Rozhovor s Janem Karáskem

Jan Karásek (nar. 1960) je v současné době asi nejznámější zpěvák z Lipova. I když on tvrdí, že jsou ještě dva známější. Nejčastěji vystupuje s muzikou Petra Galečky, zpívá v horňáckém mužském sboru Chotár a pozve si jej i Petr Mička, když do své muziky potřebuje sólového zpěváka jako je Jan. Nabídku zpívat ve velickém mužském sboru Jan před lety odmítl, protože moc dobře ví, že někteří Horňáci by Lipovjana mezi sebe nepřijali. A Jan nemá rád konflikty, sám žádné nevyvolává, dobře vychází se zpěváky a muzikanty od Nové Lhoty, přes Velkou až do Strážnice.

S Jendou Karáskem se známe dlouho, potkali jsme se v přidružené výrobě JZD Lipov ještě před revolucí. On pracoval ve stolařské dílně, já ve výrobě dílů pro počítače. O muzice, zpěvu a tancování jsme se bavili mockrát. Když jsme se sešli letos v zimě u Jendy doma, jen jsme pokračovali v započatém hovoru, který začal už před lety. V krbu praskal oheň, Jendova žena Jana nám nachystala jednohubky a odešla do dílny věnovat se svému koníčku – výrobě šperků. Ta flaška slivovice byla nakonec jen dekorace, Jenda vůbec nepije.

Jendo, bylo to u tebe stejné jako u většiny zpěváků z našeho regionu, že už v dětství chodili do nějakého dětského souboru a tam je naučili zpívat a tancovat?

Ve škole nás vybrala pani učitelka šest kluků a chodili sme k panu Žákovi a zkúšali sme na nádraží v Lipově v čekárně. To nebyl žádný foklór, pan Žák hrál na harmoniku a vystupovali sme na besídkách, ve škole a na sokolovni. Pamatuju si, že sme zpívali „Už se zase těšíme na Ježíška, copak nám asi nadělí…“na nějaké vánoční besídce. Doopravdy k foklóru sem sa dostal až v patnácti rokoch. To za mnú došla učitelka Dobruška Jagošová a na hodoch u kolotoču ně rekla ať dojdu do Lipovjanu. A to už Lipovjan dva tri roky fungoval a chodila tam moja sestra Majka. V téj chvíli sem byl ale folklórem „nepolíbený“. Učil sem sa tancovat uplně od začátku. Strýc Kruciš nás učil verbovat. Byla tam dobrá partija, moji spolužáci, aj starší a my sme chodili společně aj na inší akce, aj na zábavy. Až došel do Lipovjanu Jan Krist, jak skončil ve Veličce, tak tomu dal takového náročnějšího ducha. JZD nechalo našit kroje, zkúšali sme na kulturáku a Krist zavolal Jarka Miškeříka. A tehdy sem já začal zpívat. Až s Jarkem Miškeříkem. No a v 80.roku sem já šel na vojnu a Lipovjan vycestoval na měsíc do Francie a tam měli nejaké problémy. Dyž sem došel z vojny, tak Lipovjan v tom složení, keré já sem znal pred vojnů už neexistoval.

Takže když ses vrátil z vojny, tak co bylo dál…..

No, mňa premlúvil Jožíček, abych začal chodit do Danaju. Jožíček byl v Danaju za výborného tanečníka a aj tam védl nácviky. Když sem tam já začal chodit, tak to vedl Jan Loutchan. Dvakrát týdně jsme jezdili my dvá Lipovjané do Strážnice na zkúšky. Ale my mladí sme často tančili vzadu, protože tam byli starší zkušení tanečníci a moc sme z toho radost neměli. Ale byla to dobrá škola, chodili sme tam neco víc jak rok. Naučili sme sa tam moc tanců z různých regionú. Eště mám z téj doby hodně známých.

A potom jste se rozhodli s Jožíčkem, že se vrátíte do Lipova a budete v Lipovjanu?

No, my sme šli na návštěvu do Lipovjanu s Luďú Kostelanským podívat sa jak to tam vypadá a oni nás hned vyhodili. Ale Lipovjan potreboval nového vedoucího, tak sa domluvili s Jožíčkem a ten to vzal a dovédl zas zpátky Jarka Miškeříka. Jarek sa vrátil ale už sám a vedl muziku z mladých kluků. To bylo tak nejak v roku 1982. A tam sme sa v Lipovjanu potkali aj s mojů ženú Janú. V Lipovjanu sem tančil a aj sem tam měl nejaké sólové zpěvy.

Jendo, ty jsi v současné době nejznámější Lipovský zpěvák. Když chtějí zpěváka z Lipova, pozvou si přece tebe, ne?

Ale tu sú eště zpěváci, to nejsu enom já. Treba Pelíšek je zpěvák a Petr Galečka je taky výborný zpěvák. Petr Mička když potrebuje zpěváka z Lipova, tak si pozve mňa. To co sem s ním zpíval teď v Rudolfinu, tak to sem zpíval už tady v Lipově v kostele. To bude asi tak už 15 rokú. Potom sem to zpíval eště v Brně v besedním domě, tak proto mňa Mička asi pozval. Moja mamka ráda zpívala, tak sem to podědil asi po ní. Nekdy sa ně zdá, že tú muziku špatně čuju a nejsu si jistý, jestli sem to zazpíval čistě. To sa potom ptám, jestli to bylo to pravé ořechové.

Vraťme se teď ještě k tomu Lipovjanu. Jak jsi tam dlouho tancoval a zpíval.

To bylo asi tak 10 rokú, co sme tam byli aj z mojú ženú Janů do roku 1992. Po 10 rokoch sme toho nechali. Byli sme tam nejstarší a taky sme čekali dceru Kristýnu. Už mně bylo 32 rokú a v téj době sa nenosilo, aby tak staří chodili do souború.

Cos dělal potom?

Potom sem zpíval tak príležitostně s Petrem Galečkú. To mám takových pár sad, keré obvykle zpívám. Mosím si to dycky zopakovat než ideme vystupovat abych to nepoplétl. Už sem aj zapomněl slova a vymýšlal sem si. Melodia je jasná, ale dysi sem Petrovi ukazoval ať už prestane, protože sem si nemohl spomět další sloku. No a v roku 1997 za nama došla Magda Múčková, jestli bysme nechtěli chodit tančit do její muziky. Tak sme na to kývli a chodili sme tam aj s Janú 20 rokú. To byla malá taneční skupina a byli sme tam manželské páry. Magda chodila kdysi chvílu do Lipovjanu a tak si mňa pamatovala. Tančili sme většinú strážnické tance. Magda nechala zrekonstruovat starý strážnický kroj, nechala jich ušit a my sme v nich tancovali. Každý rok sme dělali na velikonoce úplně nový program. To už byla tradice, že každý rok uděláme nový celovečerní program. Měli sme program „Z malířovy palety“ a natáčali sme k tomu aj film. To bylo všechno strážnické, 20 rokú sme tancovali strážnické tance.

Kde se ty Jendo cítíš nejlíp? Která muzika nebo soubor je ti nejbližší?

Já jako moju domovskú muziku cítím muziku Petra Galečky. A to bylo vlastně celých tých 20 rokú co sem chodil tancovat k Magdě Múčkové, zpíval sem s Petrem Galečkú a taky sem zpíval v lipovském mužském sboru, kerý védl Jožíček. Ale tam sem byl jenom asi 3 roky. Mně to nesedělo, mně nepasoval ten styl zpívání, tak sem toho nechal.

A jak to bylo, žes začal zpívat v mužském sboru Chotár?

No, to za mnú došel Tonda Vrba, že jestli bych tam nešél zpívat, že tam bude ten a ten. To už bude aj 10 rokú. To je sbor poskládaný ze zpěvákú od Javorníka, pres Vrbku a Velkú až do Lipova. Tam zpíváme ale enom Horňácko. Organizuje to Tonda Vrba, ale vede Jura Miškeřík. Tam chodím kvůli tomu, že každý je tam iný, ale dobre si rozumíme. Vystupovat bysme mohli každý týden, ale to by toho bylo moc a nám stačí jedno vystoupení tak za dva měsíce, aby sme z toho měli porád radost.

Máš nějaký vzor ve zpěvu? Že si říkáš, tak kdybych uměl zpívat, to by bylo skvělé.

No, ve foklóru je to jednoznačně Dušan Holý. To je naprosto dokonalý zpěvák, lúbí sa ně jeho frázování, to je nenapodobytelné. Měl sem rád aj Luboša Holého, ale ten zpíval dost často slovenské pěsničky.

Pomáhá vám v rodině, že se oba s tvojí ženou věnujete folklóru, že si třeba nevyčítáte, že ten druhý zase někam jede a není doma?

Rozhodně. Samozřejmě, že na to chlap nemože odpovědět, dyž sa ženská optá kdy dojde dom, protože to je dycky jinak. Odpovíš, že dojdeš o desíti a dojdeš o dvěch a hned je problém. A to potom těžko řešíš aj dyž tvoja žena má foklór ráda.

Vybíráš si repertoár sám? Najdeš si sám něco co se ti líbí a doneseš to do muziky?

Já si to spíš zazpívám když nevystupujeme, ale sedíme treba v klubovně, je dobrá nálada a já si to začnu a vyzkúšám, jestli by sa to dalo zpívat. A z toho aj nekdy vznikne neco nového.

Vy se scházíte tady u vás, tato místnost vám slouží jako klubovna?

Nejčastěji sa tady scházá „Sboreček“, ale dyž má nekdo z Galečkovéj muziky narozeniny, tak sa tu sejdeme. Už sem pozval aj „Chotár“ a udělali sme si pěkný večer šecí dohromady.

Jendo jsi věřící, chodíš do kostela?

Já su věřící, umím sa pomodlit, ale do kostela chodím enom když sú pohřby, svatby nebo svátky. Teď pújdu do kostela v pátek, protože je mša za moje rodiče. Ale Karásci byli tací vlažní katolíci. Nejsu takový, že bych utěkal do kostela, dyž mám nejaké těžkosti.

Proč se vlastně věnuješ folklóru, co ti to dává? Tancuješ a zpíváš celý život.

Já su stolár, teď už dělám sám a nekdy z téj dílny nemosím vylézt celý týdeň. A v téj muzice, tancování a zpívání si odpočinu. Dojdú dni a mňa to v téj dílně nebaví. Ale dyž si zazpívám, tak sa tam zas vrátím…

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *