Rozhovor s Janem Šilpochem

Jan Šilpoch (nar. 1957) je fotograf. Profesionální. Celý život se živí fotografií. Většinou klasickou černobílou, takovou, co ji musíte vyvolat ve fotokomoře. Pracoval v prestižních časopisech jako je Mladý svět, Reflex, Týden nebo Hospodářské noviny a teď pracuje pro Konto bariéry. Je nepochybně nejčastějším účastníkem fašankové obchůzky na Horňácku. Zatímco mezi fašankáry se za posledních 40 let vystřídaly nejméně tři generace, Jan Šilpoch je stále stejný. Nafotil na Horňácku stovky fotografií, z nichž by mohla být nejedna krásná obrazová kniha. Na Horňácku měl několik výstav, největší v roce 2017, to bylo jemu i Horňáckým slavnostem právě 60 let. Nejčastěji jej potkáte s foťákem přes rameno ve Velké, Javorníku, Hrubé Vrbce, Kuželově i na Nové Lhotě. O fašanku, o Horňáckých slavnostech nebo jen tak na výletě, když už je mu v Praze těsno a zasteskne se mu po Horňácku.

Známe se s Honzou mnoho let. Obešel s naší muzikou Ležhory nejeden fašanek, věnoval nám fotky k prvnímu CD i k jeho reedici, na našich vystoupeních jsme často vystavovali jeho fotky, jen tak jednoduše, na prádelní šňůře. My si zahrajeme už jenom občas, když někdo slaví narozeniny. Ale Honza fotí na Horňácku stále. K rozhovoru jsme se potkali uprostřed léta na Nové Lhotě. Honza tam už po několikáté učí děti na tradičních dílničkách jak objevit obraz ponořením fotopapíru do vývojky.

Honzo, jak jsi pro sebe objevil Horňácko, kdy jsi tu byl poprvé?

Já jsem se na Horňácko dostal tak, že jsem od začátku fotil muziku. V roce 1981 vystupoval ve Strážnici na slavnostech v pořadu pana Maděriče Vladimír Merta a Dáša Voňková. S Dášou Voňkovou jsme s tím jejím trabantem později přijeli do Velké. Strážnické slavnosti byly v roce 1981 „tanečky míru a přátelství“. Absolutní kýč. Běhala tam děvčata v krimplenových sukničkách. Okořeněné to bylo tím, že tam byl koutek, kde se mohlo 24 hodin chlastat, tak tam přišly všechny máničky z okolí. V sobotu večer, když měl přijet ministr kultury, tak přišli policajti se psi a rozehnali to. No, z toho jsem měl trauma. Přišel jsem někdy kolem 3 hodiny ráno na Šance, tam byli kluci v sandálech, v džínách a vytaných tričkách, a to byli Víťa Trachtulec, Peťa Dub Tománek a Olin Nejzchleba tam hudlal na violoncello. Já jsem si říkal, jděte s tím folklorem někam, vždyť je to tady samý kýč. Víťa Trachtulec se na mě podíval a říká: „Chceš slyšet folklor? Tak dojeď k nám na Horňácko, za měsíc tam máme slavnosti.“

Přijel jsem do Velké i se svým kamarádem, bubeníkem, který se dodnes muzikou živí, s Láďou Sosnou, on je od nás z Mníšku pod Brdy. Já jsem ho přivezl na Húrku, seděl na zemi před první řadou a furt se plácal do kolen. A říkal: „Kurva to je bigbít!“

A tebe to najednou chytlo…

No, moje příští návštěva na Horňácku byla asi až za dva roky. Hledal jsem téma. Tak jsem volal Břeťovi Rychlíkovi, kdy bych měl přijet, a on říkal: „Fašanek, fašanek.“ Jenže já člověk neznalý jsem přijel na fašanek v úterý odpoledne.  A ještě mně Břeťa říkal ať dojedu k Pšurným, a oni mně řeknou o fašanku všechno. Přijel jsem na Huménka, vylezu po čtyřech hodinách jízdy z auta, a najednou po schodech od Pšurných vyjde vojáček ve vojenském oblečení. To byl Jura Pšurný, odchází tou zasněženou ulicí na vlak a má v ruce dřevěný futrál na housle, co se drží tak seshora. A to bylo moje první setkání s fašankem, a stále mám ten obraz v hlavě. Ale vyfotit jsem jej nestačil, foťák byl v autě a já než jsem se vzpamatoval, obraz byl pryč. Ta neuskutečněná fotka, to je můj začátek vztahu k Horňácku, první fašanek, na který jsem ovšem přijel s křížkem po funuse.

O to víc jsem se připravil na ten další o rok později. To jsem se už seznámil s Helenou Hudečkovou, panem Hudečkem a oni mně nabídli, že na fašanek můžu bydlet u nich. To bylo skvělé místo v centru Velké a pan Hudeček byl chodící encyklopedie. On mně všechno vysvětloval, to bylo tolik informací, že jsem to ani nedokázal pojmout. Takže rok 1984 byl první rok, kdy jsem to všechno obešel a to bylo s jedinou muzikou, která tenkrát chodila po fašanku, vaše Ležhory. Musím říct, že to jsou do dneška nejlepší fotky, co jsem na fašanku udělal.

Od té doby jsi už jezdíval do Velké na každý fašanek nebo i na jiné folklorní akce?

Ono to mělo dvě roviny. Já jsem jako fotograf fotil muziku, jazz, folkaře, bigbít a to mě bavilo. Když jsem byl ve třetí třídě a moje sestra v první, tak učitelka hudby říkala rodičům: „Ta vaše Bohunka, ta je šikovná, ta by mohla hrát na nějaký hudební nástroj, ale ten váš syn je úplně marný, on je úplně hluchý.“ V té době nebyla nějaká možnost poslouchat muziku, cédéčka nebyly a do kostela jsme taky nechodili. Takže za těch 40 let, co sem jezdím, jsem zjistil, že zazpívat můžu, že se nemusím stydět. Troufnu si tak v pozadí zazpívat. Dokonce, když jsem byl kamarádovi na svatbě, , tak tam bylo večer na chatě takové posezení. Tatínek nevěsty vykopal slivovici, kterou uschoval, když se dcera narodila. Byl tam kruh lidí, a já jak ucítím slivovici, jak si k tomu čuchnu, tak mně to hned naskočí. Zanotoval jsem horňáckou písničku, a oni všichni úplně padli. Tady na Horňácku jsem v třetí řadě, ale tam jsem měl obrovský úspěch.

Za ta léta, co sem na Horňácko jezdíš, tak jsi poznal určitě spoustu lidí. A zřejmě tady máš i kamarády.

Celá osumdesátá léta jsem strávil fašanek s váma s Ležhorama. Včetně zpěváků. Jarek Slovák, ten mně vždycky říkal, „Jane bratre“. Když jsem přijel do Velké a nahlédl k Lajzom, a Jarek tam byl, tak to bylo moc kamarádské. Samozřejmě pro mne byl studnicí informací Tonda Vrba. Po devadesátém roce jsem chodil po fašanku s Veličkú, to byli Kománci, Martin Prachař, Pavel Zemčík a další. Když začali hrát Kubíci, tak to jsme zašli až na Novú Lhotu. Já jsem věděl, že přes ten fašanek se dostanu k lidem, do jejich domů. Já nejsem fotograf etnograf, já jsem nepřišel fotit jenom kroje, ne, že by mne nezajímaly, ale mnohem víc mne zajímalo, v jakém prostředí ti lidé žijí. Zajímalo mě to sociálně. Chodilo se k Čajkom, Minksom, k Bobčíkom. U Bobčíků stála jejich děvčata pod návratím, a kdo šel dovnitř musel si dát panáka a kdo šel ven, tak taky. To bylo první místo, kde fašankáré seděli, dostali slepičí polévku, zelí a samozřejmě zase panáka. U Bobčíků byl kritický bod. Buď ses zvedl a šel dál a nebo to už nešlo. Když jsi nestranný pozorovatel, tak můžeš zůstat stát na chodníku a muzikanti jdou dovnitř. Ale když jsi fotograf, tak jdeš přímo do toho dění a už ti někdo nastrčí před objektiv ruku s panákem. Ale já nebudu zastírat, že si tu slivovičku dám rád.

A k té době mám ještě jednu poznámku. Když měl mít Petr Jelínek, myslím, že to bylo v roce 1988, pořad na Húrce, kde tam jdou na konci zpěvačky se svíčkama, bylo to půl roku po té, když v Bratislavě rozehnali za pomocí psů Svíčkový pochod. Tak ten pořad na Húrce komunisti zakázali. Já jsem přijel do Velké a říkali mně, že žádné slavnosti nebudou. Slavnosti nakonec byly, Horňáci dali dohromady něco jiného, a já jsem si říkal, tak ty jsi možná fotil něco, co za pár let už vůbec nebude. Třeba to zakážou úplně a slavnosti zaniknou. Naštěstí pak přišla revoluce a stal se pravý opak. Začalo to mět šílené grády.

Honzo, co s těmi fotkama, co jsi nafotil na Horňácku, děláš? Necháváš si je na výstavy nebo bys chtěl udělat třeba knihu?

Všechny ty fotky jsou focené na film. Když měly Horňácké slavnosti a já šedesáté výročí, narodil jsem se 25. července 1957, mně můj syn přesvědčil, že když mám papíry a komoru, tak to mám využít na to, abych všechny fotky nazvětšoval a připravil je na výstavy. První Horňácké slavnosti byly 21.července 1957 a já tak z legrace říkám, že jsem učul tu muziku a musel jsem hned na svět, tak jsem spěchal, že jsem se narodil jako sedmiměsíční. Na výstavu o šedesátém výročí jsem se musel pracovně vyšvihnout, protože na válcovém mlýně ve Velké jsem měl asi 300 fotek. Bylo by to pěkné, kdyby z toho mohla být nějaká knížka. Moc pěkné fotky mám z doby, kdy tady Břeťa Rychlík natáčel film „Jeden rok“ a já jsem mu k tomu dělal fotky. Přišel jsem s filmařema do domu, lidé si všímali jich a já jsem mohl nenápadně fotit. Mám tam třeba fotku jak paní Ďugová z Hrubé Vrbky sedí na posteli a dívá se přes záclonu ven, kdo tam jde. Dnes už můžu přijít třeba k Bobčíkom a fotit, když u nich vážou šatky, ale z počátku jsem využíval vás muzikanty, že jsem se tam vkradl a nějakou fotku udělal.

A ty fotíš pořád na film nebo děláš i digitální fotky?

Tady fotím jenom na film. A to z jednoho důvodu. Nedovedu si představit, že udělám výstavu a na ní bude polovina fotech chemických a polovina vytištěná.

Počkej, a to by někdo poznal?

To by samozřejmě nikdo nepoznal. Ale já bych to nemohl, musíš přece udělat výstavu od začátku až do konce v jedné technologii. Aspoň tak to já vidím. I teď když jedu na fašanek, tak vezu klasické filmy a starý omlácený foťák.

Vraťme se teď někde úplně na počátek. Jak ses k tomu focení vlastně dostal? Je to nějaká rodinná tradice?

Ne, není. Já jsem se po základní škole šel učit stavebním zámečníkem do Stavebních závodů Praha, a tam jsem byl na internátě. Na střední školu jsem z kádrových důvodů nemohl, ale já jsem se stejně nějak dobře neučil, takže bych tam rovnou nemohl. Táta v roce 1968 nepodepsal souhlas se vstupem sovětských vojsk a už to bylo. Já jsem vlastně do toho učení chtěl, protože jsem tam měl nějaké kamarády od nás z Mníšku. Vycházky na internátě byly jenom ve středu. Abych mohl vypadnout z internátu i jiný den, chodil jsem tam do fotokroužku. Tam jsem se trochu naučil dělat fotky. A měl jsem štěstí, protože na strojní průmyslovku přijímali ty, co se dobře učili, rovnou do druhého ročníku. To potřebovali ty dělnické kádry trochu posunout. Takže já jsem šel na průmyslovku a tam ti byla taky fotokomora. Byla dost zanedbaná, a já jsem ji k velké radosti mého třídního profesora vyklidil a dal do pořádku. A když jsem maturoval, tak jsem si vytáhl úplně poslední otázku z těch asi 36, ale vůbec jsem ji neuměl, to já jsem ve škole tenkrát chyběl, protože mne pan třídní profesor poslal s diaprojektorem do opravny. A já jsem říkal, že to vůbec nevím. Jenže já jsem to měl u něho docela dobré. On říkal, že když vidí ty převodovky namalované na pauzáku, že tam všichni mají opsanou od Šilpocha i tu chybu. A pan profesor se mně u maturity snažil pomoct: „Co se stane, když dáš film z teplé vývojky do studené vody?“ A já jsem řekl: „No, popraská to.“ „No tak vidíš, a to je ta dilatace.“ A já do dneška říkám, že jsem maturoval z fotografie.

A jak se z tebe stal profesionální fotograf?

Taky úplně náhodou. Mně se podařilo jít na náhradní vojenskou službu na 19 měsíců do fabriky, kde měli nedostatek pracovníků. A byla možnost jít do Kovohutí v Mníšku pod Brdy. U nás doma. Dostalo se to ke kádrovačce, která to měla rozhodnout a hledala, kdo bydlí nejblíž, aby nemuseli zajišťovat bydlení. Zpočátku jsem tam dělal těžkou práci, tam se odléval hliník do takových bloků a ty se musely skládat. Já, jak jsem měl průmyslovku, tak jsem se brzy dostal na pec, tam byl třísměnný provoz a to bylo super. A přitom jsem měl dost volného času. Vzal jsem foťák a chodil jsem po Praze, protože v té době už mne zajímala pouliční fotografie. To je docela těžká kategorie, protože na ní je vidět, jestli se ten fotograf bojí nebo nebojí někoho fotit. Když jsem přišel z vojny, tak mně kamarád pomohl a dělal jsem laboranta v ČTK. Tam jsem se moc naučil a taky jsem viděl, co to je profesionální práce. Po půl roce práce ve fotokomoře, si čtu Mladej svět, a tam je inzerát, že hledají fotografa. Zájemci se mají dostavit na konkurs do redakce. Tak jsem tam přišel a konkurs jsem vyhrál. Viděli ty fotky z ulice, že jsem fotograf, co se nebojí v uvozovkách strčil objektiv lidem před obličej. Jedna z těch fotek, které jsem tam ukázal je, jak ty s Jarkem Vachúnem nesete basu. A ta byla potom v Mladém světě. Já musím říct, že jsem měl v životě ohromné štěstí, protože ty věci přicházely samy. A lidem, kteří přijdou s tím, že by chtěli být fotografem a ptají se mě, jak to mají udělat, do dneška říkám: „Tak foť, na nic nečekej.“

Jasně, to je správný přístup. Tak a teď pojďme zpátky na Horňácko. Měl jsi někdy oblečený kroj?

Ne, neměl. To by musela být zcela výjimečná situace. Já jsem zásadně odpůrce toho, aby se pražáci producírovali po Horňácku v kroji. Až na Ondru Havelku, jednak je výborný muzikant a jednak je znalec horňákých písniček. To, že si zazpíváš, to je od srdce. Ale že si vezmeš kroj, to je moc demonstrativní a nám to nepřísluší. Koupil jsem si na jarmaku lněnou košili, paní říkala, že to vydrží až do truhly. Já si vezmu při slavnostech džíny a tu košili, a je mně v tom dobře.

A co tanec? Umíš tancovat sedláckú?

Já jsem na tancování dřevo. Zkoušel jsem to, dokonce jsem tak někde vyfocený, ale nejde to, nepouštím se do toho.

A to se ti nestalo, že jsi zpíval před muzikou a najednou ti děvče položí ruku na rameno a máš tancovat?

To se mně na štěstí nestalo. Myslím si, že jsem dřevo, ale kdoví, kdyby si mě tady nějaká vzala do parády, třeba by se to vypilovalo.

Copak ty ses na Horňácku nikdy nezamiloval? To tady nebylo děvče, které by tě okouzlilo?

Tady je tolik krásných děvčat, že člověk neví, kterou by si vybral. A tím má odpověď končí. Tečka.

No, počkej, to bychom to hodně odbyli. Jezdíš sem takovou doby, neříkej, že jsi nepotkal děvče, které by ti bylo blízké.

Ale se žádnou jsem nikdy nic neměl. Všechno to byl jenom přátelský vztah.

No vidíš. Vždyť to je pěkné.

Já mám v Praze přítelkyni a ona je hodná a milá. Nejsem žádnej přelétavej ptáček. Když ode mne před mnoha lety odešla žena, tak jsem byl na Horňáckých slavnostech a nebyl jsem na tom zrovna psychicky nejlíp. Líbilo se mně tu jedno děvče, ale došlo mně, že to nejde, já někde v Praze, ona tady. Já jsem měl děti ve střídavé péči a chtěl jsem být s nimi v Praze.

V roce 1985, jsem byl z toho komunismu otrávenej. Bylo 40. výročí osvobození sovětskou armádou a člověk si myslel, že ten komunismus tady bude do nekonečna. I v tom liberálním Mladém světě byla špatná nálada, tak jsem uvažoval že se přestěhuju do Velké a budu se tady živit třeba jako dřevorubec. Z dnešního pohledu si říkám, že je dobře, že jsem zůstal v Praze. V mnoha případech je lepší za fotografiemi dojíždět, a když se toho nabažíš, tak se vrátit domů. V Praze už moc nefotím, to běhám na poštu platit složenky.

Máš nějaké jiné koníčky? Nebo se věnuješ naplno jen fotografování?

Rád jezdím na kole. Abych měl kondici a čistou hlavu.

Honzo, ty jsi teď právě na Nové Lhotě a vedeš tady kurz fotografování pro děti v tradičních každoročních dílničkách. Proč to děláš?

Mně se ty dílničky strašně líbí. Jako lektoři sem jezdí lidé, kteří doopravdy něco umí a mají rádi Horňácko. Pro děcka je tady úžasná možnost inspirace. Já chci, aby věděly, že ve fotografii je to světlo, co dělá obrázek. Že to není o baterkách, drátech nebo mobilu. Když se rozhodnu, že budu něco fotit, tak musím cítit to světlo. Když děláš černobílou přes zvětšovák, tak si uvědomíš, že bez světla fotka není. Pro každého je zážitek, když vidí, jak se ten obrázek ve fotokomoře v tom magickém červeném světle objevuje na papíře…

Je na Horňácku nějaké místo, kde bys rád udělal fotky a zatím to nešlo, nebyla možnost nebo čas?

Před několika lety tady Břeťa Rychlík natočil film a položil mně otázku: „Jak se ti tady fotografuje?“ Kdybych měl na ni odpovědět dnes, tak bych smutně řekl, že špatně. Před malovaným žúdrem dnes fotku neuděláš. To myslím pomyslně. Já špendlíčkem nehrabu po nějakých etnografických nálezech. Když jdu ve Velké nebo i tady v Nové Lhotě po ulici a dívám se na ty baráky, tak všude jsou plastová okna, automatická vrata a za nimi nějaké auto. Ze sociálního hlediska je to fajn, ale je to strašně nefotogenické. Já mám fotky z fašanku, kdy všichni stojí před dřevěnýma vratama, ošlehanýma větrem a vodou, a to je krásné. Dnes udělám fotku, muzika v pohodě a za muzikantama bílé, pravoúhlé plastové okno…

Máš nějaké přání do budoucna, nebo neuskutečněný sen?

Já jsem jezdil na Horňácko většinou vlakem, potom autem a teď už zase jezdím víc vlakem, protože vlakem se z Horňácka lépe odjíždí. A když jsem šel z nádraží dolů kopcem, tak už mně bušilo srdce, v očekávání, co se všechno bude odehrávat. Doopravdy to byla velká emoce, že jdeš do prostoru, ve kterém víš, že se něco odehraje. A můj sen je, aby to vydrželo. Aby kdykoli půjdu dolů z toho nádraží… (Honza se na dlouhou chvíli odmlčel, semknul rty a pak se zhluboka nadechl.)… tak budu očekávat…. že se mně to srdce rozbuší…

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.