Rozhovor s Petrem Miškeříkem (nar. 1955)

Rod Miškeříků je zřejmě nejrozsáhlejší muzikantský a zpěvácký rod na Horňácku. Začali jsme počítat od Petrova pradědečka Martina Miškeříka (1842 -1919), který hrál kontry v Trnově muzice. V té muzice, kterou Janáček představil na památném koncertě v Brně v roce 1892. Od tohoto pradědečka jsme muzikantů a zpěváků v široké rodině Miškeříků napočítali 38.Ty, kteří drží tuto tradici dnes, ty bychom spočítali na prstech jedné ruky. Petr je jeden z nich. Zpíval a tančil ve Veličce, hrál prim v muzice Ležhory a posledních 13 let vede velický mužský sbor.

S Petrem se známe více než 40 let. Když jsem si připravoval rozhovor, říkal jsem si, že se nemám moc co nového dovědět. A jaké budou odpovědi, že mohu už předem tušit. Ale to jsem se hodně spletl. To všechno jsou jen domněnky a představy, ale realita může být překvapivě jiná, když se člověk doopravdy zeptá….

Petře, ty si na svého pradědečka nemůžeš pamatovat. Ale nevíš aspoň z vyprávění v rodině, jak se vlastně k tomu hraní dostal? On přece hrával v muzice s Martinem Trnem a to je asi první muzika na Horňácku, o které vůbec něco víme.

Ono to asi vycházalo samo z nich. Nejaké hudební základy jim mohli dat rídící ve škole, kerí ovládali hudební výchovu. Jejich predci sem došli nekde z Východních Čech po Bílej hory a mezi něma mosel byt nejaký dobrý muzikant. A potom to šlo už samo, ty geny sa prenášaly od jedného k druhému.

Díváme se tady spolu na fotografii Miškeříkovy muziky z roku 1957. To už byla muzika téměř ze samých Miškeříkú.

Můj otec hrával v Miškeríkovej muzice prim po odchodu strýca Martina a já sem jak malý kluk chodil za něma a furt sem jích počúval, protože ňa to bavilo. Tam hrál Emil aj Matěj Miškerík a jejích otec Martin Miškerík. A na basu hrál jeho bratr František nebo zaskočil aj můj dědáček Tomáš. Můj otec hrál výborně prim, tak to byla muzika ze samých Miškeríků.

Do jaké historie vůbec sahají tvoje vzpomínky?

Pamatuju si svojého dědáčka, to mně bylo 4,5 roku. Vím, že si chystali pilu „rybu“ a uvazovali si ju štrankem na kolo. A já sem sa ptal: „Kam jedete dědáčku?“ „Jedu zhazovat hrušku do Ležhor.“ A to bylo 23.listopadu 1959 a eště bylo celkem pěkné počasí. „A já pojedu s vama dědáčku“. „Né to nemožeš, si eště malý chlapec“. Ale taťka s ním jeli. A potom si pamatuju enom, že sa otevreli vráta a babička utěkali ven a lomili rukama. A už néstli dědáčka mrtvého a položili ho do síně na drevěnú pryču. A já sem chodil kolem něho, otvíral sem mu oči a povidal: „Dědáčku staňte…“ Oni prej jak dorezali tú hrušku, tak sedli na kolo a najednú sa jim udělalo špatně, prehodili sa a umreli. Ale ono sa jím už pred rokem udělalo špatně, ostali bez sebja a taťka jím dali umělé dýchání. Oni sa probrali a povidali: „Co se mnú děláš, víš, jak ně bylo dobre….“

A to je Petře tvoje nejstarší vzpomínka z dětství?

No, eště si pamatuju, že když ně byly štyry roky. Na Svárově bývali Procházci, tam byla četnická stanica, ale potom to oni kúpili a bývali tam. A oni měli slépky. Já sem utěkal dole Svárovem a naráz vidím, že cosi preletělo pres plot a na mňa. A to od tech Procházkú kohút a vletěl ně na hlavu a začal ňa glvat. Já sem sa pretočil na bruch, ležal sem na zemi a on ňa glval do hlavy. Naštěstí to viděli děda Zobek. Oni nemohli chodit, ale najednů utěkali s čaganem nad hlavů a plaštili toho kohúta. A mamka hned šli k Procházkom a pán Procházka byli taký správný chlap, hledali toho kohúta, ten sa polekal a skoval do kurníka, ale našli ho, vzali klátek a uťali temu kohútovi hlavu.

Petře a kdy se to muzikatství probudilo v tobě? Ty jsi přece nechodil do žádné hudebky a hrát ses učil sám až téměř v dospělosti.

Já sem sa doma ptal, proč ňa nedali do hudebky. Ale tenkrát chodili do hudebky jenom Jura Šáchú a Oliš Janouchů, tý na to měli peníze. Doma peněz nebylo, taťka mosel jít do JZD, Tomáš byl v učeňú a mamka dělala na fabrice za 700 korun. Kdo by ně platil hudebku? Ale my sme do žádného foklóru nechodili. To byla běžná součást života. Narodili sme sa šecky děcka doma na pohrádce, né nekde v Kyjově a už sme byly v tom folklóru. Narodil sas a už byls v tom. A první sem slyšel zpívat moju babičku. Naši měli doma hospodařství, tri krávy, moseli sa starat aby sme měli co jest. A furt měli nejaké problémy, nechtěli do JZD, až nekdy v šedesátém roku nám krávy zebrali a mamka bečali jak budeme žit bez krávy, bez mléka, kýšky, smetany…A potom taťka dělal údržbára v JZD a mamka mosela do fabriky. Taťka chodil eště na fušky a tak nás babička opatrovala a zpívala nám pěsničky, děcka a túto znáte?

A kdy jsi vzal poprvé do ruky husle?

Šecko to začalo tým, že sem si pošťal od Jana Kubíkového takovú malú desku, kde hrál Jožena Kubík. Náš Tomáš ně kúpil gramofon, a jak sem si to prehrál, a už sem byl ztracený. To byla taková nádhera, stalo sa presně to, co je v téj knížce o Joženovi napsané, že sem sa zpotil a šél ně mráz z hlavy po zádoch dúle. To sa ně stalo, co tam Dušan Holý popisuje, že „mráz chodí po hlavě“. A hned sem našel na škrichu pod šopú futrál a v něm husle. Taťka ně to posparavoval, nemělo to žádné struny, nebyla tam kobylka, duša spadlá, popraskané to bylo, tak ně to polepili klihem. A Tomáš ně udělal kobylku z prekližky, jak sa vozily ty bulharské hrozny k vinarom. Taťka ně napsal, že ty struny sú G,D,A,E a začalo ňa to hrozně bavit. Šel sem do izby a tam sem to aj dvě hodiny mordoval, ale já sem cítil, že to strašně potrebuju.

Dyž sme začali hrát z Ležhorama, to už sem měl po vojně, tak pan učitel Králík, že ať mu donesu ukázat ty moje husle, že mně jích trochu pošteluje. „Ukaž to sem. Máš to špatně natáhnuté, máš to do oblúka, máš tam obyčajný struník, drnčí ti to, tu je to prasklé, nemáš ani paúk….“Tak sem si kúpil nové struny, tomastikův struník za 1000 korun a on ně to dal do rychtiku. A potom sem mu zahrál. A on na to: „Ty máš Petře velkou smůlu, kdybys chodil od šesti roků do hudebky, tak jsi tady neměl konkurenci, ale teď už je pozdě, to už nemůžeš nikdy dohonit…“ A mňa to mrzelo.

Ale když sme hrávali z Ležhorama, tak ňa to hrozně bavilo. To sem dělával na montážách, nadrel sem sa jak kůň, ale tak sem sa celý týdeň těšil dom, až si zahrajeme. Ani sme to moc neuměli, ale hráli sme z veliků radosťú. A nikdo sme nebyli žádní školení muzikanti. Ten úplný začátek muziky byl, dyž sme já a Pavel Kohútů šli ke včelínku a zkůšali sme hrát a Pavel potom vymyslel ten název Ležhory. A dyž to skončilo, tak sem byl z toho nervózní, že moja povidala, běž prosim ťa nekde, a tak sem začal chodit do toho sboru.

A tys ten mužský sbor hned vedl?

No, když ti starí chlapi poumírali, tak to védl Martin Čambál, Okénka rídící sem jezdil, Martin Zálešák, Jagoš za kulturákem no a potom udělali tajné volby a hodili to na mňa. A rekli ně, že jestli to neveznu, tak ten sbor sa rozsype. A mně to bylo lúto, tak to už dělám 13 roků. Ale né šecí ňa prijali, nekerí ně rekli, ty nás nebudeš učit zpívat a nebudeme dělat to, co ty si predstavuješ. A já, šak sem nemosíte chodit a oni že už nedojdú, a dyž potom byla zkúška tak tam byli první.

A jak ses to vlastně naučil, že rozumíš těm jednotlivým hlasům a víš jak se to má zpívat?

Já to mám v sobě, já nad tým nemosím premýšlat. Já to hned slyším, jak má byt první, druhý a tretí hlas. Aj treba dyž Jarek Slovák nemohl zpívat tenora, tak povidám poď, naučím ťa do basu. Tak stál štyri měsíce vedla mňa a perfektně sa to naučil a byl výborný basista. A potom sem vzal Karla Fajmonta, ty si výborný zpěvák, ty možeš zpívat dvojku aj trojku. Druhý hlas měl Karel Bobčíků, ten je výborný, ten zazpíval stoprocentně čistě. Aj našeho Juru mosím pochválit, ale ten si tam dělal co chtěl, dyž si tak zpíváš ten huk a děláš si co chceš, tak to akorát pokazíš. A tak si dal réct a je šikovný, dvojku, trojku bez problémů. Ale základ je, že to rozjížďáš ze základního tónu, začnete šecí unizóno a potom to už rozjedete a nikdy sa ti nestane, že to pojede do boku.

A co byl tvůj největší muzikantský zážitek?

Tak to ti reknu presně. V roku, dyž bylo 750 rokú Velkéj, tak jak byly Horňácké slavnosti, tak Jarek Miškeřík povidal, poď, zazpíváš na Húrce sólo „Zamiloval sem si dívča“ do C molu. Tenkrát sem na to eště měl, dneskaj už bych to nezazpíval, protože ten hlas mám nekde inde. A Jarek, že si mosím věrit, že to zazpívám. Začal sem opatrně, ale zazpíval sem to pěkně a měl sem z toho velikú radost. Ale moc ňa to bavilo aj ve Veličce, to bylo v době kdy ju védl Petr Jelínek. Ale to už sa to ve mně bilo, už sme hrávali z Ležhorama a Petr řekl: „Peťo, rozhodni se, co chceš dělat, nemůžeš dělat to i to.“ A v Ležhorách sme si to už mohli dělat úplně po svojém.

Petře, my jsme spolu těch aktivních Miškeříků, kteří se stále věnují folklóru napočítali jen několik. To jsi ty, Jura Miškeřík doktor, Anička Kománková a její dva synové Martin a Janek, Jožka Kutný…. A co tvoji kluci?

Dyž byli kluci malí, tak aj tati, budeme hrát jak ty. Peťa byl velice dobrý, ale jak vyšli školu, tak jich to prestalo bavit. Na druhú stranu su rád, protože aspoň nepijú.

Počkej, ty to říkáš, jak kdyby všichni muzikanti jenom pili, ty se přece taky chováš rozumně.

Tak já ti něco povím. Dyž sem byl malý chlapec tak sa chodilo pro melasu k Pavlincom na náměstí, to sa dávalo krávám a prasatom. A babička s tým cosi dělali a oparili sa. Ležali potom doma, mamka ňa dali spat a došli strýc Francek, že navštívit babičku. A viděl sem pres ty šprušle na postýlce, že dědáček vzali taků flašku s tým porcelánovým štuplem a cvak a nalévali cosi do štamprle. Ťukli si, vypili to a potom teprv šli navštívit tú babičku. A já sem si povidal, co to tak mohli pit, dyž si s tým tak ťukli. Vylézl sem z postýlky a v téj sklénce bylo eště tak na dva prsty vysoko. Tak sem si nalél do štamprle, lupl sem to do sebja a vzal sem aj tu sklénku a vypil sem to šecko. Vím enom, že sem zestúpil s téj židle, šel sem k postýlce a potom už nevím nic. A mamka šli na predek a uviděli ňa ležat a polekali sa, že sem treba umrel, protože už nám umrel Pavlíček. Chytili ňa a jak ňa zdvihli tak to ze mňa šecko vyletělo ven. A taťka šli z hráťá z Kopanic a slyšeli také chrápání a to já sem prý chrápal jak starý chlap….

Petře, mrzí tě, žes třeba neudělal v životě všechno, co jsi chtěl? A je něco, co bys moc chtěl zažít?

Chtěl by sem byt eště nejaký rok na světě, abych byl zdravý, abych si užil svojej vnučky Anežky, abych si mohl trošku na tých huslách zahrát a taký můj sen je, že sa nekde na Horňáckých na staré kolena ohlásí: „A včil vám zahrajú sedmdesátiletí chlapi z muziky Ležhory.“ A to by šecí valili oči, že bysme zahráli. Stačilo by 5 minut. A to by bylo pro mňa najvětší ocenění…..protože my sme byli jak rodina, hráli sme pro radost, šecko sme o sobě věděli a dyž sme sa pohádali, nic sa nestalo, byli sme furt kamarádi….

Petře, ty celý život chodíš do kostela. Jsi evangelík. Proč tam vlastně chodíš? Co ti to dává?

Moc ně to dává. Protože si pamatuju, dyž sem byl malé děcko, tak dědáček a babička ráno stali, klekli si, pomodlili sa, poděkovali za to, že sa ráno obudili živí a zdraví a poprosili Boha, aby jim požehnal úrodu. Dyby nebyla úroda, nebyly by zvírata, nebyli bysme ani my. Čím větší byla bída, tím víc byli lidi uvázaní k Bohu. Dnes má každý šecko a Pána Boha nepotrebuje. Lidi řeknou. „Já mám ruky, já si mohu všechno obstarat, já žádného Boha nepotřebuji.“

Ale já za normální způsob života považuju, že děkování Pánu Bohu je na dením porádku, bez toho by žádný duchovní život nebyl…A já to potrebuju. Proto chodím do kostela. Já sa tam za šeckých modlím, na nikoho sa nehněvám, k nikomu necítím žádnú zášť. Kdyby to tak šecí dělali, nebylo by potreba žádných súdú. A dyž sa podíváš, jak je ten svět krásný, jak sú hory, reky a doliny krásně prorostnuté, jak je to stvorené, důmyslně udělané, dyž sa děcko z mamky narodí, tak to je zázrak…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *