Petr Pavlinec (nar. 1974) je vynikající cimbalista. To ví na Horňácku každý. Jeho domovskou kapelou je Musica Folklorica, ale hraje i v muzice Martina Hrbáče, muzice Jarka Miškeříka, v Moravii, Keramorchestru a příležitostně i v různých jiných seskupeních. Je ředitelem Základní umělecké školy Velká nad Veličkou. Pro Musicu Folkloricu připravuje většinu repertoáru, vyhledává staré písně a rozvíjí nad nimi příběhy, ze kterých vznikají videoklipy. Vytváří tematická CD buď pro muziku, nebo jako poctu vynikajícím horňáckým zpěvákům. To ví snad opravdu skoro každý. Kromě konzervatoře vystudoval matematiku a má rád programování, externě pracuje v marketingu, na CNC frézce dokáže opracovat keramiku nebo vytvořit skvělé dárky pro dceru. A to už ví asi málokdo…
Na setkání s Petrem Pavlincem jsem se moc těšil. Videoklipy, které dělá Musica Folklorica, mám moc rád a považuji je za dokonalé spojení hudby, písničky, příběhu a vizuálního zážitku. Byl jsem zvědavý, jak se takové dílo rodí. Petr navrhl, abychom se sešli ve Velké v hudební škole. V jeho pracovně visely obrazy Karla Supa, z vedlejších místností se ozývala hudba. Dobré místo k povídání nejen o muzice.
Petře, já bych začal u posledního videoklipu, který natočila Musica Folklorica – Král uherský. Jak ta nahrávka vznikla, kde jste našli tu píseň a kdo to vlastně všechno vymyslel?
Baladické klipy, které jsme zatím natočili, pocházejí z mojí dílny. Obecně ale hudební materiál pro Musicu Folkloricu připravujeme společně s Miroslavem Kolaciou. Mám doma plnou skříň hudebních sbírek, s oblibou se v nich hrabu. Další kusy do kolekce hledám po bazarech, kde jsem získal i mnoho raritních kousků. Například sbírky Bély Bartóka jsem objednal až ze Spojených států a jsem moc rád, že je mám, protože to jsou velmi cenné knihy, přes sto roků staré sběry. Jsou moderní i na dnešní dobu, především způsobem řazení melodií a promyšlenou kategorizací. A mimo jiné, právě baladu o Matyáši Korvínovi jsem v nich také našel.
Tebe nějak zaujal Matyáš Korvín?
Ano, často a rád jezdím do Maďarska a Hunyadi Matyas, jak se občansky jmenoval, mně je blízký. Pro Maďary je to velká osobnost, podobně jako pro nás Karel IV. Zajímavé je, že kdysi pod něj patřila i část Moravy, spolu s Velkou nad Veličkou. Co se týká balady o tomto uherském a českém králi, je to takové anti MeeTo. Matyáš, lstivý sexuální predátor, svádí vše, co se mu líbí, odchází ale zcela bez trestu, což v baladě nakonec ještě vyznívá jako happy end. Myslím, že reálně ale Matyáš Korvín neměl ve svém mocenském postavení důvod dívky svádět. Představa, že se mu některá dívka nepodvolila a tím ho potupila, je značně pohádková. Ve své době byl ale velmi oblíbený, protože držel na města, ale na druhé straně byl také velmi krutý, své politické odpůrce neváhal vyvražďovat. Důležitá místa obsazoval svými blízkými a politicky spolehlivými figurami, například úřad arcibiskupa ostřihomského udělil svému sedmiletému synovci Hypolitovi d´Este, princi ferrarskému. Balada Bol raz jeden král uherský je stará, omletá ústním podáním, trochu mýtická a je zcela jistě zajímavým pohledem do života ve středověku. O Matyášovi se traduje, že chodil v převleku mezi prostý lid, nasával jeho problémy, které později řešil z pozice vladaře. Jeho afinita k ženám byla nepochybně vysoká, jsou o ní i historické záznamy. Po „akcích“ například vydával glejty, že dotyčné dívky jsou úředně považovány za panny. Děj balady tedy není úplně mimo realitu. Život ve středověku nebyla žádná selanka, jediná pozitivní postava v baladě je podvedená Anička, jinak je to morální katastrofa, počínaje predátorským králem, přes úplatné baby, konče úplatnou intrikánskou matkou. Melodie balady je zapsána v několika odlišných variantách. Přehrál jsem si jich několik a žádná mě zcela nepohltila. Udělal jsem proto možná trochu drze vlastní variantu. Začal jsem mezihrami, ve kterých zpívá sbor, pokračoval jsem instrumentálními vsuvkami. Nakonec jsem udělal i hlavní melodii.
S Musicou Folkloricou jsme už vytvořili klipů několik, vždy se snažím vybrat výpravné téma. Hledám méně známé balady, aby to nebyla jen nešťastná láska v kombinaci se smrtí. Snažím se vypátrat netradiční příběhy, přesto to většinou skončí krvavou tečkou… Takže dítě v případě Krále uherského opravdu můžeme považovat za šťastný konec.
Mě by zajímalo, jestli základ pro ty klipy jsou nějaké příběhy, nebo máš spíš písničku, kterou se snažíš ztvárnit v tom klipu.
Mám rád druhou variantu, hledám písně ve sbírkách. Zajímavé je, že balady bývají většinou v rubatovém tempu a nejsou rytmicky přesně ukotvené. Ale překvapivě význam slova balada (latinsky ballare) je tancovat. K tomuto významu se vracím a balady většinou vsazuji do tanečního rytmu, přijde mně, že to má větší spád a je to posluchačsky zajímavější. Výjimku jsem udělal v klipu s Dušanem Holým, „Była svaďba byla“, tam je táhlá – rubatová píseň a potom melodie přechází do dvou hybných – sedláckých. První a druhou melodii jsem navrhl já, třetí si vybral Dušan Holý. V baladě je zajímavý turecký (nebo lépe osmanský) motiv a síla příběhu je v situaci, kdy rodiče prodali dceru a později toho krutě litují. Samozřejmě jsme velmi polemizovali nad tím, zda by se muslim nechal oddat v kostele ve Velké. Bavil jsem se o tom i s historiky a například pan profesor Fiala mně řekl, že lidé, co vtrhli na území Moravy s osmanskou armádou, z větší části Turci ani nebyli. Často se jednalo o Chorvaty, Makedonce a další národnosti rozličného náboženského vyznání. V našem klipu hraje jeden skutečný Turek Selçuk Doğru a ten se na nás zlobil, proč říkáme Turci, když to byli Osmani, v čemž má samozřejmě pravdu. Velický farář nám ochotně zahrál faráře, což nás mile překvapilo a jsme za to rádi.
S Dušanem Holým jsme kromě klipu natočili také CD Nejen zahrádečky. Rád jsem s ním spolupracoval, i přes svůj věk má stále co říct. I když třeba nemá hlas jako za mlada, jeho životní zkušenosti dodávají snímkům emoce a hloubku. Snad to i posluchač ocení.
Co ti na ty tvé snahy říkají kolegové v muzice? Jsou rádi, že to děláš, vyhledáváš balady, tvoříš nad nimi příběhy?
Ano, v muzice jsou rádi. I od posluchačů mám velmi pozitivní ohlasy. Samozřejmě, že se to nemusí líbit všem, ale i tam, kde se lidé mohou vyjádřit anonymně, třeba na YouTube, jsou v drtivé většině pozitivní reakce. Často se nám podaří vyburcovat ke spolupráci i další kamarády nebo i běžné občany z Horňácka, kteří nám pomohou a hrají menší role. Když jsme například potřebovali velký svatební krojový průvod, zjistili jsme, že obřadních krojů tady zas až tak moc není. Naši herci si při této příležitosti nechali některé kroje poopravit nebo vyrobit úplně nové. Možná, že tak přispíváme k tomu, že se veřejnost o lidové písničky a příběhy začne více zajímat. Nepředpokládám, že by je dobrovolně hledali po starých sbírkách, ale když natočíme videoklip, najednou se ten zájem objeví.
Natočit videoklip není žádná levná záležitost, určitě to stojí i spoustu peněz…
Děláme to v malém týmu, který se vždy opakuje a vyhovuje nám. Režisérka Šárka Hánová-Doğru a Pavel Vrága kameraman. U Pavla obdivuji, že se sám vypracoval k profesionálním výsledkům. Má na to buňky a cit. Natáčení nákladné samozřejmě je. Kdybychom na to poptávali profesionální filmový štáb, budou to stovky tisíc za natáčecí den. Na to bohužel nemáme. Zatím jsme tvořili na základě sponzorských příspěvků doplněných vlastními zdroji. U Krále uherského jsme byli trochu modernější a zkusili jsme HITHIT a hezky to vyšlo. Lidé, kteří se natáčení účastní, nám pomáhají samozřejmě také, přijedou svým autem, přinesou si vlastní jídlo, ničí si na tom svoje kroje, trpí zimou v místech, kde se netopí nebo profukuje. Všem patří díky.
Ty do těch písniček očividně zasahuješ velmi silně tvůrčím způsobem. Nesetkáš se někdy s kritikou, že to máte hrát tak, jak se to hrávalo dřív?
Nejhorší je, když se z folklóru stane skanzen. Když to vezmeme z pohledu historie, tak v polovině 19. století tady byly dominantní gajdy, které vedly melodii, později se k nim přidávaly housle s obligátní melodií. Za nějakou dobu se přidala trojstrunná basička (většinou bylo základem běžné cello). Až mnohem později začal být primáš houslista. Spousta lidí se bohužel domnívá, že starý způsob hry je ten ze začátku 20. století. Je to ale jen jeden z historických milníků. Kdybychom srovnali Ňorky (počátek 20 st.) s muzikou z počátku 19. st., bylo by to úplně něco jiného. Je to možná až tak velký rozdíl, jaký je dnes mezi Čechomorem a muzikou Martina Hrbáče. A to, že je na Horňácku cimbál teprve od 30. let minulého století a všechny kapely mají přívlastek „cimbálová“, je z pohledu historie supermoderna. Cimbál k nám na Horňácko (na rozdíl třeba od Valašska) přišel z Uher a s tímto nástrojem přišel i harmonický způsob hry typický pro uherskou kavárenskou muziku. Když si vezmeme složení dnešních cimbálových kapel, je to kromě houslí viola, cimbál, klarinet a kontrabas – jsou to tedy nástroje, které většinou plní harmonické funkce. Dříve se ale na Horňácku hrávalo hlavně melodicky, i basa šla „do melodie“, kontráši také vyhrávali melodii. Zajímavé je, že Ňorci měli v muzice i plechy… Považuji za dobré, že toto pojetí je nyní jen raritou. Nakonec, i před sto lety podléhalo použití žesťů v horňácké muzice kritice mnoha intelektuálů. Na druhou stranu ale Ňorky obdivuji, že se nebáli experimentovat po nástrojové stránce. No, skanzen to tehdy rozhodně nebyl.
Ty jsi od mládí plánoval, že se budeš učitelem hudby?
Když jsem byl na gymplu, tak jsem si myslel, že budu programátor. Nyní se k tomu trochu vracím. Jsem ale rád, že to nedělám jako hlavní pracovní činnost, protože sedět u počítače celý den by mě ubilo. Momentálně externě pracuji pro marketingové oddělení společnosti Wienerberger. Z jejich keramických výrobků dělám housle, violy, kytary, ze střešních tašek mám i cimbál. O experimentálních hudebních nástrojích píšu také články, točím videa. Vytvořili jsme také hudební uskupení Keramorchestr. Teď zrovna mícháme muziku, kterou hrajeme jen na keramické nástroje z tašek a cihel. Je to Čajovna od Radima Hladíka. Keramorchestr je pro mě relax a příjemný doplněk hry na cimbál.
Petře, ty jsi měl od dětství určitě blízko k folklóru. Už tvůj děda nebo maminka se folkóru přece věnovali velmi intenzívně.
Děda Karel Sup byl akademický malíř, toho já jsem ale nezažil. Umřel rok předtím, než jsem se narodil. Ale jeho duch byl pořád na Strážné hůrce, kde jsem vyrůstal. Byl tam ateliér, spousta obrazů, moje babička zde léta bydlela. Přes Horňácké slavnosti se tam scházela spousta milovníků folkloru a umělců. Nakonec i tebe si pamatuji, že jsi tam hrál s cimbálovou muzikou Ležhory a já jako malý kluk jsem si zahrál na housličky s vámi na vernisáži obrazů. Setkával jsem se zde s lidmi, kteří pro mne byli hvězdami. Ať už to byli bratři Dušan a Luboš Holí nebo třeba Martin Hrbáč. K folkloru mě vedla i matka, která dlouhodobě pracovala v organizačním týmu Horňáckých slavností, zhruba 30 let byla i předsedkyní programové rady. Jako malý kluk jsem hrával na housle, chodil jsem do hudebky a kriticky řeknu, že jsem byl spíš neúspěšný hráč, v současnosti si občas zahraji na violu. Ale chodil jsem do Veličánku k Jarkovi Miškeříkovi a pak mně v šestnácti učaroval cimbál. Ze začátku mne učil Janek Šácha – Márkr, potom chvilku Víťa Trachtulec a pak jsem přešel do Holíče k Ludovítovi Danielovi, studovanému romskému cimbalistovi. To mně bylo 16 roků a začal jsem trénovat velmi intenzívně, třeba 4 hodiny denně. Během vysoké školy jsem začal souběžně studovat konzervatoř v Kroměříži. Naštěstí mě vzali hned do třetího ročníku, a já jsem ji mohl absolvovat za 4 roky. Zde jsem také zjistil, že mě neuspokojuje hrát již vymyšlenou muziku a být poslušným dělníkem hudby v orchestru. Baví mě dělat si věci po svém, proto jsem tvůrce klipů, upravovatelem písní a výrobcem experimentálních hudebních nástrojů.
Když tě slyším hrát na cimbál, mám pocit naprosté jistoty, vím, že to zahraješ dokonale.
Dokonalý určitě nejsem, chyby také dělám a nestydím se to říct ani svým žákům. Když hraju, jsem ponořený do hudby a vůbec nevnímám, jak u toho vypadám. Někdy mně říkají, proč u toho dělám jakési pohyby, ale já to tak cítím, přemýšlím nad hudbou a kdybych se soustředil na to, jak vypadám, nebylo by to ono.
Vy jste s Musicou Folkloricou vydali několik cédéček, na kterých jsou hlavními interprety zpěváci o generaci nebo i o dvě starší než vy.
K obdivovaným zpěvákům z mého mládí jsem se vrátil před pár lety a napadlo mne, že by bylo pěkné natočit s nimi v jejich pozdějším věku nějakou ucelenou nahrávku, protože nic takového většinou neměli. Zavolal jsem Lubošovi Holému, že bych chtěl něco takového s Musicou Folkloricou udělat. L. Holý si vymínil, že k němu musím přijet na víno a tam to vyřešíme. Pili jsme víno, já jsem zapnul diktafon a on asi po hodině zpěvu říká: „Myslím, že ti to, Petre, stačí.“ Stačilo. Nebyly to písničky jenom z Horňácka, ale já jsem mu nechtěl diktovat, co by měl zpívat, nechal jsem to na něm. Měl jsem pocit, že mu dělá velkou radost, když si zazpívá ty písničky, které má rád. Spolupracovalo se s ním výborně, on byl velice kamarádský. A za rok potom umřel. Až po jeho smrti se ozvaly hlasy, proč to nenatočil s tou nebo tou muzikou? To je jednoduché. No asi proto, že mu to nikdo za jeho života nenabídl…
Jak vlastně vznikla Musica Foklorica? Kdy a kde jste přišli na to, že chcete vytvořit novou muziku, zřejmě i trochu odlišnou od těch tradičních cimbálovek?
Začalo to tím, že já jsem chtěl natočil sólové CD Cimbál a k tomu občas nějaký doprovod. Od té doby také spolupracuji s Mirkem Kolaciou a Martinem Slovákem. Název Musica Folklorica je podle stejnojmenného CD, našeho v pořadí druhého. Nahráli jsme jej s Jaroslavem Čajkou, vynikajícím strážnickým klarinetistou a tarogatistou. Název se nám zalíbil a od té doby si říkáme Musica Foklorica. Povětšinou jsou zde školení muzikanti, z čehož plyne i zvuk kapely. Připadá mně divné, že muzikant, který vystudoval JAMU, v lidové hudbě předstírá, že je hudec, který celý den dělal s kladivem. Nehrajeme si na to, že jsme hudci s prsty omlácenými řemeslem. Tak hrajeme školeně, což odráží náš hudební vývoj. Nakonec, on už stejně nikdo nehraje tak, jak hrál třeba Ňorek, dost často je to spíše pokus o „Ňorek revival band“, což mně přijde škoda. Lidová hudba má být živá i svým vývojem.
Co teď nosíš v hlavě? Čemu by ses chtěl věnovat, když na to budeš mít čas?
Témat je spousta. Hodně se věnuji amerikánským písničkám. Mám k tomuto tématu rodinný vztah. Bratr mojí babičky utekl v roku 1948 do Ameriky poté, co mu komunisti zabavili firmu. Jemu se v Americe dařilo, vybudoval tam firmu podobnou, jak měl tady, velkoobchod se zeleninou a ovocem. Ale nikdy se už nevrátil. Je to zajímavé, většinou ti, co tam byli velmi úspěšní, neměli důvod se vracet, ani o tom zpívat. Ale ti, co zažili něco nepříjemného, přišli o zdraví, jejich příbuzní o život, tak ti o tom zpívají a většinou se i vrátili do vlasti. Ale to byli ti, kteří odešli do Ameriky dřív, na přelomu století. Když se pak chlapi vrátili domů, zjistili, že jejich manželky mají svůj život, jiné partnery a bylo to smutné. A bylo o čem zpívat.
Nad horňáckým stadionem ční výstavní pavilon na místě, které mu se říká Strážná hůrka. Ten pavilon přece postavil tvůj děda.
Můj děda Karel Sup dostal pozemek, kde teď stojí Strážná hůrka a to si všichni ve 20. letech minulého století ťukali do čela, co to tam ten malér vymyslel. Tam tenkrát samozřejmě nebyl žádný horňácký stadion, to byla jenom pole. Všechno pěkně popsal jeho kamarád Mojmír Hanuš v monografii o Strážné hůrce. Ještě donedávna tam v tvrdých podmínkách žila moje babička. Aby se v současnosti tento objekt dal smysluplně využít, třeba k občasným výstavám, vyžadoval by rozsáhlou rekonstrukci. Ale taky by se o něj musel někdo celý rok starat, hlídat jej, protože už jej třikrát vykradli. Strážnou hůrku v současnosti vlastní potomci Miloslava Sylly.
Můj děda Karel měl přes všechny peripetie vlastně životní štěstí v tom, že mu rodiče zaplatili vzdělání a dali minimum majetku. Hůře na to byl bratr Cyril, kterého komunisti označili za kulaka a zabavili mu téměř vše, a sestra Anna, provdaná Hlubíková (manžel št. kapitán Jaromír Hlubík), která za války skončila v koncentráku a po roce 1948 opět trpěla spolu se svým mužem díky perzekuci ze strany komunistů.
Já nevím nic o rodině Pavlinců. Odkud pochází, kde bydleli?
Pavlinec jsem po mém otci. Celé rodině Pavlinců se říkalo „dochtóré“, protože muži v rodině po několik generací vykonávali tuto profesi. Já jsem jako pedagog černá ovce. Pavlincovi bydleli v domě ve Velké u pekárny a tento objekt je zajímavý tím, že zde Vladimír Úlehla točil film Mizející svět. Tenkrát přivezli až z Vídně agregát na elektrický proud, dům částečně přestavěli, aby mohli profesionálně natáčet. Film ale neměl takový ohlas, jak Úlehla očekával, a finančně ho to totálně zdevastovalo, z čehož se nevzpamatoval do konce života.
A kdo jsou tví předci ze strany maminčiny?
Z druhé rodinné strany mám zase samé pedagogy, matka je učitelka, babička byla dlouho ředitelka školy v Javorníku. Děda Karel Sup se rozvedl se svou první ženou, se kterou začal stavět Strážnou hůrku. Každý rozvod je tragédie a děda přišel o dům v Lučenci a iluze… Znovu se oženil s mojí babičkou Julií. Bydleli v Olomouci, ale komunisti rozhodli, že mají velký byt a nastěhovali jim tam nějakého proletáře, který v bytě kradl a dělal problémy. Prarodiče to nevydrželi a odešli. Z letního sídla ve Velké na Strážné hůrce se rázem stalo trvalé bydliště. V té době to nebyl dům vhodný k bydlení, nebyla tam voda, v létě horko a sucho, v zimě se dům nedal pořádně vytopit… Obdivuji babičku, pocházející z úrodné Hané, že to vydržela. Děda taky filmoval, natočil například i první Horňácké slavnosti v roce 1957 a spoustu dalšího historicky hodnotného materiálů. Některé filmy jsme nechali zdigitalizovat, jsou to zajímavé záběry, část jsme použili v pořadu HS, který jsem dělal se svou partnerkou Monikou v roce 2018. Děda vyvolával filmy v zatemněné kuchyni a babička, když přišla ze školy, tak jí zakázal, aby si rozsvítila. Tak ona potmě jen u jedné svíčky dodělávala oběd a děda si pochvaloval, jak se mu ty filmy pěkně vyvíjí. Já jako malý kluk jsem si v malířském ateliéru často hrával, byly tam po dědovi různé malířské technické věci. Hrál jsem si s promítačkou v písku, spoustu věcí jsem rozkuchal a také zdevastoval, protože mne zajímalo, jak to funguje a tím jsem zřejmě získal vztah jak k technice, tak k výtvarnému umění. Malíř ze mě ale zřejmě nebude… Děda byl často nucen malovat pohledy na Velkou, protože je lidé chtěli, dokonce si tam většinou chtěli najít ten svůj barák. Nejvíc ho štvalo, když přišla zákaznice s krejčovským metrem a řekla: „Pane profesore, sousedka má takto velký obraz Velké, tak mně namalujte o 10 cm větší.“ Nedivím se, že ho tento typ zakázek frustroval.
Petře, co máš teď aktuálně rozděláno na svém pracovním stole?
Rok 2019 jsme s Musicou Folkloricou věnovali přípravě cédéčka Majstr, což byl velký projekt. Je to možná jediné CD, kde Martin Hrbáč zpívá 100% skladeb. Vždycky dělal nahrávky, kde především hrál, něco zazpíval a dále přizval hosty – Luboše a Dušana Holých, Annu Kománkovou, Martina Prachaře… Ale tady je hlavni interpret on. V hlavě nosím témata na videoklip, který bych chtěl udělal právě s Martinem Hrbáčem. Nechci ještě prozradit, co to bude, protože jsem se ještě úplně nerozhodl, kterou z těch vhodných písní vyberu. Ještě to potřebuje uzrát, nejsem Mozart, který to sypal z rukávu jeden nápad za druhým. Když mě nic nenapadá, jdu od toho, zapíšu si třeba jen dva takty do počítače a klidně počkám i několik týdnů až nápad dozraje.
To určitě nejsu sám, kdo si také rád počká a bude se těšit na další videoklip. Tak ať se vám to podaří.
Díky.
