil jsem v krbu a Anička uvařila čaj. Konečně jsme se oba uklidnili a cítili jsme se tady v bezpečí. Spát se nám nechtělo, měli jsme si toho tolik co říct. „A co budeš Aničko dělat, až tahle válka skončí?“ „Víš, o mě tolik nejde, ale moc bych chtěla, aby můj Martin mohl studovat. Moc dobře se učil a chtěl studovat práva, ale peněz nebylo a nakonec to válka stejně překazila.“ „Ale teď může být Aničko všechno jinak, třeba se mu to podaří a tobě mohu pomáhat já.“ „A nechtěla bys žít se mnou? Víš přece, že tě mám rád.“ „Já vím, mám tě taky moc ráda, ale nespěchej na mne prosím, budeme mít přece spoustu času před sebou, nic nám neuteče… A taky se musím starat o Martina, jestli bude studovat, bude mne potřebovat, můžeme se přece vídat každou volnou chvilku…“ „A nechtěla bys Aničko pracovat se mnou, měla bys mnohem lehčí práci než se plahočit na poli, lidé budou potřebovat kožichy pořád a u nás se pro tak pracovitou a šikovnou ženu práce určitě najde.“ „No možná přes zimu, ale přes léto budu mít dost práce na poli a v humně, víš, že tam máme kolem stovky stromů. A vůbec, kam pořád spěcháš, kdoví co bude až se vrátíme domů, co když bude můj dům úplně zničený.“ „Ale neboj se, já myslím že to tak zlé nebude a když bude potřeba, pomohu ti dům opravit.“
Přiložil jsem do krbu, Anička se schoulila do klubíčka a hlavu mně položila do klína. Držel jsem ji za ruce a snažil se zahřát její studené prsty. V duchu jsem si přál, abychom tak mohli být spolu častěji. „A povídej mně raději, jak to bylo s tím tvým dědou mlynářem, jak mu shořel ten mlýn.“ „Ale Aničko, to přece znáš, už jsem ti to vyprávěl mockrát. Víš, lidé měli vždycky trápení, třeba s tím mlýnem to byla velká tragedie, zůstalo sedm sirotků. My si nemáme na co stěžovat, válka už brzy skončí a bude nám dobře.“ „Tak mně řekni jak jste jeli na tu Myjavu a přepadli vás…“ Vyprávěl jsem jak jsme jeli na jarmak prodávat beranice a zastavili nás zloději. A moje maminka byla velká a silná žena, postavila se na voze a chytla toho jednoho vychrtlého chlápka za límec a…
A najednou vidím, že Anička usnula. Opatrně jsem vstal, podložil jí pod hlavu polštář, přikryl jsem ji až po ramena dekou. Chvilku jsem ji pozoroval a naslouchal jejímu pravidelnému oddechování. Ráno až se probudí, musím jí říct, že je to ta nejmilejší a nejlaskavější žena na světě…Musím jí říct, že když se na mne zlobí, je to jako pohlazení a když mne vyhání z domu, je to jako moc se těším až zase přijdeš…
Chtěl jsem prohrábnout oheň a železný hák mně vypadl z ruky na dlažbu. Pořádně to zazvonilo a Anička se probudila. „Já ti nějak nemůžu usnout, asi tu není dobrý vzduch. Pojď půjdeme se ještě chvilku podívat na hvězdy a nadýcháme se čerstvého vzduchu…“ A vykročila rázným krokem ven. Zavázal jsem si tkaničku u boty a šel za ní. Ale daleko jsem nedošel, ta ohlušující rána, ten výstřel z pušky a ženský výkřik mne na pár vteřin úplně ochromil. Aničko! Vyšel jsem ven a viděl ji ležet na zemi. Sklonil jsem se k ní a snažil jsem se ji nadzvednout. Po rukou mně stékala krev. Vzal jsem ji do náruče a odnesl do chaty. Položil jsem ji na gauč. Na rtech měla stále ten milý úsměv a oči obrácené ke hvězdám. Bylo pozdě, bylo na všechno tak pozdě…