Karel Fajmon (nar. 1981) je jeden z těch mladých zpěváků, kteří rostou a mají šanci převzít pomyslné žezlo od těch legendárních. Poslechněte si jeho „Jede Janko dolinú“, a uslyšíte v hlase zpěváka radost a naději, že už uvidí švarnú děvčinu. To nedokáže každý. Zřejmě proto dostal příležitost zazpívat si na nahrávce Hrubá Hudba Petra Mičky a Jury Hradila nebo na Fašanku muziky Kubíci. Jeho cesta k sólovému zpěvu vedla od sborového zpívání ve velickém mužském sboru, ve kterém zpívá už 20 let. Ale Karel je také profesionální botanik, kterému se koníček stal povoláním. I proto jsme se v tomto rozhovoru pokusili zjistit, jaký je vztah mezi přírodou a folklórem.
K rozhovoru s Karlem Fajmonem jsme se sešli v jejich domku ve Velké na Rádku. Obvyklý čas se nám natáhl na dvojnásobek. Když jsem si rozhovor domlouval, Karel tvrdil, že není žádný vypravěč a že neví, co zajímavého by mně mohl říct. V tu chvíli jsem věděl, že je to v pořádku. Tak to bývá. Karel je skromný člověk. Že je dobrý zpěvák jsem věděl, že dokáže velmi zajímavě vyprávět o přírodě, jsem věděl také. Ale že mne zavede na Horňácko až do doby před 2000 lety, to jsem netušil.
Kájo, kde se vzal váš rod Fajmonů na Horňácku? To zřejmě nebude typické horňácké příjmení.
Fajmonovi jsou na Horňácku potomci jenom jedné rodiny. Byl to taťkův praděda, který přišel na Súchov z Východních Čech. Já su takový člen rodiny, že tú rodinnú historiu presně nevím. Dycky, dyž ně to taťka vykládá, tak sa v tom po druhéj větě začnu ztrácat. Právě v oblasti Pustá Rybná, Telecí, tam sú Fajmonovi jak Sťahlovi a Pavlincé v Javorníku. To vypadá, že já sa díky tvému rozhovoru o to začnu eště zajímat, protože nikdy mně nenapdlo, co toho pradědu zaválo do Súchova. Taťka si našel mamku ve Velké a tak sme sa dostali do Velké. Dědáček kdysi vyhrál cosi ve sportce a tak to našim trochu pomohlo, aby si mohli postavit barák.
Takže ty jsi na Suchově nikdy nebydlel?
Já ne, jenom můj taťka. Ale já sem tam byl každé prázdniny u babičky a dědáčka, dědáček ale brzo umřel. Chodili jsme tam jako děcka přes Háj, to sa ně zdálo velice daleko, teď to zajdu za hodinu, takže je to vlastně blízko. Dědáček z mamčiny strany je ze Studénky a babička byla rozená Kohútová tady z Velké.
Kájo, jak jsi v sobě objevil zpěváka? Kdy tě napadlo, že bys mohl zpívat?
V předškolním věku jsem chodil do národopisu, ani né moc rád. Ty tanečky, to mňa moc nebralo. Asi proto mňa to ani nelákalo jít do Veličánku. Později jsem poslouchal spíš folk nebo country. Folklór mě začal zajímat až na vysoké škole. My sme měli doma to vaše cédéčko Ležhory – Fašanek, možná sem si ho aj nekdy pustil, ale moc mňa to nelákalo. Až sem byl v Brně, tak mně to nejak docvaklo, že su Veličan a neumín nic než „Orešinko orešná“, a tak sem si pustil to vaše cédéčko a najednú sem ustrnul, jak dybych objevil Ameriku. Mráz ňa obešel a já sem si ty písničky prozpěvoval furt, aj když sem nádobí umýval a uměl sem to nazpamět.
Počkej, to myslíš vážně? Já vím, že se to cédéčko některým lidem líbí, ale že by tak mohlo někoho ovlivnit, to by mne ani ve snu nenapadlo.
My jsme doma měli nějaké LP desky, takové to dvojalbum, jak je tam větrný mlýn na obálce, ale to sem jako děcko přeskakoval písničky, abych slyšel vyprávění Vaška Mlýnka. A Ležhory možná dal našim Petr Miškeřík, protože jsme příbuzní. A to sem zpíval tolik, že to až nebylo ostatním doma milé. No a někdy v té době mužský velický sbor sháněl nové členy a oslovili Jakuba Šáchu. A Eva, jeho mamka, potkala našu mamku nekde v obchodě a nejak to zmínila a naša mamka zas, že já furt zpívám, že sem sa do toho jaksi zbláznil. Chlapi ze sboru udělali takové lístečky „když chceš zpívat, tak dojdi v pátek na zkúšku v tolik a tolik hodin“ a Eva dala našej mamce ten, co měla pro Jakuba. A mamka po pár rokoch říkala: „že sem já tu Evu tam potkala, ty sas v tom sboru naučil pit!“
Takže jsi vzal lístek a vyrazil na první zkoušku.
To bylo v roku 2002, mužský sbor tenkrát vedl pan Esendr. Já sem uměl sedlácké, táhlé sem moc neznal. Oni zas zpívali jenom táhlé. Došel jsem tam a „pocem, tady si staň a počúvaj co zpíváme“. Přijali mě tak nějak samozřejmě, potěšilo mě, že mě nijak nezkoušeli. A mně to šlo, dobře sem si pamatoval. Už sem tam zostal. To byli Zálešák nebo Čambal v plné síle. V jakém poradí sbor kdo vedl, už ani nevím – chvílu Zálešák, chvílu Jagoš, chvílu Čambal. Když byly nejaké spory o slova nebo jak sa má natahovat tón, tak jak byli všeci zkušení zpěváci a osobnosti, tak sa občas napučili. Po kérejsi takovéj roztržce to vypadalo, ža už dál ani zpívat nebudeme, ale potom Dušan Mička přesvědčil Petra Miškeríka, aby sbor vedl on. Petr není vznětlivý, má svůj názor, ale nevybuchne a to je přímo zázračná vlastnost v tom kolektivu velických zpěváků. Pro Petra je včil sbor srdeční záležitost a přímo tím žije.
No, a jak se z tebe stal sólový zpěvák?
To se stalo tak. Myslím, že v roku 2011 jsme měli se sborem pořad na Fňukalovém, jmenovalo se to „Oslavte to s nama“, tam byli chlapi, keří měli kulatiny, šedesátiny, sedumdesátiny, Kaca Kučera, Martin Zálešák, a já sem měl třicet. Ale já sem zpívat sólově neměl, jenomže Martin Zálešák měl problémy s hlasivkama a tak došlo aj na mňa a zpíval sem „Jeli cestú tré pánové“. Povedlo se to, měl sem z toho radost. Potom mně paní Šajdlerová nabídla zpívat v jejím programu u kostela o Horňáckých a tam sem zpíval „Letěl, letěl roj“. Jak sem měl trému, tak sem zazpíval jenom dvě sloky, zkúšali sme to enom pred vystoupením, ale muzikani hráli přehrávku a potom dál a diváci to nepoznali, že tam měla byt eště další sloka. Chyba byla ve špatné domluvě a v mojéj nejistotě. Prej to bylo pěkné. O rok později už sem zpíval „Otče moj, Bože moj“. Hodně ňa podporili aj děcka z Veličky, dyž dali mojému zpěvu věckrát prostor a důvěru na fašankovéj sobotní zábavě nebo na mikolášskéj.
Kájo, ale ty jsi zpíval i na „Hrubé Hudbě“, kterou natočila Mičkova muzika s Jiřím Hradilem.
Ta nabídka mě velice potěšila. Takú poctu sem nemohl odmítnút. Já sem chtěl mět nějakou nahrávku, abych to mohl poslechnout a zjistit, jestli to na mě bude působit tak, jak když poslouchám ty staré zpěvy a zpěváky a jestli to bude ve mně vzbuzovat stejné pocity. Já u toho ale vidím ty nedokonalosti – zatímco u jiných zpěváků se mně to líbí, do lidového zpěvu to patří, tak u vlastního zpěvu mně to vadí. Tam jsme vybrali celou sadu, mě zaujala v Zemanovém zpěvníku „Mám trněnú zahrádku“, aj sem si tam změnil jeden tón, kerý sa ně moc nelúbil. Mně jako botanikovi pasovaly první štyry sloky, keré sú o kvítkách, a já mám fialky rád, a když to vyvrcholí fialkama, tak to je moja písnička. Potom velmi záhy natáčali Kubíci to jejich nové cédéčko „Fašanek“. To poskládal písničky dohromady Kuba Motyčka a udělal moc pěkné sady. Já tam občas začínám pěsničku a mám tam aj jednu táhlú – „Jede Janko dolinú“.
Nechtěl bys natočil svoje vlastní cédéčko? Nebyl by na to už správný čas?
Jak jsme křtili ten „Fašanek“ v Brně, to měly Indies nějaké výročí a Milan Páleš už byl takový rozšafný, jak ten den byl dobrý a všecko šlapalo, že si mňa vzal bokem a že dlúho nic nenahráli Galečci a jestli bych nechtěl s nima. Ale to bylo takové velice předběžné a potom došla karanténa a stejně to nešlo. Ale nápad je ve vzduchu a já sem začal premýšlat co by tam mohlo byt. Já na to nijak neponáhlám a ani bych sa nezlobil, kdyby to nějak nedopadlo.
Kájo, souvisí nějak tvoje profese botanika s folklórem? Vůbec tvůj vztah k přírodě, je tam nějaká vazba na folklór?
Květena na Horňácku je velmi bohatá a to zřejmě ovlivňovalo lidi, co tady žili. Myslím, že i proto jsou výšivky na Horňácku tak krásné. Tehdy ti lidé v přírodě žili aj zpívali. Když měla Zdenka Jelínková nějaké životní výročí a program na Horňáckých, tak se tam ta její sběratelská činnost v tancích vyjmenovávala a já jsem žasnul, až mě to dojímalo, kdyby se názvy tanců nahradily názvy vymírajících rostlin, tak by to bylo to samé. Ona dokumentovala mizející tance, stejně tak je mizející svět v botanice, něco, co tu bylo před sto lety, už tu není. Ale my máme štěstí, že tady na Horňácku toho ještě hromada je. Ochrana přírody a udržování nějakých tradic, vždyť to je velmi podobné.
Jaký obor jsi vlastně vystudoval?
Já jsem vystudoval systematickou botaniku a geobotaniku na Přírodovědecké fakultě v Brně. A teď dělám botanika na Správě chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty. Zaznamenávám stavy kytek, což má více rovin, u těch vzácných pravidelně sledujeme, jestli jich přibývá nebo ubývá, a zjišťujeme, jestli se tam správně kosí na loukách nebo se v lese děje, co má. A pak je to kontrola určitých oblastí, kde jsou ty vzácné rostliny, kde se dělá třeba jednou za 10 let inventarizační průzkum a srovnává se to se stavem předchozím a hledáme příčiny, když se to mění.
Která oblast na Horňácku je pro tebe jako botanika nejzajímavější nebo nejvzácnější?
Horňácko je opravdu srdcem Bílých Karpat z toho přírodovědeckého nebo ochranářského pohledu. Když se řekne Bílé Karpaty, tak většině lidí naskočí ty orchidejové louky a to je Horňácko a Strážnicko. Pro mne je nejzajímavější oblast „Zahrady pod Hájem“, což je i jedna z nejcennějších lokalit s výskytem teplomilného hmyzu u nás.
To myslíš vážně? Jenom tady kousek od nás z Velké, když vyběhneš nahoru k Háji, tak to ti přijde nejzajímavější místo?
Samozřejmě, tam je mnoho zajímavých míst. Z druhé strany Háje je Búrová a tam roste kýchavice černá. A Háj, spolu se Zahradama pod Hájem, je největší naleziště violky bílé v České republice. Vioka bílá je zajímavá tím, že v tom Háji často kvete fialově. Je to moje srdeční záležitost. V Zahradách pod hájem rostou orchideje, které mají rády suchou kamenitou půdu. Tato oblast měla štěstí i za socialismu, že nešla jednoduše zplanýrovat a zůstaly tam zachované ty hráze a díky nim i kytky a hmyz. Z posledního inventarizačního průzkumu je tam doloženo neuvěřitelných 600 druhů rostlin. V posledních letech těm kytkám škodilo nadměrné sucho, i když jsou tam stepní suchomilné kytky, tak už to sucho trvalo příliš dlouho a pro tuto oblast bylo nestandardní. Letos je šance, že se to zlepší.
A Buláňova lúka patří taky do Zahrad pod Hájem?
Ano, ta tam patří. Je už hodně zarostená. Znám ji, vím přesně, kde je.
Já mám moc rád oblast nad Súchovem, Porážky, Sviní hnízdo, Knížecí studánka, hradiska Kolo a Lipinka, to je moje nejčastější místo pro výlety.
To je téměř národní park, mezi Stráním, Súchovem a Novú Lhotú. To je obrovská oblast bez sídel. A ty lúky tam patrá k druhově najbohatším lučním porostom na světě – botanici tam na ploše 16 m2 našli 113 druhů rostlin. Věcej je celosvětově doložené enom na jednéj podobnéj lúce na západní Ukrajině, kde na stejnéj ploše zapsali druhů 119.“
A čím jsou zajímavé Bahulské jamy?
Bahulské jamy byly v minulosti uchráněné od vyhnojení a je to takový zbytek luk aj s orchidejama v rámci Lesné. Samy o sobě tak vyjímečné nejsou, ale spolu s ostatníma lúkama na Lesné je to biologicky velmi cenná oblast v republice. Na jižním svahu rostly koniklece a na severním hořec Kochův. Ten už je vyhynulý, ale nějaký mladý místní nadšenec jej tam znovu postupně vysazuje z předzahrádek v Horněmčí. Na Lesné byly na jednom kopci úplně teplomilné stepní rostliny z oblasti Panonské nížiny a o kus vedle kytka, která roste ve vápencových Alpách nad horní hranicú lesa.
Já to beru tak, že kytky jsou jakási živá paměť krajiny. Některé kytky pamatují i dobu ledovou, která tady nebyla ledová, ale byla to odlesněná chladná suchá krajina. Z našeho pohledu luční kytky tehdy byly běžné, lesní byly vzácné a pak se to překlopilo, když se oteplilo a hlavně zvlhčilo klima, tak se rozšířil les a všechno převálcoval. To, co přežilo z té doby, je něco, co prošlo jakoby klíčovou dírkou nebo hrdlem láhve z té dávné doby do dneška. No a to my tady máme za barákem.
Já jsem se domníval, že první osídlení na Horňácku bylo někdy na počátku 13. století, to znamená, že tady byli lidé dřív?
Ty louky nejsou jen přírodní památka, ale také kulturně-přírodní památka. Když se stavěla čistička ve Velké, tak Jožka Vaněk z Podlosá, on byl dlouho zahradníkem v milotickém Zámeckém zahradnictví, si všiml, že je ve výkopu, asi ve dvou metrech, nějaký černý sediment v náplavě Veličky. On toho část vybral do igelitového pytle a někdy po 15 letech se o tom zmínil, že to má doma za komínem. Já jsem o tom řekl kamarádom vědcom v Brně a je to velice zaujalo. Ten sediment je starý asi 2000 let. Když to analyzovali paleoekologové až do semínka, tak z ulit šneků, pylových zrn i semen zjistili, že už před 2000 lety, kdy teoreticky tady osídlení být nemělo, tady lidé byli a nějak hospodařili. Závěr z té analýzy je, že už tehdy tady byla mozaikovitá krajina, ve které už byl člověk a ten udržoval ty otevřené plochy. A právě díky lidské práci trvající po tisíciletí, tady máme tak bohaté a krásné louky. Koho by to zajímalo víc, najde informace tady.
To je moc zajímavé. Vůbec jsem o tom nevěděl. Ale vraťme se ještě k folklóru. Umíš tancovat? Umíš sedláckú?
(Karel si není jistý a tak se obrátil s otázkou na svou milou: „Zlatko, umím tancovat?“ A z vedlejší místnosti se ozve: „Umíííííš“). No umím základní krok a jinak improvizuju. Na výšce jsme měli spolužačku z Nivnice a ta uměla dobře tancovat, tak ta nás učila. To jsme měli takové folklórní minitaneční. Ale vzpomínám si, že mě učila tancovat na konci sobotního programu na Hůrce Hanka Vachúnova. Takže dnes nemám zábrany si „zatleskat“ a přivolat tanečnici, ale neumím ty různé podtáčky, otáčky a nějak to zbastlím.
A co třeba výtvarné umění? Máš nějaké oblíbené malíře z Horňácka?
Mám jeden obraz, který mám moc rád, ten je na dlouhodobé zápůjčce u bráchy, je to Hradisko od Karla Supa. Ale jinak su spíš jednostranně zaměřený, buď se věnuju kytkám nebo zpívám. Anebo piju.
Dobře, tak se držme toho zpívání. Co je na něm tak zajímavého, proč to děláš?
Snad nejsu eště takový cynik, že bych zapomínal snít, protože mám svůj velký sen a touhu, zazpívat na Hůrce tak, že by lidem „šel mráz po hlavě“. Abych dokázal zprostředkovat lidem moje zážitky, které mám, když si pustím staré nahrávky. I když nikdy nevím co ti staří zpěváci skutečně prožívali. Byl by to můj pokus přenést ty prožitky a pocity do dnešní doby. Stojím uprostřed pódia, za mnou muzika, já dozpívám a lidi „bečá“.
Kájo, to by mohl být klidně závěr rozhovoru. Měl jsem se ještě na něco zeptat a nezeptal?
Já nevím. Já bych se sám sebe na nic neptal. (Takže jsme skončili s úsměvem, abychom neměli na konci to „bečání“.)
Foto u kostela: Josef Staněk
V Zahradách pod Hájem, foto : Inka Mrázová Sladká
