VYŠEL JSEM Z PETRUCHOVÝCH MLÝNŮ

Vyšel jsem z Petruchových Mlýnů a po chvilce jsem už stoupal lesní cestou nahoru do kopce. Bylo mrazivé nedělní odpoledne jako stvořené k procházce. Rozhodl jsem se věnovat jej chůzi, přemýšlení a samotě. Člověk může pustit z hlavy všechny běžné starosti a nechat volně plynout myšlenky – přijmout je a rozvíjet nebo bez obav zapudit. Našel jsem si trasu předem na mapě. Vlastně jsem našel nějakou červenou střechu v lese na kopci, na mapě to vypadalo jako nějaký seník, možná krmelec a tak jsem si řekl, že to může být zajímavý cíl vycházky. Z mapy jsem si zapamatoval, že na prvním rozcestí lesní cesty musím odbočit doleva a později, přibližně v polovině kopce doprava. Pak lesní cesta skončí, ale chodníček mne dovede až na vrchol k cíli. První odbočku jsem určitě trefil správně, ale u druhé jsem si už nebyl úplně jistý. Šel jsem nějak dlouho, lesní cesta byla zasypána listím, vypadalo to, že už mnoho let po ní nikdo nejel. Les byl stále hustší, slunce zašlo a vše potemnělo. Listí bylo místy rozhrabané od divočáků a já jsem se pozorně rozhlížel, zda na mne nějaký nevyběhne. Došlo mně, že jsem asi někde špatně odbočil a už jsem se chtěl vrátit zpátky. Ještě se podívám, co je za tou zatáčkou a pak už to vzdám a půjdu zpátky. Lesní cesta skončila, dál vedl jenom chodníček. Ale to bych mohl být správně. Teď se přece nevrátím, zkusím ještě obejít tento svah, už musím být brzy na vrcholu…A najednou jsem stál na pasece a zíral na červenou střechu krásné dřevěné chaty. S velkým štěkotem se ke mně rozběhl černý pes a já jsem se rychle vzpamatoval a hledal strom, na který bych vylezl. Naštěstí u chaty zvedl muž hlavu od práce a psa okřikl. Držel v ruce sekyru, kterou štípal dřevo a moc přátelsky se netvářil. Byl taky překvapen, kde jsem se tam vzal, určitě žádnou návštěvu z lesa nečekal. Omluvil jsem se, že jej ruším a zeptal jsem se, zda bych jej mohl navštívit. Nepatrné kývnutí jsem si vysvětlil jako souhlas a vysvětlil jsem mu, jak jsem vyrazil na nedělní vycházku. Zřejmě se mně podařilo rozptýlit jeho obavy, že bych mohl být zloděj, který si obhlíží chaty, protože mně nabídl místo u stolu. Nešetřil jsem obdivem na tím, jak se mu podařilo uprostřed lesa postavit nádhernou chatu. Co chatu, přímo dům. Byl celý podsklepený, antény od satelitu i internetu nasvědčovaly tomu, že sem majitelé nejezdí jen na víkendy. Muž se rozpovídal o tom, jak utekl i s ženou z města, hledal klid, čistou mysl a svobodu. Chtěl žít život v přirozených starostech o zajištění jen zcela běžných věci – střechy nad hlavou, tepla, jídla… Vodu nabíral ze studánky, na stráni nad potokem měl i malou zeleninovou zahrádku. Vyprávěl o naslouchání lesu, vnímání přírody, pozorování zvěře. Těšil se na vzácné návštěvy blízkých příbuzných. Do civilizace chodí jednou za čas s batohem na zádech na nákup základních potravin. Povídali jsme si asi hodinu. Potom jsem poděkoval, rozloučil se a vydal stejnou cestou zpátky. Celou cestu jsem přemýšlel, jaké to asi je, žít uprostřed lesa. A je to snad možnost, jak nalézt skutečně šťastný život? Blížil jsem se zpět k Petruchovým Mlýnům a uvědomil jsem si, že je zítra pondělí. Musím do práce. Měl bych ještě předělat roční plán, ta EBITDA nám vychází skutečně malá a bylo by zbytečné dočkat se kritiky z představenstva. Taky musíme probrat produktivitu. Jak to, že jeden měsíc je výborná a druhý se propadne. A odpoledne musím na finanční úřad. Je nejvyšší čas podat daňové přiznání z nemovitostí…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *