Rozhovor s Jurů Slovákem – Jaroslav Podloucký

Jura Slovák (nar. 1947) je malíř. Malíř žijící na Horňácku, pevně spjatý s rodným krajem, který se tu narodil a prožil celý dosavadní život. Aby to bylo přesné, narodil se ve Velké, nějaký čas bydlel ve Veselí, kde pracoval jako strojní inženýr, aby zakotvil v Javorníku. Tam si postavil – větší část vlastníma rukama – dům, v němž se plynule prolíná ateliér s prostorem pro bydlení. Postavil jej na místě, které mu zcela učarovalo. Jako většinu věcí v životě i v domě udělal vše „po svém“. Ale Jura Slovák je taky vynikající muzikant, zpěvák a tanečník. Dnes nezapomene poznamenat, že to všechno bývalo a už je to pryč….

Když jsem přišel v domluvenou hodinu ke Slovákovým v Javorníku, Jura ležel v posteli. Je nemocný. A četl knihu. Životopis Adriaana Brouwera, holandského malíře (1605-1638). Na stole ležely knihy „Mezi paletou a písní“ o Antošovi Frolkovi a „Besedy s Jožou Uprkou“. Nebylo pochyb, že jsem v rodině malíře. Jura vstal, požádal mne, abych křičel, protože velmi špatně slyší, usedli jsme těsně vedle sebe ke stolu a on se s radostí pustil do povídání…

Juro, ty jsi malíř, muzikant, zpěvák i tanečník. Myslím ale, že lidé tě znají především jako malíře.

To všechno, co jsi vyjmenoval, musím konstatovat, že to „bejvávalo“. Teď su nemocný, mám u sebe takové speciální zařízení a cítím se trapně. Vlastně su rád, že vůbec eště žiju. Proto nevyhledávám ani žádnou společnost. A to u těchto činností, jako je zpěv, tanec a muzika, jaksi nejde. U toho malířství to eště je tak, že člověk si může samostatně tvořit to, co má v hlavě nebo co ho zajímá. Co se týká tance, to je naprosto vyloučené, co se týká muziky, to si sem tam zahraju na husle. Zdědil jsem po dědovi heligonku, tak si na ňu zahraju nebo aj na kytaru. To všecko sám pro sebe.

Eště si možeš zazpívat….

No zazpívat si možu, ale to jenom tak opatrně a tajně. Naposledy sem si zazpíval, když došel na návštěvu teď o Horňáckých slavnostech Laďa Dvořák. (Načež propukl mezi manželi Slovákovými spor, protože paní Slováková tvrdila, že to nebyl Laďa Dvořák, ale Tono Pavčo. Oba si zarputile trvali na svém. Jura prohlásil, že to je naprosto běžná manželská komunikace, protože když on řekne ANO, ona řekne zásadně NÉ. Ale oba to brali s nadsázkou a humorem. Aby to Jura přerušil, začal zpívat písničku Maléru maléru. Žasnul jsem, zazpíval moc pěkně. Poslechnout si to můžete tady.)

Juro, jak ses k tomu malování dostal? Kdy jsi přišel na to, že můžeš něco namalovat?

Tak to musím zavzpomínat hodně daleko. Protože malování jsem se nikdy a nikde neučil ani neškolil. Su naprostý autodidakt – samouk. Ale co sem měl možnost ve Velké vidět a poznat, kde jsme bydleli, tak sem za týma malířama dycky chodil. Ať to byl Karel Sup, Miroslav Sylla nebo Jan Kreutz, tak přes ně jsem k tomu přičuchl. Oni byli spjati ze Strážnů Húrků, akorát Kreutz měl chalupu za kostelem. Ale já sám sem se k tomu dostal tak, že když sme bývali v bytě na Hutníku, tak sem povidal – mamino ty máš výtvarnú školu, tak namaluj neco do bytu, ať ty stěny nejsú takové holé. Ale ona se k tomu kór moc neměla. Tož já sem si říkal, tak to zkusím já. Tak sem si od ní půjčil barvy tempery a namaloval sem obrázek a celkem sa ně to začínalo lúbit. (Paní Slováková podotýká, že to bylo úplně jinak, ale Jura se nedá ve vyprávění zastavit…)

A vzpomeneš si co to bylo, ten první obrázek?

Asi to byl dvůr, Velický majír. Ale já už to přesně nevím. Ale moc mne zajímala krajina kolem Velké. Potom sem sa dostával čím dál daléj a maloval sem aj iné věci než krajinu. Ve Veselí byla při kulturním domě tak zvaná „Skupina pěti“. A já sem se k nim připojil. Ale každý tvořil sám. To byl Jura Peša, on byl zaměstnaý na kulturním domě jako výtvarník, potom to byl pan řídící Josef Kozumplík ze Vnorov, to byl takový realista a potom jeden vynikající člověk, se kterým sem se skamarádil Jožka Tomeček. To byl veselý, rozšafný člověk a dobrý kamarád. Ještě tam byl Milan Kočiš. On byl povoláním doktor a to byl úplný opak Tomečka, takový uzavřený. Ale originální. Nesmím zapomnět na Laďu Groša. To byl keramik a velice originální keramik, on dělal plastiky. A eště tam byl Jaroslav Hynšt nebo Jaromír? To včil nevím. A ty si Jarine jak?

No, já su Jaroslav.

A to já taky. Já su Jiří Jaroslav Slovák. To mám méno po kmocháčkovi a mám to aj v křesním listu. Kmocháček byl Jaroslav Novák a já sem dostal méno po něm.

Měl někdo z tvých rodičů nebo prarodičů vztah k malování? Po kom jsi to nadání podědil?

Tak co se týká výtvarného nadání, tak to mám po dědovi. To byl Martin Slovák, lidový krejčí. On šil a vyšíval kroje. A toho sem si namaloval, eště když žil. Tady mám ten obraz. To je nakreslené a lehce čmárnuté olejem. To byl takový samorost ten můj děda a velice trpělivý člověk. U toho vyšívání věčně seděl sám a zpíval si. On byl kostelní zpěvák a měl silný a krásný hlas a předzpěvoval v kostele. Takže v nedělu, do jednéj ruky kostelní knížky do druhéj motyku. Do kostela z teho Řádku sa chodilo kolem Humének, tam sme měli pole a on si nechal na poli motyku a šel do kostela. Zpátky z kostela šel rovnú na pole. A od něho mám nohavice, pruclek a kabát, to mám po něm památku. Moji rodiče žádné zaměření na výtvarnou činnost neměli. Matka byla švadlena a otec se postupně od zámečníka vypracoval až na ředitele fabriky.

Takže to nadání pro malování, zřejmě pochází až od tvého dědáčka….

Zřejmě ano. Ale i od těch malířů, za kterýma sem neustále jak děcko chodil a sledoval je. Takže to už asi ve mně bylo. Pamatuju si, že mistr Sylla byl takového typického uměleckého vzezření. Měl dlúhé zastřižené šedivé vlasy a věčně byl vlezený v potoku a máčal si tam nohy. A tomu sem tam kdysi zavazoval boty, protože sa nemohl ohnút.

Kam jsi chodil pro inspiraci pro tvoje obrazy, kde se ty náměty rodily?

To je dost široká otázka. Námět je něco, co člověka zaujme. Ne to, co ti někdo řekne. Stává se to, že někdo řekne, že chce neco namalovat. Ale u mě to většinou vychází z vnitřního pocitu, zaujme tě to a pak to děláš rád a s chutí. Třeba jak tady mám tech muzikantů. To je Janek Šácha, Dušan Zeman a já. A toto sú Hloťáci. Ale to sú anonymní lidé, tých sem si úplně vymyslel. A ty tetiny, to sú Javorničanky jak idů do kostele. Já nejsu žádný filozof přes malířství ani psychológ, mě stačí, že sa mně něco líbí. Tak idu a namaluju to.

A stane se ti, že tě něco tak pohltí, že nemáš klid, musíš malovat a nemáš pokoj, dokud to nedoděláš?

To se stává velmi často. To člověk nesmí být lenivý a když tě to drapne, tak se do toho hned pustit. Ale to eště neznamená, že už to máš. Dotáhnút to do té představy, kterú máš enom v hlavě, to je velice, velice těžké. Obvykle máš pochybnosti, říkáš si herdek toto eště není ono a hledáš jak to udělat. A když se potom na to díváš s odstupem času a člověk nabývá s časem jiný názor a náhled na to výtvarné umění, tak si řekneš, to bych udělal úplně jinak. Třeba, musím se přiznat, že nemám nejaký vztah k abstraktnímu umění. Když má neco zajímavé barvy a líbí se mně, tak se to snažím pochopit. Ale sám bych se do ničeho takového nepustil.

Kolik jsi namaloval obrazů? A kde všechny jsou?

Tak kolik, na to se nedá odpovědět. To nevím. Většinu jich mám pořád doma. Některé jsem daroval, když měl někdo svátek nebo narozeniny a já sem věděl, že o to má zájem. Ale nerád sa jich zbavuju. Tady toho mojého dědka bych nedal za žádné peníze. Namaloval sem eště jednoho a toho sem dal bratrovi Martinovi. Dyž má to méno po dědovi. Já mám bratra Pavla, ten je o 4 roky mladší, sestru Lidušku, tá je o 12 rokú mladší a Martin je o 13 roků mladší. Takže ti naši rodiče moseli byt eště aj v pozdějším věku velice čiperní…

Jak jste se octli vlastně tady na konci Javorníku v tomto domě?

Teď sem zrovna četl takovú glosu – já si čtu o malířoch – jak vznikají rozpory. Že když se postaví kostel a není tam slyšet. A nebo když se postaví panelák a je tam slyšet všecko. Mě se v paneláku nelíbilo. Já sem rád jezdil do Javorníka a k tomu nás vedla matka. Vzala nás na kolo a jeli sme do Filipova a tam byly ty studánky a lesy….Ten vztah vznikal už v dětství. A potom sem si říkal, já bych tak rád v tom Javorníku býval. Měl sem aj nejaký domek vyhlédnutý, ale peněz nebylo a mezitím ti lidé ten domek prodali. To už sem dělal na Hutním projektu a řekl sem si, zkusím si ten dům postavit sám. I když su povoláním strojař, tak sem si ten domek aj sám nakreslil. Měl sem vyhlédnuté místo, líbil se mně ten Hrubý potok, ty skalky tady, to je velice pěkné, romantické a nikde tady jiné takové pěkné místo není. A z té strany tady naproti to bylo velice pěkně vidět, pohled proti proudu, voda přes ten splav a přes ta kameny, to bylo nádherné. Jenomže mně předběhl v té realizaci inženýr Nesrsta, koupil pozemek a postavil si tam dům. Já sem byl do toho tak zažraný a říkal sem si, když se nemožu dívat zespodu, tak sa budu dívat z vrchu. Eště můj šéf mně povidal, no toto je teda nápad, v takovém lavinézním svahu stavět dům. Ale já sem to všecko zvládl. Vybudoval sem tu opěrnú zeď a řádné základy. Eště sem měl betónovat ty slúpy, ale ukradli ně šalování a tak to mám dodělávat.

Kdyby ses mohl vrátit do dětství nebo do mládí, udělal bys něco jinak?

Asi zřejmě ne. Poněvadž su spokojený a su vděčný za to, co je. Pro výtvarníky je samozřejmě moře možností kde mohou žít a malovat. Možná právě proto, že sem to nikde nestudoval, su zakořeněný tady a dělám si věci po svém. Jestli bych něco dělal jinak, to mne snad ani nikdy nenapadlo. Ano, já mám takové extravagantní chování, nedělám nic běžného, to je vidět i na tom baráku.

Je někdo, kdo by mohl být tvůj následovník?

Tak přímo z rodiny především můj mladší syn Martin. On je akademický sochař. Vystudoval na akademie v Praze u profesora Nepraša. To byl výborný chlap, byl tady taky u nás. Takže Martin to zdědil asi po mně. A druhý syn je inženýr ekonom a výborný houslista. To má asi taky po mně i když něco i po mamce.

Máš nějaké nesplněné přání. Něco, co bys chtěl zažít, udělat?

Moje přání je především, abych se uzdravil, protože su na tom dost špatně. A aby byla rodina v pořádku. Žádné zvláštní přání nemám. Možná bych chtěl eště neco aj namalovat, protože sem to slíbil. Došla za mnú Marta Majtánová, ani nevím čí včil je, Majtánová už né. Byla to dcera pana Majtána, co hrál na varhany tady v kostele a on byl taky malíř defakto. To byl velice zajímavý člověk, hrál, maloval, aj zpívat uměl. A já jí říkám, Marto, dyť tata byl takový malíř, ty mosíš mět takových obrázků a ona, že by chtěla obrázek ode mňa. Donésla si aj mustr, jak veliký ten obrázek má byt, jenom takový ustřihnutý kartón a rámeček, že má. Já sa furt k temu nemožu odhodlat, protože to není z mojého podnětu.

Juro, ty sis celý život řešil věci zcela po svém, svérázně, možná , že ses někdy choval i jako bohém. Jak se teď stavíš ke své nemoci?

Nemoc si po svém neřeším. Tam je to všecko „vis major“. To mně dostali do špitálu a tam mně řekli takové věci, že se divím, že mně to nekleplo hned tam. Je to veliký handikap, že su závislý na pomůckách a že su skoro hluchý. Teď su rád, že vůbec nekdy vylezu ven. Ale společnost žádnou nevyhledávám, většinu času trávím tady doma.

Když jsem přišel k vám, měl jsi v ruce knížku. Co čteš za knihy?

No teď čtu knížku životopis Adriaana Brouwera. Většinou jsou to knížky o malířoch, i když občas sáhnu i po cestopisu. Teď tu mám odloženého nového Zikmunda, jak ti sloni žijí do sta let, ale mně to táhne k tomu výtvarnictví, to je můj velice silný zájem a tomu dám vždycky přednost.

Moc ti děkuji, že jsme si mohli tak pěkně povídat. Přeji ti, aby ta nemoc polevila a ty jsi mohl zase malovat.

(Na závěr jsme si dlouze tiskli ruce. Přitom jsme si vzájemně přáli. Nejdříve já Jurovi, pak Jura mně, pak zase já Jurovi a on zase mně.)

Přišel jsem domů a zadíval jsem se na malý obrázek, který mám od Jury. Jmenuje se „Rarášci“.

Vzpomínám si, jak jsem jej před mnoha lety kupoval. Zahlédl jsem jej u Jury v ateliéru, když jsme tam vybírali nějaký dárek pro kamaráda.

„Juro, to je nádherný obrázek, já bych ho strašně chtěl.“

„Ten není na prodej.“

„A proč není na prodej?“

„Není hotový.“

„A co mu chybí?“

„No, skoro nic.“

„Juro, a nemohl bys to skoro nic dodělat?“

„To bych možná mohl. Ale stejně není na prodej.“