Marie Vachunová (nar. 1958) umí vyrobit většinu součástí ženského i mužského horňáckého kroje. V současné době je v tom zřejmě na Horňácku nejlepší a jen jedna z mála, kteří vůbec něco takového dovedou. Výrobě a opravám krojů se věnuje už mnoho let. Ačkoliv v tomto prostředí nevyrůstala od malička a kouzlo horňáckého kroje objevila až se přivdala ze sousední Louky do Velké. Kromě toho ve velickém ženském sboru zpívá, pomáhá s organizací, provází slovem a občas přispěje i námětem do repertoáru. A stará se společně se svým manželem o jednu z nejcennějších historických památek ve Velké. Historický domeček z roku 1837, za kterým mají postavený ten svůj nový…
Když přicházíte k Vachunovým, projdete historií. Doslova. Musíte totiž nejdříve projít historickým romantickým domečkem. Když ne celým domečkem, tak alespoň pod návratím. A po kameném kostrbatém chodníčku přímo do nového moderního stavení hned za chalupou. Maruška Vachunová tak prochází historií tam a zpátky i několikrát za den. A tady romantika končí. Důvod, proč stojí před moderním domem historická chalupa, je překvapivě velmi racionální…
Maruško, pojďme si povídat nejdříve o těch krojích. Jaké součásti horňáckého kroje dokážeš vyrobit?
Já jsem se učila postupně, nejdřív ženský kroj a potom jsem zkusila i něco z mužského kroje. V současné době vrapím fěrtochy, vážu šátky, vyšívám šatky, dělám fěrtúšky a když si ženské donesú opléčko, tak udělám celý rubáč. Opravuju nebo došívám rukávce. Šiju kabátky a kordulky.
Opravit zřejmě dokážeš skoro všecko.
Ano, opravit dokážu skoro všecky součásti ženského i mužského kroje. Fěrtochy většinou jenom barvím a vrapím, nové jsem dělala jenom malé. Protože to plátno co je teď, už není to co bývalo staré plátno. Dycky říkám, nic nevyhazujte. Su radši, když si donesú staré fěrtochy a já je radši opravím a je to lepší než z toho současného plátna. Fěrtoch se běžně nepral, tak ten se nezničil. A když dělám nový rubáč, tak opléčko utká paní Buchtelová a já sem měla eště staré plátno, tak z toho je spodní část nebo použiju staré plachty a taky nové bavlněné nebo lněné plátno.
Maruško, vraťme se teď úplně na počátek tvé práce s kroji. Kdy jsi vyrobila nějaký první kus kroje?
Tak to jsem dělala pod dohledem naší tetky Magdy Vachunové a šila jsem si šatku. To byla manželova prateta, bydlela tady na tom našem starém domečku a umřela v roku 1992, bylo jí 94 roků. Taková malá, drobná byla. Já když sem se přivdala do Velké, tak sem začala chodit do Veličky. Do té doby jsem se o folklór vůbec nezajímala. Když sem chodila s Jankem a byli jsme se podívat na vystoupení Veličky, kerá měla jet myslím do Zakopaného, tak jsem se ptala, prosím tě co je to za kroj, co mají děvčata. Vůbec jsem to nevěděla. Potom mě Jankovy sestřenice stáhly, jestli bych s něma do Veličky nechodila taky. A protože sem neměla žádný kroj, u nás v Lúce takový kroj nebyl, ten byl úplně jiný než velický, musela jsem si nějaký pořídit. Neco mně udělali tetička Sekerková – Katerinka Trináctá, fěrtoch aj fěrtúšku sem dostala od Jankovéj mamky, od tchýně, od Matyášú sem měla rukávce a rubáč. A šatku dole konce sem dostala od tetky Magdy a pod jejím dozorem sem ju opravovala a na tom sem sa učila. Sama sem si šila šatku hore konce podle rad tetičky.
A tys chodila do Veličky s manželem Jankem?
Janek tam chodil tak půl roku. Potom už sem tam chodila sama. Tancovala sem s Pavlem Lundovým, s Jožkú Slovákem, co umřel, potom s Tondú Vrbů, s Jurú Mičků a s Petrem Práškem.
A tento poskládaný kroj ti vystačil na všechny příležitosti?
Nevystačil. Potřebovala jsem i jiné varianty, když jsme jezdili s Veličkú. A taky jsem trochu přibrala a už mně ten kroj byl malý. Tak sem si nekeré ty staré součásti rozpárala, udělala sem si střihy a začala sem dělat úplně nové. Ušila sem asi tři kabátky, každý jiný. Půjčila jsem si jeden moc pěkný od Zdenky Hrbáčové z Javorníka, byla sem v deporitáři Muzea ve Veselí, tam sme našli nejaké staré vzory a tak sem si sestavila střih, aby mně kabátek seděl. A ten střih jsem upravovala a hledala tu správnou variantu tak, aby to byl ten správný starodávný. Udělala sem si všecko sama, včetně vyšívání. Teď už dělám i součásti mužského kroje, šila sem traslavice, udělám prucleky modré a bílé. Na prucleky se potřebuje sukno a to mně pomáhá sehnat Maruška Kozumplíková z Kozojídek. Na kabátky, kordule, na nohavice je potřeba sukno. Dcera Magda umí ušít nohavice a vrapit fěrtochy a tak si doma pomáháme, nohavice ušije Magda a já je vyšiju.
Zatím jsme mluvili většinou o opravách nebo výrobě součástí krojů pro sebe nebo v rodině. Kdy jsi měla nějakou první zakázku pro někoho jiného?
No to bylo asi když sem zpívala v Javorníku v ženském sboru. To donesla paní Smějsová starý zelený kabátek asi 100 roků starý a ptala se mně jestli bych nezvládla vyrobit nový. Tak jsem řekla, že zvládla a šila sem pro celý ženský sbor zelené kabátky. A pak už to šlo samo, každou chvilku se někdo zeptal, jestli bych něco nedokázala udělat a já jsem to zkoušela. Kabátky jsem šila pro Lipinu z Hroznové Lhoty. A taky jsem udělala hodně prucleků, to jsem musela najít zase ten správný střih, upravit, vyzkoušet, předělat, každý kus je na míru a vlastně originál. Každý výrobek je pro konkrétního člověka, žádné dva kusy nejsou úplně stejné. Pro Vonicu ze Zlína jsem dělala 10 bílých prucleků, podle starých javornických vzorů. Minulý rok jsem ušila mužský bílý kabát. To přišel pan Procházka z Veselí, že mu ho slíbila nějaká paní a ta si zlomila ruku. Tak jsem se do toho pustila. Úplně od začátku a včetně všech výšivek. Nikdo mne to neučil, k nikomu jsem nechodila, su naprostý samouk. Všechno jsem vždycky zkoušela sama, rozpárala staré a dívala se jak je to ušité.
No, to bylo všechno doposud. Teď jsi už pár měsíců v důchodu, tak se tomu věnuješ víc než dřív?
No věnuju. Pořád někdo něco potřebuje a já bych mohla šít od rána do večera. Dokonce za mnou přijdou lidé, že mají nějaké krojové součásti z pozůstalosti po příbuzných a chtějí abych jim to dala do pořádku, opravila, vyčistila, doplnila. Tak už jsem poskládala několik krojů mužských i ženských.
Dokázala bys odhadnout kolik různých krojových dílů jsi už vyrobila?
Tak kabátků jsem udělala asi 50 kusů, kordulek asi 10, chlapských prucleků určitě 20, asi 40 šátků sem uvázala. Vedu si trochu aj evidenci, mám to všechno zapsané v sešitku. Ptala sem se kdysi tetky, jak to mohly tak vyšívat v tom starém domečku, skoro potmě, bez elektriky a ona říkala: „Víš co, to už bylo tak po paměti. A nic nového sa nezháňalo. Co doma bylo, jaký materiál a nitě, z toho sa šilo. Dyž sme chodili do kostela, tak sme občíhli kerá jaků formičku měla vyšitů a doma sme to potom aj po paměti zkůšali vyšit. Neco sem si udělala podle sebe, tak to byla naša varianta.“I když nám to dnes připadá, že je kroj jednoznačně daný materiálem, střihem i vyšitým vzorem, tak to tak většinou nebylo. Lišily se barvy i vzory a používaly se materiály, které zrovna byly k dispozici.
Maruško, proč to vlastně všechno děláš? Určitě by bylo možné trávit volný čas i jinak a pohodlněji.
Mě to hrozně baví. Třeba když se mně dostanou do ruky nějaké staré výšivky, hedvábem šité, to je ti něco tak nádherného. A já mám velkou touhu to zachovat, šit to právě podle těch starých vzorů. To si veznu staré rukávce nebo obojek a snažím se to vyšit tak, jak to dělali kdysi dávno. A to je přece skvělá zábava.
A to se ti nestane, že vezmeš nějakou větší zakázku na termín, potom nestíháš a řekneš si, proč jsem se do toho pouštěla, mohla sem mít klid, bylo mně to zapotřebí?
Aj to sa ně stane. Ale já nad tým sedím potom třeba celů noc a snažím se to dodělat. Nemožu ty lidi zklamat, obzvláště když jsem to už slíbila. Ale pro mne je to i výzva. Abych to zkusila i když to není jednoduché a abych věděla, jestli to dokážu. Někdy po mně lidé chtějí věci, které v tu chvíli ani nevím, jak udělat. Sedím nad tým, premýšlám, jestli to spravit nebo odpárat a ušit nové. Zkúšám jestli to možu oprat nebo nejak vyčistit. Už se ně stalo, že sem zkusila kousek oprat a šlo to, a když sem to vyprala celé, tak to ztratilo barvy.
Maruško, vy tady s manželem žijete v takovém dvojím světě. Z ulice máte starodávnou chaloupku a někdo možná ani netuší, že teprve za ní máte nový moderní dům. Většinou to lidé dělají tak, že postaví nový dům a ten starý potom zboří a místo něj mají třeba předzahrádku nebo garáž. Ale vy už se po mnoho let staráte i o ten původní dům. Proč jste jej nezbořili?
To je velmi prosté. Ten dům je památkově chráněný. My už když jsme stavěli nový dům, tak s podmínkou, že ten starý zachováme. Byli tu i s památkového ústavu z Brna, všechno si prohlédli a teprve potom nám schválili dokumentaci. Ale my to nebereme jako nějakou přítěž, přijali jsme to a o dům se staráme, loni jsme vyměnili celou střechu. Mockrát tu natáčeli něco muzikanti nebo třeba Musica Foklorica svůj klip. A děláme tam rodinné akce, scházíme se s přáteli na vánoce, na fašanek, na Horňácké slavnosti. A pro mne je to takové očistné místo. Když mám špatnou náladu nebo mne bolí hlava, jdu na domeček, sednu si tam, čtu si nebo šiju a hned je mně lepší a veselo. Moc rádi tam zpíváme. Ten zpěv tam zní nějak jinak a tak dobře se tam zpívá, vyzpívám i tóny, které jinak nedokážu. To prostředí je velmi pozitivní. Není tam žádný beton, je tam jenom hlína na zemi a na stěnách sedum křížů.
Tvoje dcery mají vztah k tradicím?
Obě dvě to využívají ve své práci. Magda je módní návrhářka, má svoji firmu a v některých kolekcích využívá třeba horňáckou výšivku. Pavla má ateliér v Praze, vyrábí keramiku a ona využívá spíš ty přírodní a rostlinné motivy. Obě chodí v Praze do folklórních krúžků, takže vztah k tradicím rozhodně mají.
Máš nějakou touhu, co by ses chtěla naučit?
Chtěla bych se naučit postupně vyrábět všechny součásti kroje. Ale ono to asi není to nejdůležitější. Důležitější je naučit se ty věci, které už skoro nikdo neumí. Bavili jsme se o tom i s paní Bobčíkovů. Třeba vázání šátků už skoro nikdo neumí. Vázat šátky jsem se byla učit u tetičky Kománkovéj v Javorníku, ale tá už jích nevážů. Na poskládání šátku mosí byt sila v prstoch a už jím chybí. Když vážu šátek, tak hledám ty správné fígle a snažím se to nějak zaznamenat. Uvázat šatku umí víc děvčat, to je něco jiného, ta se neváže na trvalo jak šátek.
Ty zpíváš ve velickém ženském sboru. Jenom zpíváš nebo máš na starosti ještě i něco jiného?
Kromě zpívání se snažím pomáhat i s organizací, obzvláště teď, když má paní Šajdlerová zlomenou nohu. Společně s paní Štefánkovou zajišťujeme všechno co je potřeba pro chod sboru a zdárný průběh vystoupení. Taky hledám nějaké nové písničky, nejvíc asi v Bartošovi, teď jsem našla novou koledu. Většinou to vyberu podle toho, že se mně líbí text a donesu to paní Šajdlerové, ona si písničku přebrnká na klavíru a zkúšáme jestli sa hodí – nehodí a když je pěkná, tak to zkusíme zazpívat. Už sem si pořídila aj klávesy, abych to mohla přehrát sama. Ale děvčatom sa moc nechce učit neco nového. Občas taky uvádím program. Text většinou připravíme zase společně s paní Šajdlerovou.
Proč vůbec chodíš do ženského sboru? Co tě na tom zpívání tak baví?
To je srdeční záležitost. Já si strašně ráda zazpívám. A když se nás sejde víc a můžeme zazpívat druhý a třetí hlas, to je krásné, tak to mně pohladí dušičku. Zpívání mně taky pomohlo překonat těžkou dobu když mně tragicky zahynula sestra Ilona. Ona měla zamilovanou písničku „Išla Andulka na trávu“ a tu jsem si zpívala pořád dokola. Zpívání mně pomohlo překonat smutek. Když na Ilonu s Broňů vzpomínáme, tak si tu písničku vždycky zazpíváme.
Písničky mně pomáhaly i když jsem byla v Americe u tety Graubnerové. Odešla do Ameriky v roce 1968. Umřela asi půl roku před Ilonou. Teta byla těžce nemocná a chtěla ještě nějaký čas strávit se svým vnukem, kterému maminka umřela hned po porodu a postarat se o něj si netroufala. Tak sem tam byla tři měsíce. Cestovali jsme, viděla jsem kus Ameriky, tetu jsem vozila pravidelně do nemocnice a starala se o kluka. Když teta musela zůstat v nemocnici, tak jsem chodila do angličtiny, setkávala jsem se s krajany a často po mně chtěli, abych jim zazpívala. A když mně bylo smutno, tak jsem si pouštěla naši muziku a zpívala a zpívala. Pak jsem tetu ještě dovezla domů do Zlína, žila ještě asi třičtvrtě roku.
Zřejmě nikdo nemá život úplně přímočarý, většinu lidí potkají v životě nějaká trápení a těžkosti. Teď už tuším, jak to asi řešíš ty.
Ano, já si zazpívám.
