VŠECHNO NEBO NIC…

“Prepáčte, čakáte niekoho, možem si sadnút vedla vás?” Zeptala se mne mladá žena a tvářila se rozpačitě.

Přišel jsem na druhý večer bratislavského jazzového festivalu o trochu dřív. Zjistil jsem, že když si včas obsadím místo v první řadě volného sezení, budu mít skvělý výhled na pódium a před sebou volný prostor na moje dlouhé nohy. Nebyl jsem úplně první, na nejlepším místě už seděla hezká mladá žena, asi 35 let. Byla to taková “profesorka”, krátké tmavé vlasy, kostkované kalhoty a tvářila se strašně nepřístupně. Mně byla sympatická, bylo na ní něco zvláštního, okamžitě mne napadalo, že je to mimořádná žena. Bylo mně hloupé sednout si hned vedle ní, já, který bych mohl být její otec, všude bylo dost místa, ještě si řekne, že se na ni mačkám…Sedl jsem si přes dvě místa dál. Pak přišli nějací manželé a sedli si mezi nás. Uběhlo první vystoupení a všichni jsme vyrazili do vestibulu. Já už to znám, nechal jsem si na sedadle mikinu a noviny, abych se tam mohl vrátit. Přišel jsem zpět a na jejich místech seděli cizí lidé, jen to vedle mne bylo prázdné. Přišla Profesorka a tvářila se rozpačitě. Neměla si kam sednout. A najednou položila tu nečekanou otázku.

Tvářil jsem se vstřícně a bez zaváhání jsem odpověděl: “Nečekám, to víte, že je to místo volné, jen se klidně posaďte.”

Byla ještě přestávka, tak jsem se zeptal: „Líbil se vám ten první koncert? Mně to spojení foklóru a jazzu přišlo trochu násilné a nesourodé.“

„Tiež ma to napadlo, vyzeralo to, že si každý hrá svoje a dohoromady sa to nepasuje.“

Začali jsme si povídat, ptal jsem se proč má ráda jazz, proč je tam sama – říkala, že nemá žádnou kamarádku, která by šla na jazz, jak se změnila Bratislava, staré město je jen pro Japonce, jak je krásné nové nábřeží, kam jezdí turisté po Dunaji a kde se vzal ten krásný River park.

Najednou si sáhla na ucho a řekla: “Páni, ja som asi stratila náušničku. Veď ju nemám. To ma mrzí, mala som ju rada.”

A teď jsem zíral já. “Počkejte, to nemyslíte vážně?”

“A prečo nie? Pozrite sa, nič tu nie je.” A držela se za lalůček ucha.

Vyprávěl jsem jí, stále ještě v překvapení, jak jsem byl s kamarádkou na rozhledně, ona ztratila náušnici, napsal jsem povídku z Ameriky o Karolíně a tu náušnici našel můj hrdina po letech v seně v Hrubé Vrbce, dal si ji tajně do kapsičky u košile, aby ji měl u sebe až umře.

Vypadalo to, že mně moc nevěří, prohlížela si mne zkoumavě, zda si nevymýšlím, ale nakonec se usmála a udělala logický závěr:

“Vyzerá to, že ženy okolo vás vždy strácajú náušničky….”

“No počkejte, ale tu náušnici můžeme přece najít, pojďte se o to pokusit.”

“A ako ju budeme hĺadať, veď som ju mohla stratit niekde vo vestibule…”

“No, zkusíme to tady, je tu koberec, klekneme na zem a budeme hledat.” Nějak se jí to nezdálo, nevěděla jestli to myslím vážně nebo si dělám legraci. Nakonec se nechala přesvědčit. Klekli jsme na zem a šmátrali rukama po tom krásném modrém koberci. A pak najednou vykřikla:

“Tu je, mám ju, našla som ju.” Našla ji sama, náušnička byla schovaná za nohou židle. Profesorka měla velkou radost. Teď už to vypadalo, že jsme staří známí a můžeme si s radostí povídat o všem možném.

„A vy ste odkial, že hovoríte po česky?

„Já su z Moravy, ale k vám na Slovensko to máme jen kousek, přejedeme přes kopec a jsme na Myjavě.“

„Veru, tam to dobre poznám, veď moja mama je z Myjavy a chodili sme tam k starej mame…“

Přestávka skončila, zaposlouchali jsme se do skvělé muziky The Baylor Project a já jsem si po zmínce o Myjavě vzpomněl na Aničku. Ta byla taky z Myjavy. Zrovna maturovala, já jsem byl v prváku na výšce a moc se mně líbila. Bylo to krásné černovlasé děvče. Ani se nedá říct, že bychom spolu chodili, zatím to bylo spíš jen kamarádské, nějaká pusa v parku, toť vše. Anička byla moc chytrá a zakládala si na tom. Dávala najevo své vysoké IQ a často prověřovala moje, přece nebude chodit s někým, koho by nevzali do menzy. Měla jasný plán, půjde studovat medicínu do Bratislavy, věděla kde chce žít, jaký mít dům a kolik dětí. Já jsem v tom věku tak jasnou představu o budoucnosti ještě neměl. Většinou jsem v jejím prověřování mého IQ celkem uspěl, ale zlobilo mne to. Jenže pro mne byla nejkrásnější na světě a to bylo rozhodující. Byli jsme spolu ve Strážnici na nějakém festivalu, myslím, že se to jmenovalo „Festival československé mládeže“. Bylo už k půlnoci, koncert Milušky Voborníkové nás moc nebavil, tak že půjdeme domů. Vymyslel jsem skvělý plán.

„Aničko, je už tak pozdě, určitě jsi unavená, pojedeme teď k nám domů, přespíme tam a já tě ráno zavezu na Myjavu.“

Měla to vysoké IQ a tak jí bylo naprosto jasné, kam směřují mojí myšlenky. Jen na chvilku se zamyslela, prohlédla si mne od hlavy až k patě a řekla: „No dobře, pojedeme k vám domů, ale dohodneme si pro tu noc jasná pravidla.“

Nechápal jsem.

„Pravidla? Jaká pravidla máš na mysli?“

„Od hlavy do pasu se může všechno, od pasu dolů se nesmí nic.“

Byl jsem v šoku. Tomu jsem naprosto rozuměl. Bylo to pro mne obrovské zklamání. Tak jsem si to rozhodně nepředstavoval. Rychle jsem přemýšlel, jak z toho ven. Když řeknu, že s tím nesouhlasím, bude to při její umíněné povaze problém, možná, že se mnou vůbec nikam nepůjde. Ale když řeknu, že souhlasím a budu šikovný, nemůže to přece vydržet a sama tu nesmyslnou podmínku ráda zruší.

Řekl jsem: „Samozřejmě, naprosto s tím souhlasím, to není vůbec žádný problém.“

Večer probíhal podle plánu. Anička byla krásná a nejdříve to bylo zábavné i do půl pasu. Já jsem podle tajného plánu občas sáhnul i níž než do pasu, ale vždycky mě odstrčila ruku. Když se to opakovalo asi potřetí, posadila se na posteli, rozsvítila lampičku a řekla: „Tak to by nešlo. Ty vůbec nedodržuješ pravidla. Jestli nepřestaneš, jdu hned domů.“

Ach jo, co se dá dělat, vzdal jsem to. Bavili jsme se pak dlouho ještě vším co se dá dělat do půl pasu, nakonec to bylo skvělé a nad ránem jsem měl pocit, že znám každý kousíček jejího těla. Samozřejmě jen do půl pasu. Usnuli jsme velmi pozdě…

Hodinový koncert Connie Han skončil. Diváci byli nadšeni. Tleskali vestoje. Vůbec jsem si nepamatoval, jaké skladby hrála. Všiml jsem si, že Profesorka to nadšení prožívá taky. Usedli jsme zpět do sedadel a já se pokusil navázat na rozhovor z minulé přestávky.

„Vy jste říkala, že maminka je z Myjavy. A jak se dostala do Bratislavy?“

Moja mamička študovala medicínu, teraz je primárka na ortopédii. Ona vždy túžila po veľkej kariére, to len ja som sa nepodarila a bavila ma skôr hudba a umenie. Veď vy tiež máte radšej muziku než čokoľvek iné, nie je pravda?

Zasmáli jsme se tomu spolu, ale mně ten úsměv už nějak nešel přes rty. V hlavě se mně usadila myšlenka, opakoval jsem si pořád, že to není možné…

„Prepáčte, ja už asi pôjdem domov, je už neskoro.“

„No, to je trochu škoda, Judy Jackson bude určitě vrchol večera, ale když myslíte, tak pojďte, doprovodím vás aspoň do vestibulu.“

Prošli jsme sálem a já jsem jí slíbil, že jí budu příští rok držet místo hned na kraji řady. Měla z toho radost. Ve vestibulu jsme se rozloučili. Díval jsem se za ní přes velkou prosklenou stěnu, jak šla celou tu dlouhou cestu k parkovišti aut. Ten krok, styl chůze, nohy mírně do X. Ale vždyť je to úplně stejné, takhle přesně chodím já…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *