Rozhovor s Honzou Kohútem

Jan Kohút (nar. 1994) je v pořadí pátý klarinetista v rodině Kohútů. Na klarinet hrával jeho prapraděda Pavel Kohút (1875-1944), jeho praděda Tomáš Kohút (1903-1994) hrával v tzv.“Pětce“, děda Pavel Kohút (1930), ten jediný v dechové hudbě, i otec Jiří Kohút (1958) s muzikou Ležhory. Honza, jak mu trochu nehorňácky všichni říkají, je tak pokračovatelem rodinné tradice klarinetistů nebo chcete-li „píštěláků“ Kohútů. Ale to není všechno, Honza píše poezii a publikuje ji na vlastních webových stránkách. Najdete tam i jeho fotografie. Jsou skvělé. Na těch nejlepších Honza dokáže zachytit emoce nebo vzácné okamžiky, které běžně nepostřehnete. Ani to ještě není všechno. Výborně hraje na kytaru, vyzná se v literatuře, můžete si s ním povídat o vážné hudbě.

Už jsme pomalu končili naše povídání, když Honza prohlásil, že na něco zapomněl. Přinesl mně něco ukázat. Položil na stůl baťůžek a postupně z něj vytáhl dva klarinety. Chtělo se mně říct, že už jsem nějaký klarinet viděl a vím jak vypadá…Ale Honza mne upozornil, že to nejsou jen tak obyčejné klarinety. Na ten první hrával jeho praděda Tomáš Kohút. Honza jej nechal opravit a byl plně funkční. Vzpomněl jsem si, že jsem kdysi dávno fotil jeho pradědu u nich doma v zahradě na diáčky a že to tedy musí být právě ten klarinet, který držel v ruce. No a ten druhý, na ten hrával prapraděda Pavel Kohút. Páni, tak to je věc. Opatrně jsem na něj položil ruku, abych ucítil tu historii na vlastní kůži…Tak tento klarinet hrával už někdy na počátku minulého století. Ani nevím, jestli je to někde zaznamenáno…

Honzo, já jsem si všiml, že máš na facebooku profilovou fotku, na které jsi ty s tvým dědečkem a babičkou. Myslím, že to zrovna není obvyklé pro tvou generaci. Nevím kdo z dnešní mladé generace se vyfotí společně s prarodiči a dá si to jako hlavní fotku na sociální síť.

Ano, to je fotka z letošního fašanku. Ono to nemá nějaký hluboký smysl, já jsem nad tím moc nepřemýšlel, spíš to byla náhoda. Byli jsme tam o fašanku, já jsem si sedl mezi dědáčka a babičku a teta nás vyfotila. Přišlo mně to zajímavé, ale žádné poselství v tom není.

Dobře. Tak pojďme si povídat o tom hraní na klarinet. Jak ses naučil hrát? Chodil jsi někde do hudebky nebo ses učil s taťkou?

Já jsem se naučil hrát sám. Do žádné hudební školy jsem nechodil. Folklór mně začal zajímat až někdy na střední škole, protože tam jsem se dostal do úžasného kolektivu, kde k tomu měli pozitivní vztah. Bylo to jiné než tady na základní škole. Na základní škole jsme chodili na Mladé Horňácko a mně to moc nezajímalo. Pro mnohé z nás to byla spíš otrava. Chodil jsem i na Horňácké slavnosti, ale taky mně to nijak zvlášť neoslovilo. A to je typické pro většinu současných mužských členů Veličky, že je to začalo zajímat až později. Pro mě to bylo právě na gymplu a později na výšce, kdy se mě holky Práškovy zeptaly, jestli nechci chodit do Veličky a to už byl jen krůček k tomu začít hrát na nějaký nástroj. Na klarinet jsem začal zkoušet sám podle nějakých videí.

Copak to nebylo tak, že taťka ti řekl, poslechni, ty se budeš učit hrát na klarinet a budeš pokračovat v rodinné tradici!

Ne, to vůbec nebyl můj příběh. Já jsem nebyl nabádán, abych chodil do hudebky. Nechodil jsem se učit hrát na žádný nástroj. Na střední škole mě samozřejmě napadlo, jestli už není pozdě začínat hrát na nějaký nástroj, ale pak jsem si řekl no a co, žádný jiný život už mít nebudu, abych začal včas, tak proč to nezkusit i když se zdá, že je pozdě. Samozřejmě je poznat, že ti co chodili do hudebky, se naučili hrát lépe.

No počkej, já jsem slyšel jak jsi o koronavirových prázdninách hrál na youtube hodinový koncert na kytaru a to bylo skvělé.

Neříkám, že su mizerný. I na kytaru jsem se naučil sám. Možná je důležitější, že člověk do toho dá nějaký prožitek, vytvoří si ke skladbě vztah a nemusí být profesionálně zdatný, aby zahrál poměrně snadné skladby na kytaru. Třeba takový Bob Dylan není žádný velký hudebník nebo zpěvák, a i přesto dokázal oslovit velkou spoustu lidí, a dokonce vyhrát Oscara i Nobelovku. V tomto ohledu je pro mě vzorem. (Koncert si můžete poslechnou tady.)

No dobře. Vraťme se ke klarinetu. Kdy jsi jej tedy vzal poprvé do ruky?

Tak to bylo až na vysoké škole, druhý nebo třetí rok, takže to může být tak 5 roků. Klarinet jsem vzal taťkův, ale byla nutná kompletní oprava, našel jsem si na to šikovného člověka v Brně. Ze začátku jsem chodil cvičit i na naši zahradu za hřbitovem, protože tam jsem nikoho nerušil. On je klarinet dost hlasitý, třeba na bytě v Brně vůbec nemohu hrát a doma ve Velké se to taky moc nehodí.

A hraješ na klarinet v nějaké muzice?

Stabilně ne. Hraju o fašanku a občas si zahraju s nějakou muzikou když už mají po vystoupení a já se přidám. Třeba s muzikou Romana Sokola nebo Kubíkama.

A nechtěl bys stabilně hrávat s nějakou muzikou?

Já se úplně necítím na stálé hraní na této úrovni. Oni hrají různé věci a já mám rád to Horňácko. Po pravdě, mne to ani tak netáhne hrát slovenské věci nebo dokonce na zábavách polky. Občas si zahraju s Tomášem Zamcem, ale on je teď v Praze a domů přijede tak jednou za měsíc. Ze začátku jsme hrávali jen my dva, on prim/kontry a já na klarinet. Nedávno se začal učit můj bratr na kontry a ještě si s nama dojde zahrát Kuba Motyčka na basu, tak to si společně zahrajeme.

V horňácké muzice se hraje na klarinet určitým specifickým stylem. Jak a od koho ses to naučil? Poslouchal jsi třeba jak hraje taťka?

Já to hraju po svém. Mám v nějakém dlouhodobém plánu, naposlouchat tu hru, ale zatím jsem se snažil naučit alespoň ty melodie. Ty vyhrávky kolem, to tam nějak přidávám, ale žádný systém v tom nemám. A když jsem některou písničku hrál třeba už stokrát, tak ty prsty tam jdou tak nějak samy. Ale že bych z nahrávek luštil, jak to ten taťka nebo praděda Tomáš přesně hrál, tak to jsem zatím nedělal. Zajímá mne to, oni hráli hodně dobře, ale nevidím nějaký smysl v tom, že bych to měl kopírovat. Ani nevím, jestli na to budu mít čas, mám spoustu zálib a na ten klarinet tak často nehraju.

A dá se očekávat, že ty budeš ten pokračovatel rodinné tradice v hraní na klarinet a tvoje děti se to třeba naučí od tebe?

Když už teď umím hrát a mohu si zahrát v muzice, tak to neopustím. Otázka je, kam se to dostane. Tajně doufám, že se kamarádi vrátí časem do Velké a bude příležitost si zahrát častěji. Vzhledem k tomu, že nikdo jiný na ten klarinet v rodině nehraje, tak ano, já su ten pokračovatel. Moje děti bych, co se týče umění, rozhodně do ničeho nenutil, musela by to být jejich volba.

A taťka ti neřekne, Honzo já su tak strašně rád, že na ten klarinet hraješ, vypadalo to, že to po mně nikdo nepřevezme a ty ses do toho pustil.

(Teď se Honza rozesmál…) Ne, taková vyznání nedostávám…

Ta rodinná tradice sahá až k tvému prapradědovi Pavlovi (1875-1944). Kam až dosáhne tvoje paměť, pamatuješ si někoho z těch prapředků?

Mám fotku s pradědou Tomášem, ale to mně bylo jen pár měsíců. Mám zafixovanou vzpomínku, jak on jde v tom domě ve městě úzkou chodbou a za ním jsou staré dveře s úzkým okýnkem. Ani nevím, jestli to není jen nějaký sen nebo představa, protože jsem byl moc malý. Jinak si ho samozřejmě vůbec nepamatuju. Pamatuju si jak dědáček hrával v dechovce. O Horňáckých slavnostech hrávali někde u kostela. Taťku jsem asi slyšel, ale nepamatuju si to. Údajně jsme kdysi s bratrem byli přivedeni na zkoušku Ležhor a asi z toho hluku jsme jenom řvali, takže jsme nejspíš byli hned odvedeni. Když hrával s Ležhorama, měl jsem pár roků a potom později, když jste si někde zahráli jen tak, on už nehrál na klarinet ale kontry na husle.

Honzo, co je na tom hraní nebo obecně folklóru tak zajímavého. Co tě na tom baví?

Pro mě to nebyl folklór obecně, ale Horňácko, co mě začalo bavit. Teď už je těžko říct, co to přesně bylo. Těch aktivit je hodně, hraní, tancování, komunita lidí, historie tohoto místa a můj domov se s tím propojil. Došlo mně, že sem patřím, že to je jediné a jedinečné místo, které nenajdu nikde jinde.

Ty jsi studoval v Brně a teď tam i bydlíš a pracuješ?

Vystudoval jsem informatiku na VUT v Brně, teď tam pokračuju na doktorátu, pracuju tam ve výzkumu v oblasti umělé inteligence.

To může být zajímavá práce. Představ si, že tě to bude bavit, budeš tomu věnovat spoustu času a na Horňácko ti čas nezbude.

Neplánuju to takto v životě. To jsem celkem rozhodnutý, že nechci mít práci tak vypjatou, abych neměl čas na své zájmy. Nevidím moc smysl v tom, abych usiloval o nějaké obří peníze. Raději se budu věnovat věcem, které jsou pro mne řekněme duševně hodnotné. Ani nevím, co bych si chtěl velice za ty peníze kupovat.

Honzo, je přece spoustu věcí, které koupit lze. Jak říká klasik.

Teď, když jsem si začal vydělávat, tak najednou mám pocit, že si mohu koupit – v uvozovkách -téměř všechno co chci. Jako student jsem nechodil na žádné brigády, občas jsem dostal nějaké peníze třeba na narozeniny a to jsem si vysnil jednu věc, kterou bych si rád pořídil. A teďka mám najednou možnost si toho koupit mnohem víc. Tím pádem vlastnit spoustu věcí bere spoustu času a někdy mám pocit, že mně to časově „dusí“. Občas si říkám, jestli jsem nebyl spokojenější, když jsem téměř nic neměl. Dokud jsem sám, tak to tak je, ale je mně jasné, že může přijít doba, třeba až se ožením, kdy budu potřebovat peněz více.

Tak dobře, co tedy ty tvoje ostatní zájmy? Na tvých stránkách jsem viděl poezii. Dokonce v angličtině.

K tomu jsem se dostal trochu oklikou přes písňovou tvorbu. Na gymplu jsem poslouchal třeba Karla Kryla a vůbec písničky, které mají dobré texty. A to už byl jenom krůček k tomu, zajímat se o ty texty a potom přímo o poezii. Zajímalo mne, co ti interpreti, které mám rád a obdivuji, čtou a hledal si to také. Hrál jsem si s myšlenkou, že taky začnu něco psát. Dlouho jsem si psal jenom sám pro sebe, ale v určitý moment jsem si řekl, nebudu psát jen do šuplíku a uveřejnil jsem to. Nejdříve na svých stránkách (emontspoetry.com), na Instagramu a potom i na sociálních sítích, které jsou určeny přímo pro poezii (poetizer.com a allpoetry.com). Člověka to překvapí, kolik lidí se věnuje poezii. Píše se tam v mnoha jazycích, samozřejmě i v češtině. Lidem někdy přijde, že poezie je neuchopitelná, že musí každé básni porozumět. Ale to je jako byste chtěl porozumět hudbě, kterou posloucháte nebo se díváte na obraz, který se vám líbí a chcete mu porozumět. Člověk, když čte nějaké vyjádření, knihu, text, tak to chce pochopit. Ale u poezie nejde vždy o to pochopit. Někdy přečtete několik básní a nic to s vámi neudělá, ale pak vás třeba jedna jediná zasáhne a najednou zjistíte, že to stojí za to, se tím probírat. Básníci někdy zachycují emoce a prožitky a snaží se zachytit něco, co slovy ani nejde popsat. Klidně se může stát, že ta konkrétní emoce s vámi vůbec nerezonuje.

To bude asi pravda. My čtenáři se skutečně snažíme báseň pochopit, ptáme se, co tím chtěl básník asi říct a stěžujeme si, že tomu nerozumíme.

I básníci si stěžují, že lidé chtějí poezii svázat a dát jí nějaký konkrétní smysl. Lidé se trápí tím, že neví, co tím přesně chtěl básník říct a když na to nemohou přijít, tak mají pocit, že to nemělo smysl číst. Ale ten přínos může být právě v tom, že různí čtenáři nachází v básni své vlastní porozumění. Pro mne osobně, a nikomu to nevnucuji, je přínos poezie právě v tom, jestli mně to dá něco do života. Jestli tam najdu nějaký prožitek, jestli to ve mně vyvolá snahu uvažovat nad něčím a neřeším, co tím básník chtěl říct. Já se ve svých básních nesnažím primárně lidem něco sdělit. Na to je próza. Já píšu něco, co ani nedokážu normálně popsat v textu. Snažím se ten pocit dostat na papír a co to udělá v jiných lidech, kteří to čtou, to je jejich starost, to už neřeším.

Větší část tvých básní je dokonce v angličtině. Proč?

Většina lidí, které já čtu, tak píší v angličtině. Už se v té angličtině lépe cítím. Raději píšu anglicky. Když si potřebujete udělat v hlavě jasno, tak v té cizí řeči dosáhnete určitého odstupu. Angličtina má spoustu krátkých slov a lepší se tak tvoří rytmus. Samozřejmě mám omezenou slovní zásobu a to mně nutí vyjádřit se jednodušeji. Ty básničky samozřejmě nepřekládám, tvořím je už v hlavě v angličtině. (Dvě Honzovy básně najdete na konci rozhovoru.)

Na tvých stránkách je spousta fotografií. Co ti dává fotografování? Umožňuje ti to také vyjádřit nějaké myšlenky a pocity jako poezie?

Ano, ta motivace je podobná. Udělat fotku takovou, že z ní něco cítíte, že na vás něco z té fotky působí. Ne každá fotka stojí za zveřejnění, vybírám jen ty, které zachycují spontánní momenty. Nejčastěji fotím lidi a nejraději ty, které už trochu znám, vím jak se tváří v určitých situacích a jak na ně reagují. Poznám, jestli ten výraz na fotce toho člověka specifikuje. To mně baví a podle toho také ty fotky potom vybírám, jestli je to typická situace pro toho člověka.

Mně zaujala hned první fotografie, kterou jsem na tvých stránkách uviděl. Je na ní děvče a tváří se strašně překvapeně, právě vstoupilo do dveří a má sepjaté ruce.

Ano, to je Dáda Procházková, která měla narozeniny. Vstoupila do místnosti kde bylo zhasnuté a myslela si, že se tam má konat vystoupení. Namísto toho, jsme tam čekali my s narozeninovou oslavou. Nic netušila a když jsme rozsvítili, byla hodně překvapená.

Folklórní tematika je na tvých fotkách dost často.

Přirozeně. Folklór je něco zajímavého, co se kolem mě děje, a tak to přirozeně fotím. Na nějaké jiné akce moc nechodím. Fotit folklór mně baví. Ale jediná tématika to není. Je tam třeba turistika. Nemám nějaká systematická témata, většinou fotím momentky. Všechno jsou to reálné situace, nic není nahrané, rozhodně nepoužívám žádné modely, kteří by zahráli požadovanou situaci. Jakmile řeknete člověku, že byste si to představoval tak a tak a chcete je stylizovat, tak už ta hra v obličeji to obvykle pokazí. Definitivně fotky vznikají až v počítači, fotím do formátu „raw“, což vlastně ještě není fotka, jsou to informace, které otevřu v editoru a mohu upravovat podle vlastních představ. Teprve tak člověk dává těm fotkám svůj styl. Někdy fotím dokonce na mobil, protože ten lidi nevystraší jako fotoaparát, klidně jim můžete strčit mobil před nos a oni to považují za běžnou situaci a vůbec jej nevnímají.

A kde jsi ulovil tu fotku s děvčetem, co sedí na kraji silnice a vedle sebe má nějakou dětskou hračku?

To je ze „zatahování“ na svatbě. Byli jsme na svatbě převlečeni za děcka ze školy. A není to taky nic nahraného.

Kde si můžeme ty tvoje fotky vlastně prohlédnout?

Všechno, co se rozhodnu publikovat, najdete na flickru. (Prohlédnout si můžete tady). Ten mně vyhovuje nejvíc, můžete si tam zobrazit náhledy nebo statistiku, které fotky se nejvíce líbí.

Na svých stránkách máš galerii spisovatelů, zřejmě oblíbených a je mezi nimi třeba Dostojevskij, Tolstoj nebo Remarque. Ty čteš klasickou literaturu?

Když už se něco rozhodnu číst, tak je to buď klasika nebo protipól – fantasy. Možná je to zvláštní, ale mám klasiky rád. Od Tolstého jsem přečetl všechny ty základní knihy – Vzkříšení, Vojna a mír, Anna Karenina, Kreutzerova sonáta… Styl, jakým píše Tolstoj je pro mne nepřekonatelný. Takový hodnotící standard. Když Tolstoj třeba v Anně Karenině popisuje přírodu, jak tam kosí ty louky, tak to je zážitek, to čtete s radostí, zatímco u jiných spisovatelů takové pasáže přeskakujete, protože jsou nudné. Něco na tom musí přece být, když se ty knížky stále vydávají a generace si to předávají. Lidé se někdy klasiky bojí, že to bude těžké čtení, ale tak to není, oni to v té době psali pro běžné lidi a přitom jsou to mistrovská díla. Když Tolstoj popisuje nějakého hrdinu, tak ho sleduje, jak se vyvíjí a mění a čtenáři se tam mohou najít, protože lidé jsou stále stejní a žijí podobné životy a příběhy, tenkrát stejně jako teď…

Honzo, zajímá tě i vážná hudba?

Vážná hudba je něco, co objevuju. Je toho strašně moc. A jsou to dlouhé skladby. To není jak písnička, která trvá 3 minuty. Klasické skladby nemají typickou strukturu tzn. nějaká jednoduchá melodie a doprovod, ale je to mnohem komplexnější a člověk si na to musí zvyknout. Kdybych se chtěl vyznat v klasice, tak bych tomu musel zasvětit celý život. Moje oblíbená interpretka klasiky je „Hilary Hahn“. Což je houslistka na světové úrovni. Je možné ji poslouchat na youtube. I když je to vážná hudba, tak ji sleduje spousta mladých lidí. Já jsem si oblíbil kanál „Two set violin“, což jsou dva mladí kluci z Austrálie, kteří studují klasiku, hrají a dělají si legraci. Založili si kanál o klasické hudbě a cílí to na mladé publikum. Podařilo se jim vytvořit velkou komunitu. Pozvali si tam třeba právě Hilary Hahn a byla z toho skvělá zábava. Dali jí nějaké bláznivé úkoly, třeba zahrát už tak velmi rychlou skladbu dvojnásobně rychle.

Honzo, jak si představuješ svoji budoucnost? Co bys chtěl dělat a jak žít? Co bys dělal nejraději, kdyby nebylo různých omezení?

Když vezmu nějakou představu o mém budoucím životě, tak mne to hodně táhne sem na Horňácko. Nechtěl bych žít trvale v Brně nebo v Praze. Možná by to šlo zkombinovat pomocí homeoffice, abych mohl dělat práci, kterou mám rád. Nechtěl bych, aby mně práce zabrala čas tak, že bych neměl prostor pro všechny moje záliby. To bych se raději smířil s menším výdělkem. Nechci psát básně do šuplíku nebo tam skládat fotky, budu rád, když se lidem budou líbit. Ale nebudu to nikdy stavět s myšlenkou, co by se těm lidem mohlo líbit, protože to z mého pohledu nelze udělat. Hodně jsem nad tím poslední rok přemýšlel, ty moje záliby jsou hodně podstatné a přestal jsem je brát jako nějakou nepodstatnou zábavu, které bych se mohl vzdát a pracovat od rána do večera. A potom nemít energii na nic jiného. Právě díky svým zálibám jsem našel to ukotvení v tomto regionu.

A ještě dvě ukázky z Honzových básní:

Věrný služebník duše

Chvíle jsou kdy člověk je sám
Jako jsem před tebou teď já
Rozložený klarinet na stole čeká
Kolik toho čeká a nikdy se nedočká?
Poprvé, posvátné poprvé
Bušit do skal kladivem teď budu
Naříkat a spílat všem bohům teď budu
Však neplač pro mě, raduj se!
Jako šílenec v agónii teď budu
Když všechno marné smíchem teď budu
Však neplač pro mě, utrpení přej!
Nejsladší odměna ohyzdného hvizdu
Poprvé, posvátné poprvé

Krkolomné prsty motají melodie
První radosti přináší nové strasti
Ještě netančím, ještě vnímám kroky
Brodím se slizem, pohyb těžkost je
Stále sám jsem jako každý sám
Dopřej mi bahenní koupel, bahenní ráj!
Posté a prvé, prokleté posté a prvé
Spálit, zahnat tento špunt duše mé
Protáhnout by se chtěla, ale vydechnout ještě neumím
Duše větší klarinetu, duše klarinet musí spolknout
Nejprve duše klarinetu otrokem, však nadejde čas kdy klarinet věrný služebník duše!

Ach, služebníků duše několik mám, ty klarinete kořeny nejhlubší máš
Pojďme hrát a zpívat mezi přátele
Pojďme se ztratit v nekonečnu nekonečně krátkého okamžiku
Ano, tančím, kroky nevnímám
Minulost není, budoucnost není
Ještě chvilku vnímám vás přátelé
Ještě chvilku odolávám
Ztrácím se rychle v nekonečnu nekonečně krátkého okamžiku
Nekonečno, božské nekonečno
Kde není místo na pohyb
Kde není místo na myšlenku
Kde není místo na hru
Kde není místo na klarinet
Kde není místo na mě
Kde není místo na tebe
Není místo, není čas
Všechno jedním je, všechno jedním je!

Sooner or Later

Was I cold inside the night you offered me a coat?
Did you feel some inner voice that was dying young?
Though hearts cannot be touched without a reason
What was it?
Did we breathe?
Just a dream or something
Something to die for

But sooner or later, apple of my eye
Our souls will slowly bind us close
And there will be no collision
In the whole wide universe
Just a peaceful realization of some deeper traces
That will guide us to better places
Where the past will become a strange illusion
And we will return to fairytales once again
For the last time and never more

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *