Rozhovor s Jiřím Pajerem

PhDr. Jiří Pajer, CSc. (nar. 1948) je autorem knihy „Čtení o Horňácku“, věnované dějinám, národopisu a umění na Horňácku. Pro nás Horňáky je vedle monografie „Horňácko“, vydané už v roce 1966, nejcennějším zdrojem informací o regionu. I řada dalších jeho knih je spojená s folklorem, o Jožovi Uprkovi, stařence Procházkové nebo Antoši Frolkovi. Několik knih napsal o moravských novokřtěncích. To je téma, kterému se jako vystudovaný etnograf a archeolog věnuje celý život. Napsal několik monografií o regionálních obcích, o Strážnici, Radějově nebo Kněždubě. Těch knih je již celkem 33. Většinu vydal ve vlastním nakladatelství ETNOS. Ale je také autorem několika pořadů na regionálních festivalech, dramaturgem, hudebním poradcem, byl aktivním hudebníkem v cimbálové muzice. Žije ve Strážnici na místě, na kterém máte pocit, že se čas zastavil před vice než 100 lety.

Všiml jsem si, že mnoho lidí, kteří přes týden pracují v zaměstnání, vyhledávají o víkendech a volných dnech jeden zážitek za druhým. Zřejmě, aby se odreagovali od práce, která je vysiluje, a možná jim – kromě nezbytných peněz – ani žádnou velkou radost nepřináší. Překvapuje mne, jaké úsilí Jiří Pajer věnuje psaní knih, a přitom žádné zvláštní odreagování nepotřebuje. Chtěl jsem vědět, jak to dělá. Když to trochu zjednoduším, představte si člověka, který se ráno probouzí s nedočkavostí, aby už mohl psát, a večer usíná s pocitem, že je to škoda, že nemůže pokračovat. Asi to bude tak, že dělá něco, co jej skutečně baví.

Jirko, ty jsi napsal skvělou knihu „Čtení o Horňácku“. Pro mne je to kniha, ke které se často vracím, je pro mne stálým zdrojem informací. A stále žasnu, jak jsi to dokázal, jak jsi takové množství údajů, dokumentů a fotografií posbíral.

Uvědomil jsem si, že na Horňácko jezdím od mládí a že bych měl Horňákom také něco zanechat. Od dětství jsme jezdili do Hrubé Vrbky, měli jsme tam známou rodinu Tomešovu, stařenka jezdila k nám do Strážnice na besedy. A každý, kdo je trochu vnímavý, tak v něm musí Horňácko něco zanechat. Posbírat materiály ke knize bylo samozřejmě náročné, ale člověk musí vědět, kam má sáhnout. Když jsem téma rozdělil na historii, národopis a umění, tak už to šlo a nebylo to tak těžké. Mnoho věcí jsem znal, co ne, tak jsem si vyhledal v literatuře. Já si myslím, že po odborné stránce je to dokonalé, protože to vychází z odborných svodů, a po stránce přístupnosti je to snad také v pořádku, protože já mám ve zvyku psát přehledně a srozumitelně. Chtěl jsem, aby Horňáci našli v té knize všestranný přehled. Hodně Horňáků si tu publikaci koupilo, protože už je vyprodaná.

Kolik ti to dalo práce, jak dlouho jsi na knize pracoval?

Trvalo to asi půl roku, hodně práce dá sehnat patřičnou literaturu, ale to není nijak dlouho, to jsem měl mnohem náročnější knihy. Člověk musí vědět kam má jít a umět to zpracovat.

A ti tvoji známí z Hrubé Vrbky, to byla která rodina?

To byli Tomešovi a byli to známí mých rodičů. Oni se seznámili už někdy po II. světové válce a my s bratrem, jako kluci, jsme k nim jezdívali na kolech. Stařenka byla dcera kuželovského pudmistra, uměla pěkně vyprávět, mluvila krásným horňáckým nářečím.. Byla velmi kultivovaná, jezdila k nám do Strážnice a od rodičů si půjčovala knihy na čtení. Když přivezla knihy vrátit, tak vždycky přinesla něco z hospodářství, zabijačku, slivovicu… Dodnes se kamarádím s jejich potomky. Z té rodiny je i Martin Macek, zvěrolékař a předseda družstva v Kuželově, ten se tady za mnou občas staví, když má cestu kolem.

Máš na Horňácku někoho, kdo ti třeba pomohl s materiály do té knihy?

Já jsem nějak moc pomoci nepotřeboval, ale obvolával jsem muziky a soubory, když jsem potřeboval fotografie. Dobře se znám s muzikanty, s Martinem Hrbáčem, s Miškeríkama. Znám se také s Marynú Pavlincovú, navštěvujeme se a udržujeme kontakt. Neznám natolik ty mladé muziky, ale mám rád Kubíky, osobití jsou i Supovci a moc se mně líbí Petr Mička, ten má pro horňáckou muziku veliký cit.

Je někdo z osobností z Horňácka, koho máš zvláště v oblibě nebo někdo na koho rád vzpomínáš?

Určitě profesor Dušan Holý. Můj oblíbený profesor ze školy. On mě hodně pomohl když jsem psal knížku o stařence Procházkové, tak bděl nade mnou. Dodnes se stýkáme. Potom určitě Zdenka Jelínková, s tou jsem taky velice dobře vycházel. S Martinem Hrbáčem, když se vidíme, tak se zdaleka zdravíme. S Jarkem Miškeříkem jsem byl kamarád, ten s nama Strážničanama aj hrával a jezdil s nama na zájezdy. To byla velká osobnost. Jako studenti jsme dychtivě poslouchali Joženu Kubíka. Jeden čas tady pravidelně hrával na náměstí v hospodě Praha. To jsem byl ještě gymnazista a s nadšením jsme Joženu sledovali. Zažil jsem osobně i Jana Ňorka z Hrubé Vrbky, ale už měl hodně roků. Znám se osobně i s kontrášem od Ňorka, Pavlem Ďugou, to jsou takoví mírní a klidní evangelíci. A dobře se znám také s jeho synem Martinem, on je amatérský archeolog, to je můj kamarád. Nacházel lokality, třeba v Malé Vrbce římské oppidum. Na mnoha místech se podle jeho určení dělal výzkum. Dobře tomu rozumí, má prostudovanou literaturu. To jsou takoví poučení amatérští archeologové, kteří udělají hodně práce v terénu.

Jirko, ty jsi samozřejmě nevydal jen tu jednu knihu, kdysi jsi přede mnou řekl, že je jich snad 22?

Tak to už bylo dávno. Už je jich 33. Poslední je „Sídla novokřtěnců na Moravě“. Tu jsem vydal právě teď a to je taková „covidová“ kniha, napsal jsem ji během pandemie.

To je pro mne nepředstavitelné množství, jak je možné napsat tolik knih?

Tož, jednak žiju dlúho, a jednak mně to vždycky bavilo. Vypěstoval jsem si svůj styl. Já když začnu psat, tak píšu. Sedím doma, až to napíšu. Začínám ráno a píšu až do večera. Ale to jen když bylo potřeba. Teď sem trochu zlenivěl, víc mě baví spíš nějaká manuální práce. Jezdím už dva roky na Znojemsko do Alinkova, tam máme lokalitu novokřtěnců a tam se věnuju od června až do října jenom vykopávkám. Fyzicky mně to svědčí. Když píšu od rána do večera, většinou v zimě, tak to člověk cítí, jak je málo pohyblivý a tlustý.

A musíš se k tomu psaní přemlouvat?

Ne, to rozhodně ne. To je moje povinnost. Napsal jsem tolik knih tak, že mě to bavilo. Já to beru skutečně jako povinnost a nemám čas se rozmýšlet, jestli se mně chce nebo nechce. Když není disciplína, tak se neudělá nikdy nic. Někdy máš i jasný termín, kdy musíš text odevzdat, jsou na to navázaní další lidé nebo pracuješ v týmu. Nemohu si dovolit, to nedodržet. Když už píšeš několikátou knihu, tak se ti to psaní stane celoživotní náplní a potřebou. Já nepíšu knihy, abych nějak vynikal a ukazoval, jak su dobrý, ale proto, že je to pro lidi. Mně baví psát pro lidi, abych jim předal nějaké znalosti a uvědomění o svém regionu. Knihy, které jsem psal pro Radějov, Kněždub nebo Dolní Bojanovice, tak to lidi přijali za své, rozumí tomu, čtou to a mají to v rodinách.

Pokusme se to trochu zobecnit. Jaký má tedy podle tebe smysl psát a vydávat knihy?

Tak ono je to dvojí. Jednak je to vědecká práce, když si nějaký odborník, tak bys o tom měl psát. To píšeš pro vědce. Ale ostatní lidé si také zaslouží, aby s tím byli seznámeni. A to v přijatelné formě, aby tomu rozuměli. A to je ten druhý důvod. Já vím o jedné monografii, která stála moc milionů, z Evropské unie to podpořili, a to je psané tak, že to skoro nikdo nečte. Tak to potom nemá význam. Pro mne je největší pocta, když si lidé knihu koupí, čtou ji a třeba se k ní i vracejí.

Já jsem napsal jen pár povídek, ale dokážu psát jen když mě to „chytne“. To pak naskočím na tu vlnu a píšu celou noc.

Tak to nemáš vypěstovanou tu pravidelnou potřebu. To se dá vypěstovat. Ale musíš taky dobře zvládnout pravopis a zušlechťovat styl, abys třeba neopakoval slova.

Aha, tak to se mám co učit. No, a která z těch tvých knih je nejúspěšnější?

Největším mým úspěchem byla kniha pověstí ze Strážnice „Město pod bílou věží“. To se čte ve školách a ve Strážnici to zná každé malé dítě. Je to pro mne velká pocta. To jsem dělal tak, že jsem dvě zimy chodil po lidech a nahrával na magnetofon. Bylo to v letech 1968 a 1969, ti lidé už dávno zemřeli a další generace to nezná. Z těch nahrávek jsem pak zpracoval souhrn pověstí. Jednu dobu to vypadalo, že bych mohl vydat i pověsti z Horňácka. Chodila sem paní Darina Severová z Velké, donesla zápisy, které sama zapisovala, její rukopis byl sice málo čitelný, ale nedošlo k tomu. Paní Severová zemřela a zápisy včetně fotografií skončily někde na skládce.

Hodně tvých knih má jednotnou grafiku obálek, modrý, šedomodrý obal a vydavatelství ETNOS.

Etnos je moje nakladatelství. Já jsem už v roce 1990 dostal od Ministerstva kultury oprávnění k provozování nakladatelství. Teď budu mít konečně i webové stránky a bude tam přehled vydaných knih. Peníze na vydávání knih seženu buď od sponzorů nebo jsem to řešil jako podílnictví, třeba kniha „Čtení o Horňácku“ je právě tak řešená. Obce se smluvně zavázaly, že odeberou tolik a tolik výtisků.

Takže finance řešíš tímto způsobem?

No, to je založeno na předpokladu, že se většina knih prodá. Pak se ti to vrátí zpátky. Což se mně stalo ve většině případů, vlastně ve všech. Nikdy jsem neměl žádné dluhy. Občas mně zůstalo pár knih, ale třeba právě „Horňácko“, to nezůstalo vůbec. Pokud to mělo víc odborné zaměření, což už pro lidi tak není, tak mně pomohlo město. To je případ třeba knihy historických fotografií ze Strážnice. Na počátku 20. století vznikl boom fotografování a těch fotografií bylo hodně. To byla tak náročná kniha, že se musela vázat až v Rakousku, protože tady není tiskárna na takový velký formát. To je zrovna příklad velice nákladné knihy, ale mně se to všechno vrátilo. Kniha vyšla před Vánocemi a já jsem kalkuloval s tím, že ji budou Strážničané kupovat jako dárek. Pronajal jsem si obchůdek a sám sem to prodával. Každému sem to podepsal. A po Strážnici se říkalo „Už máš tu novú knížku od Pajera?“„Eště né.“ „No měl bys jít, než sa to vyprodá.“ Šel jsem potom na půlnoční a všichni se ke mně hlásili a lidé chtěli pokračování. V té druhé obrazové knize z období 1918 až 1945 je přes tisíc fotografií. Obě ty knihy měly velký ohlas.

Páni, to jsou skutečně úžasné knihy. Obrovský formát, tisíce snímků. To se hned tak nevidí. Tak to je velká sláva.

Ale musím říct, že největší slávu v odborných kruzích mně přinesla asi stařenka Procházková, to je kniha „Stoletá píseň“. Tu jsem vydal znovu v novém vázaném vydání v roce 2015.

A čteš ty sám knihy jiných autorů, máš nějaké své oblíbené autory?

Ale ano. Já jsem měl velkou knihovnu beletrie, ale tu jsem už prodal a nechal jsem si jenom knihy odborné. Moje knihovna bude v Kobylí v novém kulturním zařízení, i se skřínkami. U nás v rodině se moc četlo. Moje čtenářská cesta vedla od klasiků, třeba Remarqua až po Tolkiena. Moc se mně líbil „Pán prstenů“, toho jsem si nechal na památku. Teď už delší dobu nečtu beletrii, jednak mám spoustu práce, ale nechcu si ani kazit oči. Stačí, když si je kazím tady u počítače. Když píšu, tak mně to baví víc. Ale taky už to není jak dřív, už se mně občas nechce. Střídám to s fyzickou prací, stačí nějaká drobná. Ale když jedu do Alinkova u Znojma, to je sídlo novokřtěnců, a věnuju se archeologii, tak to mám fyzické práce dost. My jsme to místo vykoupili, sdružení Association Alinkov, aby stavby nebyly zbořené. To je můj druhý domov, mám tam dvě místnosti k bydlení a trávím tam vždycky celé léto…

Ty jsi vystudoval archeologii?

Nejdřív jsem chodil tady ve Strážnici na gymnázium a pak jsem vystudoval etnografii a archeologii. Dva obory.

A z dnešního pohledu, byla to správná volba? Rozhodl by ses s dnešním rozumem stejně?

Volba to byla dobrá. Když mně to tehdy zajímalo a dodnes mně to připoutává, tak co bych jiného dělal? A s dnešním rozumem? Tak ten mám ještě dobrý, ale sil už ubývá, tak kdybych se měl dnes rozhodovat, tak bych se nerozhodl jinak. O tom už ani nepřemýšlím. Těší mě, že jsem posunul dál obor, my jsme zakládali nové odvětví – postmediální archeologii, za komunismu to bylo v nemilosti. Na Západě to bylo běžné a my jsme tady v 80. letech založili odbočku. Dnes už je to zavedené i u nás. Dřív to končilo u Slovanů, potom přibrali středověk a potom začala ta novověká archeologie, a do toho období patří novokřtěnci, kterým jsem se věnoval celý život.

Tomu ses věnoval i v zaměstnání?

Ne, na zámku v Ústavu lidového umění jsem se věnoval hlavně národopisu, ale tolerovali mně, že jsem se mohl věnovat i archeologii.

Práce v zaměstnání na zámku tě bavila?

Do jisté míry. Tam se rozdělily úkoly, ale všechny mně nebavily. Když jsem si splnil úkoly, tak jsem mohl dělat, co mě bavilo. Za doktora Volavého to šlo, to byl velkorysý člověk. On nás nenutil do žádných politických akcí, ale jak to převzali jiní, tak to už jsme se museli angažovat.

Po revoluci se to asi obrátilo.

Nic se neobrátilo. Komunisti se obrátili. Zůstávalo to pořád stejné. Já jsem odešel už v roce 1993, už mě to tam nebavilo, nevyhovovalo mně to, já jsem to viděl všechno jinak, ale nemohl jsem do toho mluvit, tak jsem raději odešel.

A co jsi dělal?

No, živil jsem se všelijak. V ústavu jsem upadl v nemilost, protože jako první radní jsem vymáhal od ústavu sbírky bývalého městského muzea, na které mělo muzeum nárok. Podařilo se vybudovat na náměstí nové Městské muzeum, to je moje zásluha, a tam jsem byl tři roky ředitel a jediný zaměstnanec. Pak jsem byl nezaměstnaný. Nějak jsem se protloukal. Mezitím jsem si postavil dům. A v roce 2001 jsem dostal první státní grant na výzkum novokřtěnců.

Ty jsi stavěl tento dům? To není nějaká historická budova?

Není, to jsem stavěl sám, akorát mně míchali maltu. Neměl jsem peníze. Já nevím, jak jsem to všecko udělal. Prostě jsem to postavil a už tu 25 roků bydlím. Akorát tu byli tesaři a pokrývači, ale to zdění, to jsem si udělal sám, to mě bavilo. Je to nový dům na starých základech. Je tu absolutní klid a přitom je to kousek do města. Dole je původní sklep a židovská mikve. To je rituální lázeň. Ta byla zasypaná, musel jsem ji vyčistit. Lázeň sloužila k rituální očistě žen, před svatbou, po porodu a když měly menstruaci, tak se musely symbolicky očistit v pramenité vodě. To je dodnes židovský ortodoxní předpis. Ta voda tady pod domem stále pramení. Celý dům je velmi úsporný. Důkladně udělaný a laciný. Sám jsem si jej vyprojektoval. Mám trojí topení, ústřední, kachlová kamna a na vrchu mám krbovou vložku. Užitkovou vodu mám úplně zdarma.

To místo tady je jakési zvláštní, magické.

No, je. To je střed židovské obce. Tady bylo jejich náměstíčko. Bydlel tu rabín a kousek vedle byla škola. Je to dnes opravené a pro návštěvníky Strážnice je synagóga poutavé místo. Z okna vidím na hřbitov a tam je už klid naprostý. Synagóga je už asi 15 let otevřená a přes léto tam chodí spousta lidí.

Promiň, nekouříš nějak moc? To už máš třetí cigaretu.

Já když mluvím, tak musím kouřit.

Aha. Jirko, řekni mně ještě něco o muzice, ty jsi přece i muzikant, hrával jsi na basu.

My jsme založili, ještě v období doktora Volavého, mladou muziku. V 69. roce, byli jsme jeho obdivovatelé a následovníci, ale brzo jsme šli vlastní cestou. V Brně v archívu jsem začal vyhledávat staré písně a navíc byla k dispozici „Živá píseň“ od Úlehly, tak z toho jsme velice vycházeli. Zajímavé je, že muziky co přišly po nás, tak od nás taky čerpaly, uvedly to do života a je z toho pěkný repertoár. Takový starodávný. Protože tady všechno zaniklo dřív než na Horňácku, u vás to díky muzikám přežilo až do dnešní doby. Dnes je ve Strážnici asi nejlepší muzika Víti Pálenského, to je vnuk Volavého. Ta je na vysoké úrovni. Ale všeobecně je dnes úroveň muzik vysoká, to my jsme byli ještě amatéři a všichni muzikanti kolem nás. Ale amatéři zas dokázali zahrát procítěně, to už dneska zmizelo. Všichni jsou vyškolení. Ale mně je to sympatické, ta vysoká technika, protože ten cit, to už jsme se s tím smířili, že to není. To by se musel najít někdo, kdo to všechno bude prožívat, ale to ani při té technice nejde. I doktor Volavý uměl zahrát procítěně, nebo Jožena Kubík a Filík. U vás na Horňácku máte spoustu muzikantů, kteří jsou přirození. Třeba mladí Kubíci nebo Supovci.

Jirko, nežiješ tady tak trochu samotářským životem?

Žiju samotářským životem, ale nejsu samotář. Já mám rád společnost. Když je nějaká příležitost, pořady, já rád chodím mezi lidi. Ale mám rád klid, což se mně tady dopřává bohatě.

A proč tu nemáš nějakou paní Pajerovou?

No, nemám. Protože na to už teď je pozdě. (Jirka se na chvilku odmlčí a zadívá přes okno někde do dálky.) To už si člověk zvykne. Zas mám všechno na svém místě, kam si co položím, tam to je. To už je teďka pozdě řešit. To jsem měl dřív. Už je všecko pryč. A mrzet to člověka nemože, protože kdyby sis to vzal do hlavy, tak potom už nic neuděláš. To není životní postoj, že by mně to mělo mrzet. Je to škoda, ale co uděláš?…Je to pryč.

Na čem teď pracuješ, a co máš v mysli před sebou?

Nevím, jestli ještě napíšu nějakou knihu. Ta poslední, tu jsem moc chtěl, vydal jsem ji úplně za vlastní peníze, stálo to moc, ale půlka už je pryč, udělal jsem reklamu. Posílám to do knihoven a muzeí. Teď se snažím žít v klidu, už nemám nějaké velké plány. Přijdou chvíle, kdy se člověk cítí vyčerpaný, i duševně.

A kdyby přišli třeba z Nové Lhoty, že chtějí napsat monografii o obci, to by tě nezajímalo?

To by mne zajímalo, navíc starosta je sympaťák. Ale tam už nějaký tým na knize pracuje a to by museli i oni souhlasit, bez nich to já nemožu dělat. To se nedělá. Ale o Nové Lhotě by mohla být moc zajímavá kniha.

No dobře, a co budeš dělat následujících 20 let, ty přece bez toho psaní nemůžeš být.

Náš otec měl 93 let, když umřel.

No vidíš, tak to jsem se trefil, to máš tak nějak akorát, těch 20 let…

On měl dobrý kořen. Na to člověk nemůže spoléhat, že to bude mít taky, musí se připravit, jak kdyby to co prožil, už bylo všechno…

Do knihy Čtení o Horňácku můžete nahlédnout zde:

https://www.youtube.com/watch?v=li1UFvBmkg0

Foto z rozhovoru Inka Mrázová  Sladká:

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.