Rozhovor s Lenkou Jurečkovou

 

Lenka Jurečková (nar.1977) je malířka. Zamilovala si Horňácko tak, že by tam možná chtěla i žít. Maluje obrazy s folklórní tematikou z celého Slovácka, ale moc často mezi jejími náměty najdete Kuželovský větrný mlýn, tanečníky sedlácké na Strážné Húrce nebo celou horňáckou muziku. Na Horňácko jezdí od dětství, má tam spoustu přátel a oblíbených míst. Nadšeně vypráví o „Větráku“, stodolách v Hrubé Vrbce nebo kostele v Javorníku. Její obraz zdobil v roce 2014 plakát horňáckých slavností, ve stejném roce měla výstavu obrazů na obecním úřadě ve Velké. Už několik let učí malovat děti z Horňácka v rámci letních tvořivých dílen na Fňukalovém….

S paní Lenkou jsme se sešli jedno páteční odpoledne v jejím bzeneckém ateliéru. Ten druhý ateliér má v Praze na Letné. Na stěnách visely obrázky všude, kde bylo kousek volného místa. Než uvařila kávu, snažil jsem se vstřebat tu pestrost barev i námětů z jejich obrazů. Tušil jsem, že dohodnutá jedna hodina na rozhovor bude málo, nakonec z toho byly dvě…

Lenko, vy jste na konci jednoho pořadu Folklorika řekla, že byste chtěla žít na Horňácku, mít tam ateliér, stodolu a zvířata. Jak jste na něco takového přišla?

Ten nápad vznikl mnohem dřív, než jsem jej řekla v té Folklorice. Na Horňácko jsem jezdila jako malá s rodiči, to mě to ještě tak nebralo, ale až jsem tam jela někdy v 16 letech sama ke kamarádce, tak jsem to začala vnímat jinak. Později jsme se tam s bzeneckou kamarádkou Hankou ubytovávaly přes Horňácké slavnosti u kamaráda rodičů, pana Jagoše, a on nás vždycky vzal někam na výlet, někdy do přírody, někdy na Lhotky. Javorník mne později nadchnul, domečky na Kopánkách, pak jsem na výstavě v Praze náhodou narazila na fotky Ferdinanda Bučiny a najednou mě to všechno zapadalo do sebe a říkala jsem si, že až budu mět tolik a tolik let, tak si pořídím chalupu a vrátím se tam. Nejdřív to byl cíl až mně bude 40 a to už mně je, tak nevím, třeba až mně bude 50. Možná až děti vyrostou, protože v Praze žít napořád nemohu, občas mně to děti dokonce vyčítají i s manželem, že jim v myšlenkách utíkám pořád a v reálu často….

Před nedávnem jsme se s kamarádkou Jaruškou dívaly na pořad o panu malíři Tomanovi, který žije na Horňácku a tak jsem si představovala, že budu někde třeba v té Hrubé Vrbce sedět na lavce a vyšívat – stařenka stará …Ale je to v životě čím dál náročnější, nejde to dělat tak, jak jsem si to představovala v šestnácti, dvacetišesti, třicetišesti. Že budeme na Slovácko jezdit všichni a častěji…Pokud to jde, jsem nejraději, když jedou děti se mnou. Chci, aby trávily čas venku s babičkou a dědečkem při odpočinku i při práci. Když to nejde, jsem nervozní,abych všecko připravila, děcka, aby měly navařené, aby byly v klidu, když odjíždím sama. Když se vracím, už trnu, aby byl doma pořádek a vše v pohodě a přepínám do pražského modu práce kolem dětí a malování…

A manžel by to snesl, život v Hrubé Vrbce?

No to si vůbec nedovedu představit, že by pracoval třeba kolem opravy domku někde venku na vzduchu. On je „doma“ v kanceláři ve skleníku na Pankráci. O mém snu o Horňácku ví sice celou dobu, co se známe, ale jestli by to snesl, to nevím, jestli by tam jezdil rád….

A to, že jste začala sama jezdit na Horňácko, to přišlo tak samo od sebe nebo tomu předcházel nějaký impuls?

Tak to bylo na obchodní akademii ve Veselí. Tam nás v druhém ročníku jednu dobu suploval na tělocvik pan profesor Pšurný z Velké a to je to obrovské „prásk“. A jednou nám místo cvičení v tělocvičně vykládal o Horňácku. O krajině, o folklóru, o přírodě, o historii, o Bílých Karpatech, to byly nádherné přednášky. A mně strašně mrzí, že jsem jej potom později míjela a nikdy jsem mu nemohla říct, to jste vy pane profesore, kdo mně tak přiblížil Horňácko.

Asi k tomu Horňácku máte hodně blízko, když máte na facebooku svoji úvodní fotku ve velickém kroji….

No, on není úplně velický. To je takové ošemetné. Ten kroj, ve kterém jsem se fotila je poskládaný ze starých historických součástek po stařenkách. Kordulka je z Lipova, lajbl ten mám z Javorníka. Já na jedné straně uznávám tu naprostou čistotu kroje, jsem ráda, že jsou lidé, kteří to udržují tak, jak se to nosívalo, na druhé straně já uctívám spíš tu historickou hodnotu, že je to stará ruční práce, bylo by mně líto, kdyby to někdo zničil jen proto, aby se to nedostalo pryč z Horňácka. Na to fotografování na facebook jsem si ke kroji vzala schválně tenisky Adidas a tím jsem spojila tu tradici kroje s mým hipsterských životem, kterým žiji na Letné… Samozřejmě, že když jsem potom přijela do Veselí, tak mně kamarádky říkaly, proboha, co sis to dovolila, tady tě za to pomlouvají. Ale já to tak neberu.

Kdy a jak jste přišla na to, že chcete malovat právě tato folklórní témata?

Já sem studovala na pedagogické fakultě v Olomouci, což byl obrovský zázrak po obchodní akademii, která mě moc nebavila. Studovala jsem český jazyk a výtvarnou výchovu a na té katedře výtvarné výchovy mě učil pan profesor, akademický malíř Ladislav Jalůvka. Pan profesor měl kamaráda galeristu z Olomouce, který měl ve Bzenci vinohrad. Když jsem panu profesorovi řekla, že su ze Bzenca, tak byl nadšený. Už v prvním ročníku mně říkal, proboha, slečno Jurečková, proč nemalujete ten folklór, vždyť to máte všude kolem sebe, proč nemalujete krajinu, vinohrady, ta barevnost, pestrost a těch tradic folklórních….Takže on mě vlastně přivedl na tu cestu a tím to začalo.

Já jsem se byl podívat na vaši výstavu v Jihlavě a hledal jsem tam ty horňácké stopy. Všechny jsem si vyfotil a zajímalo by mne, jak jste na ty motivy přišla….

Já si často dělám skicy, když někam přijedu, třeba sedím v hledišti na horňáckých slavnostech, nakreslím si skicy a pak, když přijedu domů, tak se mně to všechno vybaví, ty zážitky a pocity a snažím se to ztvárnit. Já mám rada ploty, na Húrce nebo u Kuželovského mlýna, tady jsou vidět na obraze a to je muzika Martina Hrbáče. Tady je Kuželovský mlýn a to je leitmotiv celého mého života. Kuželovský mlýn je fascinující místo. Mlýn je boží věc. Boží mlýny melou…

Já jsem jako osumnácti-devátenácti letá jezdila na sympozia, která pořádal na Horňácku Mirek Minks. Mám na to krásné vzpomínky. Každý večer byla nějaká muzika, třeba nám přijel zahrát starý pan Miklóšek. To byly úžasné akce, které mně daly strašně moc. Sešli se tam studenti z uměleckých škol, ti tam malovali, jeli jsme třeba do Hrubé Vrbky podívat se na stodoly, jindy zase do Javorníka, bydleli jsme ve Filipově údolí, jezdili do Kuželova. A tam jsem taky poprvé malovala Kuželovský mlýn.

Jé a tady je na obrázku náš vinohrad. Mám to tam moc ráda, to je pod Kněží horou, je tam asi 2000 hlav. Ale nejraději vzpomínám na vinohrad, který jsme měli v Syrovíně, to je tady kousek za Bzencem, jezdili jsme tam od dětství starou Škodovkou. Měli jsme tam maringotku, kterou otec koupil od cirkusu a my jsme to tam milovali. Pořád jsme to natírali a malovali, já jsem tam na ni namalovala slováckú búdu. Jako mladá jsem tu práci ve vinohradě neměla ráda, prosila jsem rodiče, abych mohla zůstat doma a třeba uvařit oběd, ale teď to vidím úplně jinak. Vždycky říkám, nachystejte co nejvíc práce, těším se na vzduch, mám ráda vůni jak to raší a půda začíná vonět a já tam hrozně ráda chodím bosky a hrabu se v hlíně…

Je něco, o čem byste řekla, že se vám moc povedlo a máte z toho radost?

Líbí se mi, když můžu vystavovat venku v prostoru. To mně jednou volal Martin Kotas, co má na Kampě Mlýnskou kavárnu, jestli bych si nechtěla udělat venkovní výstavu. Napadlo ho to, když na Kampě chystali Dozvuky Horňáckých slavností. Ty moje obrazy se musely nafotit a natiskly se na takové fólie a asi tři měsíce tam byly vystavené. Tak to bylo Horňácko na Kampě a z toho mám radost, to bylo pro mne velmi úspěšná a nejvíc „viditelná“ výstava. Já mám vůbec radši, když ty obrazy visí v prostoru venku, nejen moje, a když člověk potkává umění venku než když za ním musí přijít do galerie.

Je nějaký malíř z Horňácka, který je vám blízký nebo vás dokonce nějak ovlivnil?

Rodiče mají doma obraz Aleše Černého, taneční pár, ten je nádherný a mám jej ráda. Už mně pár lidí řeklo, že malujeme podobně… Jednou jsem přijela na vernisáž do Blatnice, to mohlo být tak v roce 1995 a tam na obecním úřadě vystavoval malíř Jaroslav Blažek. Už tenkrát to byl starý pán, on se zná s Martinem Hrbáčem, tak tam hrála jeho muzika. A pan Blažek mně úplně uhranul, jednak tím jak se choval, byl strašně skromný a krásně povídal, jednak tím jak maloval. Pan Blažek bydlí v Praze na Vinohradech a já jsem jej byla před 4 lety navštívit. Vyprávěl mně moc pěkně o svém dětství na Podluží a jak cítí tu Prahu jako já. Jeho výstavy se jmenují „Vynucený ráj“.

Taky mám pořád přání, které nevím jestli se mně splní, chtěla bych navštívit Juru Slováka v Javorníku. Na něho moc ráda vzpomínám. Když jsem učila na ZUŠ ve Veselí nad Moravou, tak jsme se mockrát potkali a on hezky vyprávěl o Horňácku i o malování, o životě, a mě to moc dalo. Od něj také vím, že „z maléra a prasata je užitek až po smrti“.

Kdy budete zase na Horňácku, plánujete tam nějakou práci?

Teď tam budeme v červnu malovat s dětmi. To spolupracuji s Jarkou Sládkovou. Budeme malovat na zeď v Adamovské uličce. Na to se těším, mám to moc ráda. A o prázdninách zase povedu malířskou dílnu co pořádají Futra. To už bude třetí rok, co tam budu.

Máte nějaké touhy a plány do budoucna, co byste chtěla udělat, namalovat?

Já mám představu o období tak rok dopředu. Letos je pro mne stěžejní Slovácký rok v Kyjově. Na kyjovsku jsem vyrostla, chodila jsem tam nějakou dobu do Výtvarného oboru na ZUŠ, dlouho jsem žila s klukem z Kyjova, folkloristou. Na Slováckém roku budu mít velkou streetartovou dílnu, budeme malovat venku na velkoplošné plachty, budeme zkoušet graffity a ještě tam budu mít výstavu obrazů.

Kam chodíte pro inspiraci? Jak přijdete na to, že právě toto chcete namalovat?

Některé obrazy tvořím tak, že si je potřebuju nutně udělat pro radost a pak taky maluju obrazy, které vznikají na podněty mých zákazníků. Někdo přijde a řekne, mně se líbí tento motiv, ale nehodí se mně rozměr. Tak se lehce přizpůsobím a udělám i takovou zakázku, samozřejmě s tím, že žádný obraz nenamaluji dvakrát stejný, že se vždycky budou lišit. Každý je originál. Mám nutkání malovat si obrazy pro sebe, ty jsou spíš abstraktní. Mám takové dvě polohy, jedna je realističtější a ta druhá je abstraktnější. To je moje touha, naučit se malovat abstraktně. Nemohu se k tomu dopracovat, nemohu to prolomit ten led nebo co to je, vždycky mě to navede zpátky na cestu malování té skutečnosti, asi je to tím, že mám ráda, když ta postava připomíná někoho skutečného. Přitom vím, že je možné malovat abstraktně. Třeba takový Vladimír Vašíček maloval folklor a maloval jej úplně abstraktně. To je ještě úplně jiná dimenze folklóru a dovedl se tím uživit, prodával obrazy, fascinoval tím spoustu lidí.

I mezi vašimi obrazy jsou takové, které mně připadají abstraktní. Třeba tady ti verbíři. Kde se to vezme, že to namalujete právě tak?

To je něco ve mně. Já to sama nedokážu popsat. To je něco jak to cítím…. Snažím se zachytit nějaký pocit, pohyb a barvu. Když je vidím jak verbují ve Strážnici, tak mně se to v hlavě zobrazí takto a už vidím ten obraz. Ale to není hned, to trvá, já si to musím zapamatovat, mám to třeba dva tři měsíce v hlavě a pak si pustím muziku a už to musím dát ze sebe ven.

Máte nějaká oblíbená témata – náměty, které pak malujete nejraději?

Nejraději maluju ty mlýny. To je nějaký symbol, zajímavá architektura. Lidem se líbí, protože jim připomínají nějaký zážitek, když tam třeba byli. I když je maluju na zakázku, tak mně to rve srdce, když je mám prodat…Taky moc ráda maluju krajiny, když si sednu v létě do trávy tady někde v okolí a kreslím. To jsou ty moje nejniternější obrázky, ze kterých žiju několik let, neprodám je. I když se lidem líbí, tak pro mne mají obrovskou cenu a nikdy bych je nedala z ruky. Vracím se k nim, inspiruju se z nich a mohu na ně navázat. Skicáky, to jsou moje knížky, listuju si v nich, prohlížím třeba deset let staré náčrty. To je jako byste si psal deník… A tam nacházím novou inspiraci.

A jak to děláte, když přijde někdo a řekne, že by chtěl obraz, ale žádný takový, jak by chtěl, u vás nevidí?

Někdy, když maluju na zakázku, tak su tak trochu psycholog. Musím toho člověka poznat, vědět co se mu líbí, co má rád. Někdy je to hrozně těžké trefit se do toho, co očekává. Chci od něj slyšet nějaké povídání, nějaké jeho zážitky a já si je vybavuju a podle toho maluju. Taky se mně stalo, že maluju a dám do toho to nejlepší co ve mně je, přesto zákazník řekne, že očekával něco jiného a nechce jej… Samozřejmě, že je jednoduší když ten obraz vyjde ze mě. Prodám obraz, který je namalovaný a se kterým jsem se vnitřně rozloučila. S některými obrazy se ale nedokážu vůbec rozloučit. Teď jsem malovala velký obraz, se kterým jsem se nerozloučila a pak to ve mně zůstává jako velká rána. Jako bych porodila děcko a musela jsem jej dát hned k adopci, aniž bych se na něj mohla podívat, to je šílená bolest…. Naštěstí vždycky vím, u koho a kde obraz skončí. Na druhou stranu mám vždycky radost, když se obraz líbí a z lidí cítím spokojenost.

Chcete-li vědět o paní Lence Jurečkové ještě více, můžete se podívat na její stránky:

http://lenkajureckova.cz/

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *