Turecký šátek

Markéta vyšla z lesa, zastavila se na okraji mezi posledními stromy, chvilku stála, nejistě se rozhlížela, ještě pořád se mohla vrátit do bezpečí na hřeben Háje. Vesnici měla před sebou jako na dlani. Z mnoha domů ještě stoupal kouř, střecha kostela hořela. Ale Turci už zřejmě vesnici opustili.

Rozhodla se jít dolů do vesnice, napříč loukou, nejkratší cestou, přes vysokou trávu. Přerostlá tráva jí sahala až do pasu, bodala ji do nohou, všimla si, že je plná drobných červených kvítků hvozdíku, které její muž tak rád nosil na širáku a natrhala jich pro něj celou hrst.

Skrývala se v lese celých pět dnů. Před pěti dny utekla z vesnice.

Markéto, uteč rychle nahoru do lesa, Turci jsou už asi na návsi, dělej, spěchej, nebo bude pozdě!“ křičel její muž. Popadl červený šátek, zabalil jí kus chleba a vystrkal ji za vrata: „Tak utíkej, já se schovám do sklepa, víš, že s tou nohou nikam nedojdu.“

Markéta žila jenom se s svým mužem. Bydleli v domě za kostelem, bylo to odtud kousek do lesa, stačilo projít houštím a pak vedla lesní cesta až nahoru do Háje. Obvykle před tureckými nájezdy varovaly ohně, ale tentokrát žádný oheň nestačily hlídky zapálit. Přepadení vesnice bylo tak nečekané a rychlé, že lidé zoufale utíkali na všechny strany. Už věděli co mohou čekat. Takových přepadení zažili za poslední roky několik a vždycky dopadly tragicky. Turci odvlekli mladé lidi, staré zabíjeli, ukradli krávy, koně, ovce i úrodu.

Jak se blížila k vesnici, srdce jí bušilo až v krku. Tolikrát se o muže bála, když byla někde pryč, vždycky se vracela s obavou, zda jej najde živého. Když před lety při kácení stromů spadl do rokle a polámal si žebra i nohu, nemohl pořádně chodit a zastat všechnu práci. Občas měl temné myšlenky a mluvil o smrti. Tentokrát to ale bylo jiné. Turci byli úplně jiné nebezpečí.

Prošla uličkou nad kostelem a blížila se k jejich domu. Vrata domu byla vyvrácena. Když stanula pod návratím a spatřila tu hrůzu, hlava se jí zatočila….

Vracel jsem se s otcem z jarmarku z Vrbového. Návštěva jarmarku ve Vrbovém je cesta na několik dní. Ale stojí to za to. Je to největší jarmark široko daleko a tady u nás takové zboží nikde nenajdete. Už jsme chtěli jet domů, ale v hospodě tam hráli cigáni, tak jsme ještě zůstali. Můj otec je trochu horká hlava, když tam začal jakýsi Kurucký Balint urážet nás Moravčíky, otec se nedal a ke rvačce nebylo daleko. Šel jsem ho bránit, ale nějak se to zapletlo a už jsme se mlátili hlava nehlava. Tomu Balintovi jsem nakonec pořádně naložil, ale přicházeli další Kuruci. Křičel jsem na otce ať utíká a rozjede vůz s koňmi. Měl jsem co dělat, abych zmizel z hospody a dohnal vůz na cestě domů. Jeli jsme celou noc a nad ránem jsme se blížili k naší vesnici.

Měl jsem i to plátno, které Markéta tak chtěla, těšil jsem se, až jí ho dám. Čím blíž jsme byli naší vesnici, tím tísnivější pocit na mne padal…

S Markétou jsme se znali už pár let, občas jsme spolu tancovali u muziky. Tancovala moc ráda, vypadalo to, že jsou to její nejšťastnější okamžiky. Na mne se usmívala tak, jako bych to štěstí přinášel já. I jiná děvčata tancovala ráda, ale ona jenom zářila. Jakoby jí právě ten jednoduchý pohyb, ruka opírající se o moje rameno, zatočení ve volném prostoru, umožňovaly vyjádřit radost ze života. Ta radost se přenášela i na mne a možná jsem ji občas více tisknul k sobě a oplatil ten bezstarostný úsměv. Její muž byl moudrý a tolerantní člověk, měl pochroumanou nohu a tancovat nemohl, ani jej to nebavilo. Ale Markétě nebránil, aby si tance užila. Jednou v neděli, když jsme šli z kostela, přiběhla za mnou a požádala mne: „Martine, nepomohl bys nám doma občas s nějakou těžší prací? Můj muž se s tím trápí sám, nechci aby se mu ještě něco stalo“.

Samozřejmě, že pomohu, kdy mám přijít? Mohl bych už zítra ráno.“

Tak dobře, přijď, moc nám to pomůže.“

Přišel jsem druhý den ráno. A pak za pár dnů zase až se z toho stala naprosto běžná věc. Snad každý týden se našla nějaká příležitost. A Markéta se snažila mně to vždycky nějak vynahradit. Hrnec sádla od ní jsme doma měli snad na půl roku.

Markétin muž byl o hodně starší než ona, snad o 15 let, ona naopak vypadala mladší, někdy působili spíše jako otec a dcera. To ale nebránilo tomu, aby se měli moc rádi. Překvapilo mne, že se nikdy nehádají. Markéta měla zvláštní schopnost uhasit požár hádky ještě dřív než začne. Co by jiného popudilo nebo urazilo a hned by z toho byl konflikt, ona lehce přecházela. Dělala, že to snad ani neslyší, a po chvilce mlčení převedla hovor k něčemu jinému. Její muž byl varhaník v kostele. Měl doma neustále rozložené noty a něco si zapisoval. Asi jej to moc bavilo, protože hrával nejen v neděli při mši, ale často chodil něco zkoušet i ve všední dny. Když viděl, že jim doma pomáhám a on má volno, sbalil pár listů not pod paži a vytratil se do kostela. Markéta se usmívala a ptala se mne: „Slyšíš, jak můj muž krásně hraje?“

Slyším, slyším“. „A jak nám ta práce jde pěkně od ruky, že?“

Měl taky spoustu knih. Ty jsem obdivoval nejvíce. Říkal jsem si, že jej někdy poprosím, aby mně nějakou půjčil. Jednou večer, když jsme byli hodně unaveni po práci, nám chtěl něco přečíst. Seděli jsme všichni tři kolem stolu a než si stačil najít brýle, přečetl jsem na hřbetu knihy její název: „Theatrum mundi minoris.“ Vůbec jsem netušil, co to znamená. Markétin muž začal číst: „Mizerii lidského života dobře lze přirovnati k tragédii. Ne abychom jako na divadle cizí tělesné a pomíjivé rozkoše spatřovali, ale abychom jako v nějakém zrcadle uhlédli, že jsme toliko podruzi na tomto světě, nic svého vlastního nemajíce. Zdaliž je co potěšitelného, veselého a věčně trvajícího na tomto světě? Nic ovšem, jediné všecko smutné, tesklivé, bídné a zarmoucené…„

Tvářil se moc vážně a prohlásil, že je unaven a jde spát. Zvedl jsem se také, že půjdu domů.

Počkej ještě Martine, chci ti ukázat, co jsem přes zimu vyšívala.“

Sedl jsem si zpátky ke stolu. Ne, že by mne jako chlapa výšivky nějak zajímaly, ale řekl jsem si, že se podívat mohu. Že Markéta často a ráda vyšívá, jsem si všiml už dávno. Ale to co mně ukázala, mne překvapilo. Nádherná práce, spojení černé a červené barvy, velmi jemné, dokonalá harmonie, nikdy jsem nic tak pěkného neviděl.

To je moc pěkné, to jsi opravdu vymyslela a vyšila ty, Markéto?“

Toto zrovna ne, to mám od mé babičky. Ale ukážu ti, co jsem udělala já.“

Přinesla nějakou část ženského kroje se žlutým vyšíváním.

Podívej se, tato šatka mně dala moc práce. Ale stálo to za to, mám ji nejraději ze všech.“

Jé, ale tady mám chybu. To musím opravit. Podrž mně to Martine na tomto konci, já to zkusím vypárat.“

Vzal jsem to jemné plátno do rukou a díval se, jak obratně vytahuje niti.

Najednou jsem měl pocit, že jsme na úplně jiném místě, v úplně v jiném životě. V našem společném životě s Markétou. Klidně a přirozeně plynul náš společný zimní večer, ona opravovala vyšívání, já jsem pozoroval její hbité prsty a poslouchal vyprávění o babičce. Nic dokola nebylo skutečné, jen my dva, stůl a lavice, světlo na stole, kousek jemného plátna v našich rukách, toť celé naše království a sen… Když odložila jehlu, vzal jsem ji za ruce. Tak, aby se naše dlaně dotýkaly. Dívala se upřeně na mne, jakoby se snažila zjistit, na co přesně myslím. A uhodla to celkem přesně.

Ne, to nejde Martine. Nemůžeš mít moje tělo. Moje tělo i moje duše jsou spojeny s mým mužem. Byl to on, kdo před lety spoutal moji odhalenou duši, proto mu patří i moje odhalené tělo. Dokud budou propojeny naše duše, budou spojeny i naše těla.“

Stále se usmívala. Cítil jsem její hebké dlaně a pomaličku posouval ruce tak, až se přes jemné polštářky prstů naše ruce rozpojily. Usmál jsem se na ni.

Půjdu už Markéto. Ráno brzy vstávám. Jedeme s otcem na jarmark do Vrbového.“

Zamyslela se, nic neříkala, vypadala nejistě.

Chtěla jsi ještě něco, Markéto?“

No, chtěla jsem tě poprosit, jestli bys mně tam nekoupil plátno. Ráda bych ušila mému muži košili.“ Zarazila se a pak rychle dodala.

A kdybys ho koupil víc, ušila bych košili i tobě…“

To víš, že se podívám. Pokud tam bude, koupím určitě na dvě košile…“

Vraceli jsme se z jarmarku z Vrbového. Otec se zlobil, že stále více popoháním koně, ale na mne padla tíseň a obavy. Když jsme sjížděli z kopce směrem k vesnici, ukázalo se, že oprávněně. Zase ti Turci. Z mnoha domů stoupal kouř, střecha kostela hořela. U nás doma shořela stodola, ale dům i stáje byly v pořádku. Otec vypřahal koně a já jsem se rozběhl směrem ke kostelu. Celý jsem jej obešel a zamířil k domku, kde bydlela Markéta s jejím mužem. Vyvrácená vrata nevěštila nic dobrého. Vstoupil jsem pod návratí a uviděl Markétu, jak klečí nad svým mužem. Jednu paži měl téměř oddělenou od těla a na krku ránu od šavle. Markéta mu tiskla na tu ránu velký červený šátek. Bylo to naprosto marné. Už z dálky bylo vidět, že její muž je mrtvý. Všude po těle i kolem byly rozházené drobné kvítky červeného hvozdíku, jakoby někomu najednou vyletěly z hrsti…

Markéta truchlila rok. Chodil jsem jí pomáhat stejně jako dřív. Ona se uměla obdivuhodně vypořádat s těžkostmi v životě, netrápila se s tím, co už se stalo a nešlo to změnit. Občas přemýšlela, co by se asi stalo, kdyby neodešla do lesa nebo kdyby se její muž, i přes problémy s chůzí, pokusil odejít s ní. Ale netrápila se tím. Zabývala se víc realitou, co opravit v domě, co nasadit na pole a jak se starat o celé hospodářství.

Jednou, bylo to už více než rok po smrti jejího muže, se otočila ke mně a zaskočila mne otázkou.

Martine, přivez jsi mně z jarmarku ve Vrbovém to plátno?“

Ano, přivezl, přece už před rokem, mám jej doma.“

A proč si mi ho nedal?“

No, já jsem, když se to stalo….no, nevěděl jsem, jestli ho budeš ještě chtít.“

Samozřejmě, že ho budu chtít. Podívej se, ta tvoje košile je už pořádně obnošená, budeš potřebovat novou.“

No, obnošená je, ale já ji rád nosím, je pohodlná a když se vypere, je pořád celkem slušná.“

Tak ukaž, svlékni ji, já si ji poměřím, abych ti ušila přesně takovou.“

Rozložila košili na stůl, měřila a zapisovala si rozměry na malý papírek.

Potom se otočila ke mně s košilí v ruce, opřela si hlavu o moji odhalenou hruď a zašeptala:

Martine, moje duše je volná…“

Objal jsem ji, košile spadla na zem a vzápětí i její vyšívaná košilka…

Dohodli jsme se s Markétou, že spolu budeme žít. Ale, ne jen tak, doopravdy a vážně, že uděláme i svatbu. Stačí malou. Pozvali jsme nejbližší příbuzné a pár přátel. Bylo nás celkem asi 15 a muzikanti. Svatební den byl moc pěkný. Celý jsme jej s Markétou protancovali. Teď už jsem ji mohl bez zábran přitisknout k sobě. Když přecházela kolem mne, cítil jsem, že to pohlazení po hrudi je opravdové, držel jsem ji za ruku a ona se zatočila tak rychle, jako by nechtěla přijít o žádnou chvilku, kdy může být vedle mne…

Druhý svatební den ráno jsme se dohodli, že všichni svatebčané i muzikanti, půjdeme přes kopec do sousední vesnice a budeme tam dál slavit naši svatbu. Markéta tam zdědila malý statek, ještě tam nikdy ani nebyla, tak jsme si řekli, že je to správná příležitost. Vyšli jsme z naší vesnice a odbočili na cestu vedoucí přes kopec. Na louce kvetly červené kvítky hvozdíku a Markéta běhala rozpustile po louce, smála se a trhala jednu květinu za druhou, až jich měla v ruce celou pořádnou kytici.

Byli jsme jen kousek od hlavní cesty, tak jsme dobře viděli i slyšeli, jak se po ní žene tlupa jezdců na koních. Na naší úrovní najednou zastavili, ukazovali si na nás, něco se domlouvali a pak ten vpředu v dlouhém bílém kabátě zvedl šavli nad hlavu a ukázal směrem k nám. Všichni otočili svoje koně za ním a vyrazili s pokřikem k nám. Muzikanti se vzpamatovali první a dali se na útěk směrem do kopce. Ale my jsme stáli jako zkoprnělí. Poznal jsem, že v tom bílém kabátě se zlatými knoflíky je ten kurucký Balint, se kterým jsem se někdy před rokem porval v hospodě ve Vrbovém a došlo mně, že to má být pomsta za tu potupu. Stáli jsme naprosto bezradní a bezbranní. Neměli jsme se vůbec čím bránit, natož nějak bojovat. V nás byla ta sváteční svatební nálada, zatímco v kurucích zřejmě zlost z nevydařeného lupu a touha po odplatě. A Balint v bílém kabátě se hnal přímo ke mně. Zvedl jsem ruce nad hlavu, ale to byl jediný chabý pokus o obranu. Ucítil jsem ránu šavlí na rameni a druhou na krku. Zatmělo se mně před očima a spadl jsem na zem. Nevím, jak dlouho jsem tak ležel. Když jsem otevřel oči, zahlédl jsem na louce kolem sebe zkrvavená těla svatebčanů. Markéta klečela nade mnou a tiskla velký červený šátek na ránu na mém krku. Věděl jsem, že je to marné, tušil jsem, že jestli teď zavřu oči, bude to už navždy. Kolem dokola, na mé hrudi, vedle mne i v mé sevřené dlani, všude byly červené kvítky hvozdíku. Naše duše se opět rozpojily….

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *