Rozhovor s paní Evou Šáchovou

Paní Eva Šáchová (1940) je činorodá žena, která má stále spoustu práce, domluvených schůzek a setkání s přáteli i o dvě generace mladšími. Nepotrpí si na žádné formality, dokonce je raději, když ji tykají i mladí lidé. Její otec Jan Šácha (1916-1980) byl výborný muzikant, zpěvák a srdečný člověk. Bratr Jan Šácha (1944) hraje na cimbál. Syn Jakub Šácha (1981), hraje v muzice Kubíci. Folklorem se zabývá i její sestra Alžběta (1943), muzikant byl i její švagr František Janás (1944-2008). Už hrají i její 3 vnoučata, Jaromír na housle, Ondra na cimbál a Ivanka na flétnu a všichni rádi zpívají. Je to velká folkloristická rodina.

Občas potkávám paní Šáchovou, když jdu z práce. Rád se s ní zastavím a prohodím pár slov, půjčila mně starší Malované kraje, jindy mě pozvala na štamprlu slivovice. Napadlo mne, že další rozhovor připravím právě s ní. Ale řekla mně: „To je naprosto vyloučeno. Rozhovory zásadně neposkytuju, protože su stará a hlúpá.“ Oba argumenty jsem naštěstí hravě vyvrátil…

Paní Šáchová, v době vašeho dětství tady, kde bydlíte, muselo být velice zajímavé místo. Kousek nad vašim bydleli Buláňovi, skoro naproti vás Běta Čambálová, u které bývali přes léto umělci, kousek od ní žil Martin Trn a kdysi dřív ještě kousek níž Tomáš Kornút. To tady mohlo být veselo.

Když ty maléré byli u tetky Čambalky tak oni si nás jak děcka volali a malovali nás. Mňa maloval malér Koudelka. Pamatuju si, že sem tam seděla u pece a na klíně sem měla slaměnku. Lestli ně bylo dvanást rokú, tak nejak. Ale mně to vadilo, šecky děcka sa kúpaly ve splavě a já sem mosela sedět u maléra. Doletěla sem aj z mokrýma vlasama ze splavu, ale když ně dávali tri koruny za to sedění, tak sem to vydržala. Potom po rokoch sem ten obraz viděla na výstavě v Praze. Eště tam k Čambálom jezdil Bohdan Obrovský, ten si vzal Anežku Světlíkovu z města, tak on byl ve Velkéj furt. Ten ňa také maloval. Ten obraz mám doma pověsený. (Viz.obrázek Obrovsky v galerii.)

Takže vy si pamatujete na Bětu Čambálovu…

Tetka Čambálka byli taková šikovná osůbka, oni furt neco dělali, výšivky zbírali, moc pěkně vykládali a kolik malérú hostili. Jezdil k ním aj malér Karel Minář a on byl u nás furt. Bylo to naproti, skamarádil sa z naším tatú a on hodně maloval koně. A dyž sme měli hríbja, rovnú šel do chléva a takú měl radosť. A potom si pozval našého tatu do Prahy, že ho bude malovat. Tata byl týdeň v Praze a namaloval ho jak rozsévača. Na krku měl náševku a v tem obilé. A ten veliký obraz, že byl do sporitelně v Trebíči a dokonca jak veliká mozaika ve vstupní hale zemědělských organizací Klas v Praze. A když potom jedna moja kolegyňa jela do Trebíča dělat predsedkyňu maturitní komise tak ně dovézla fotku teho obrazu. A mně to nedalo, já sem to chcela vidět na vlastní oči, tak sem sa tam vypravila. V téj velikéj hali byl obraz našého taty jako rozsévača. A dyž potom náš tata nekdy pozval dom chlapú, bylo po zabijačce, nadělal drkotiny a šecko to zedli, tak mu mama brblala, že nic neušetrí. Ale on jí ríkal: „Ale mamo, dyť já su symbol sporivosti, já visím ve sporitelně“. (Viz.obrázek Rozsévač v galerii.)

Paní Šáchová, váš otec byl výborný zpěvák i muzikant. Kdy a jak vlastně s hraním na husle začínal?

Myslím, že to bylo v roku 1932, dyž mu bylo 16 rokú. Tak to máme fotku, jak můj tata hraje ve staréj Miškeříkovéj muzice. Je tam takový mladý chlapec v traslavicách. Jak sa naučil hrát ani nevím, ale najspěš byl samouk. To je první muzika, v kteréj hrával. Tá fotka je aj v knížce o Jarkovi Miškeříkovi, ale je tam uvedené špatné méno, není to Emil Miškeřík, ve skutečnosti je to můj otec, šestnáctiletý Jan Šácha.

A proč se mu říkalo Jan Šácha „Zlatoústý“.

Mysleli sme si, že proto, že měl nejaké zlaté zuby. Ale jeden jeho známý, kerý rád jezdil na Horňácké ňa opravil, že to bylo proto, že co rekél, bylo zlaté. Tata rád bavil ludí a vykládal veselé príhody. Ale také mu ríkali tak trochu hanlivě „Měchura“. To bylo tak, že tady ve Velkéj byla Republikánská agrární strana a on jako sedlák byl v 18 rokoch predseda téj strany. A celostátní predseda téj strany byl nejaký Měchura ze Šardic a oni mu podle toho ríkali velický Měchura.

Kde vzal a jaké měl husle?

Do Velkéj jezdil Karel Plicka a kamarádil aj z naším tatú. To bylo potom co v roku 1941 tady natáčal film „Věčná píseň“. Karel Plicka dovézl do Velkéj dvoje nebo troje husle, že ich skovávali pred Němcama nebo co a jedny daroval našému tatovi. A tata sa dycky chválil, že to sú husle od Plicky a na tých hrával.

Co vlastně dělal, čím živil sebe a celou rodinu?

Na našem baráku býval strýc mojého otca Tomáš Šácha, kerý padl v 1.světové válce. Zostala jeho manželka s malým chlapečkem, kerý dorostél do 18 roků a umrel. Tá tetička ostali sama a náš tata místo aby šél študovat jak chcel, tak si ho tá tetička vzali za svého, dali mu barák a pole a on sa o to staral. Ale kolikrát ho to mrzelo. On sa kamarádil s Vlaďú Klusákem a viděl, že ten študoval. A potom až došla měna v roku 1953 tak ho to mrzelo najvíc. To sa s tých starostí úplně zhrútil, měl nás tri děcka a šecko mu zebrali, krávy, koně. A z tých starostí aj vážně onemocněl. A potom když sa uzdravil, tak ten život začal brat úplně ináč. Ze šeckého sa radoval, hrál a zpíval a často byl veselý.

Potom hrával ve více muzikách, ale najznámější byla až „Pětka“. To byla vlastně poslední muzika, kde hrával s Jožkú Peškem, Leošem Zemanem, Janem Kubíkem a Tomášem Kohútem.

On umřel poměrně mladý, bylo mu 64 let, co se mu vlastně stalo?

Prejelo ho auto. To byl už nemocný. Nechcel byt v nemocnici, že mu tam dávajú enom tabletky, že ty može brat aj doma sám. On rád jezdil po Velkéj na kole. A tady jak byla tá ulička za barákem Pokorných, tak tam jel a spadel z kola. Tam bylo nejaké nákladní auto jak tam stavjali barák a on stal a oprel sa o to auto, aby si odpočinúl. To auto sa rozjelo a on jak byl oprený, tak spadél pod kolo toho auta.

Jak jste se jako děti seznamovali s folklórem, chodili jste i do nějakého kroužku nebo souboru?

Dyž sme byli děti, žádné krúžky nebyly. Až postavili Kordárnu, začaly tam nácviky Slováckého krúžku. Tam sem chodila ze staršíma děvčatama a my s Evú Minksovú sme tam byly najmladší. Potom byl soubor, kerý védl Loutchan na kulturáku, ale mně to tancování moc nešlo, tak sem sa tam enom tak plantala. Ale to už sem byla na vysokéj škole v Olomouci a študovala sem matiku a fyziku. No, reditel na gymnásce nás nekerých nechcel pustit na vysokú, kvůli náboženstvú. Ale náš trídní sa za mňa primlúvil, že šak dyž budu učit matiku a fyziku, tak ty děcka nezkazím.

Dyž sem jela do Olomúca do školy a tata neměl peníze, tak mně dal litr slivovice, že když ho tam prodám, budu mět stovku. Když tata nechcel do JZD, tak ně zebrali aj stupendium a vyhazovali ňa ze školy. Náš tata tam jel, že si promuví z děkanem. Ale nic nezmohél, děkan mu rekél, že on s tým nemá nic společného. A tata dojel dom a prohlásil, že ten kostkovaný šál už bude nosit enom do kostela, protože zrovna taký měl ten děkan.

Váš bratr Janek je taky veliký muzikant.

Tož baže. Když chodil do šestéj trídy, tak ho tata prihlásil k učitelovi na husle. Ale jak postavili Kordárnu, tak oni tam nakúpili nástroje pro muziku. A kúpili aj cimbál. A tata tam chodil nacvičovat. A viděl, že nikdo na ten cimbál neumí hrát. Tak sa začal učit náš Janek. A ten cimbál mu prestěhovali k nám dom. Janek sa jezdil učit hrát k majstrovi Jaroslavu Čechovi do Hradišta, tak sa naučil porádně aj noty. A už hrál z muzikú Jarka Miškeríka. Ale také hrál ve Skalici. Skaličané mu dali trípokojový byt, aj prácu tam měl. On už chodil s Jarkú, vzali sa a bývali ve Skalici a on hrával na cimbál ve Skaličanu. A když měl svícu, tak šecí dojeli k nám do Velkéj, u nás na dvori bylo 100 ludí, púlka z Veličky a púlka ze Skaličanu.

A Janek hrál aj ve filmu. Jak natáčali tú Slováckú svitu, to tam měl pěknú rolu. Hráli tam aj sestra Bětka a naši rodiče, enom já ne.

A váš syn jak se stal muzikantem?

Když sme byli v Kyjově, tak můj syn začal chodit do hudebky, v keréj byla dětská cimbálovka a tú védél Petr Petrů. Když byl na gymnásce, začal hrát v cimbálové muzice Javor, v keréj hraje do včilšku. Často byl ve Velkéj a když mladí Kubíci začali hrávat, pripojil sa k ním a společně založili muziku, v keréj Jakub kontruje aj zpívá. A já furt peru košele kyjovské aj velické. A včil už hrajú aj vnuci. Dyž je fašanek, tak si zahrajú šecí.

Já jsem si všiml, že máte kamarádky aj mezi děvčatama, které jsou o hodně mladší.

Trebár s děvčatama z Futer, s tema sa kamarádím ze šeckýma. Když dělajú nejakú akci na Fňukalovém, tak si berú od nás vodu. A potom když tam majú nejaký táborák, tak ňa pozvú. A já tam idu. A tykám si s něma. Já mosím nekam vylézť. Ináč su tu porád sama. A včil chodíme každé úterý s děvčatama po sendesátce na pivo. Aj dnes ideme, za chvilku dojdú pro mňa. Počkajte, já mosím rožnút, protože lestli ty baby uviďá, že je tu tma, tak ani nezazvóňá…A do hospody možu jít aj v teplákoch.

P.S. Obraz „Rozsévač“, který namaloval Karel Minář podle otce paní Šáchové už není ve Spořitelně v Třebíči. S pomocí dvou ochotných dam v České spořitelně jsme jej našli v depozitáři v Praze. Tu fotku obrazu máme právě od nich.

1 thought on “Rozhovor s paní Evou Šáchovou”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *