Rozhovor s MUDr. Janem Pavlíkem

Pan MUDr. Jan Pavlík (nar. 1937) žije v Bohuslavicích u Kyjova. Jeho manželka tvrdí, že fyzicky ano, ale duchem a myšlenkami je pořád v Kuželově na svém rodném Horňácku. O Kuželově napsal obsáhlou publikaci s podtitulem „Horňácká dědina pod křídly větrného mlýna“ a s Kuželovem je spojen i jeho největší román „Sága rodu Chlebakupova“. Ten má v těchto dnech další pokračování „Na statku a v chaloupce“ a pan Pavlík už pracuje na třetím dílu. Kromě toho napsal několik dalších knih a publikací, většinou vycházejících z Horňácka. I v jeho básnických sbírkách najdete básně s folklórní tematikou. Pan Pavlík je ale také vynikající zpěvák, tanečník a divadelník. Když rozložil na pracovním stole knížky, přidal k nim i své profilové CD „Muzikanti prišel sem k vám“. Po právu pravidelně usedá v porotě soutěže o nejlepšího tanečníka verbuňku na Strážnických slavnostech, protože v této soutěži neměl konkurenta a mnohokrát v ní zvítězil. Bez něj by se rozhodně nikdy nehrála divadelní hra „Hejman Šarovec“ na Čejkovické tvrzi.

Věděl jsem, že příprava na rozhovor s panem Pavlíkem bude náročná. Měl bych přečíst co nejvíce z jeho knížek a poezie. Měl bych projít všechny ty rozhovory, které už v minulosti poskytl. Průběžně jsem si to připravoval snad půl roku, dělal si poznámky, zapisoval otázky. Říkal jsem si, jestli teď pan Pavlík nebude mít o rozhovor zájem, i to se přece může stát, tak mě to bude moc mrzet. Ale odpověděl mně velmi rychle. V Bohuslavicích mne přivítali i s jeho ženou velmi vřele a v dobré náladě. Končili jsme po více než dvou hodinách. Úplný závěr byl v jejich rodinném sklepě hned vedle domu. Víno tam už není, ale vzpomínek, zážitků a příhod je sklep stále plný…

Pane Pavlík, já jsem vaše knížky moc neznal až do doby, než jsem si přečetl knihu „Sága rodu Chlebakupova“. Ta mne opravdu nadchla. Je to rozsáhlý román, skvěle napsaný příběh vašeho dědečka Tomáše Pavlíka. Jak vás vůbec napadlo pustit se do takového žánru?

No, chtěl jsem nějak zpracovat ten rodinný příběh. Můj děda Tomáš vycestoval jako první z rodiny do Ameriky, protože kraj byl chudobný a v jednom domečku jich žilo osum dětí. On se v Americe velice rychle uchytil a byl tam předákem ve fabrice. Pamatuju si ho až z doby, kdy se vrátil z Ameriky domů. To mě maminka posílala jako malého chlapce: „Zajeď mně za dědáčkem do Malé Vrbky pro to a pro to“. A já jsem šlapal na dámském kole, vyřídil a zase se vracel do Kuželova. Dědáček za peníze, které vydělal v Americe koupil chalupu v Malé Vrbce, přestavěl ji a potom tam bydlel „vzadku“. A „vpredku“ bydlel jeho nejstarší syn Janek.

A vy ten příběh o životě v Americe znáte od něj?

Já jsem se jej na život v Americe ptal, ale on byl hodně uzavřený člověk. Určitě přemýšlel nad životem tady a v Americe. Jeho žena tam s ním nějaký čas byla, narodil se tam i syn Jan, ale ona potom řekla, že tam žít nechce. Vrátila se domů, ale on ještě zůstal. Když se i on vrátil, stal se z něj usedlý člověk, byl klidný a pomalý a věnoval se náboženskému literátství. To jej úplně pohltilo. Pro nás vnuky to byl příliš vážný člověk, my jsme se víc upnuli k babičce, která měla velký smysl pro humor. Takže zřejmě ta jeho vážnost vycházela i z toho, že měl věčné dilema, zda by byl život v Americe pro celou jeho rodinu lepší než návrat do rodného a chudého kraje.

Víte, když jsem tu knihu četl, vrtalo mně hlavou, jak můžete ten příběh znát do takových podrobností, to vám přece nemohl dědeček všechno vyprávět. Kolik je tam skutečnosti a kolik fikce?

Fikce je tam hodně. Neměl jsem žádné dokumenty. Základ bylo vyprávění dědy, ale pak jsem musel tvořit sám. Hnala mě touha zachytit pro mladou generaci, jak ti naši předci žili.

Vy tam poměrně zasvěceně píšete i o Chicagu, o městě, ulicích, obchodech, továrnách. Jak jste to mohl vědět, byl jste se podívat v Americe?

V Chicagu jsem přímo nebyl. Byli jsme v malé skupině v Americe, viděli jsme kus přírody, putovali po kraji, ale Chicago přímo jsem neviděl. Zalistoval jsem v nějakém turistickém průvodci, abych ty ulice měl správně, ale třeba tu továrnu jsem si úplně vymyslel. Ale kmen příběhu je pravdivý, to jaký je lid našeho kraje. Z toho kmenu se rozrůstají jednotlivé větve, které příběh rozvíjí.

Vy jste skvěle vystavěl už začátek knihy, ve kterém je ta drsná tragická příhoda zakončená smrtí. To čtenáře vtáhne do děje a je zvědav, co se bude dál dít.

Tak například toto není žádná fikce, to je skutečnost. Lidé z Malé Vrbky chodili pomáhat na farmu Dúbravka a opravdu tam jeden člověk v zimě při cestě zpátky domů z práce umrzl. Byl to příbuzný mých prarodičů. Lidé z Malé Vrbky, kteří byli třeba z početnějších rodin, se nemohli uživit. Chodili pomáhat na statek v Tasově nebo třeba až do Radějova. Ta tragická příhoda byla pro mne stěžejní bod, kterého jsem se chytil a začal od něj vyprávět celý příběh o našem rodu.

Kniha je úplně rozebraná, zmizel rychle i dotisk. Když je tak úspěšná, neuvažoval jste o nějakém pokračovaní?

Po tomto románu jsem se věnoval knize „Utrpení a naděje“, jejíž děj se odehrává v době První světové války. Ale teprve další knihu, která se jmenuje „Na statku a v chaloupce“ je možné označit za druhý díl „Ságy“. Ta kniha právě teď vychází. Děj se odehrává za První republiky. No a už pracuji na třetím dílu, který bude končit až v současnosti. Pořád jsou to příběhy jednoho rodu a jeho pokračovatelů. Třetí díl je hodně o mém životě, začíná za studií medicíny, je o praxi lékaře v kyjovské nemocnici, kde jsem pracoval na oddělení funkční diagnostiky. Věnoval jsem se angiologii, testoval jsem srdeční výkon, plíce, cévní systém. A když přišla doba odejít z nemocnice, tak jsme si v Bohuslavicích koupili starý domek s obrovským krásným sklepem a přikoupili zahradu. Já už teď nevinařím, jinak bych vás pozval i do sklepa, ale už tam víno není a vinohrad jsem předal své dceři Evě.

Kde se ve vás vzala ta touha psát, ztvárnit příběh, vložit kus představivosti do doby, kterou jste sám neprožil? Co to bylo za sílu, která vás přivedla k psaní?

Měl jsem chuť psát, ale nevěděl jsem, jestli to dokážu. Byl tu člověk, který mne velmi podpořil, spisovatel František Kožík. To bylo v době, kdy jsem dělal obvoďáka v Čejkovicích. Strašně mně vadilo, že je tam skvělá historická památka – tvrz, která chátrala. Říkal jsem si, to přece nemůžeme nechat tak, chodili tam lidé, bourali zdi a kradli kameny. Šel jsem za správcem statku, kterému tvrz patřila a ten řekl – zbourat. Tam budou stát chlévy. Jel jsem do Brna a na Ústavu památkové péče jsem řekl, že bych byl rád, kdyby se přijeli podívat na tvrz v Čejkovicích a aby ji prohlásili za historicky významnou památku. A povedlo se. Ale cesta nebyla tak jednoduchá. Nejdříve jsme se byli se ženou podívat v Hluku, jak tam dokázali zrekonstruovat tvrz a hráli na ní divadlo Hejtman Šarovec. Já jsem požádal Františka Kožíka, jestli bychom mohli inscenovat hru Hejtman Šarovec na Čejkovické tvrzi. Komunisti na statku se proti tomu stavěli. Ale hra byla tak úspěšná, že se musela několikrát opakovat, jezdili tam autobusy a nakonec jsme tu tvrz zachránili. Potom jsem požádal Františka Kožíka, jestli by nenapsal něco o Čejkovicích. A stali se z nás velcí přátelé. Ale psát jsem začal vlastně spíš pod vlivem otce mé ženy, který sem přišel, když skončil jako ředitel školy v Bučovicích, velice mně fandil a podporoval mně v tom. Začali jsme společně psát „Návraty Kyjovska“.

Jak vlastně tvoříte ty texty? Je to tak, že nad tím dlouho přemýšlíte, chodíte, uspořádáváte si v hlavě myšlenky a pak najednou vás to popadne a musíte psát, třeba dlouho bez přestání a pak zase čekáte na nějaký námět, impuls a hledáte cestu jak dál?

Ano, je to přesně tak, jak říkáte. Člověk pak píše třeba dlouho do noci, přemýšlí o tom, ještě se mu o tom v noci zdá. Kdyby neexistovala ta touha psát, pocit, že chci něco uchovat, tak nutit se do toho, to bych nedokázal. A moje žena, když se jí někdo ptá co dělám, říká – píše a píše a píše.

Jaké knihy máte rád jako čtenář? Čtete teď zrovna něco? Oblíbil jste si nějakého autora?

Ano, čtu cizí literaturu, mám rozečtenou jednu knížku u postele. „Podej mně ji Marie prosím tě“. Obrací se na manželku. Paní Pavlíková se ochotně zapojuje: Tak já řeknu co čteš. Ano? Naše dcera má knihovničku na Art mlýně v Bohuslavicích a tam má autory, kteří jsou už pro dnešní mládež nezajímaví. Jsou to knížky z tohoto kraje nebo i světová literatura, kterou si kupovali dřív lidé jako sešity nebo si je dokonce přepisovali, protože neměli dost peněz. Tak to dělal i můj otec, který byl kantorem. Tak třeba teď tady má rozečtenou knížku „Obrázky z cest“ od Mrštíků.

A jak jste se dostal k poezii? Kdy jste vlastně napsal svoji první báseň?

Pokoušel jsem se něco psát už za gymnazijních studií, ale moje dvě sbírky vznikly mnohem později. Sbírka „Mezi dvěma světy“ spojuje svět poezie a svět skutečnosti. Najdete v ní i folklórní motivy. Tady je třeba báseň věnované mému strýci Františku Okénkovi, jmenuje se „Zrození písně“. Byl to velice charakterní člověk, nikdy nevešel do konfliktu. On mě od mých mladických let brával na folklórní slavnosti. Jezdili jsme vlakem, už oblečeni do krojů. Třeba až do „Českéj Strebovéj“, jak říkal Jožena. A když mně při nějakém prudkém verbířském skoku praskly kalhoty, tak to byl hned problém, protože jsem se neměl do čeho přesléct.

V té básnické sbírce jste myslel i na jiné folkloristy?

Ano, tady je báseň věnovaná Martinu Hrbáčovi, Dušanu Holému a tady i Slávku Volavému.

Myslíte, že oni ty básně četli?

Doufám, že ano, že je mají. Ale nikdy jsem se s nimi o tom nebavil a žádnou odezvu jsem nezaznamenal. Myslím, že jsem některým z nich i tu sbírku věnoval, a že někdo i řekl, to je fajn, že ses o mně zmínil, ale nijak jsme to nerozebírali, ono rozebírat poezii je samozřejmě mnohem těžší než se bavit o próze. Slávek Volavý, primáš, byl můj kantor na gymnáziu. A protože jsem byl zpěvák a tanečník, jezdil jsem s ním po soutěžích lidového tance a zpěvu. Je škoda, že Slávek Volavý tak brzy zemřel. Když se jeho zdravotní stav začal zhoršovat, dělal jsem sekundáře v nemocnici v Hodoníně a tam jsem ho ošetřoval. Tenkrát jeho choroba ještě nebyla tak těžká, ale prohlubovala se a srdíčko postupně selhávalo.

Vy jste určitě zažil ta nedělní odpoledne v Hrubé Vrbce s Joženú Kubíkem kde se pravidelně hrálo, zpívalo a tancovalo.

Ano, to bylo období kdy tam chodili Luboš a Dušan Holí, Martin Prášek, ten studoval na Slovensku divadelní fakultu a potom působil jako režisér. Chodil tam strýc František Okénka, Jan Fuks z Malé Vrbky a samozřejmě mladičký Martin Hrbáč. To byla moje folklórní škola, tam jsem se nejvíc naučil, hlavně tancovat verbuňk. Na té udusané zemi jsme verbovali a tancovali. A později jsme také vystupovali a jezdili i mimo Horňácko, po celém Československu, to byla zásluha „strýca Františka Okénky“, který tomu dával řád a organizoval zájezdy.

Ještě k tomu verbuňku. Horňáci neuměli moc verbovat. Oni jenom tak ďupkat, ale my mladší generace jsme do toho vnášeli prvky „od té zemi výš“. Většinou jsem na soutěžích jednoznačně vyhrával. Když teď jezdím po soutěžích a su v porotě, hned poznám, co v tom verbířovi je. Dnes do toho mladí tanečníci vkládají spoustu až akrobatických prvků a já je za to jako porotce moc nechválím.

A jak jste se vy dostal na ty soutěže v tancování verbuňku?

To mě tam strýc Franta Okénka strčil. „Je tam ve Strážnici soutěž, tak tam půjdeš“. Byli tam výborní verbíři z Podluží a já jsem soutěžil poprvé. Ale tak to nějak běželo, tancovali jsme a když bylo vyhlášení vítězů, tak jsem skončil na prvním místě. A už to potom začalo. Zvítězil jsem několikrát. Jenže teď už tam výrazně dominuje Dolňácko a Podluží. A to mě moc mrzí, že tam nejsou Horňáci. Že by se nenašel ve Velké šikovný kluk?

Je něco, co byste moc rád udělal a zatím na to nebyl čas nebo příležitost?

Já bych spíš poděkoval osudu, že mně byl příznivě nakloněn. Z nemocnice v Hodoníně jsem odešel a stal jsem se obvoďákem v Čejkovicích. Ale zase jsme tam prožili s rodinou krásné období a zažili věci, které bychom jinde zažít nemohli.

Ale když se ptáte co bych rád, tak já bych byl moc rád, kdyby se tradice na Horňácku a obzvláště v mém Kuželově dařilo udržovat dál. My tam občas navštěvujeme paní Marušku Čambalovou, která je nám generačně blízká, byla výborná zpěvačka a má vynikající paměť. Zná detaily z historie od svých rodičů a od dědů, říkám jí, zapisuj to, to je přece tak cenné. Teď už je v Kuželově mladý soubor, který se o udržování tradic určitě snaží. Byl jsem tam asi třikrát, když mne požádali, abych jim pomohl, vysvětlil a ukázal něco z tance a zpěvu. A taky by bylo pěkné, kdyby bylo možné uctít osobnosti, které se tam narodily a žily, že Kuželov není jenom Větrný mlýn. Třeba Cyril Mandel nebo Vašek Mlýnek by si takovou pozornost zasloužili.

Můžeme se teď ještě vrátit na chvilku do vašeho dětství?

Moje maminka byla z rodu Okénkú, přivdala se k Pavlíkům a tam v rodině a v jednom domě žilo s rodiči 9 dětí. Nevycházeli tam spolu moc dobře, mojí matce vyčítali, že nedostala majetek, který oni očekávali a tak s mým otcem odešli do Kuželova a postavili svůj barák. Děd Pavlík se dožil téměř 100 let. Můj otec dělat i průvodce na Větrném mlýně v Kuželově, on teda říkal, že „průvodčího“. Ale to bych vám už začal vyprávět všechno to, co je v mé nové knížce „Na statku a v chaloupce“. (Knížku si můžete koupit na obecních úřadech v horňáckých obcích nebo tady.)

Tak víte co, pane Pavlík? Já si tu knížku nejdřív přečtu. Ale ještě na závěr, vy se ve svých básních i v románech zamýšlíte nad životem, přišel jste na to, co je v životě důležité, co dělá život šťastným?

Toť otázka. A velmi těžká, velmi těžká…Mladá generace má dnes všechno. Má neuvěřitelné finanční možnosti, co všechno si může pořídit, kam všude může jet, co všechno si může užít. A to ji v jistém smyslu kazí. Myslím, že šťastný život by měl vycházet z rodinných kořenů, chování v rodinách je různé, každá má nějaké své zvyky a tradice. A když na nich následující generace staví a navazují, tak je šance, že prožijí šťastný život…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *