Rozhovor s Martinem Čambalem

Martin Čambal (nar. 1938) je zpěvák s výjimečným hlasem. Poznáte to, už když promluví, ani nemusí zpívat. A když zpívá, tak nejraději táhlé balady. Tam totiž nejlépe vyzní jeho sytý, hluboký a podmanivý hlas. Na Horňácku zřejmě není muzika, která by nestála o to, aby s ní něco zazpíval nebo natočil. Když přijde na pódium, pronese klidným hlasem to svoje „Tož já bych vám zkusil neco zazpívat“ a pak se naplno rozezní píseň. Třeba „Zaplakala Drínová“. Nejeden posluchač zamáčkne slzu. O posluchačkách ani nemluvě. A když dozpívá, objeví se na jeho tváři široký úsměv. Došlo mně, že to je to jediné, proč Martin Čambal zpívá. Široký úsměv na jeho i posluchačově tváři, nic jiného neočekává a jinou odměnu nepožaduje….

Byl jsem za Martinem Čambalem s žádostí o rozhovor před vánocemi. Zrovna se mu to nehodilo, měl po vystoupení a jeden rozhovor nedávno absolvoval. A já jsem vysvětloval, že jsem nemyslel teď hned, že jsem se přišel jen domluvit kdy. Třeba bych mohl přijít mezi svátky. „Jarine to nemám čas, to totiž pojedu s kamarádků na výlet“. Chápu, omluvil jsem se s tím, že přijdu jindy a rychle zmizel. Přišel jsem na jaře, to už mne přivítal se svým širokým úsměvem….

Pane Čambal, já bych začal v hluboké minulosti. V roce 1895. To byla v Praze Národopisná výstava a Váš dědeček se tam prý oženil. Jak to vlastně bylo?

No, on sa tam neženil, on tam enom dělal ženicha. To si ho pozvala Trnova muzika jako zpěváka. To sem sa divil, dyž ve Velkéj bylo tolik zpěváků, že si Trn pozval Kuželovjana. Asi to bylo tak, že prababička byla Čajkova a jezdili sem do Velkéj na hody a na Majdalénu a s tema Trnama sa dali nejak dohromady. Dědáček moseli byt zpěvák dobrý, jináč by ho Trn nechceli.

Já si mojého dědáčka Martina Čambala dobre pamatuju, oni umreli v roku 1955. Ale zpívat sem jích nečúl, oni už jak byli starý, zpívat moc nechtěli. Aj sem sa ptál mojého švagra rídícího Okénky, jestli jích čul zpívat a on ríkal že aj. A můj taťka byli také veliký muzikant. Aj na varhany v kostele hráli pětatricet roků. A ve Vladivostoku hráli sedum roků v orchestri čtyricetičleném, dyž byli za války zajatý. Měli sa aj v Bajkali utopit. Zastrelili si mývala na čepicu a jeli z loďkú pro něho a loďka byla díravá, natékla tam voda a oni sa začali topit. Taký měli strach, ale dyž sa postavili, bylo jím tam enom do pasu vody. Tak sa jím nic nestalo. Ale teho folklór nebavil.

Jak to bylo s tú svaďbú já presně nevím, ale asi to bude tak, že sa tam doopravdy vdávala Běta Čambalová, tenkrát eště Světlíková za Cyrila Čambala. On ten Cyril Čambal hrál na klarinet.

Kde jste v Kuželově vlastně bydleli?

Hned vedla Cyrila Mandela. To byl náš súsed. Vlastně aj Jura Mandel sa tam narodil. Potom sa tam priženil Prášek z Vrbky a vzal si Mandelovu Marýnu a včil tam už bývajú Prášci.

Kde se vzaly ty geny na zpívání, po kom jste ten hlas a talent podědil?

Nevím. Zpívat ňa učila moja sestra Božka, eště sem snád ani mluvit neuměl. Moja sestra si potom vzala Okénku, rídícího. Oni ju učili ve škole, sedum rokú spolem chodili a potom si ju vzal. Naše děvčata mňa k tomu zpívání dovédli, oni tancovali z Joženú a já sem tam začal taky chodit. A potom sme byli na soutěži na Černém orlu ve Strážnici, já, švagr Okénka, doktor Janek Pavlík a tam sme to vyhráli.

Zpíval sem aj v kostelním sboru, to ně bylo snád 15 rokú a oni potrebovali ten bas. Pracharé ty zpívali vysoko a já sem to zkúšal a šlo ně to. Tam zpívali bas Hudeček. Ten měli hlas, enom to dunělo.

Ale vy jste zpíval i v nějakém tom sboru co nebyl folklórní….

To bylo s doktorem Janouchem. To byl sbor tady ve Velkéj a bylo nás tam sedmdesát. Ale byli tam zpěváci aj z Lipova, z Javorníka, z Vrbky. On byl na muziku úžasný odborník. Od něho sem sa moc naučil, aj zpívat podla not. Ale jak k němu člověk došel k doktorovi, že je nemocný, už byl aj ve sboru. Zpívali sme Křížkovského, Janáčka, Smetanu, to byla enom vážná muzika…To sme šecko zpívali z not.

A hrávali sme aj divadlo. Měli sme hrát v Senici Janka Drínového a mně sa udělal taký vrídek na prstě. Tož sem šel k Janouchovi. A on povidá: „Máčaj si to celú noc v hrnku vody a ráno dojdi.“ A ráno ně to vyrezal. A já sem hrál divadlo aj s tým ovázaným prstem. A tam vznikla aj tá pěsnička „Zaplakala Drínová“…

Ale mohl sem zpívat aj z Moravskýma učitelama. To sme jednú měli jet vystupovat do Špindlerova Mlýna, ale jeli sme tam enom taká malá úderka, protože s nama měla jet Jandzíková a tú její muž s nama nechtěl pustit. No a tam byl ten vedoucí tých Moravským učitelů, Mátl sa menoval a ten ňa zval ať dojedu na zkúšku do Brna. Ale kdo by tam jezdil, to bylo daleko.

Aj v kostele sme zpívali z not. Dyž sem došel dom, moja sa ňa ptala: „A cos tam zpíval? No ja, dyž nemám noty, jak sem jí to mohl zazpívat. Dysi ně varhaník pošťali noty dom a tož sem jí to zazpíval.

Pane Čambal, vzpomněl byste si na první Horňácké slavnosti v roku 1957, vystupoval jste tam?

Tož ba. To sme dělali legrútú, z Kuželova. Jeli sme z vozem kolem pódia a já sem měl za úkol skočit z voza a rozlúčat sa s děvčicú. To byla Evka Minksová, tenkrát Supová, tá stála na pódiu. Jenomže já sem nevěděl, že ona ňa chce obtúlat doopravdy. A ty chlapi potvory, aby ňa vytrestali, tož práskli do koní, ale já sem honem utěkal, skočil sem enom na to longo, jak je to z boku na žebriňáku a može sa na to stat a teprv vylézt na vůz. To by byla ostuda, dybych jích nedoběhél. A chlapi potvory sa enom usmívali.

V té době ještě nebyly žádné soubory, ale už jste určitě zkoušeli, tancovali i vystupovali. Měl jste nějakou stálou tanečnici?

Najprv sem tancoval s mojú. Ale jak už trochu začal ten soubor, tak oni to nechceli. Že každý má tancovat s druhým. Já sem tancoval s Aničků Slovákovú, od Jury Slováka maléra, co mám ty obrazy od něho. Můj dědáček tancoval takovú zvláštní cifru v čardáši, já sem sa to naučil od nich a dyž sme tancovali myjavské tak sme to tak udělali. Zdenka Jelínková byla proti temu, ona to nechcela. Vyhodil sem děvčicu a zatočil sem ju až sa jí sukně zdvihly nad hlavu. Dycky sem sa mosel optat: „Aničko si na to pripravená, máš dobré oblečení?“ Abysme nejakú ostudu neudělali.

Máte nějakou písničku nebo celou sadu, kterou zpíváte rád?

Já zpívám rád balady. Treba tú „Zaplakala Drínová“, tú mám moc rád. Ale nemosím vůbec zpívat sedlácké. Snád to mám po mojéj mamce, tá měli také ráda ty táhlé balady. Ale já sem míval trému, bál sem sa, abych to zazpíval dobre, proto sem ani sólově nechcel zpívat. Ale ráz došel Dušan Holý a že abych zazpíval jednu ščeglivů. Dušánku, já to nevytáhnu, to je na mňa vysoko. Ale Marťo, muzikanti ti mosijú zahrát takú tóninu, abys to zazpíval. A najednú mňa to prešlo a od téj doby možu zpívat kde chcu, može tam byt aj pět tisíc ludí, mně to nevadí.

Na podzim sme byli v Praze v Rudolfinu a tak sem byl jaksi nejistý, nevěděl sem porádně co budu zpívat, no vůbec sem sa necítil dobre. A byla tam Hanka Bobčíková a tá to na mně poznala. A dala ně pusu. A v tom ti to Jarine ze mňa šecko spadlo, najednú sem byl zas klidný a zazpíval jsem to dobre.

Kdy se vám nejlépe zpívalo, je nějaké období v životě, které považujete za nejlepší?

Najlepší období bylo asi když sem zpíval s muzikú Jarka Miškeříka. Tam sem zpíval hodně sóla. S Martinem Hrbáčem sem zpíval enom chvílu. U něho sem zpíval víc ve sboru. Ale rád sem zpíval aj s Mirkem Minksem. A strašně rád zpívám ze Zuzkú Lapčíkovú. Ona ňa tak pěkně navede, že dybych aj trošku inú toninu měl, tak to chytnu. Měli sme kdesi kúsek za Brnem vystupovat a já povidám, šak já si to potrebuju taky trochu zkusit. Ale Zuzka, že ty to zvládneš Martine, já nemám strach. Ona zahraje šecko, s ňú nemosíme vůbec zkúšat. Hrála myslím na Ozvěnách a já sem byl v hledišti v civilu a ona ňa vyvolala a zpíval sem „Nad Javorinú ptáček zpívá“. Já sa s ňú znám dlúho, ešte dyž měli malé děti, tak sem byl aj u nich kolikrát doma ve Včelaroch. Také krásné vysoké smrky majú pred barákem.

No a včil sem natáčal s Petrem Mičkú. On ten jeden chlapec, Jurka sa menuje, kúpil v Hrubéj Vrbce barák, je tam pec, kamna, obrázky na stěnách. A majú tam aparaturu a tam natáčáme. Tam sem zpíval z Martinem Hrbáčem „Ty veličtí úradkové“, Martin první hlas a já druhý.

Pane Čambal, teď jedno velmi vážné téma. Vy jste se staral dlouho o svoji nemocnou ženu. Kdy ona zemřela?

Už to bude tri roky. Byl sem s ňú doma šest roků. Ten poslední rok už nic nevnímala, vlastně byla jak mrtvá. Já sem si to ani nijak nepripúšťal, že je to nejaká starost. To ně moja mamička ríkavali, že člověk má šecko prijat a nic si nemá škaredit. A furt sem si ríkal, že dybych já byl nemocný, že ona by sa o mňa starala, protože ona byla moc hodná. Já sem v téj době ani do sboru nechodil. Chapci sa veselili a jak sem sa já mohl veselit. Sestričky ve Veselú ně ríkali, šak vy nám ju sem za 14 dní dovezete zpátky. Ale já sem to šecko vydržal až do konca….A teď ju mám tady na obrázku na stěně, ten ně dal Jura Slovák…

Nakonec jsme se ještě po následující dva večery vrátili k Národopisné výstavě v roce 1895, protože jsme neměli úplně jasno, jak to s účastí Čambalových bylo. Ani teď to ještě nevíme přesně. Ale Běta Čambalová (Světlíková) se tam skutečně vdávala za Martina Čambala (ne Cyrila). Byl to tkadlec z Velké. Po svatbě se jim vedlo dobře, prodávali Martinovy tkané výrobky i výšivky Běty v Praze. Martin se nevrátil z války v roce 1915, rodina na něj čekala marně. I dědeček našeho zpěváka byl Martin. V jakém byli přesně příbuzenském vztahu nevíme. Na klarinet v Trnově muzice nehrál zřejmě Cyril, ale Jan Čambal…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *