Už mne to mockrát napadlo. Na Kubíkův vrch chodím často. Byl jsem tam uprostřed horkého léta i v zimním mrazivém dnu. Ale nikdy jsem tam ještě nebyl celou noc. Už dávno jsem přišel na to, že pro muže je toulání divokou přírodou, nebo aspoň po hlubokých lesích, nezbytné. Jen tam je možné zklidnit duši, uvolnit místo v hlavě pro nové myšlenky, nabrat zcela novou energii a nalézt oporu pro svou vlastní cestu životem. Koncem minulého léta jsem si řekl, že o tom nemohu pořád jenom mluvit. Hodil jsem do naší dodávky matraci a deku a navečer vyjel. Nakonec z toho byl nejlepší výlet roku. Zaparkoval jsem úplně nahoře na kraji lesa. Říkal jsem si, že budu chvilku pozorovat stmívání a až bude úplná tma, zalehnu do auta, abych mohl včas vstát a vidět rozednění. Ještě bylo dost světla, tak jsem šel směrem k Šibeničnímu vrchu pozdravit stádo ovcí. Udiveně zvedly hlavy a na chvilku ustrnuly, jakoby si říkaly, co ten člověk tady dělá, takto večer jsme tady vždycky už samy…
Vrátil jsem se zpátky pod Kubíkův vrch a usedl do trávy těsně pod les. Pozoroval jsem Hradisko a celé údolí před sebou, na které padala tma. Překvapilo mne, jaké je tu neuvěřitelné ticho. Dokonce se nehýbaly ani větve stromů, žádný šum, byl naprostý klid. Možná si řeknete, co je na tom, doma v noci je také ticho. Ale já jsem takové ticho nikdy nezažil. Doma na zahradě v noci slyším projíždět auta, v dálce hučí nějaká klimatizace a velmi často slyším hlasy lidí, kteří se vracejí z odpolední směny nebo ještě později z hospod. I když se zavřu v domě, slyším zapnout ledničku, čerpadlo vodárny, mrouskání koček pod oknem. Nikdy není naprosté ticho. Ale tady nahoře je. Můžete klidně uši vypnout a nechat je odpočinout, není slyšet vůbec nic. Čekal jsem, že nebude nic vidět, ale slyšet něco na kraji lesa přece musím. Bylo to přesně naopak. Neslyšel jsem nic, ale před zraky se mně odehrávalo velkolepé divadlo. Myslíte si, že se jen tak setmí, přijde tma a je to? Vůbec ne. Jak světlo postupně odchází, vrhá různé stíny od vrcholků kopců, oblaka mění barvu od šedé až po růžovou, tma sedá do údolí, ale obloha ještě drží pruhy světla v zajetí. V údolí se začala objevovat světla. Aha, to se rozsvěcují okna v domech. To nemůže být Javorník, ten je přece za Hradiskem, musí to být mnohem dál, ani netuším, co je to za obec. Oči se mně už trochu klížily. A pak ta světla zase mizí, asi když lidé zhasínají a jdou spát. Zahlédl jsem nějaké světlo přímo přede mnou na Hradisku. To je divné, to bude nějaká blbost, kde by se vzalo světlo na Hradisku. Ale to není ledajaké světlo, to je asi oheň. No jasně, viděl jsem zřetelně plameny, které se zvětšovaly. Páni, vždyť tam jsou nějaké postavy. Proboha, co je to za lidi, mají oblečené jen nějaké hadry nebo jsou to kožešiny? A táhnou dvoukolovou káru, aha, takové se přece používaly v Javorníku na seno. Co to na té káře vlečou, není to odtud pořádně vidět. Něco sundávají z té káry, to není možné, vždyť je to nějaká žena, má dlouhé černé vlasy, oblečený jen bílý rubáč a je celá svázaná. Postavili ji a přivázali ke kůlu, přenesli oheň a zapálili pod ní hranici dřeva. Žena se vůbec nebránila, byla naprosto odevzdaná. Plameny za chvilku šlehaly až k jejím nohám a ti lidé dokola zvedali ruce nad hlavu, drželi v nich kříže a něco nesrozumitelného křičeli. Hrůza, nemohu tady přece jen tak sedět, musím něco udělat.
Ten křik mne probudil. Otevřel jsem oči a neslyšel jsem křik, ale zvonit kostelní zvon, asi dole v Nové Lhotě. Někde na louce zabečela ovce. Chvilku jsem nechápal, co se děje, co je sen a co realita, kam se poděl ten oheň.
Bylo už úplné světlo a nad Šibeničním vrchem vycházelo slunce. Zase ta hra světel, nejdříve padlo světlo do údolí, pak vystoupalo i na kopce. Šel jsem se projít do lesa, abych vstřebal všechny ty noční zážitky a zklidnil duši. Potom jsem sbalil svých pár švestek a sjel dole na hotel Háj.
Dal jsem si kafe a štrúdl a sedl na terasu tak, abych měl Hradisko před sebou. Myslel jsem na Magdu, co asi dělá a jaké by to bylo, kdyby tady mohla být se mnou. V neděli dopoledne asi žehlí prádlo, po očku sleduje Objektiv a vaří nějaký dobrý oběd pro sebe a pro dceru. Poslal jsem jí SMS, vzápětí přišla odpověď: „Jo, peču králíka, pěknou neděli“. Z rádia na terase zněla známá písnička: „Ačkoliv sny se mi zásadně nezdají….je totiž neděle a mám dost času…“ No jasně, je neděle, mám dost času, tak jdu ještě na Hradisko, schválně, jestli najdu to místo, co jsem viděl v noci. Vyšel jsem polní cestou a za chvilku byl na úpatí kopce. Tady někde by to mohlo být, ale je to celé zarostlé, samé neprostupné keře. Nebo, že by ještě kousek výš? Aha, tady vede nějaká cesta doleva. Odbočil jsem. Páni, to přece není možné. Asi jsem se zbláznil. Tady je skutečné ohniště. Obložené kameny, průměr skoro 4 metry a celé pokryté popelem. Zvedl jsem ze země klacek a rozhrábl popel. Byly tam ještě žhavé uhlíky….