PŘÍLIŠ HORKÉ LÉTO ROKU 1887

Nemohl jsem v noci spát. Budily mne podivné sny. Počítal jsem své děti a vždycky mně některé chybělo. Přitom spávám velmi dobře a klidně. Na nic si nemohu stěžovat. Být mlynářem je krásná práce, živí celou naši rodinu a to máme s mojí milou ženou 7 dětí. Večer jsme se dohodli, že půjdeme brzy ráno pracovat na pole. Sousedé se mně často divili, proč jako mlynář pracuji ještě na poli. Ale mne ta práce těšila. Byla to změna proti tahaní pytlů s moukou a také jsme měli čerstvou zeleninu přímo z pole.

Až nad ránem se mně zdál sen, který se často vracel. Byl jsem mladý a svobodný a šli jsme v neděli z kostela z Lipova. Moc se mně líbila Marie, ale zatím jsem nenašel příležitost a odvahu jí to říci. Cestička z Lipova vede těsně vedle říčky Veličky a při troše neopatrnosti by z podemletého břehu člověk mohl spadnout přímo do potoka. Chytil jsem Marii kolem pasu, aby nespadla a nebyl jsem si jistý reakcí. Mohla mne odstrčit, mohl jsem do vody spadnout já, ale ona se na mne tak krásně usmála, že jsem ji objal ještě pevněji. Díval jsem se do jejích krásných černých očí a řekl si: “Toto děvče chci za ženu”. Netrvalo to ani rok a vzali jsme se.

Probudil jsem se a pootevřenými dveřmi viděl, že Marie už chystá černé kafe a chléb na cestu do pole. Když vyjdeme hned ráno, jsme za 2 až 3 hodiny doma. Dětem určitě nebudeme chybět, nejstarší dceři je už patnáct let a dokáže se postarat i o nejmladšího dvouletého Jana. Práce nám šla od ruky, ale stejně jsem pořád spěchal, něco mne pohánělo, abychom byli co nejdříve doma. Už jsme měli práci téměř hotovou, když jsem viděl, že za námi utíká náš desetiletý syn Vincek. “Tatínku, maminko, u nás doma hoří.”

“Proboha, co to říkáš chlapče, to přece není možné.” Celý život jsem se bál takového neštěstí. Mlýn měl stěny z cihel, ale dřeva na něm bylo hodně. Jednotlivá podlaží, schody, násypky i potrubí byly ze dřeva. Požár by se šířil snadno a rychle.

Utíkali jsme celou cestu domů. U kapličky jsem už viděl, že je zle. Nad mlýnem stoupal černý kouř.

Sotva jsme popadali dech, když jsme konečně doběhli ke mlýnu. Bylo to i z té hrůzy. Sousedé si už podávali vědra s vodou, ale já jsem měl starost jen o naše děti. Pobíhal jsem zmateně kolem domu, v té nervozitě, křiku a pláči jsem si nebyl jistý, zda jsou všechny děti venku a v pořádku. Ale ano jsou, je jich tady všech sedm.

Viděl jsem Marii jak stoupá po schodech do druhého patra mlýna. “Marie, proboha, kam to lezeš, všechny děti jsou tady v pořádku.” Ale neslyšela mne. Stoupala dál. Děti si hrávaly v druhém patře na schovávanou, asi měla strach, že tam bude některé schované. Rozběhl jsem se za ní, z druhého patra se valil hustý kouř a já jsem už neměl dost sil. Trvalo to věčnost, než jsem schod po schodu vystoupal do druhého patra. Pro hustý kouř jsem skoro neviděl. Marie ležela na zemi téměř uprostřed místnosti. Musím, musím se k ní rychle dostat, lezl jsem po čtyřech, potřeboval bych se hodně nadechnout, ale s každým nadechnutím to bylo ještě horší, dusil mě ten protivný kouř. Zatajil jsem dech a snažil se Marii dotáhnout ke schodišti. Sotva jsem s ní pohnul. Vlekl jsem ji po podlaze, ale ke schodišti to bylo pořád tak daleko a já už neměl žádnou sílu. Objal jsem Marii a hlava mně bezvládně spadla na její rameno…

A najednou se všechno rozjasnilo, spadl ze mne všechen strach a zoufalství. Vrátil se ten starý příběh. Stáli jsme s Marií zase na břehu potoka a já jsem ji objímal. Byl nádherný letní den. Přes rameno mé ženy jsem viděl naše děti. Byly na druhém břehu potoka. Hrály nějakou dětskou hru a moc se u toho smály. Rychle jsem je spočítal. Bylo jich všech sedm…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *