Rozhovor s Petrem Kubíkem

Petr Kubík (nar. 1963)

Petr Kubík je syn Jožky Kubíka Filíka (1932 – 1986) a jeho synové Petr (nar. 1987) a Pavel (nar.1989) mají svoji muziku. Jen on Petr zůstal uprostřed jako ten, který se „nepotatil“ a tak ani svým synům nemohl předat muzikantské zkušenosti. Vytvořil ale jakýsi můstek mezi dědou a vnuky. Napadlo mne, že se jej zeptám, jak to všechno bylo.

Když jsem Petra žádal o tento rozhovor, řekl mně, že není žádný řečník a mluvit neumí. Ale, že za určité situace mu to jde mnohem lépe. Tvářil jsem se nechápavě. „No když si trochu upiju.“ Tak jsme si na úvod našeho rozhovoru hned dali po štamprli…

Petře, kdy jsi jako kluk poprvé zaznamenal, že tvůj otec je známý muzikant?

No to ně bylo asi 8 roků, bývali sme tam důle na Újezdě a u nás zastavil autobus a z něho vystúpili samí Strážničané. A že ať náš tata s nima ide hrát, aj kroj mu dovézli. To ten Loutchán jich dovézl, takový vyskoký chlap to byl s klobůkem na hlavě. A náš tata šél. On žil enom pro muziku, nic iného ho nezajímalo. A ludé ho měli velice rádi všady. A také obyčajné husle měl a zahrál na ně jak dyby to stálo kolik peněz.

Já si vzpomínám, že občas hrával s náma s Ležhorama nebo s náma chodil po fašanku a ačkoliv byl o generaci starší, měl pořád takové klukovské srdce.

Najlepší bylo, když tak došél z hráťá nad ránem dom a dovédél muzikany k nám. My sme měli doma jednu místosť a tam sme spali všecí a tata došél dom „Ančo stávaj, mám tady muzikantů“. Ale já si toho moc nepamatuju, to Martin Kuchyňků nebo Petr Miškerík si pamatujů věc. A Pavel Lundů, ten aj prestál hrát, dyž tata umrél.

Tvůj otec umřel mladý, bylo mu 54 roků, vlastně tady ještě klidně mohl být i dnes.

Mohl. Kdyby nekúril a nepil, tak možná mohl. On vykúril aj 100 cigaret denně. Kvůli tomu dělal ve Strážnici v tábačce, aby si mohl ty odpadky a kůsky co tam ostaly brat do sáčku a donést dom. Potom dělal u ČSAD, to bylo dobré, to sme měli zadarmo autobusy. Ale nejlepší zaměstnání měl když dělal ty drenáže. A my sme mu jako děcka pomáhali skládat trubky, aby měl nadělané ty metry.

Kolik vás bylo vlastně sourozenců?

Sedum. Najstarší byl Pavel. Ten umrél v 10 rokoch dyž dostal zápal mozkových blan. Potom byla Alena, tá je myslím tak stará jak ty Jarine. Marta byla taká vyšší, tá umrela je to 5 roků. Jožin, Janek, Martin a já, šecí děláme na fabrice. Martin je najmladší, ten dělá na snovadloch.

Jaké jste měli rodinné zvyky, oslavovali jste třeba narozeniny?

No ba. Šak to byly furt nejaké narozeniny. Najvěc to oslavoval tata. Dycky došli muzikanti a hráli. A došel na návštěvu k nám aj Martin Čámbál a ten nám děckám dycky rozdával nejaké peníze. Treba 20 korun nám dal. Ten chodil skoro dycky. Aj jeho žena chodila. A došla kolikrát aj Šajdlerová. Tata tem zháňal kmotru, dyž sa narodil Martin, tak tá mu byla za kmotru. A od téj doby si s Janů, její cérú, ríkáme kmocháčci.

Petře a myslíš, že se tvůj otec cítil jako slavný muzikant?

Né, on byl takový obyčejný. Nebyl namyšlený. On prostě hrál. A muzika pro něho byla šecko. To byla na kulturáku nejaká muzikantská zábava a tata tam seděl ze Severama. A Martin Hrbáč dohrál a šel za naším tatů a dal mu husle a Jožko běž hrát. A on zahrál tri pěsničky. To bylo pleskotu….

A kde se tvůj otec naučil hrát na husle?

Já ti nevím. Asi sám. Mohl sa naučit od Joženy Vrbeckého, ale s tým nejak nepartili. Šak to byl bratranec našej baby. Že by ho Jožena nejak učíl, to né. Akorát spolem chodili hrávat pod lipy do Vrbky.

Petře, jakto že ty na nic nehraješ?

Tata nás nic neučil. Dyž sem mu šáhl na husle, tak ňa šlahél po rukách. A brál sem mu ích, ale on neměl vlohy nekoho učit. Ani do Veličky sem nechodil. Od mala mňa to nebavilo a potom už sem sa haňbil. Ale dybych sa mohl vrátit, tak bych sa učil na husle hned.

A čemu se věnuješ, když máš volno, máš nejaků zahradu nebo pole?

Pole sem měl pošťané 5 nebo 6 roků za bytovků. Sedum vleček hnoja sem tam navézl, Janek Lukšú to nemohl ani poorat. Jeden rok sem tam vykopal 40 měchú erteplí a tak sem choval aj prasata. Až sem to vyhnojil tak ně to zebrali a dali to inému. Včil mám u děvčice taký kúsek na oharky a cibulu, aj nejaké paradajky tam mám.

Petře, kdes byl nejdál od domova?

No na vojně, v Praze, v Horních Počernicách. A včil su chromý, já nikam nemožu a ani nepotrebuju jezdit. Já su spokojený ze životem tady. Najhorší v životě mně bylo, dyž nás aj z mojú propustili z fabriky. To ně moc změnilo život. Toho kdyby nebylo, mohlo byt všecko ináč.

Co tvoji synové? Ti jak se dostali k muzice?

No tých učil Janouch. Ale já mu povidám. „Ty Olišu, zaplatím tady hudebku a ty děcka nic neumijá.“ „Ja Petríčku, nediv se, já se dívám z okna a kluci stojí u kulturáku a nic, když nechodí, tak jich nenaučím.“

Tož sem sa do toho vložíl a povidám: „Šecí cigáňé poumírali, tož mosíte hrát vy.“

Petr, ten hrál a učíl sa. A Pavel, toho to mrzalo a začal sa učit sám. A naučil sa sám. Ale Petra potom učil Zálešák. A aby sa ty noty naučíl, tak vzál jabko a rozpůlil ho a potom na štvrtky rozdělil, aby tomu porozuměl. Ale do pátej trídy jích to vůbec nebavilo. Až potom to chytli a už to šlo. A jak sú včil rádi, že hrajú. Šak hrajú na svaďbách, v Praze byli aj v Rumunsku.

A myslíš, že tvoji kluci něco podědili po dědovi – Filíkovi?

No Pavel, ten je celý on. Petr né, ten je tak po dědovi myjavském, ale Pavel, to je celý Filík, to je jak dyž čuješ jeho. A nadává aj dobrým muzikantom, že špatně hrajú. A Pavel zahraje aj jak Jožena. Jak hráli v téj Vrbce, tož Martin Zálešák sa ohlédl a povidá, snáď to hraje sám Jožena…

Z kluků mám radosť, že tak hrajú. To je opravdu moja najvětší radosť.

Dáme si na to Petře ještě jednu malú štamprlku slivovice? A děkuji ti Petře, žes mně tak pěkně všechno povyprávěl.

Aj, dajme, tož na zdraví.

P.S. Petr Kubík přišel před časem pracovat do naší společnosti, ve které zaměstnáváme zdravotně postižené. Měl totiž po operaci kolena. Ze začátku mu to moc nešlo, koleno asi bolelo, ale pak jsem si všiml, že někdy chodí skoro normálně a jindy, když má pracovat, jej to zřejmě strašně bolí, protože nedělá nic. Připomněl jsem mu, že má pracovní poměr na dobu určitou a že by třeba nemusel být prodloužen. Okamžitě ožil, pochopil, že když udělá běžnou práci, má pokoj. A skutečně se v práci velmi polepšil. Když pak přišlo na rozhodování o prodloužení, zeptal jsem se kamarádsky: „Tak co Petře, do kdy ti mám vlastně ten pracovní poměr prodloužit?“ Hluboce se zamyslel, podíval se na mně a řekl: „Jarine, prosím ťa, až do konca života…“

3 thoughts on “Rozhovor s Petrem Kubíkem”

  1. Jen tak dál,je to něco nového a já si to vždycky ráda přečtu,nejsou to plané žvásty,ale pravdivé osudy i (obyčejných)lidí.

  2. Jarku, Ty jsi velice dobrý člověk. Ty vidíš lidem do duše a umíš v ní číst. Ten Petr Kubík, je prostý člověk, ale “uprimný”. A Ty to vidíš a umíš to napsat. Z celého příspěvku je ale stejně nejkrásnější a nejhlubší ten závěr – P.S. Tam se odráží hloubka Tvého vnímání.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *