Rozhovor s Hanou Buchtelovou

Paní Hana Buchtelová (nar. 1961) je jediný člověk na Horňácku, který se věnuje tradičnímu ručnímu tkaní jako svému hlavnímu zaměstnání. Tedy, společně se svým manželem. A dělá to tak už bezmála 30 let. Za tu dobu vyrobila tisíce výrobků od drobných náušnic až po obří ubrus rozměru 9x15m. Její výrobky zdobí domácnosti nejen na rodném Horňácku, ale má své zákazníky po celém Česku, na Slovensku a několik i v Americe nebo Japonsku.

Navštívil jsem Buchtelovy v jejich domě v Malé Vrbce. Paní Buchtelová měla jako obvykle trochu naspěch, tentokrát ještě více, protože příští den měla jet do Brna na slavnostní recepci UNESCO. Pochválil jsem její kabelku s tkaným vzorem, kterou si pro tuto příležitost narychlo vyrobila. Usedli jsme kolem velkého kulatého stolu společně s jejím manželem, rozhovoru se zúčastnili i jejich tři psi, kteří dávali neustále najevo svoji zvědavost a na stole jsme postupně rozkládali tkané výrobky, vzorníky, knížky…a nesmím zapomenout na domácí koláč.

Paní Buchtelová, zeptám se hned na úvod, dá se tkaním uživit?

Dá. Ale začátky byly těžké. To asi platí pro každé podnikání. Možná jsem měla výhodu, že jsem měla tkalcovský stav po dědovi a nějaké bavlnky na ten začátek.

Vy jste vystudovala vysokou školu, mohla jste pracovat v nějaké firmě jako zaměstnanec a přesto jste se pustila do trochu neobvyklého podnikání.

Já jsem vystudovala zahradní architekturu a po škole jsem pracovala v technických službách ve Veselí, po mateřské jsem mohla projektovat okolí dálnic, ale všechny možnosti byly daleko a když jsem spočítala, že bych mohla pracovat tak na půl úvazku, měla jsem už tři děti, tak bych pracovala akorát tak na ty náklady na cestu do práce.

Jak jste se vlastně k tomu tkaní dostala? Kdy jste si sedla poprvé ke stavu a zkusila to?

Úplně poprvé jsem tkala, jak sem dosáhla na pedály. To mně mohlo být tak 12 roků. Já sem to chtěla zkusit od malička, jako malý špunt jsem sedávala vedle dědáčka a chytala mu člunky. Ve skutečnosti jsem mu moc nepomáhala, spíš jsem mu zavazela. Tkalcovský stav koupil můj pradědeček Tomáš Okénka, když se vrátil z Ameriky. Až mně bylo těch 12 roků, tak jsem to chtěla zkusit, ale dědáček mě k tomu nechtěl moc pustit. Tvrdil, že vždycky tkali chlapi a ženská v tom nemá žádnú perspektivu a že si mám hledět radši školy. Ale nakonec si dal říct a učil mě to. Pamatuju si, že můj první výrobek byla červenočerná dečka. Myslím, že ju ještě někde doma mám. Ale po celou střední i vysokou školu jsem se k tomu skoro nedostala, protože dědáček furt tkal. On umřel v roce 1992, měl 85 roků a tkal až do smrti. Ještě v den, kdy umřel, tak tkal. Vstal od stavu, udělalo se mu špatně a umřel.

A kdy jste začala tkát doopravdy sama?

Ještě než dádáček umřel, tak nám to všechno ukázal – jak se dělá osnova a všecko kolem. Mohlo to být tak 2 roky po jeho smrti, co jsem začala tkát já a o rok později v roce 1995 jsem si vyřídila živnostenský list. Ze začátku jsem měla štěstí, že jsem mohla výrobky prodávat přes ÚLUV, tenkrát ještě fungoval a mě stačilo, abych si vydělal patnáct stovek za měsíc. To bylo dobré přilepšení a byla jsem s dětmi doma. Jenže ÚLUV asi za tři roky skončil a já jsem začínala znovu. Musela jsem si sehnat zákazníky sama. Našla jsem si pár obchůdků a jezdila jsem na předváděcí akce po muzeích. Jenže jak stát zvedl platby za sociální a zdravotní pojištění, tak ty obchůdky skončily.

Dnes je to jak? Jak a kam prodáváte svoje výrobky?

Dnes už mám svoje stabilní odběratele, jezdíme na jarmaky, už je to dobré. Vlastně využívám všechno, jarmaky, těch je tak 10 do roka, vyrábím pro samostatné prodejny i jednotlivé zákazníky, kteří si třeba zavolají, že něco potřebují. A víc už ani nehledám, protože to bych už nestíhala vyrábět. Teď tady byli Japonci, já jsem tam už něco dávala do nějakého obchodu, paní měla velký zájem, uvidíme jestli se ozve. Byla jsem taky v Texasu, to mě pozvali krajané, kteří tam dělají jednou do roka akci a pozvou jednoho řemeslníka z Česka. Přede mnou tam byla paní Búřilová s perníčkama.

Jak vypadá váš pracovní den? Někdo by vám mohl závidět, že nemusíte vstávat v pět ráno do fabriky, můžete spát do kdy se vám chce a celý den si uspořádat jak vás napadne. Je to tak nějak?

(Chvilku musím počkat, paní Buchtelovou to hodně rozesmálo.) Ano, to je pravda, že když večer natáhneme práci dlouho do noci, tak ráno nemusím vstávat. Já budu raději pracovat do půl noci a ráno vstávat v osum, každý má nějaký režim. Když máme velkou zakázku, kterou musíme stihnout na termín, tak musí jít bokem všecko. Třeba vánoční úklid děláme až po vánocích. Manžel bude prodávat na vánočních trzích v Hradišti a já budu doma dodělávat zakázky. Je pravda, že si člověk může udělat volno, když jej potřebuje, ale většinou pracujeme celý týden a někdy i sobotu a neděli. Třeba teď jsme měli velmi těžké září, to byl jeden jarmak za druhým. Samé vinobraní. A to si nemůžeme udělat nějak předem, třeba v létě, protože ještě nevíme jaké sklo se bude prodávat, aby s tím tkaným pasovaly skleničky dohromady.

Ještě mně vysvětlete ty rodinné vazby, kdo byl vlastně Jan Okénka, váš dědáček?

Jestli znáte knížku „Sága rodu Chlebakupova“, tak můj dědáček je ten dvouletý Janek Okénka, se kterým jeho maminka Jenofka jela do Ameriky za manželem Tomášem. Ona tam otěhotněla, ale nechtěla tam zůstat, vrátila se domů, narodila se jí dcera Anička. Až po válce se potom vrátil její manžel Tomáš a měli ještě jednoho syna a to byl pan rídící Okénka. A s tím mojím dědú Jankem byli ti dva bratři o 14 rokú od sebe. No a můj pradědáček Tomáš koupil ten tkalcovský stav někde na Nové Lhotě jako už starý stav. Koupil jej proto, aby si přes zimu něco přivydělal, protože jiné práce tady nebylo.

Ale vy teď tkáte společně s vaším manželem. Kde jste vzali ten druhý stav?

No ten si postavil manžel sám. Zkopíroval ten náš starý a podle toho postavil nový. A povedlo se mu to, funguje úplně normálně jak ten starý.

Kdo je dnes lepší tkadlec on nebo vy?

Já nevím, my máme každý svůj styl. Já hned poznám, co tkal on a co já. Vy to nepoznáte. On když dělal ještě u lesů, tak to jen tak občas zkoušel. Ale když potom přišel o práci, kvůli srdíčku, tak začal taky tkát. Nebylo to hned, nejdřív byl na úřadu práce, chvilku se staral o naši nemocnou babičku a pak se do toho pustil.

Paní Buchtelová, vy se v oboru určitě znáte všichni tkalci navzájem. Kolik je ještě v regionu takových výrobců jak jste vy?

Akorát Mirek Urban tady z Malé Vrbky. Asi to umí i u Mlýnků v Kuželově. Tam tkali dřív bratři Bohuš a Jan. Ale kdo doopravdy teď tká, je jenom ten Mirek.

Od vás jsem poprvé slyšel takový zvláštní výraz a vůbec jsem nevěděl co to je. Co je tedy horňácká činovať?

To je to naše specifické tkaní, že řadíte ty vzory takto za sebou do pruhu. Že se netká do kára nebo do nějakých čtverců, ale že to je řazení vzorů do pruhů za sebou. Prostě se tká v pruzích. To je horňácká činovať.

Kde berete náměty na vzory vašich výrobků. Děláte něco, co je historické v nějakých vzornících, nebo si vymýšlíte vzory sami?

Vzory vychází z těch původních tradičních. Ale někdy je musíme trochu upravit, podle velikosti a tvaru výrobků, aby se vůbec daly použít. Když dělám vzor na kroj, tak to samozřejmě dělám tak, jak to bylo dřív. Ale když dělám něco nového, třeba tady ty náušnice, které vymyslela moje dcera Hanka, tak to musím udělat malinké pásky.

Co všechno se vlastně tká na kroj?

Tkáme plátno na traslavice, opléčka, plátno na rubáč a tkáme zástěry. Teď tu mám zrovna nachystanú jednu novú do Velké. To děláme jen na zakázku, to se nedá vyrobit dopředu, to musí mět správnou velikost podle toho, kdo to bude nosit.

Díváme se tady na staré zašlé vzorníky. Většinu těch vzorů, co používáte, vymysleli naši předci, možná už před 100 nebo 200 lety. Žili úplně jinak než my. A nám to pořád připadá – i z pohledu dnešní doby – moc pěkné.

Většina těch vzorů vychází zřejmě z výšivek. Kdysi dávno se tkalo jen plátno. Až později se tkalci pokusili vytvořit vzory, které by byly podobné výšivkám. A dá se na to navazovat. My máme také svoje jedinečné vzory, na které jsme přišli sami. Většinou to bylo náhodou, člověk sedí u stavu, přemýšlí a najednou jej napadne, že by to mohl zkusit jinak.

Máte nějaký výrobek, který máte moc rádi, je v něčem výjimečný nebo neopakovatelný?

Já jsem dělala hrázový ubrus 2,5 metru dlouhý do Chorvatska. Ten Chorvat měl manželku z Polska a jak tu jel, tak se zastavil a objednal si to. Dovezli jsme mu jej jak jsme jeli na dovolenou. Dělali jsme zcela unikátní věc do Paláce kultury v Praze, ubrus 9 x 15 m.

A kde tam takový veliký ubrus je?

To my nevíme. My jsme tam nikdy nebyli. Ani nevíme jestli tam ještě vůbec je. Teď děláme 20 tkaných obrazů na hotel Háj. Ty budou moc pěkné, z těch máme velkou radost a je to moc krásná práce.

Máte nějaké tajné přání, nějaký nesplněný sen?

Aby byla horňácká činovať uznaná jako nehmotné kulturní dědictví UNESCO. Nejdřív byla uznaná jako kulturní dědictví Jihomoravského kraje, potom jako České republiky a to je předstupeň pro UNESCO. Ne, že by to mělo pro nás nějaký zvláštní význam, ale bylo by to ocenění něčeho, co už dělá jen pár lidí na Horňácku. Zrovna zítra jedu do Brna na slavnostní galavečer u příležitosti 10. výročí přistoupení ČR k Úmluvě o zachování nemateriálního kulturního dědictví UNESCO, no a k tomu mám tu tkanou kabelku.

Spolupracujete s někým? Učíte někoho, kdo by se to chtěl třeba naučit?

Já moc ráda pracuji s dětmi. Začne to tak, že mám pro ně nějaký výrobek. Děti si mohou koupit nějakou drobnost, třeba toho ptáčka. Donesou to mamince domů jako dárek k narozeninám nebo na vánoce a tím se ten jejich vztah k tradici nebo umění podle mne vytváří víc než když si budou jenom prohlížet nějaké velké výrobky. Měli jsme tu v létě dětský tábor, děti od 5 do 12 let. Nechali jsme je, aby si mohli sáhnout na jakýkoliv výrobek, něco i vyzkoušet. Hráli si, bavilo je to a už si to budou pamatovat.

Říkáte, že se pomalu oba blížíte důchodovému věku. To si tady sednete na lavičku před domem a už nebudete nic dělat? A kdo to bude dělat po vás?

To bysme asi nevydrželi. Já mám pořád jako příklad pana Mošťka, co dělá keramiku. Je mu 78 let a jezdí snad každý víkend prodávat i přes celou republiku. Dokud to půjde, budeme tkát.

A jak to bude dál? Kdo to tkaní převezme po vás?

No….(nastalo dlouhé ticho)….dcery to umí….já jsem taky byla přes jednu generaci, tak se třeba někdo najde. Všechny naše děti techniku tkaní ovládají, ale mají svá povolání. Syn pracuje jako chirurg v nemocnici v Břeclavi, takže je plně vytížen. Starší dcera je výzkumný pracovník na Mendelově univerzitě, teď dokončila doktorát a mladší dcera pracuje na památníku v Lidicích jako asistentka ředitele. Naše děti to nikdy nebudou mít jako svoje zaměstnání, protože mají svoje profese a žijí ve světě. Ale mají k tomu hluboký vztah, umí tkát, zajímají se, vymýšlí nové výrobky, spolupracují s námi, mají originální nápady a pokud vyjde jejich vize, tak to budou mít jako nádherného koníčka…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *