Rozhovor s Olgou Floriánovou

Paní Olga Floriánová (nar. 1965) pochází ze Suchova a ten je stále “její” obcí, ačkoliv ona už mnoho let bydlí ve Strážnici, kde žije velice ráda. Na Suchově vede soubor Suchovjan, jako autorka se podílí na knize o Suchovu, organizuje každoroční srpnové přechody Cestami suchovských republikánů ze Suchova do Velké, vyzná se v historii obce, učí se znát mnoho suchovkých rodů do hluboké minulosti, zajímá se o lidovou architekturu tak, že kdyby mohla, nejraději by sama pozkupovala a zachraňovala stará, nejen suchovská stavení. Jedno skoro takové si už skutečně pořídila, a teď se těší, že si dům opraví pro své pobyty na Suchově. To zdaleka nejsou všechny její aktivity. Ve folkloru a kultuře se pohybuje celý život. Pracovala v Národním ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici, ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti, byla ředitelkou kulturního domu ve Vlčnově, pracuje v redakční radě Malovaného kraje a teď je ředitelkou kulturního domu Strážničan.

Když jsem hledal k rozhovoru někoho, kdo by mně vyprávěl o Suchovu, napadla mne hned paní Floriánová, ale nebyl jsem si jistý, zda je to správná volba. Přece jen, na Suchově od dětství nebydlí, věnovala hodně času a úsilí jiným regionům. Proto jsem hned na začátku opatrně připomenul, že chci mluvit o Horňácku. Překvapilo mne nejen to, jaké má znalosti o Suchovu, ale i to, jak hluboký vztah si vytvořila k rodné obci, jakou úctu zachovává ke svým předkům, jaký význam pro ni mají zdánlivě obyčejné věci.

Paní Floriánová, Vy pocházíte ze Suchova, narodila jste se tam a jak dlouho jste tam bydlela?

Bydleli jsme na Suchově č.66 do mých 6 let, potom si rodiče postavili dům ve Veselí a přestěhovali jsme se. Do školy jsem chodila už ve Veselí a z Veselí jsem se přivdala do Strážnice. Takže, tak jsem putovala z Horňácka. Ale moje kořeny i moje srdce jsou pořád na Suchově. Máme tam příbuzné, hroby na hřbitově, sady a pole…A teď tam taky vedu soubor Suchovjan.

A máte nějaké přátele, kteří pochází ještě z dětství, kdy jste žili na Suchově?

Mám, někteří žijí na Suchově, jiní se odstěhovali, ale teď znám spíš jejich děti, které chodí do souboru. Nám se tam prolínají různé věkové kategorie.

A soubor Suchovjan jak vznikl?

My jsme většinou potomci tanečníků a zpěváků z první folklorní skupiny, kterou vytvořila Zdenka Jelínková k prvním Horňáckým slavnostem v roce 1957, i moji prarodiče tam tancovali. Vedla je tenkrát tetička Janúšová. Soubor se nescházel nepřetržitě, byly tam i nějaké pauzy, ale vždycky se zase dal dohromady, například při spolupráci s folklorním souborem Radošov z Veselí, jehož někteří tanečníci měli své kořeny právě na Suchově a které tehdy vedli, a na Suchově sbírali písničky, manželé Smutní. Naposledy se skupina dala dohromady v roce 2003, kdy dělala pořad na Horňáckých slavnostech Danuška Adamcová, taky rodačka ze Suchova. Od té doby se pravidelně scházíme. Soubor, nebo spíše folklorní skupinu, dlouho vedla Zdenka Pinkavová, ta však vážně onemocněla a nakonec bohužel zemřela. Po ní jsem to převzala já.

No a Vy proč to děláte?

Protože mám folklor a svou rodnou obec ráda. Nevyrostla jsem přímo ve folklorním prostředí, ale v šedesátých letech, když jsme tu bydleli, tak Suchov ještě žil takovým tradičním životem. Ta dědina měla svůj rytmus. V neděli ráno se šlo do Boršic do kostela, chodilo se pěšky, pamatuju se, když jsme šli na jaře, jak kvetly šípkové keře, jak to bylo krásné. Hrávali jsme se v humně, babička nás učila vyšívat, prarodiče měli hospodářství, bylo normální, že se chodilo na pole, kosila tráva, dělávaly se sena. Když žila prababička, tak ta měla chalúpku vedle, s hliněnú dlážkú a rohovú lavicú, já jsem s ní spávala na slamníku na pohrádce. Ten život byl takový klidný a přirozený. Plynul v pravidelných cyklech, chodilo se po fašanku, stavěl se máj, kluci šli k odvodu, bývaly zábavy – svou romantiku měly zábavy venku, Pod vrchy, v přírodním prostředí, pak plesy, rodinné slavnosti – hlavně svatby, které byly součástí celé dědiny apod. Pamatuju se, když se dělaly žně, taťka a dědáček sékli kosů, my sme s babičků odebírali, babička mně to ukazovala, takto to mosíš svázat, ukládali sme to do mandelů… mám v paměti i mlácení mlátičků. Čekávala sem na dědáčka, ten jezdili s koňma, s traktorem a potom s pásákem, no to byl zážitek, svezli mně ke zvonici a pak sem utěkala zpátky dom. Kdysi dědáček jeli s trailerem s tetičkama na Vojšice, svezli mne, ale zapomněli přibrzdit na horním konci, a tak sem strávila celý den s něma na Vojšicách. Když jsme se stěhovali do Veselí, já jsem se tam sice velice těšila, ale pak mně bylo moc smutno, plakávala sem za Súchovečkem, nejradši bych se vrátila. Ale samozřejmě jsem si ve Veselí zvykla, i tady jsem žila moc ráda, měla a mám zde spoustu kamarádů. Na Suchov jsme ale jezdili pořád, k babičce, na prázdniny…

Jaký je vlastně ten suchovský folklor, asi je trochu jiný než ve Velké, ve Vrbce nebo v Kuželově?

Je jiný. Asi to pramení i z té polohy Suchova, je na okraji regionu Horňácka, sousedí s Uherskobrodskem. Například hudební repertoár horňácký se na Suchově do určité míry prolíná s boršickým. Jsou určitě písničky, které putují přes regiony a všichni říkají “to je ta naša”, mají stejné nápěvy, melodie nebo stejná slova, ale jsou i písničky, které neznám z jiného regionu, jen ze Suchova. Na Suchově brzy začala působit dechová hudba, která ovlivnila hudební i taneční tradici obce. Především se ale Suchov odlišuje nářečím, v něm se hodně používají měkké slabiky – dě, tě, ně. Charakterizuje ho rčení: „Tětka kdě idětě? Ále, tělati na jatělinu.“ Jiná je také suchovská sedlácká. Ta, asi pod vlivem dechové hudby, se zrychlila, krok je běžkavý, zjednodušila se co do počtu figur apod.

Ale kroj je asi hodně podobný velickému.

Kroj je skoro stejný, tam žádné velké rozdíly nejsou. Základ bude stejný, ale zase vlivem okraje regionu se něco změnilo. Třeba na Suchově se nenosí šatky, jenom šátky, kabátky “do špice” taky na Suchově zanikly. Ale určitě se dříve i tyto krojové součástky nosily. Pracovala jsem ve Slováckém muzeu, kde jsem se dostala do sbírkového fondu krojů, a jsou tam šatky, čepce i ze Suchova, ale z pamětníků to už nikdo nepamatuje. V čem se kroj určitě liší, jsou mužské gatě, které jsou tmavě modré a cifrované jako na Uherskobrodsku. Ženský kroj se více drží horňáckého regionu, bude to tím, že ženy byly vždy konzervativnější. Muži v oblečení více přejímaly novoty, tedy i dříve odkládaly tradiční krojové součástky. Když se díváte na staré fotky, tak ženy jsou oblečené v tradičním kroji a muži už mají třeba saka, jsou tam vidět městské vlivy. Ale bylo tomu tak i jinde.

Mně přijde, že Suchov je od Velké dost daleko a přesto se tam drží ten horňácký region, přesto, že třeba do Boršic je to mnohem blíž.

Suchov původně patřil do farnosti velické a i když vám to přijde z Velké po silnici daleko, tak je to vlastně jen přes kopec. Na jarmark do Velké se chodilo jen přes Háj. I já to mám spojené s dětstvím, Moje mamka pochází z Modry ze Slovenska a když jsme tam jezdívali, tak si mě taťka posadil za krk, šli jsme přes Háj do Velké na nádraží a vlakem na Slovensko, na Myjavu. V šedesátých letech to ještě bylo běžné. Já na té cestě mám svoje srdeční místo, to je Búrová, přírodní rezervace, orchidejová louka, se solitérními duby, s překrásnými výhledy na Suchov, Javořinu a vůbec do krajiny. Máme tam i kapličku, kterou jsme s manželem postavili na polnosti mých předků. Teď ale čeká na opravu.

A Vy víte něco víc o tom hradě Kanšperk, co byl na Suchově?

Na Suchově se říkalo “Zámek”. Celé dětství jsme si tam hrávali, protože pod tím Zámkem máme Kopánku, takovú lúku s trnkovým sadem. Dnes už je hrad jenom obrostlý kopec kamení. Hrad zanikl za husitských válek a říká se, že tam prožil své dětství Jan Jiskra z Brandýsa. Pan doktor Plaček dělal teoretickou rekonstrukci a nakreslil, jak ten hrad asi vypadal.

Myslíte, že někdo ze starších lidí na Suchově si mohl pamatovat hrad ještě jako nějakou stavbu?

Ne. Ani babička, která se narodila v roce 1900, si ho už nepamatovala, jen tu hromadu kamení. Hrad už tam dávno nebyl.

Já jsem slyšel, že máte nějaký tým autorů, který pracuje na knížce o Suchovu.

Ano, to je pravda. Pracujeme na tom už několik let, publikaci vydává obec Suchov a neobešlo by se to bez podpory současného starosty Petra Horňáka, který je také jedním z autorů a se svou ženou Martinou i tancují v Suchovjanu.

O čem ta kniha bude?

Je to vlastně monografie Suchova. Bude obsahovat část přírodopisnou, historickou, národopisnou i o současném společenském životě. Historické kapitoly zpracovávané Petrem Futákem, Martinem Dosoudilem, Antonínem Mičkou a Miroslavem Plačkem jsou již před dokončením. Ivana Jongenpierová a Karel Fajmon zpracovali úvodní kapitolu o přírodě. Pak je tam ta část národopisná, a na té pracujeme já a Danuška Adamcová, hudební část Ludmila Janásová. O Suchovu toho v minulosti moc nevyšlo. Proto jsme se snažili, autoři publikace, jít do zdrojů, pramenů získávat informace z archivů, od pamětníků apod., z toho důvodu je práce na publikaci poměrně zdlouhavá. Například bychom chtěli i vysledovat rody na Suchově, protože ta obec je dost o přistěhovalectví. Přišly sem rodiny především z Vysočiny, ale i z Hané či Valašska. Je to hodně taková skoro detektivní práce. Pátráme i po muzeích, co se zachovalo ze Suchova v jejich fondech apod. Například v Národopisném muzeu v Praze se dochovaly staré, velice zajímavé dénka čepců ze Suchova, překvapující je především jejich barevnost. Zpracovávám i kapitolu o lidovém stavitelství, protože k němu mám profesně blízko. Vystudovala jsem etnografii a stavitelstvím jsem se zabývala i tady ve skanzenu ve Strážnici i ve Slováckém muzeu. Tak tu kapitolu si nechávám nakonec říkám si, že ta mně půjde asi nejlíp, nejrychleji.

Zjistila jste přitom pátrání i něco o vaší rodině?

O původu našeho rodu jsem se dověděla především z domovních knih (1588-1662), které přeložil doktor Jiří Pajer a které jsou veřejně dostupné na internetu. Tak jsem zjistila, že můj rod Tomčalů, je zde zaznamenán od roku 1626, kdy se zde uvádí Jíra Tomčala, který přišel z Žilína, dnes součást Nového Jičína na severní Moravě. Na Suchově bylo v té době 29 statků a značná část jich byla v těch dobách pustých a znovu osídlovaných. Obyvatelstvo se skoro celé proměnilo, příjmení, tehdy uváděná, již na Suchově dnes nenajdeme, až na výjimky, a to rod Vaňků, Horňáků a Tomčalů, ty jsou na Suchově dosud a patří tedy k nejstarším. Díky mému spolužákovi, genealogovi, se mně podařilo zjistit, že moje rodina pochází z čísla popisného 49, kde se uvádí již minimálně 300 let. Moji příbuzní zde žijí dosud. To mně přijde úctyhodné. No a samozřejmě mnoho dalších informací jsem o naší rodině získala i od rodičů, pak co si pamatuji z vyprávění babiček, tetiček, nebo jsem i velice zajímavé doklady (lodní lístek, pas, fotografie apod.) získala od mých příbuzných z Kanady, protože dějiny Suchova jsou i o vystěhovalectví a půlka mojí rodiny, pradědáček a prababička se svým jedním synem, zůstali ve třicátých letech v Kanadě, kde farmařili a jejich vnuk farmaří dosud. Jejich další syn, můj dědáček, zůstal na Suchově. Ale to by byl další a poměrně dlouhý samostatný životní příběh.

A bude v knize i něco o Súchovské republice?

Bude, samozřejmě. Samostatnou kapitolu věnovanou Súchovské republice zpracovává, spíše už má zpracovanou, pan doktor Mička. A přispěje i dr. František Hýbl, což je bývalý ředitel Muzea Komenského v Přerově, který se ve svém odborném zaměření suchovskými republikány také zabýval. A navíc je z toho kraje, z Hané, odkud pocházel i Matúš Béňa, zakladatel Súchovské republiky, rechtor na suchovské škole, u něhož se republikáné scházeli.

A vás osobně něco zaujalo na příběhu republikánů ?

Já si myslím, že jsou svým způsobem nedocenění. Byla to parta mladých lidí, studentů, které bavil život, měli rádi písničky, zpívali, tancovali, měli své přátele ve Velké, v Javorníku na faře, i po celém okolním regionu Slovácka i v sousedních slovenských regionech. Na druhé straně se pohybovali v kruzích uměleckých a bohémských a na Horňácko přivedli umělce, kteří Horňácko objevili pro tehdejší kulturní život. Přijížděli sem pak spisovatelé, malíři, hudební skladatelé… , kteří se Horňáckem, potažmo Slováckem, ve své tvorbě inspirovali. Republikáné dokumentovali zdejší tradiční kulturu, její projevy (v obrazech, písňových i jiných sbírkách, literatuře…), a uchovali tak mnohé z toho pro další generace, a po nich to dělali další. To je jejich velká zásluha.

Já vím, že udržujete tradici republikánů v podobě každoročních přechodů ze Suchova do Velké přes Háj. Kdo to organizuje?

Vymyslela a zorganizovala jsem tu akci, ale oficiálně ji pořádáme soubor Suchovjan ve spolupráci s obcí Suchov i Velká nad Veličkou, protože je napojena na festival Ozvěny Horňácka. Přemýšlela jsem, jak súchovské republikány nejlépe připomenout, co udělat? Nějaké formální pořady nebo oslavy mně nepřišly vhodné. Chtěla jsem, aby to bylo něco v jejich duchu, republikáné se bavili spontánně, na nějaké oficiality si nepotrpěli. A protože často putovali ze Suchova přes Háj do Velké i dál do kraje za přáteli, a že se rádi bavili, měli rádi horňácké písničky, zvolili jsme proto tuto formu – přechod přes Háj do Velké s dobrú náladú, horňáckú muzikú, zpěvem pěsniček … A tento typ akce, který si troufám říct, že je ojedinělý, se ujal a má své příznivce, kteří na ni jezdí každý rok i ze vzdálenějších míst republiky. Oslovili jsme také potomky republikánů, kteří, pokud mohou, pravidelně na akci přijíždějí – Petr Bystřina, Nataša Jursová – pravnuk a vnučka Otakara Bystřiny, Dana Marhanová – pravnučka Matúše Béni či Hanka Kremplová, dcera propagátora Súchovské republiky a nakladatele Jaroslava Krempla… Antonín Mička mívá u školy, při zahájení putování, krátký referát o suchovských republikánech, aby se návštěvníci o jejich působení i něco dověděli. Petr Bystřina hodně cestuje po světě a Súchovskú republiku v něm propaguje, vždy po ní na zdolané hoře, pláži či v pralese, zanechá nějakou stopu – mohylku z kamenů, vlaječku apod. A tak je už Súchovská republika slavná po celém světě.

Jak vypadá život na Suchově teď?

Já mám pocit, že přichází přelomové období. Starousedlíků ubývá, hodně mladých odchází do měst za prací. Ale přibývá tam lidí, kteří přicházejí z různých konců republiky a nekupují si domy jen jako chalupy, ale mají je k trvalému bydlení, přistěhovali se a žijí tam.

Vraťme se ještě do vašich studijních let. Kdy jste rozhodla studovat etnografii?

Tím prvním impulzem asi bylo, v době studia na strážnickém gymnáziu, moje brigádničení jako průvodkyně ve zdejším skanzenu. Moc mne to bavilo, připomnělo mně to moje dětství na Suchově. Na konci gymnázia mne napadlo, že bych mohla jít studovat etnografii, ale když jsem viděla ty minimální počty přijímaných studentů, bylo mně jasné, že není moc velká šance se tam dostat. Takže jsem začala studovat na filozofické fakultě obor dějepis – ruština. Když jsem byla ve třetím ročníku, přišla sametová revoluce a nám ruštinářům nabídli, že můžeme bez přijímacích zkoušek přejít na jiný studijní obor. Přišlo mně, že mám tak jedinečnou možnost se dostat k tomu mému vysněnému. Podařilo se, jen jsem musela začít od začátku, od prvního ročníku. Po dokončení studia jsem začala pracovat v Národním ústavu lidové kultury ve Strážnici, především se má činnost soustřeďovala na skanzen – zařizování objektů muzea, sbírková činnost, organizace doprovodných akcí –zvláště těch s ukázkami řemeslných technik, vánoční pořad ve skanzenu a další. Většina těchto programů, oblíbených u návštěvníků, se ve skanzenu koná dosud. Práce to byla moc pěkná a mému srdci byla velice blízká.

A jak jste se dostala k tanci a zpívání?

Tanec jsem měla vždycky ráda, už v době školních let jsem chodila do rytmiky v LŠU i do moderní gymnastiky. Na střední škole jsem dělala moderní tanec. A tenkrát jsem přes kamaráda dostala i nabídku tancovat v Lipovjanu, ale dala jsem tehdy přednost modernímu tanci. A později mne to mrzelo. Tehdy jsem měla pocit, že obojí nemůžu dělat dobře. V Brně na vysoké škole jsem se na krátkou dobu dostala i do vojenského uměleckého souboru Jánošík, dnes Ondráš. Ale tehdy jsem zase dala přednost studiu, obávala jsem se, že bych náročného koníčka a náročné studium najednou dobře nezvládala. Pak mě to také moc mrzelo. Dnes už díky těmto zkušenostem vím, že přemíra zodpovědnosti prostě škodí a já kvůli ní zahodila šanci tančit v tak skvělém tělese.

No dobře, a jak to bylo s tím Suchovjanem?

To bylo v roce 2003, když Danuška Adamcová dělala pořad o Suchovu na Horňácké slavnosti. Tehdy mně nabídla: “Nechceš si jít se Suchovjany zatancovat?” To mne moc potěšilo. Zverbovala jsem mého muže, který je Strážničan a rocker tělem i duší, přestože jeho taťka hrál v dechovce. Tancuje se mnou dosud, i když nadšený folklorista se z něho nestal. Ale o to víc si toho u něho cením, že to dělá hlavně kvůli mně. No a tak jsem se oklikou dostala zpátky na Suchov. Jak to má člověk dané, vnitřně to cítí, tak se na tu cestu dostane, osud ho tam zavede…Mrzí mne, že dědáček s babičkú už nežili. Byli by moc rádi, protože hlavně dědáček velice rád zpívali a tancovali, byli výborný tanečník. Tak snad to tam nahoře vidí.

Vy jste pracovala v NÚLK ve Strážnici, věnovala jste se hodně skanzenu, potom i ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti, jste se věnovala výzkumu lidového stavitelství ve Zlínském kraji i stála u koncipování skanzenu Rochus, ale mne by nejvíc zajímalo, jaké to bylo pracovat ve Vlčnově v kulturním domě.

Zdá se, že všechno zlé je k něčemu dobré. Já jsem ze Strážnice ani z Hradiště neodcházela ráda, mrzelo mne to, ale asi to tak mělo být. Otevřely se mně zase jiné světy a získala jsem další zkušenosti. Hlavní náplní práce ve Vlčnově byla organizace jízdy králů. To byla nádherná práce, zvyk, který je pořád ještě autentický. Ti, kdo jezdí jízdu králů, nejsou souboráci, kteří si něco nacvičí, ale jsou to normální kluci z dědiny, kteří v absolutní většině nemají s foklorem nic společného. Ale ta tradice je tam tak silná, že přijde doba, kdy kluci mají 18 roků, měli by jít na vojnu – legrúti– a vědí, že pojedou jízdu králů a považují to za něco naprosto samozřejmého a přirozeného. Připravují se na to už rok předem – schází se ke společnému zpívání, aby se pak veřejnosti rok předem představili jako „předlegrúti“. Společně prožívají jako chasa jízdokrálový rok – vybírají si krála, schází se, domlouvají, představí se poprvé na krojovém plese, staví máj, u něho se pak každý večer během května schází, aby ho hlídali. Chodí po dědině, zpívají, pořádají společně zábavu, společně jdou také spolu se svým králem velikonoční obchůzku po děvčatech z ročníku – na šlahačku – učí se jezdit na koni…až vše vyvrcholí samotnou jízdou králů. Myslím, že vlčnovskou jízdu králů hodně zpopularizoval už Joža Uprka, svým obrazem Jízda králů ve Vlčnově. On ho ve Vlčnově i namaloval, tehdy tam i žil, měl zde i svoji vinohradnickú búdu a vinohrad. Jízda králů ve Vlčnově tak postupně začala čím dál více přitahovat zájem návštěvníků. Dnes je z ní takový malý festival s doprovodnými programy, jarmarkem…, přijíždí sem návštěvníci nejen z celé republiky, ale i ze zahraničí, mnohdy velice exotického, což zase způsobilo zapsání jízdy králů mezi nehmotné světové památky UNESCO. Někdo třeba řekne, že je z toho komerční záležitost. Ale ten zvyk, ten je ryze autentický, ačkoliv to z venku tak nemusí vypadat. Je to obřad, při kterém se z kluka stává muž, ve Vlčnově říkají, že na koňa sedne chlapec a z koňa sleze dospělý chlap. A ten zvyk ve Vlčnově nebyl ve své podstatě nikdy přerušený, i když se v historii stalo, že se některý rok jízda králů nejela. Nekonala se snad jen jednou – v roce 1965 – a teď kvůli covidu. Ale i za okupace, kdy byly všechny zábavy zakázané, tak Vlčnovjané šli na gestapo a vymohli si, že jízda byla i v době okupace.  Vlčnovjané jsou prostě na svou jízdu králů právem hrdí, v jejím konání a udržování urputní a drží její tradici, jak se zachovala z té nedohlédnutelné hloubky dějin. Prostě i Vlčnov a hlavně Vlčnovjané mně svou srdečností, osobitostí a člověčenstvím přirostli k srdci. Byla jsem tam moc ráda.

Připadá mně, že jste “obešla” celý náš široký region, ze Suchova do Veselí, Strážnice, Hradiště, Vlčnova a zase zpět do Strážnice. Teď už jste zase blíž k Suchovu. Věnujete se na Suchově ještě něčemu dalšímu než souboru, rodině a republikánům?

Já se teď snažím získat co nejvíce informaci o historii Suchova, už kvůli té chystané publikaci. Taky bych ráda, kdybychom mohli se současným souborem natočit písničky ze Suchova, a to nejen ty, co sebral ve své unikátním zpěvníku Suchovjan Jan Šumbera, ale i další, které známe od svých předků nebo které jsem načerpala ze sběrů uložených v archivu, a že jich tam bylo, a docela jiných, než jsou v současném repertoáru obce, a které se ve svých pásmech při účinkování na Horňáckých slavnostech znovu snažíme se souborem uvádět v život. Prostě, aby ty odkazy předků zůstaly pro budoucí zachované i po nás. A to nejen ve vydaném zvukovém nosiči, tam se může vejít vždy jen určitý počet nahrávek, ale třeba i v souborném tištěném zpěvníku písniček ze Suchova.

No a pak jsem měla takovou velkou ideu… Když vidím, jak mizí ty staré krásné tradiční stavby, usedlosti, nejen na Suchově, ale i na celém Horňácku (a nejen tam), tak mně to docela trhá srdce. Chtěla jsem, aby i obec Suchov zakoupila aspoň jeden takový dům – jednak, aby zůstal zachován jako památka, ale také jako místní muzeum, které by prezentovalo zdejší život a zároveň jej různými tradičními akcemi mohlo představovat veřejnosti. Bohužel se tak zatím nestalo, obec řeší jiné pro ni důležité investice, ale je to škoda, protože už mezitím došla doba, kdy k dispozici dům, který by mohl podobnému účelu sloužit, v podstatě v obci není. O zřízení muzea se snažila i moje předchůdkyně Zdenka Pinkavová, za jejího místostarostování se podařilo i mnoho předmětů jako základ vybavení muzea získat. Tak třeba se v budoucnu něco podaří. Uvidí se.

A nechtěla byste se na Suchov vrátit?

Já mám pocit, že jsem ze Suchova ani nikdy neodešla. Jezdila jsem tam za rodinou, za babičkou, pak do souboru, teď už tam budu jezdit, bohužel, i za mým milovaným taťkou na hřbitov, který v dubnu zemřel. Je to bez něho teď pro nás všechny velice těžké. Mnoho informací o Suchově jsem měla právě od něho. Jezdíme tam sbírat trnky a kosit trávu, taťka tam měl polnosti po rodičích – velké sady trnek – Na pocestí – u kríža, další obrovský sad na Kopánce, pod Zámkem. Taťka se o to staral celý život, teď musíme zase my. Na Suchově jsem vždycky chtěla mít své zázemí, zajímala jsem se i o koupi staršího tradičního stavení, ale bohužel, nepodařilo se. Až před nedávnem – i když to není úplně to typické tradiční suchovské stavení, je to spíš menší štítová chalúpka, jsem za ni ráda. Znala jsem to tam, protože tam bydleli dědáčci mojí kamarádky z dětství a s babičkú sme k nim chodívaly na besedu. Je to moc pěkné místo, před domkem plotek, studna, v humně staré odrůdy ovocných stromů, velká hruška a třešňa… Došla sem tehdy na zkúšku Suchovjanu a byla jsem ráda, že jsem mohla oznámit, že: ” Už su zase Suchovjanka.”

Fotografie z rozhovoru připravila Inka Mrázová Sladká

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *