Paní Anna Kománková je zřejmě nejznámější zpěvačka z Horňácka. Má výjimečnou schopnost zapamatovat si stovky i složitých nápěvů písní. Nic si nezaznamenává, texty ani melodie nemá nikde zapsané, jen ve své hlavě. I ve svých 90 letech dokáže rozložit na stůl kancionál z roku 1753, kde je jen text napsaný švabachem a žádná nota, chvilku se soustředit a pak klidným vyrovnaným hlasem bravurně přezpívat píseň se složitou melodií.
Když jsem si domlouval tento rozhovor, ptal jsem se nejdříve příbuzných, zda bych mohl s paní Kománkovou mluvit. Dcera i snacha mně bez zaváhání řekli, ať přijdu, že bude určitě ráda. Přišel jsem v domluvený čas v sychravý listopadový podvečer. A paní Kománková byla ráda…
Paní Kománková, já jsem si vzal na pomoc knížku od Ferdinanda Bučiny z roku 1941 a myslím, že tady na této dvojstraně jste vy. Vzpomínáte si na to focení?
Aj, spomínám, to bylo v Javorníku na Suchém Rádku pred Šáchovým. Dobre si pamatujem na toho pána Bučinu. To byli takový vysoký pěkný pán a ženu mali takovú malučkú a rozuměli nám venkovským luďum. A moseli to mět tady velice rádi.
Já u vás moc obdivuji kolik znáte písniček, složitých nápěvů, rozsáhlých textů, kde jste vy vlastně získala vztah k písničkám a zpívání?
Tak to bylo že sem od mali kde sem sa u rodiny pohybovala, všady sa zpívalo. Často k nám chodili tetička mojého taty, byli taková staručká a dycky si sedli a poď Aničko, budeme si zpívat. A že sem sa to naučila a zapamatovala, já myslím, že šecko co je dobrého a pěkného je dar od Pána Boha. Protože v tom mém stárí mám čas nad tým premýšlat.
A vedle toho premýšlaní si aj zazpíváte?
Už toho moc nenaspívám. Šecko už zestárlo. Kolikrát bych si aj chtěla zazpívat dobre, ráno dyž sa tá hlava prebudí, tak to sa ně lepší spívá a potom po dobrém obědě. Keď sa dobre najím, tak zas ně tá nota dojde.
Mně se moc líbí písnička „Oženil sa Jura“ a když ji zpíváte vy, má ta písnička výjimečné kouzlo.
To byl takový návod Martina Hrbáča. Jak sem to zazpívala tak Martin povidá: „Ó teti, tak vy budete zpívat se mnú.“ A mně sa to šiklo na tú notu Oženil sa Janko. A Martin povidal, abych zpívala první dva verše na túto notu a on potom ostatní na tú svoju.
A vy jste si ty písničky někam zapisovala, abyste si jich zapamatovala?
Co sem spívala, to sem mala enem v hlavě. Nikdy sem to nazapisovala, protože já sem hrozně neráda psala. A tak to dělám doposaváď, já dyž by sem chcela sa z nekým domlúvit, rači bych za ním zajela. Noty poznám kerá je půlová a štvrťová, ale keď sem nemala žádný hudební nástroj, tak ňa ty noty ani nezajímaly. Ve škole nás ty základy naučili, ale že bych mohla podle not zazpívat, to ne.
Vy určitě nezpíváte jenom lidové písničky, ale znáte spoustu písní náboženských.
Keď já sem byla děcko, pán farár v náboženství nás učili. Já sem chodila do nedělní školy, to sme mávali v nedělu po obědě. Nás rodiče do kostela nebrávali, abysme nevyrušovali. Pán farár měli harmónium a na tem nám hrávali. U nás nebylo na žádný hudební nástroj, to bylo enem zemědělství a práca. A možete ně podat ten kancionál co mám tam na téj polici? V kostele sa spívalo enem s týchto kancionálů. Mali sme doma dědáčka a ten nás aj z mojú sestrú učili a ukazovali nám jak sú ty písmenka švabachem napsané. A z toho sme s mojím manželem naspívali písničku „Má duše se neopouštěj nikdy pána svého“.
A když je ten kancionál napsaný švabachem, to už bude myslím málokdo umět přečíst.
No naše děti ano. Aj pravnučka Klárka, tá studuje v Brně. Keď jích zkúšali na základní škole, kerý umí prečíst ten švabach, tak tá to vyhrála.
Vy umíte aj pěkně vyšívat. To jste se naučila kde?
Doma nás naučili ty základy, krížky a stehy. Na víc nebylo času, starší ženské pres zimu prádli. Ve škole sme mali takovú velice dobrú pani učitelku Klusákovu a tá nás to naučila. A mňa to bavilo, protože keď sem byla školačka, už sem sa ráda strójila a mama ně to nemohli ušit. A paní učitelka nás naučila aj jak ten kroj ušit dohromady. To byli velice vzácná osoba. Kroje máme podobné jak ve Velkéj, ale v Javorníku neexistovalo, aby červenú fěrtúšku si vzala děvčica do kostela, moselo to byt všecko po žlutu, že to je svátečnější. Aj pán farár Stehlík na to dbali.
To bylo v době, když byl v Javorníku pan farář Stehlík?
Pán farár Stehlík byli vystudovaný a jejich profesor byli pán prezident Masaryk. Keď jél pán prezident vlakem na Slovensko a oni byli nejak domlúvení a vlak na zastávce v Javorníku zastavil, tak pán farár nás zebrali, všecky děti nedělní školy a pán prezident sa vyklonili z okna a pozdravili sa s panem farárem. A pán farár nás predstavil a my sme mu spívali. Pan farár nás naučili „Vítáme vás, vítáme vás mezi nás, s úsměvem pravé lásky, stiskneme ruku vám a spasitel náš milený, nech požehná vám sám…“ A za štrnást dní potom došél na faru taký veliký balík plný cukrového. A to pán prezident poslal do Javorníka. S cukrovím sme sa rozdělili s deckama ze sirotčinca na Staréj Turéj.
Ten pán farář Stehlík asi toho pana prezidenta dobře znal, když byl jeho žák.
No oni nám povidali, že začali studovat na farára katolického, a ten pán profesor jím povidal Jaromíre, já vím, že ty máš rád děvčata a ty bys nebyl dobrý kněz katolický, vystuduj rači evangelického farára. A tým pádem si pamatovali jeden na druhého.
Paní Kománková, vám bylo letos 90 let, určitě vzpomínáte na mladé časy.
Já si najvěc z dětství pamatujem, jak sem husy pásavala. Chodil hotár a já sem sa zahrála, nedávala sem pozor a hotár šél a husy ně zebral. Ale já sem věděla od malučka, že nás Pánbu chrání. A jak sem šla dom, tak sem sa modlila, aby sem nedostala velice, keď povím, že ty husy ně zajal hotár. Ale doma sem stejně dostala.
A ráda spomínám na děvčicu, kerá ňa hlídala dyž šli naší do pola. A náš děda schválně pustili pětikorunu na zem. A ona dyž uklúzala, tož ju našla, položila na stůl a ptala sa, jestli ju nestratili. A děda potom povidali, tú děvčicu tady možete bez obav mat, tá je poctivá.
A vy jste byly doma dvě děvčata?
Mňa mali naší jak chlapca, sestra byla taká slabší, tá pila čaj a to já nemosím ani včil, já rači mléko. Tata byli napálený, šecí majú pomocníkú doma a já enem hepy mám, budem to mat na krku, báli sa, že sa nepovydáváme. Ale vydávala sem sa dyž ně bylo dvacet roků, presně na deň. A dyž ňa múj muž dovédl dom, tož ně povidali tož vitaj, dyž už si tu, ale my sme ťa moc nechceli, my sme chceli Kaču z obecnice. Tak sem byla privítaná a vysvětlili ně to, že sem sa enem strójila a nešanovala sem háby. A keď už sme mali děti, tak sa to urovnalo, lebo děti mali velice rádi.
Vraťme se ještě k těm pěsničkám. Vy jste si zpívala s mnoha muzikanty, na které ráda vzpomínáte?
Najvěc sem spívala s Martinem Hrbáčem, ale aj s Volavým, s Brolnem, aj s Jurú Pavliců na Velehradě, ten ňa pozval aby sem před vánocama nejaké vánoční. Aj s Rokytú sem spívala nebo s mojíma vnukama. Tak sem spokojená a měla sem radost z každého člověka s kerým sem mohla byt…
Paní Kománková, za pár dnů budou vánoce. Zazpíváte si o vánocích nějakou koledu?
Tak já vám nakonec zaspívám jednu z toho kancionálu:
„Narodil se Kristus Pán, hríšným na spasení,
syn nejvyšší on nám dán na rozveselení,
byť by na svět neprišel, byl by člověk neušel věčně z zatracení.
Ó pane náš Ježíši, pomocníče nejvyšší, vítej, pomoz, spas nás.
V čem sme kolik zhrešili, za milost prosíme,
již sme nezaslúžili, k tobě se modlíme,
učiň pro své zjevení, všemohúcí Pane,
ať s čistotou srdečnou v lásce prebýváme….
