Paní Šajdlerová (nar. 1943) vede už mnoho let velický ženský sbor. Sama výborně zpívá i sólově a do pořadů nebo k nahrávání si ji zvou i muzikanti o generaci mladší. Stále má křehký dívčí hlas, který poznáte na první poslech. Když zazpívá „Janko sa na vojnu bral, miléj prikazoval“, posluchači ani nedutají…Podílí se na mnoha programech Horňáckých slavností jako autorka nebo spoluautorka. Už 14 let organizuje vánoční koncerty ve velickém kostele….
Když jsem šel požádat paní Šajdlerovou o rozhovor, nebyl jsem si úplně jistý, kde přesně bydlí. Naštěstí hned na kraji ulice bydlí Petr Miškeřík a sbíral venku ořechy. A z návštěvy od Šajdlerú kráčel dole ulicí zeť Jarda Boesl. Navedli mne přesně, já jsem si totiž celou cestu tiše prozpěvoval tu nádhernou křehkou píseň o Jankovi, co jde na vojnu, nedával pozor na cestu a těšil jsem se, že mně paní Šajdlerová řekne, kde přišla k tomu hlasu…
Paní Šajdlerová, já jsem poslouchal záznam vašeho vystoupení v Rudolfinu loni v říjnu a byl jsem překvapen tím jemným, křehkým, téměř dívčím hlasem, jakým stále zpíváte.
To sa ti zdá. A jak sem k temu hlasu došla, to já vůbec nevím, ten mně byl daný od malička, s tím rostu celý život. Ten hlas je naprosto prirozený, nijak sa nestylizuju a nikde sem sa neučila zpívat. Je to taky v mezích možností s tím věkem. Ale já si pořád zpívám, i když idu do obchodu nebo neco dělám na dvori, naši ně ríkajú, mami my víme, že ideš, protože ty si zpíváš. A já sem si to ani neuvědomovala…
Že zpíváte se sborem to vím, mockrát jsem vás slyšel, ale vůbec jsem si neuvědomil, že zpíváte i sólově, k tomu jak jste se dostala?
Já sem zpívala nejčastěji ve sboru, ale aj negdy sólo s muzikú Mirka Minksa nebo Romana Sokola. Včil naposledy s Petrem Mičkú. Pri sborovém zpíváňú sme s paní Ankú Bobčíkovú zpívaly duo. Indy sem si zazpívala sólo a capella.
Přeskočme teď až do současnosti. Já jsem na facebooku viděl fotku, na které jste vy v kroji a dva chlapi kolem vás do půl pasu nazí – bez košile. (Podívat se na ni můžete tady). A to jsem si řekl, páni, ta paní Šajdlerová má smysl pro legraci…
No, oni ti chlapci budú včil vydávat to cédéčko, „Hrubá hudba“ sa to bude menovat, a já tam budu zpívat tú pěsničku o Jankovi. Já sem z muzikú Petra Mičky nekolikrát vystupovala, kromě toho Rudolfina aj v Ostravě aj inde a on tam chce túto pěsničku o tom Jankovi. Byli u nás aj s tým Jurú Hradilem z Lesní zvěře a tak sme si vykládali a chceli eště aj nejaké iné pěsničky. Tak sem jím zpívala pěsničku „Hora milá hora“ a tá sa jím moc lúbila. A oni, že by chtěli aj nejakú fotku. Tak já sem sa oblékla do kroja a oni měli nějakého uměleckého fotografa. Vyšli sme do humna a jemu sa velice lúbila táto naša strešňa. Tak nás tam tak postavil a my sme z toho byli tak nejak rozpačití, ale on prej takové fotky běžně tvoří. A eště sem si mosela aj na tú stoličku stúpnút, abych jích měla tak pod pažú….
A muzika Petra Mičky vám vyhovuje, líbí se vám jak ta muzika hraje?
Je to jedna z mála muzik, kerá svojú hrú ten krásný starobylý horňácký styl dodržuje. A když sa dali eště aj na tento jiný žánr, já proti tomu nic nemám, rozhodně bych jim to nevytýkala…Ať sa jím to darí, chlapcom, sú moc šikovní.
Váš otec byl Josef Zeman, zpěvák, muzikant i organizátor Horňáckých slavností. Pojďme trochu probrat váš rodokmen.
Můj dědáček Jan Zeman byl bratr Martina Zemana, toho sběratele písní. A můj otec byl vlastně bratranec Leoše Zemana, to byl syn toho Martina. A víš co, já ti donesu ukázat rodokmen…Tak to je rodokmen, který sestavila Jitka Garšicová a ten začíná v roku 1681… a je tu 30 osob. Tady sú moji sourozenci, Eva Slováková, tá bývá tu pres jedno od nás, bratr Jura a bratr Dušan, ten byl taky muzikant.….Ale na prarodiče si skoro vůbec nepamatuju. Tak mlhavo si vzpomínám na babičku, enom jednu vzpomínku. My sme bývali na Dolním konci a naši chodili pravda do pola a my děti sme hlídaly doma. Pamatuju si, že k nám jedenkrát došli babička Zemanová, sedli si na dvori na lavku a maminka tam měli nachystané měchy a babička látali ty měchy. A to je moje jedna jediná vzpomínka na babičku, potom už si jích nepamatuju. Já sem tých prarodičů nijak nepoznala.
A vzpomenete si na dobu, kdy jste byla malé děvče?
Pamatuju si, že moja sestra Eva, kerá je o šest roků starší, mňa nekdy hlídala, když naši chodili do pola. A já sem byla prý velice nedobrá a ona mňa furt nekde hledala. Naši něco dostavovali a ve dvori měli tihly a já sem na ně vylézla a tá tihla mně spadla na prst a já sem velice bečala a utěkala sem za Evičkú…A taky si pamatuju jak sme pásali krávy. To bylo v Bozatíně a tam sme si u toho hrávali. A jednú tam došel za nama nejaký malér a on si mňa vymaloval. Vůbec nevím, kdo to byl. Aj mně ten obrázek potom dal, ale já ho včil nemožu najít a to mňa velice mrzí. Aj náš Pavel mně povidal, mami najdi ho, dáme ho zarámovat. Tak sa mosím eště po něm podívat, treba ho najdu…
Mohla jste svůj vztah ke zpěvu a folklóru nějak přenést i do své profese učitelky?
Určitě. My sme každý den začínali ve škole vyučování pěsničkú. A to bylo úžasné, jak ty děti potom rády zpívaly. A potom když sem vedla Veličánek ve škole, tak sem viděla, jak si děti vytvářely vztah ke zpěvu a jak je to semínko lásky ke zpěvu zaseté a to sem byla ráda. A moje vlastní děti zpívaly a chodily do krúžků a potom aj do Veličky, aj Jana aj Magda. A syn Pavel ten je muzikant, hraje na husle aj zpívá ve sboru. Ale vnuci jaksi né.
Vy teď vedete ženský sbor ve Velké. Jak ten funguje, scházíte se pravidelně, máte dostatek příležitostí veřejně vystupovat?
Ženský sbor funguje výborně. Scházíme se pravidelně každý týden. Celou dobu co to vedu já a vlastně i když to vedla Jitka Garšicová, tak se scházíme každý týden. Zpíváme, povykládáme si a když nekerá má narozeniny, tak si posedíme a oslavíme. Zkúšáme nové pěsničky nebo aj oprašujeme ty starší, keré neumijú ty mladší devčata. Naštěstí chodí další mladší děvčata, tak se to společenství stále udržuje a obměňuje. Vystupujeme na Horňáckých slavnostech, na Ozvěnách a organizujeme vánoční koncert v kostele na Štěpána, letos už to bude počtrnácté. A každý rok chodíváme aj na výlet. Teď poslední roky jedeme na Novú Lhotu a s tama idema na Vápenky. Jednú sme požádali kostelnicu v Nové Lhotě a tá nám otevrela kostel a zazpívaly sme si tam. Na Vápenkách dojdeme ke kapličce, zazpíváme nejakú svatú aj obyčajnú pěsničku a potom scházáme k restauraci u koupaliště a tam máme objednaný oběd. Koho bolá nohy tak može dojet rovnú na Vápenky a udělá si procházku enom tam. A eště si uděláme aj nejaký program, jeden rok sme tam dělaly čepení nevěsty. Jednu sme udělaly nevěstú, já sem byla starší družica, rekla sem vinš, házaly sme do koláča, no tak sme sa u toho nasmíly. Potom sedneme na autobus a jedeme dom. A celý rok na to potom spomínáme.
Těch příležitostí k vystupování ženského sboru je tedy několik. Horňácké slavnosti, Ozvěny, hody, fašanek…Ale mně připadá, že největší akcí, kterou i jako ženský sbor organizujete je vánoční zpívání na Štěpána v kostele.
Aj, je to hodně organizačních ale aj iných starostí. Šecí učinkující sa pred, aj po programu, scházajú v kapli. A tak tam mosíme dycky šecko nachystat, ukludit a zajistit topení. Mosí sa tam aj 2 dni topit, aby bylo príjemně teplo. O to sa stará múj zeť Jarek. Děvčata ve sboru sú moc ochotné a obětujú pri tom dosť ze svojého volného času.
Je to vlastně už 14 rokú, co túto akci organizujeme, od roku 2005. Stává sa už tradicú, že na svátek sv. Štěpána odpoledňa zaznějú ve velickém kostele starodávké horňácké koledy. Učinkujú pri tom jak děti z Veličánku, tak dětská muzika LŠU, pěvecké sbory, sólosté a horňácké cimbálové muziky. Důstojnú atmosféru obohacuje krásné slovo paní Magdy Maňákovéj. Je to podla mňa krásná oslava narození Ježíše Krista a každý rok sa na toto zpívání těšíme. Ludé sa dycky ptajú – „Bude letos Štepánské zpívání?“ A já odpovídám – „Jak Pámbu dá…“
A jak tvoříte v ženském sboru repertoár? Kde berete nové písničky a kdo je přinese?
Většinú já, ale treba aj Maruška Vachúnová, ona to vytiskne a nachystá. Já to obvykle vybrnkám na klavíri. Jenom tak jednú rukú. Na kulturáku máme klavír a je to dobré, když to možeme poslechnút. Já sem dva roky chodila do hudebky, učila mňa paní učitelka Vlasta Zemanová, a zahraju aj na husle pěsničku, ale to enom tak sama pro sebja.
Mně připadá, že jste v tom sboru trochu moc vážné. Zpíváte jenom smutné písničky.
Jejda, to nejsme. Kdybys viděl, jak my sa tam nasmějeme. Na vystoupení to děláme tak, že zpíváme vážné písničky a pridáme tam aj nejakú veselú. To je nám jasné, že by to bylo moc smutné a ponuré. Ale ženský sbor nikdy nebyl vedený k tomu, aby zpíval veselé písničky. On byl dycky tak v pozadí a ženy zpívaly balady. To já vím od pani učitelky Pšurnéj, tá mně dycky ríkala „Aničko, vy ste jedíný sbor, kerý dodržuje ten Horňácký ženský zpěv“. A to sú balady a táhlé pěsničky. Tá sedlácká a takové bujaré zpívání, to patrilo mužom.
Když si umíte udělat tu veselou zábavu na zkoušce, nemohli byste to někdy zkusit aj na pódiu?
Mohlo by to tak byt. Šak sú tam aj děvčata, keré dovedú udělat neco veselého. Možná bysme to mohly nekdy zkusit. Ty dívčí soubory, kde sú mladé děvčata, tak zpívajú většinú ty veselé pěsničky a málo zpívajú ty táhlé balady. Ale měly by jích zpívat, aby nedošly zapoměňú. Když já sem sa jích ptala, děvčata proč nezpíváté nejakú táhlú nebo baladu, tak mně rekli, my na to nemáme čas sa to naučit. A já jim aj tak trochu věrím. Ale oni do toho dozrajú. Ty mladé sbory potrebujú takové to procítění. Každá pěsnička má svojého ducha a my to mosíme rozeznat a tú dušu do toho dat. Nemosijú kričat,, ten hlasitý projev patrí možná nekde na Východní Slovensko, ono je to možná líbivější, ale naše je takové jemné, procítěné, aj veselé a mosíme si udržet tu tradici, kerá k nám patrí. Ale oni si dajú réct. Když sem jích zvala na vánoční zpívání, tak sem jích prosila, děvčata ale zazpívajte jemně a oni opravdu tak krásně zazpívaly, sú moc šikovné. Na druhú stranu sú místa, kam to patrí. Treba co dělá Musica Folklorica ty klipy, tam kde je to takové dramatické, jak trebárs tá „Turecká svaďba“, tam je to na místě.
Vy jste sama připravila nebo se podílela na několika programech na Horňáckých slavnostech. Kam chodíte na náměty pořadů?
Já nevím…To tak samo došlo. Vzpomínám si, že treba na pořad „Chléb náš vezdejší“ mňa inspirovala Hanka Vachúnová. Tak sem si jí postěžovala, že už bych měla chystat program na Horňácké a nic ňa nenapadá. A ju napadlo, co tak udělat pořad o chlebu. Jak sa zrno zaseje, vzejde obilé, až je z něho chleba. Nebo Eva Grombířová mně povidala, že dělám furt enom světské pořady, co kdybys udělala neco náboženského, šak do kostela chodíš. Tak sem udělal pořad „Křesťanské svátky“. „Byla vojna turecká“ byl pořad ke stému výročí narození mojého otca. To sme dělali společně s Antošem Mičkú a Magdú Maňákovú. Magda donésla aj dopis jejího dědáčka, kerý napsal z vojny, to bylo moc zajímavé. Celkem tých pořadů bylo osum.
Všiml jsem si, že máte doma na chodbě několik obrazů od Aleše Černého. Je to náhoda nebo máte jeho obrazy ráda?
No, to je tak. Já sem často spolupracovala s paní Zdenkú Jelínkovú, když sme dělali programy na Mladé Horňácko. A oni s Alešem Černým, když přijeli do Velké, tak bývali v tom malém domečku a tam nebylo moc místa a Aleš maloval venku v zahradě. A já sem mu nabídla, že máme v podkroví jednu volnú místnost a že si tam može rozložit to svoje malování. Tak on si tam udělal takový malý ateliér. Potom sem od něho dostala aj nejaké obrázky.
Paní Šajdlerová, teď je podzim, čas letí strašně rychle, za chvilku budou vánoce a konec roku. Vánoce jsou určitě největší svátky v roce, vzpomenete si jak jste slavili vánoce za vašeho dětství?
Já sem mívala jako děcko krásné vánoce. Na Horňácku se samozřejmě vánoce brali jako křesťanský svátek narození Ježíše Krista, Božího syna s ním došla na svět boží láska a ta láska docházala k všeckým luďom. Všecí sme ju prijímali a všecí bysme ju měli rozdávat. A to se nejvíc dělo na vánoce. Na vánoce se lidské srdce otevřelo a lásku k lidem i k celé živé přírodě sme vydávali. Proto to byly svátky lásky, radosti a duševní pohody. Vždycky sme celá rodina stáli u stromečku a zpívali koledy a potom sme si teprv nejaké skromné dárky předali. Dárky byly opravdu skromné a symbolické. Pamatuju si, že sme my s bratrem dostali „leporelo“, on měl domácí zvířátka a já lesní. A potom sme muzicírovali. Tatínek hrál na basu, dvá bratré na husle, maminka, Eva a já sme zpívali. A ty koledy sa ozívaly z mnoha domů. A chodíval a zpíval pod oknem aj pastýr, děda Kočík z Uliček. Štědrý večer byl nádherný. Nebyly to svátky žádné hojnosti, ale byly spíš poetické a náboženské.
Když tak pěkně mluvíte o vánocích jako o křesťanském svátku, neměla jste jako učitelka někdy problém s tím, že jste věřící?
Měla. Už když sem měla jít studovat na školu, tak po mně chtěli, abych podepsala, že vystoupím z církve. Ale to sem já nechtěla, ta víra pro mne byla taková krásná, opravdová, ne nějaké bigotní náboženství. Já sem aj bečávala, nevím, proč nekerí to nemoseli podepisovat a já sem nakonec mosela. Tatínek říkal, podepiš to, to co máš v srdci može byt jiné a to ti nikdo nevezne. Děti taky nesměli chodit do náboženství, ale pokřtili jsme je. Potom když tu byl velebný pán Planita, tak já sem šla za ním a všecko sem mu to pověděla. On mně řekl, že pro církev není papír důležitý a nic takového už nemože platit. A potom, když to bylo už trochu volnější, tak sem náboženství aj učila ve škole. Jezdili sme s paní učitelkú Kadubcovú z Hrubé Vrbky dva roky do Kroměríža na katechismus a nakonec sme moseli složit zkúšky a mohli sme učit náboženství.
Paní Šajdlerová, je něco, co byste moc ráda udělala a zatím na to nebyl čas nebo příležitost?
No, já bych ráda, dokud ten sbor eště vedu, kdybysme mohli natočit cédéčko pěsniček ze svaďby, čepení nevěsty, prostě ty obřadní zvyky. Tak to kdybysme mohli z nekerú muzikú natočit, tak to by bylo eště moje veliké přání. Ale to je jenom takový sen.
Já myslím, že to tak nereálné není. Možnosti i příležitosti se mění a objeví se někdy z ničeho nic. Tak vám moc děkuji za to pěkné vyprávění a přeju, aby se vám ta svatební nahrávka povedla.
