ŠTĚDRÝ DEN 1902

Utíkal jsem celou cestu. Tak moc jsem se bál, že by mně mohl ujet vlak. Byl přece jen Štědrý den a moc vlaků z Vídně do Břeclavi zrovna nejelo. Ale stihl jsem to v pořádku. Konečně jsem si oddechl, seděl jsem ve vlaku, uvelebil se na dřevěné lavici a vlak se pomalu rozjížděl. Tak moc jsem se těšil na Štědrý večer u své sestry ve Strážnici. Neviděl jsem nikoho z rodiny po celé dva roky co jsem se ve Vídni učil u pana Waneka. Původně jsem chtěl jet o den dříve, ale mistr mne nechtěl pustit. Je sezóna, lidé potřebují kožichy a tak jsem musel pracovat až do vánoc. Přivřel jsem oči, abych si představil Štědrý večer u své sestry. Byla o 14 let starší, ve Strážnici žila se svým manželem a dvěma dětmi. Byla pro mě více než jen sestra, někdy jsem ji vnímal spíše jako matku. Když před 15 lety vyhořel náš mlýn v Louce, zůstalo nás všech 7 dětí samotných. Rodiče nás děti při požáru zachránili, ale sami tragédii nepřežili. Byl jsem nejmladší, teprve dvouletý a nejstarší sestra se o nás mladší starala. Vlak už urazil kus cesty a já jsem si představoval jak zpíváme pod stromečkem koledy. Pro každého jsem měl drobný dárek. Sestře jsem koupil balení zrnkové kávy v krásné plechové krabici. Byla to velká vzácnost. Rád jsem si po práci v kavárně objednal “schwarzer kaffe mit rum” a teď to kafe vezu sestře. Švagrovi jsem koupil skvělý tabák, snad mu udělá radost. Vlak jel na čas, to je dobře, protože ještě musím z Břeclavi do Moravského Písku a odtud pěšky do Strážnice. Lepší by bylo, kdyby mne svezl nějaký povoz, ale na to nemohu teď v zimě moc spoléhat. Navíc letošní zima už propukla naplno a napadla spousta sněhu. Asi jsem to zakřikl. Vlak začal prudce brzdit a s velkým skřípěním se po chvilce úplně zastavil. Lidé se nakláněli z oken a snažili se zjistit, co se stalo. Vypadalo to na pěkný zmatek. Kolem lokomotivy pobíhali lidé a rozhazovali rukama. Naštěstí se nikomu nic nestalo, jen se splašili koně, vjeli i s vozem na koleje a vyděšený vozka se je snažil strhnout zpět na polní cestu. Všichni si oddechli, lidé zase nastupovali do vlaku a ten se pomalu rozjížděl. Vlak měl zpoždění a spoj do Moravského Písku mně bohužel ujel. Další jel až za 2 hodiny, ale to bych ještě měl štědrovečerní večeři včas stihnout. Konečně jsem vystoupil v Písku. Samozřejmě, že žádný povoz do Strážnice nejel a tak jsem vyrazil pěšky. Byla pořádná zima, brodil jsem se sněhem a asi jsem ani nešel nejkratší cestou, ještě jsem tu nikdy nebyl. Když jsem konečně zaklepal na dveře u mé sestry a švagra, bylo už pozdě večer. Otevřel mně švagr a tvářil se překvapeně. “Ale Jene, kde byl? My už máme dávno po večeři a děti spí.” Měl to být můj nejkrásnější Štědrý večer a já jsem o něj tak hloupě přišel. Když jsem šel spát do studené komůrky, měl jsem co dělat, abych nebrečel. Toho večera jsem si řekl, že se vrátím do rodného kraje. Najdu si tu hodnou ženu, chci mít hodně dětí a živnost, která nás všechny uživí. Nic a nikdo mně to nesmí překazit. A nikdy se nevzdám…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *