ŽIVOTNÍ ROZHODNUTÍ 1915

Nějak jsme si v poslední době s Karolínou nerozuměli. Brali jsme se před pěti lety ještě ve Vracově, ale teď už jsme tři roky v Americe. Já pracuji ve firmě Western Electric a Karolína prodává pečivo na rohu ulice Allport str. Když jsme se brali, byl jsem tak strašně zamilovaný…Karolína vypadala na první pohled velmi vážná, ale jen já jsem věděl, že se dokáže nadchnout pro kdejaký bláznivý nápad a najednou je rozpustilá, směje se naprosto bez zábran a když ji v takové situaci obejmu, není na světě nic krásnějšího… Jenže za posledního půl roku se to všechno nějak pokazilo. Jsme spolu už 5 let a děti pořád nemáme. Stále to odkládáme, neměli jsme dobré bydlení, neměli jsme jistou práci a ani jsme si nebyli jisti, zda chceme žít v Americe. Karolína je moc pracovitá. V poslední době nemá na nic čas. Uklízí, pere, žehlí, pomáhá v domácnosti jedné staré paní a většinou je tak unavená, že je čím dál tím vzácnější, když má dobrou náladu. No, možná je vina na mé straně. Od té doby, co jsem potkal Elišku, se už tak moc doma nesnažím. Eliška pracuje taky ve firmě Western Electric, občas jsme se potkávali, ale moc jsme se neznali. Až jsme jednou šli spolu z práce. Netušil jsem, že má tak citlivou duši. Netušil jsem, jak složité rodinné vztahy musela řešit a jak silná musela být, aby to všechno přečkala. Ochotně si o tom povídala, ale neřešila co bylo, ani moc co bude, žila tím, co je právě teď. Naše společné cesty z práce se protáhly i na několik hodin a někdy jsme se ani nemohli rozloučit. Jednou při loučení mně řekla:

“Dobrou noc a pěkně se vyspi.”

“Jak dobrou noc, vždyť je teprve odpoledne.”

“No ale než půjdeš spát se už neuvidíme, tak kdy ti to mám říct?”

“A jak to vlastně vypadá když jdeš spát Eliško?”

“No vykoupu se, obleču si noční košilku a stočím se do klubíčka pod peřinu.”

“A to pak spíš až do rána?”

“Někdy se vzbudím kolem třetí a to bych moc chtěla nějakou pohádku.”

Od toho dne jsme si snad každý den přáli dobrou noc i když jsme se rozcházeli hned po obědě. Když jsem šel spát, představoval jsem si, jak se Eliška stočí do klubíčka a když jsem se vzbudil uprostřed noci, zkoušel jsem si vzpomenout na nějakou pohádku.

Pak jsem pozval Elišku do vyhlášené cukrárny KATHERINE ANNE na skvělou čokoládu Fig Balsamic. “A jak by sis ten výlet Eliško představovala, mělo by být i s noclehem?” Vytřeštila na mne oči, ale pak se zatvářila vážně, dlouze se na mne dívala a neřekla nic. Za pár dnů jsme jeli do cukrárny. A byl to výlet i s noclehem…

Vím, že to tak dál už nejde. Musím něco udělat. Musím se rozhodnout. Nemohu myslet pořád na Elišku a přitom žít s Karolínou. Napadlo mne, že dobrá příležitost k rozhodování bude výlet lodí po Michiganském jezeře, na který nás pozval náš zaměstnavatel Western Electric. Celkem 2,5 tisíce lidí pojede na 4 lodích. Karolína nechce jet, na lodi se bojí a Eliška oslavuje narozeniny své babičky, tak bych mohl jet sám a věnovat čas hlubokému zamyšlení. Vybral jsem si loď Eastland, byla největší, majestátní a budila respekt. Přišel jsem k přístavišti na Chicago River hned ráno, ačkoliv loď měla vyplout až odpoledne, mohli jsme si ji prohlédnout a už od časného rána na ní pobýt. Sedl jsem si na horní palubu a díval se chvilku na město a chvilku na rozlehlé jezero. Procházel jsem se od přídě lodi až na záď a přemýšlel o životě. Chodil jsem po palubě a posedával skoro celý den. Snad ten rozhled a nadhled mne nakonec dovedl k rozhodnutí. Loď už pomalu vyplouvala z přístavu, když jsem si nahlas a rozhodně řekl, že zůstanu s Karolínou. Nemohu přece zahodit těch pět společných let, mám ji rád a nebudeme už na nic čekat, chci abychom měli děti, společně je vychovávali a nakonec se všichni společně vrátili zpátky na Moravu. A s Eliškou přece můžeme zůstat přátelé, co je na tom špatného, když si občas spolu popovídáme, byla by to strašná škoda, připravit se o tak krásný přátelský vztah. Tak moc se mně ulevilo. Sešel jsem dole do společenské místnosti a zamířil k obrovskému stolu se skleničkami vína. Teď bych se mohl s chutí na to všechno napít. Sáhl jsem po skleničce, ale ta mě ujela před rukou. Podívali jsme se po sobě s dalšími lidmi, kterým se stalo totéž a společně se zasmáli, to se jen loď zhoupla. Uchopil jsem skleničku pevně do ruky a chtěl se napít a vtom se zatočil celý svět. Loď se tak prudce naklonila, že po šikmé ploše se rychle rozjel velký klavír a na protější stěně těžce zranil několik lidí. Do místnosti proudila voda, zděšení lidé křičeli, padali do vody a stále ještě nechápali, co se to děje. Většina se nás octla pod vodou, padaly na nás trámy, sloupy a předměty z místností. Všichni se zoufale snažili nějak zachránit. Jsem dobrý plavec, napadlo mne, že když zachovám rozvahu a budu se snažit doplavat k místu kde je velké okno, mohu vylézt na palubu. Ale i to velké okno se octlo pod hladinou. V tom mne prudce uhodil do hlavy nějaký dřevěný trám až jsem málem omdlel. Zdálo se mně, že v tom velkém okně stojí Karolína a něco na mne volá. “Já ti ale vůbec nerozumím, není tady nic slyšet! Co to říkáš? Musíš pořádně nahlas”. Soustředil jsem se a snažil odezírat Karolíně ze rtů. “Cože budeme mít? My budeme mít syna? Jak můžeš vědět, že to bude syn? A víš to určitě?” Karolína se smála a přikyvovala, že to ví naprosto jistě. Neměl jsem už vůbec žádnou sílu, hlava tak strašně bolela a Karolína se vzdalovala někde nahoru. Nebo jsem to já padal dolů? Chtěl jsem jí říct, že mám velkou radost, že chci být jenom s ní, ale nemohl jsem se ani nadechnout, všechno se někde ztrácelo, byla tam jen voda, voda, zima, voda, tma, voda, voda, voda….

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *