Rozhovor s Antonínem Mičků

Antonín Mička, PhDr., (nar. 1945) je zřejmě nejplodnější horňácký literát. Napsal více než 350 článků o historii Horňácka nebo jeho osobnostech, vydal dvě obsáhlé knihy, u nejméně dalších dvou vedl autorský tým a rozpracovaných materiálů má na několik dalších. Pracuje v redakční radě časopisu Malovaný kraj, je autorem pěti celovečerních programů na Horňáckých slavnostech. Má hluboké znalosti o historii Horňácka a jeho významných osobnostech, vyzná se výborně i v historii školství. Celý profesní život působil jako učitel, z toho 33 let byl ředitelem školy v Louce. Na titulování si nějak nepotrpí, ostatně my věkem příbuzní Horňáci mu říkáme „Antošu“, ale na doktorát z filozofie je právem hrdý.

Když jsem si domlouval s Antošem schůzku, nebyl si úplně jistý, že čas v 17 odpoledne je ten pravý. „No tak dojdi, ale půjdeš se mnú pokludit králíků.“ S tím nemám problém, klidně jsem to slíbil. Zapovídali jsme se tak, že jsme na králíky zapomněli. Až doma jsem si vzpomněl a váhal, jestli ještě nemám Antošovi zavolat a připomenout mu to. No snad nebyli chudáci hladoví….

Antošu, ty jsi na Horňácku v současné době zřejmě největší spisovatel…

Ale, jaký spisovatel. Já spíš dělám ty články přes kulturu, historii a osobnosti. A k psaní sem sa dostal jak „slepý k huslám“. To mně bylo snad 25 roků když sem takový pokusný článek zaslal do Slovácka a oni mně to kupodivu publikovali.

O čem to bylo, ten první článek?

No, to bych se musel podívat do své bibliografie, z hlavy to nevím. Mám kartotéku rozdělenou přesně podle kategorií – hudebníci, zpěváci, malíři, národopis, historie… Ale určitě se to dotýkalo národopisu, tuším že o založení národopisného krúžku na škole v Nové Lhotě, anebo o souboru Velička a její činnosti.

Když jsi mluvil o těch osobnostech, o kterých jsi psal, kdo tě z nich nejvíc zaujal?

Mně je takový nejsympatičtější Rudolf Kynčl, protože on v tom svém díle zachytil komplexně život na Horňácku jaký v té době byl, počínaje zvykoslovím, přes nářečí, písničky a konče hudci. Myslím, že z jeho prací dodnes čerpají i současní studenti a etnografové nebo autoři programů. On zachytil něco, co je staré tak 150 roků a když to čteš, tak to je velice zajímavé. Mě zaujal jako ve své době nejplodnější autor, ale i jako kantor. Třeba „Uječek Matěj Škrobák dragúnem“ a další jeho literární pokračování. To je skutečná kronika vrbecká aj horňácká. Když jsem dělal před lety o něm program na Horňáckých, tak tam vystupovali i jeho vnuci a pravnučky a to Evička a Miroslav za doprovodu jejich babičky Dobrušky. A navíc Kynčl byl hudebník, který měl absolutní sluch. Já jsem u něho našel koledu „Došli sme k vám na koledu“, o které se zmiňuje v roce 1942.

Počkej, to skutečně napsal Rudolf Kynčl? Já jsem si myslel, že to je nějaká velmi stará lidová píseň.

Není. Skutečně ji zapsal on. Je to popsané i v časopise Uprkův kraj. Třeba jak chodili po koledě nejen děti, ale aj cikáni či lidé ze Lhotek. Zmiňuje tam, jak došli k Petríkom, aj jak sa koledníci zastavili u našeho dědy Slováka (Žilkara), kerý byl náměstkem starosty. Obvykle se zpívají dvě sloky této koledy, ale v tom časopise je zapsaná ještě třetí sloka. Ta je taková děkovná, když koledníci odcházeli, tož poděkovali třetí slokou: „Zaplať Pámbu, naděl Pámbu, stokrát zaplať vám, gazdovi, aj hospodyni, aj vaším dítkám. Sláva Bohu na nebi, luďom dobré na zemi, amen, amen, nech sa stane, Pane Bože náš!

A ty jsi zažil Rudolfa Kynčla? Potkal ses s ním ještě za jeho života? 

Ano, já jsem ho poznal, ale pamatuji si ho jen letmo. Když sem začal chodit do školy v roce 1952, učila mě paní učitelka Kynčlová a ředitel byl Rudolf Kynčl. Ale on už se necítil dobře, protože po válce jej osočovali, že měl inklinovat k Němcům. Ale to nebyla pravda. On jako ředitel školy se s nimi musel potkávat a hovořit, dyť gestapo sídlilo hned vedle školy (dnes je tam ZUŠ), nemohl říct, že s nimi nebude mluvit. Ale jeho zdravotní problémy způsobila spíš přepracovanost, protože on jel naplno. Byl ředitel školy, věnoval se literární činnosti, sokolskému hnutí, ochotnickému divadlu. Celkově byl velmi vytížený.

A jsou mezi těmi osobnostmi lidé, které naše generace už nemohla zažít, měli vztah k Horňácku, a ty jsi o nich něco zajímavého zjistil? Myslím, třeba Uprka, Frolka, Úleha?

No, třeba Franta Úprka, dalo by se říct, že to byl vlastně Horňák. On každé letní prázdniny, dva až tři měsíce trávil ve Velké (dobří Veličené mu po čase zřídili muzeum Francka Úprky, které v sedmdesátých letech bylo bohužel zlikvidováno) . Ateliér měl prý ve stodole u Zemanů na Závodí, jak fčil bývá Lidka Prášková. To eště doznívala „Súchovská republika“ a Franta Úprka jezdil do Velké a republikáni se scházeli v hospodě, u starého Lichvy, jak hospodského nazývali. Když jednou jel na vozy od Louky do Velké Otakar Bystřina, mimochodem autor Súchovské republiky, tož na kraji Velké – to nebyla eště žádná Kordárna, proto v prvním baráku ve Velké bývali Migotovi, co v něm žil neboštík varhaník Migota, a podél jejich humna měli postavené chalúpky Kubíci, cikáné – na Bystřinu už čekali tito veličtí Kubíci a volali: „Pane dochtore, dy máme dojít do hospody, máme dobrú muziku…, bude sa hrát aj tancovat…“ A hráli aj odzemek. Nikdo neuměl odzemek zatancovat tak, jak Franta Úprka, aj mladí studenti Hudečkovi či Klusákovi a jiní moseli před ním smeknout.

Kolik jsi tedy napsal těch různých článků?

Já myslím, že tak kolem 350 článků a možná i více, rozsahem tak na 3 stránky, nekeré enom na jednu. A z publikací ? Mojí prvotinou byla kniha o odboji Horňáků v době okupace nazvaná „Pěšinkami Horňácka“. Já sem tehdy dělal postgraduální studium a vymyslel jsem si téma „učitelé v odboji“. Tak jsem to začal psát, obcházet lidi ve Velké, v Louce, v Lipově, na Súchově a na Lhotkách. Profesor Bedřich Čerešňák mně říkal – to máte sakra odvahu psát o lidech, kteří ještě žijí. Všechny ty rozhovory mám nahrané na kotoučovém magnetofonu nebo mně to ti lidé napsali a podepsali, protože sem se obával, že něco bude. A ono bylo. Dostal jsem děkovné dopisy, ale i několik sprostých a jeden až z Vídně. To byla paní učitelka, co odešla z Horňácka do Vídně a tvrdila, že o jiných píšu a o jejím tatínkovi z Vrbky jen trochu. Zmínka tam byla, ale já sem podle ní o něm napsal málo. Tuto knížku si objednal Český svaz protifašistických bojovníků v Hodoníně. Ta publikace je samozřejmě poplatná době. Na úvod každé kapitolky je tam pár slov o KSČ. Ale v tom odboji moc členů KSČ nebylo, protože na Horňácku skoro žádní komunisti ani tenkrát nebyli. Jestli jich bylo do desíti, víc ne. Odboj dělali rolníci, lesní nádeníci, dřevorubci, učitelé. A ty příběhy jsou o nich. Oni mně to vykládali, u nich jsem ty příběhy zaznamenal a to v „hodině dvanácté“, protože ti lidé už pomalu odcházeli na věčnost.

Tato kniha je rozsahem největší tvoje práce nebo jsi napsal ještě něco jiného?

Potom jsem napsal knihu, kterou si cením daleko víc a to je „Z dějin horňáckého školství a jeho osobností“. Ta má 520 stran a pracoval jsem na ní poctivě dva a půl roku. Mám tam úvod o historii regionu a potom první zmínky o školách či vyučování, což byly „husitské školy“ pod širým nebem, přes školství v době českobratrské, zavedení povinné školní docházky za Marie Terezie až do současnosti. Velkou část tvoří také vyprávění o osobnostech z Horňácka, které na Horňácku vyrůstaly a chodily tady taky do školy.

Tu knihu já vůbec neznám. Ani nevím, jestli se mně ji ještě podaří sehnat, když říkáš, že ty sám máš posledních pár jen pro rodinu. A je ještě nějaká další tvoje kniha?

Třetí kniha, kterou už tvořil autorský kolektiv je „Louka ve staletích“. Ta má taky přes 500 stran a já jsem dělal vedoucího autorského kolektivu. Rozdělili jsme si, co kdo napíše, já jsem si vzal na starosti historii a samozřejmě otázku školství a významné rodáky. Po těch historických údajích jsem pátral v Brně v archivu, dalo to spoustu práce. Jezdil jsem tam skoro měsíc. Každý den mně v archívu vždycky nachystali dopředu materiály, aby to bylo účelné a já se nemusel čekáním zdržovat. Naštěstí jsem měl sebou nějakou tu „křišťálovou vodu“ z Horňácka, tak na mě byli hodní a ochotně mi pomáhali.

Tak to jsou zřejmě všechny knihy, které jsi napsal…

Ne, kromě obsáhlejších textů do sborníku o Horňáckých slavnostech, souboru Velička nebo Mladém Horňácku a brožurách dotýkajících se některých okolních škol to byla knížka nesoucí název Louka, 950 let obce. Tu jsem tvořil spolu s Michalem Škopíkem. Další, s níž mi pomáhaly mé kolegyně, se jmenuje Školství v obci Louka. Ta byla sepsána k 100. výročí postavení zdejší školy. Šak víš, že sem 33 roků v Louce řediteloval, tak jsem k tomu měl silný vztah. Po odchodu do důchodu, mně bylo zastupitelstvem uděleno čestné občanství Louky. Takže já su vlastně čestný občan Louky, to sa nechcu chválit, já si toho moc vážím. To sem byl velice dojatý. To čestné občanství mám zarámované a visí mi na chodbě, je to moja pýcha.

Jak jsi vlastně přišel ke své profesi, ty jsi chtěl být od mládí učitelem?

Já jsem chtěl studovat práva. Tam jsem se ale nedostal. Nebylo to proto, že jsem byl syn zlikvidovaného kulaka, prostě mne nepřijali. Šel jsem na „pajdák“ a říkal jsem si, když nemožu byt tým doktorem práv, tak si udělám doktorát z filozofie. Už když jsem byl na fakultě a viděl tam ty lidi s titulem doktor, tak jsem si říkal, toho já musím jednou taky dosáhnout. To bylo moje velké přání. A povedlo se mně to. Když jsem dělal doktorát, to už bylo při zaměstnání, tak to nikdo nevěděl, kromě mojí manželky Boženky. Celou dobu jsem to tajil. Všechno jsem maskoval, i když jsem jezdil na odpolední konzultace do Brna, tak jsem předstíral, že mám nějaké školení. Říkal jsem si, kdyby se mi to nepovedlo, tak se mně budou všichni smát. Psal jsem po nocích, rozsvítil jsem si lampičku na koberci, abych nerušil děcka ve spaní, a psal. Vleže. Nebyl jsem ani popřát mamince k svátku, což jsem nikdy neporušil, ale tentokrát jsem dělal rigorosum a nemohl jsem za ní přijet. Později jsem se šel omluvit a řekl jsem rodičům, že budu mít promoce a budu doktor filozofie. Tak taťka říkal, že jsem jim nemohl dát krásnější dárek. Na ten jejich úsměv ve tváři i to jejich překvapení se nezapomíná.

No, to je krásné… A jak to bylo s tím učitelováním, kde jsi začínal? V Louce jsi přece nebyl hned po škole.

Já jsem začínal na Nové Lhotě a to po vojně v roce 1969. Ředitelem byl pan Martin Ilčík. Byl jsem tam 8 roků. To byla moje nejlepší štace. To sme byli mladí a tam bylo šecko. Národopis, dobré učení, kolektiv a mladá a pěkná děvčata z Nové Lhoty.

Tak to žasnu, vždyť se říkalo, že vyučovat na Nové Lhotě bylo obtížné.

Obtížné to bylo proto, že oni nepoužívají v dialektu měkké slabiky, to znáš, vyslovují jen tvrdé souhlásky: hy,chy, ky, ry, dy, ty, ny. Oni říkají „dýk“ místo „dík“. Ale mně se tam strašně líbilo. Pěkná malá škola, pár děcek, dělali jsme tam dožínky, zakládal jsem dětský národopis, s panem ředitelem Sťahlem sme hrávali na husličky. A člověk se tam aj zamiloval…

Počkej, jaký člověk? To ty ses tam přece zamiloval…

No, dyť tam byly šikovné děvčata. Mladé, pěkně oblečené a chodili jsme tam do nádherné přírody, táborák jsme si udělali, bylo to takové všecko družnější…Ale už je to 50 roků.

Dobře, stačí, už tomu rozumím…No, tak, asi se vrátíme k těm knížkám, ne, co říkáš? Na čem pracuješ teď?

Na čem pracuju? Teď momentálně pracujeme zase s autorským kolektivem na publikaci o Suchově. Je nás tam v tom autorském kolektivu, myslím, že sedm, vede ho paní Olga Floriánová, protože ona je ze Suchova. Já tam mám na starosti historii školství, osobnosti a především „Súchovskú republiku“. O té píšu moc rád. Zakladatelem byl vlastně Matúš Béňa, učitel a autor několika publikací. A spával u něho na suchovské škole aj Joža Uprka. Ale oni byli obá velicí bouřliváci a často sa pobili, spíše sa teda pasovali. Dyž diskutovali a měli každý iný názor, tak byli hned v sobě. Matúš Béňa, po rozpadu druhého manželství, procestoval kus světa. On byl v Petrohradě, v Moskvě, ve Vídni, působil i na Slovensku. Načas se vrátil i do Velké, kde kdysi začínal. Horňácku věnoval knihu Z tichých vesniček, Děti Slovácka, Jano Šibenec, kurucký komandýr aj. Každoročně, už přes deset let, si Suchovjané a Veličané připomínají život „Súchovských republikánů“ pochodem od suchovské školy do Velké přes Háj, kolem Kadúbku, i když samotní republikáni chodili z Velké na Suchov jinou cestou a to přes Búrovú a kolem Katovy hrušky. Krajina je to tam krásná.

Tak to je současná práce. A co plány do budoucna? Co máš ještě v hlavě?

Plány mám. Jestli to dokážu nevím. Ale už sem na tom začal dělat. Dostaly se mně do ruky materiály, které sesbírala moje teta Darina Severová – Klusáková. Zavolal mně její syn Martin, jestli bych to nechtěl. Jejda, tož baže bych to chtěl. Jsou toho dvě, vlastně tři přepravky, jednu hudební sem dal synovi Petrovi, což sú hudební materiály strýca Vladimíra Klusáka, a ty dvě, to jsou povídky, pověsti, lidová meteorologie, lidové léčitelství. Je to z let asi tak 1948 až 1956 a sbírali to manželé Severovi. To by nebyla otázka historická, ale národopisná a hodně záznamů je tam z Nové Lhoty. Tak to bych moc rád zpracoval.

To máš před sebou krásnou práci…

No, jestli mně zdraví vydrží. A pamět. „Kdyby sis, tato, sem tam trochu vypil,“ jak ríká má žena, „tož by sis aj lepší všecko pamatoval.“ Je to pravda či ne ? To nechám na druhých. Když si ale dáš štamprlku po obědě, tak ona ti to mastné, co sníš, zničí a tým aj ten cholesterol. A na vylepšení tlaku dvě deci červeného vína neuškodí. Tělo to vyloženě potřebuje.Tož co.

No vidíš, jak to umíš pěkně vysvětlit…Ale uzavřeme nějak tu kapitolu o publikacích. Napsal jsi toho hodně, chodil přitom do práce, postavil rodinný dům, máš rodinu a děti, ty ses asi nikdy nenudil…

Stane sa fčil, že zrovna nemáš do čeho pichnút. Když je špatné počasí. Já su tak otravný doma, otravuju aj moju ženu. Ale jak je pěkně, tak to mám hned dobrú náladu. Mám malé hospodářství, pole, vypěstuješ si řepu, zeleninu, brambory. Mám králíky a slépky, donedávna aj kozu. Kozu sem prodal, protože sem ju nemohl snést, koza je mlsná potvora, zahněte šecko, dáš jí zelené a ona zežere trošku a zbytek zašlape. Koza je enom na otravu.

Ale měl jsi přece od ní mléko…

Ale daj pokoj, já to pit nemožu. Ona vlastně nebyla moja, to měl syn Aleš, já sem o ňu pečoval, Aleš chodil do práce a já sem měl kozu na starosti. Šla pryč…

Dobře. Pojďme ještě nějak přehlédnout a uzavřít tu tvoji publikační činnost. Proč to vlastně všechno děláš?

Protože ňa to baví. Začal jsem někdy ve 25 letech a zjistil jsem překvapivou věc. Že píšu velmi lehce. Na diplomku jsem napsal 160 stran a stačilo 60. Na doktorát 250 stran a taky stačilo mnohem míň. Postgraduál jsem napsal na 72 stran. Když si poskládám a připravím všechna data a naskočím do toho, tak už to jede a já píšu lehce. To co jsem si připravil a mám to v hlavě, tak to mně samo naskakuje a mně stačí to zapsat. A druhý důvod proč to dělám je, že su Horňák jak poleno. Vychovaný v národopisu. Píšu tak, že si dám dohromady historii a národopis a to je moje parketa. Když pak napíšu nějaký článek, těším se až vyjde, a jak ho uvidím, čtu si ho i třikrát dokola. Abych nepřišel o žádný nápad, tak mám na nočním stolku tužku a papír. Něco mne napadne v noci a hned to musím zapsat, protože do rána bych to určitě zapomněl.

Antošu, moc děkuji za to pěkné vyprávění a budu se těšit, až zase „lehce“ něco napíšeš…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *