Anna Bobčíková (nar. 1940)
Paní Anna Bobčíková je dcerou zpěváka a tanečníka Františka Buláňa (1899 – 1974). Sama výborně zpívá a tancuje a vyzná se v horňáckém ženském kroji jako málokdo. Spolu s manželem a třemi dětmi – dcerou Hanou (nar.1970), Pavlou (nar.1976), synem Karlem (nar. 1978) a také čtyřmi vnoučaty tvoří velkou rodinu, která ctí tradice a stále jimi žije …
Když jsem si s paní Bobčíkovou domlouval tento rozhovor, byl krásný teplý den uprostřed října 2018. Podle toho jak se paní Bobčíková tvářila, jsem věděl, že se určitě domluvíme. Ale řekla mně: „Jarine, dojdi až po hodoch, fčil budu mět moc práce s krojama a dyž je tak pěkně, mám aj prácu v humně. Eště nemám ani vyrytů mrkvu…“ Tak jsem došel po hodoch…Přivítala mne štamprlkú hruškovice.
Paní Bobčíková, váš otec byl vynikající tanečník a zpěvák. Jak k tomu přišel? Naučil se to někde nebo podědil?
No, jak ideme jeden za druhým, tak asi je to v tých genoch a náš tatíček, vlastně celý náš rod Buláňů, sem došel nekdy v polovině 19.stolení ze Slovenska ze Sobotiště a můj praděda byl kovár. No, ale potom ten můj děda, menoval sa Jan, ten si vzal Katerinu Kučerovu. A rod Kučerů, to byli velicí zpěváci a tak si myslím, že ten vztah k tradicám a ke zpěvu može pocházat od tých Kučerů.
A když bylo vašemu otci 70 let, tak prý pořád ještě znal na 500 písniček, dobře si jich pamatoval a málokdy se spletl. Přitom v té době se za znalce považoval člověk, který znal 100 písniček.
No, ale to také nebylo nic zvláštního, protože u nás sa zpívalo pri každéj príležitosti. To byl takový způsob soužití v téj rodině. Ale to nesouviselo jenom z národopisem, šecí evandělíci zpívali ranní pěsničky, večerní pěsničky aj během všedních dní, a určitě do tých 500 mosíme započítat aj tyto. A tatíček měli pred sebů ten kancionál a z teho zpívali ty pěsničky.
A jak to bylo s tú „Buláňovů lúků“? O jejím sečení je přece tolik vyprávění.
To dyž chodili tú lúku sécť nekdy v tých 50.tých rokoch, tak si dali sraz u kostela, šli hore Širokým úhorem a my jak děcka sme sa dívali tady od mostu a utěkali sme réct mamičce – už zešli jeden pokos a už dva pokose. A mamička nechali rozpustit oškvarky, dali moc cibule a bylo slépek , tak tam dali aj vajec a to si v takém velikém hrnci brali kosci navrch. A potom došli šecí sem k nám do téjto izby a mamička navarili smetanovo masovú omáčku a tú jedli tak s chlebem.
A dyž bylo 100.výročí narození našeho tatíčka v roku 1999, tak sme tam prímo tam na lúce udělali týden pred horňáckýma slavnostma program. Aby bylo vidět, jak sa zpívalo pri práci.
Váš otec byl prý velice laskavý člověk. Ale nedovedu si představit, že byste jej nikdy nerozlobila, protože všechny děti přece někdy zlobí….
Dyž ně bylo štyry pět roků, seděla sem tady na schodku u baráku s malú drevěnů kačenků a hrála sem sa s ňú. A měla sem tam sedět, protože tatíček byli na dvori a mamička nekde v poli. Ale já sem čula, že tady pres uličku naproti sa tam děcka hrajú. A já sem si vykročila s tú kačenků na špagátě pres cestu. A tatíček mňa hledali, nemohli ňa najít, až ňa našli nakonec naproti. A to sem potom dostala po téj prdeli.
A jak to tady kde býváte vlastně vypadalo když jste byla malá?
Tady hned vedle nás byla Miškeríkova kovárňa. A vedle téj kovárně si naší postavili v roku 1925 izbu, kuchyň, komoru a chlévy. A v téj kovárně pracoval majstr Svoboda a vedne ní si stavjál novú kovárňu a měl tam aj obytnů čásť. A dyž byl potom starý, došla kolektivizace a kovárňu nebylo potreba a nakonec mastr umrel, to bylo v roku 1969, tak to pronajali obci a bývali tady cigáňé.
Pres jedno od nás bývali Šáché, šak to byli také velicí folkloristi. A naproti kúsek níž tetka Čambálová. Pres léto tam měli dycky nejakých umělcú. To tam měli aj malérú na bytě, kerí malovali portréty ludí v kroji. Malér Koudelka namaloval aj mňa, jak sedím na klíně Kačce, mojéj sestry. Pres léto tetka nepotrebovali s nikým diskutovat, ale pres zimu, dyž byly dlúhé večery a dyž mrzlo, tak ráda chodili po besedách.
Já vím, že se dlouhou dobu věnujete ženskému horňáckému kroji. Rozumíte mu, umíte jej správně oblékat, vyžehlit, uvázat….to vás to musí velice bavit.
Tak já ti neco reknu. To už mám v genoch po mojích rodičoch. Moja babička byli rodem Kučerová. A ti Kučeré bývali tady kúsek dole na Závodí. A dyž v tom baráku cosi prerypovali a měli truhlu plnů krojú a neměli ju kam dat, tak si to dali k nám. Ona byla tá jeho žena z Javorníka. A v nedělu, dyž chceli jít do kostela, tak došli k nám si ty kroje vybírat. A ty javornické šatky, to byla taková nádhera a dyž to otvírali, já sem mohla na tom oči nechat, tak ňa to lákalo a to mě bylo snád šest rokú. Tak sem sa těšila na nedělu, až oni pujdú do kostela a veznú si ten kroj, jaká je to krása…
Jak to bylo vlastně se zpěvem a tancováním? Vy jste byla určitě už u počátků nějakého souborového vystupování.
My sme začali chodit do Slováckého krúžku a to védeu Jura Šácha. Tam chodili společně starí aj mladí. Eště sme tam moc nezpívali, ale až potom došel Jožka Pešek, tak to už byly takové stylizované programy a tam už sme sa od mojích nejakých dvádvaceti rokú učili aj sborovému zpívání. A fčil už nám ostalo jenom to sborové zpívání v ženském sboru a posledních dvacet roků sa furt vystupuje a nekam jezdí.
A s tím asi souvisí i ta vaše dovednost v uvazování šatek a vůbec strojení do kroje.
Mňa to učili moja mamička. Dycky ně ríkali, pamatuj si – to ně bylo dvacetštyri rokú, dyž mamička umreli – ty sa nauč pěkně oblékat, kdybys měla děvčata, ať si jích umíš pěkně zahladit, dat hladění. Tak já sem to dostala od mamičky, oni to uměli, oni tady hladívali moc děvčat, v téj době sa ve věncoch chodilo furt. To byly církevní obřady, to byly svaďby ve věncoch. V šatkách málo. Tak to bylo takové poselství od mojéj mamičky a fčil to už umí aj moje céry, Hanka aj Pavla. Ale šatky, ty už vážeme „do krabice“ a už sme takové úsporné. Vyděláš z toho tú obálenicu a na to zpívání je to dobré. A nekdy to vydrží aj na nekolik vystúpení. A tá najlepší to měla najdelél, snáď aj dva roky, aj špendlíček jí tam zarezavěl. Šatku, tú mosíš umět vytvarovat a hladění vlastně enom hotové díly mosíš umět zeskládat.
Máte ve zvyku scházet se celá široká rodina u nějakých slavnostních příležitostí? Zřejmě o vánocích je taková vhodná příležitost.
Máme. Teď posledních patnáct až dvacet roků, co sa začali dělat adventní věnečky a majú pravda štyry svíčky, tak abysme si natrénovali ty vánoční pěsničky, tak sa sejdeme každů adventní nedělu. Ráz u Hany, ráz u Pavly, ráz u nás a rozvěcujeme ty svíčky a zpíváme si koledy. A tú štvrtú už si rozsvítí každý sám doma. Tak takový zvyk sme si zavedli. A naše děti a vnuci potom dojdú na Štedrý den po večeri sem k nám, do téjto izby a na Boží narození sa zaséj u nás scházáme s celú našú širokú rodinú.
Z rodiny Buláňových odešli i někteří lidé do Ameriky. Víte o nic něco?
No víš, jak bylo uvolnění v šedesátých rokách a už svobodných půšťali do ciziny, tak já sem byla v Americe. To ten náš strýc, tatíčkův bratr, napsali z Ameriky, aby tam tatíček dojeli. Ale jemu už bylo pres šedesát roků a nikde by nejeli, a já sem měla 27 roků a byla sem svobodná, tak sem jela já. Šecko to šlo vyrídit, protože bylo to pražské jaro. Aj ty moje Inžinerské stavby Košice, kde sem dělala, mňa na půl roku uvolnily. Šecko sem si tam zapsala, aj deník sem si psala. Aj anglicky sem sa naučila. A navštěvovala sem New York a New Jersey, ty dva státy. Ale byla sem aj u strýčka na farmě a on už tam měl kravín a dojnice, keré byly furt venku a my sme měli doma krávu zavrenú ve chlévě. A bratranec Jan ňa presvědčoval, abych tam ostala. On měl stavební firmu a já sem tady u nás viděla to socialistické stavebnictví a on mosél šecko do centimentra urovnat a hned by mňa zaměstnal. Ale já sem už chodila s Karlem….A tatíček mně psali, že už sú starý a budú vánoce, tak sem 22. prosinca doletěla dom.
Nelitovala jste toho nikdy?
Lutovala sem enom ty první dny, dyž sem viděla tú socialistickú prázdnotu. Oni už měli v Americe ty obchody co máme my fčil tady a my sme moseli děckám na banány vystát frontu na Myjavě.
Kdybyste se mohla vrátit do mládí nebo až do dětství, udělala byste v životě něco jinak, než jak to ve skutečnosti bylo?
Ani né. Já bych sa z téjto Velké nehla. Mrzí ňa, že sem nemohla studovat, kvůli náboženství, to byla taká doba. Pan ředitel ně řekl, že moju prihlášku ani nepošle. Já sem schválně maturovala z fyziky, protože sem chtěla studovat matematiku a fyziku a chcela sem byt učitelkú. A tak sem potom šla na nástavbu po gymnásce na stavební průmyslovku. A mohla sem jít do Zlína do Centroprojektu, tam mňa moc chceli. Já první, že aj. Ale když sem si uvědomila, že bych byla ve Velkéj jenom na nedělu, tak sem rekla né, nechcu do Zlína.
Paní Bobčíková, máte nějaký nesplněný sen? Je něco po čem moc toužíte?
Fčil už né. Ale měla sem taký sen, podívat sa na egyptské pyramidy. Po tom sem teda opravdu v mládí túžila. To sem si ríkala, nikde bych nechcela a nepotrebovala jet, ale tam bych moc chtěla. Podívat sa k tomu starému, původnímu egyptskému…Ale už je to nemožné…Tak to bylo moje, o čem sem snila….
A dajme si Jarine, eště půlečku téj hruškovéj…
Dobře, tak na zdraví a na tú šťastnú cestu do Egypta….
