Rozhovor s Majstrem Martinem Hrbáčem

Majstr Martin Hrbáč (nar.1939) je v současné době nepochybně největší osobnost na Horňácku, v niž se spojuje muzikantství a tradiční zpěv. I ve svých 80. letech má silnou touhu vystupovat, hrát a zpívat lidem. Uvědomuji si, že to tak dělá celý život. Zažil a vstřebal vlivy vrbeckých muzikantských rodů Kubíků a Ňorků a uchopil je po svém. Skvělá skladba repertoáru, logické a promyšlené řazení písní, osobitý projev primáše bez přehnané touhy předvádět se a divák má pocit, že Majstr nezná větší radost, než zpívat a hrát jen a jen pro něj.

Když jsem šel požádat Majstra Hrbáče o rozhovor, zhluboka jsem se nadechl. Mrzelo by mne, kdyby nemohl nebo dokonce nechtěl. Ale on byl potěšen. Ptal se, o čem že to bude, co mne zajímá. Řekl jsem, že to nemusí být žádný klasický rozhovor otázka – odpověď, že si můžeme jen tak povídat o životě a třeba z toho něco zaznamenáme. A tak to taky bylo.

Majstre, vy jste letos v lednu oslavil 80. narozeniny. Muzikantsky jste je slavil jedním koncertem už na jaře a teď za pár dnů bude druhý pořad v rámci Horňáckých slavností. Jak se těšíte?

Těším se, ale mám z toho nervy. Za mlada by to byla ohromná radost. Ale teď na stáří už to člověk bere vážněji a už mám určitý strach, jak to dopadne. Už sem to zažil víckrát. Když jsme točili před lety cédéčko, taky jsem měl obavy jak to dopadne a potom jsem byl spokojený. Tak třeba budu aj po Horňáckých. Když člověk stojí na pódiu, působí na něj několik vlivů najednou. Zpívá text písničky, myslí dopředu co bude následovat, pozoruje jak reagují diváci a v tom se může ztratit. Někdy to naskočí na poslední chvíli a někdy taky ne…

Můžeme nejdříve nahlédnout do vašeho mládí? Pravděpodobně nejvíc jste se muzikantsky naučil od Joženy Kubíka.

Ano. Moja žena spomíná, že když sem s ňú chodil, tak v nedělu odpoledňa sem šel první k Joženovi a potom teprv na rande. Já sem k Joženovi strašně rád chodíval. Zaklepal sem a jeho žena Kača už volala: „Jožko, je tu Martinek“. Šli sme do jeho jizbičky kde měl klavír a já sem hrál na husle a on ňa učil harmoniu. Od něho sem sa naučil nejvíc.

A dá se říct, že vás nejvíce Jožena ovlivnil i muzikantským stylem?

Určitě. Já sem poslúchal aj Ňorkovu muziku, kerá měla takový tvrdší styl. Oni už ani tenkrát moc nehráli, už končili za mojích mladých roků. Ale mě se víc líbil právě Jožena, kde už měli aj cimbál a hráli aj maďarské písničky. Ve Velkéj sem slyšel u tetky Babuše na svaďbě hrát aj Miškeríky, tam sem si zahrál s nima, ale oni už taky končili. Ve Velkéj sem hrál s Jožků Peškem. Jeho styl sa ně lúbil, to byl vyhraný muzikant, ten dyž položil táhlú, tak to bylo perfektní. K Peškovi mňa zavedl švagr Lipár a poprvní sem s ním hrál když měla zkoušku velická „Pětka“. A když sem potom založil svoju muziku, tak Pešek hrával se mnú. To byl okruh muzikantů kolem Veselí. Jan Tomešek, Dušan Zeman kontr, Janek Kubík na basu a na cimbál Kýr. To byla naša první sestava.

Vy jste měl vždycky svoji muziku a bylo to několik generací muzikantů, kteří s vámi hráli. Které to období považujete za nejlepší muzikantskou partu nebo za nejvíce tvůrčí období?

No, to já ti nevím. Šecko bylo pěkné. Moc mně to bavilo hrát s Joženů Kubíkem. V jeho muzice hráli i Jan Miklošek a pan rídíci Okénka a ti se mně jako mladému muzikantovi hodně věnovali. Když sem měl tu první moju muziku tak sme jezdili hodně po zájezdoch, to bylo taky dobré. A potom mě hodně bavilo když sme hrávali s Veličkú. To hrál Jarek Miškeřík, mladý Jožka Pešek, Jura Šácha, Jura Slovák, Franta Sedlář, Jožka Kútný. To bylo velice tvůrčí období.

No a teď s vámi hrají velmi často muzikanti, kteří jsou o generaci, možná o dvě, mladší. Mirek Kolacia, Martin Slovák, Martin Kománek, Petr Pavlinec….S těmi jak se vám hraje?

Perfektně. Oni sú profíci, ale hrajú od mala tady a majú to Horňácko v sobě. To mně říkal kdysi Rokyta, že to mám nejlepší muziku jakú sem kdy měl.

Vzpomínám si, jak jsem někdy už před 25 lety obdivoval že dokážete chytře vybrat písničky k sobě tak, aby tvořily nějaký celek. Třeba taková sada „Místo koňa mého“.

No, víš jak to bylo? Táto sada byla nachystaná pro Luboša Holého. Protože když měl Luboš Holý 50 roků a on měl rád koně, tak to sem udělal pro něho. Ale nikdy k tomu nedošlo, že by to on zpíval. Já sem říkal, že to je „Koňská sada“. Luboš o tom ani nevěděl a potom sme to začali hrát my. Dlúho sme to hrávali a natočené to nebylo. A nahráli sme to až na cédečko Horňácký hudec Martin Hrbáč, keré vydal v roku 1995 Jirka Plocek. Zajímavé je, že sme natáčali zkušební snímek a Jožka Zeman, kerý byl technik v rozhlase v Brně řekl, to lepší nenatočíte. To je perfektní. A tak ten snímek zůstal na to první natočení.

Kdo to vlastně ve vaší muzice vymýšlel a sestavoval ty sady písniček?

Tož to sem dělal já. Co je na tom cédéčku Horňácký hudec jsem nachystal já. Třeba Fraštácký rybníkár, to když slyšel Mirek Kolacia ty akordy, tak říkal že je to ohromné. Já sem si to doma zkúšal, seděl sem u harmonia a přemýšlal a předělával to furt dokola a hledal akordy. Ani to nebylo napoprvní, to odběhnu pryč a dojdu jindy a potom mňa to napadlo, tak sem to honem zapsal a je to takové zvláštní. Ale to je většinů tak, že dlúho nosím v hlavě nejaký nápad a nejčastěji když večer usínám tak mně létajú dejaké myšlenky a kromě toho aj nejaký nápad, jak tú pěsničku udělat. A nekdy aj celá sada. To dávám pozor jak to udělat, aby to pasovalo harmonicky a co bych k tomu dal dalšího. Ide o to jak to udělat, aby to mělo harmonicků krásu nebo to k sobě pasovalo tématicky a nebo to vygradovalo. A nejlepší je když sa to povede všecko najednú.

Kde hledáte ty nové pěsničky?

Většinú jích hledám ve zpěvníkoch. Tata zpívali, ale od nich sem sa moc nenaučil. Furt sa dá najít ve zpěvníkoch neco zajímavého. V Poláškovi sem našel „Za našima humny“. Ona je tak jednoduše zapsaná a já sem si tam dal ty horňácké kudrlinky a nakonec je z toho možná nejznámější moja písnička. Já si nekeré věci tak nenápadně upravím a něco přetvořím k horňáckému obrazu. A další sem našel v Sušilovi nebo u Martina Zemana. Ale všecí sa v tom hrabú, tak je to čím dál těžší najít něco zajímavého.

A co třeba taková písnička „Oženil sa Jura“, kterou jste nazpíval společně s paní Kománkovů?

Já jsem tu písničku znal a hrávali jsme ji, ale když jsem slyšel paní Kománkovů jak zpívá jinú variantu, tak mně napadlo, že by bylo pěkné spojit ten silný mužský hlas v jedné sloce a k tomu tu její něžnou odpověď.

A kterou nahrávku vy považujete za nejlepší?

Myslím, že nejlepší nahrávka je to černé cédečko z roku 1995 Horňácký hudec. To mně říkají i jiní lidé. Janek Gajda mě říkal, tož to je věc. Tam je cítit ta dobrá parta. Hraje tam Luděk Šácha, Jožka Pešek, náš Martin na basu, Jožka Kútný, Radek Tylich, Pavel Valíček na cimbál, Martin Prachař na klarinet. Tam jsem si většinu písniček vybral a sestavil já sám. Nic lepšího pro mne není a už se to ani nedá překonat.

Vy máte teď aktuálně natočené cédéčko s Muzicou Folkloricou, které právě vychází. Jaké je?

To musí posoudit lidé. Ale bude moc pěkné. To se ani nedá srovnat s těmi dřívějšími, to je něco jiného. Ty úpravy dělá většinou Mirek Kolacia a je to posunuté k modernějšímu pojetí. I harmonie je tvořena jinak. Mám tam i já svoje věci, nekde aj hraju a myslím, že to má svůj půvab.

Udělal byste ve svém muzikantském životě něco jinak, kdybyste se mohl vrátit zpátky do mládí?

Já sem měl krásné muzikantské mládí. Vyrůstal jsem ve Vrbce mezi zpěvákama a muzikantama jak byli Luboš a Dušan Holý, Jožena Kubík, k Holým sem chodíval dom, ke Kýrovi sem chodil počúvat jak hrál. Já su moc spokojený a nic bych neměnil. Snád jenom kromě toho piťá, toho mohlo byt meňéj, ale aj z toho je moc pěkných vzpomínek. Su rád, že su.

Vzpomenete si na svoje rodiče a prarodiče? Jak jste žili za vašeho mládí v Hrubé Vrbce? A odnesl jste si něco z toho i do své dospělosti?

Prarodiče si moc nepamatuju. Dědáček umřel dřív než sem se já narodil a babička, když sem byl asi ve čtvrté třídě. Na babičku si pamatuju jako už na starou osobu, bylo nás šest dětí a ona nás hlídala a okřikovala, když jsme dělali nějaké lumpárny. A když byli naši v poli, tak ona vařila. Pamatuji si ale, že když chodila mamka k Řehákom vyšívat, tak mňa brala sebú. Martin Řehák byl trojskokan a byl pátý na olympijských hrách v Helsinkách. A jeho bratr byl farář ve Vrbce. To byli naši příbuzní. Rodiče měli hospodářství, krávy, slépky, husy, prasátko, králíky, a já sem furt hrál na husle. A oni se nezlobili, spíš byli rádi, protože když byla nejaká oslava, tak tata, poď zahrát a já sem nejakú písničku zahrál a on zazpíval. Ale pomáhat doma v hospodářství sem taky musel. S mamků sem chodil na lúky vedle Kobele, znal sem všecky studánky, pohrabali sme seno a dom šli unaveni. Tam bylo moc pěkně a ten krásný výhled na Vojšice… S otcem sem jezdil do mlýna ve Velkéj, pomlet obilí. A když se oralo, tak sem vodil krávu. Jediné co mně nebavilo, okopávat, to bylo nudné. Pamatuju si, že sem jako kluk moc chtěl psa. Otec mně sehnal vlčáka, ale jak kdysi utékl ven, tak mně ho někdo zastřelil. Měli sme aj kocúra a ten chodil dom dycky jenom na zimu. Přes léto létal nekde po galánkách a babička jak ho viděla jít dom, tak už volala, á náš kocúrek už ide na zimu dom. A na jaro zas utékl pryč. Otec byl stolář, měl doma takú malú dílničku, udělal nám dětské sáňky, aj bečky uměl udělat. Měli sme včely a to sem strašně rád dělal, když sa vymetal med… Já včil žádné pole nemám, ale mám zahrádku kousek od baráku, mám tam trnky, jabka, černý rybíz. Uměl sem to poséct aj kosů, ale už mám na to sekačku. Tak to poseču a trnky posbírám, ale na slivovicu je toho málo…

Vy jste vystudoval vysokou školu strojní. Nemusel jste někdy řešit dilema, jestli nenechat hraní, abyste se mohl věnovat zaměstnání nebo naopak nechodit do práce, abyste mohl hrát?

Ne, to sem naštěstí nemusel. Vždycky to šlo spojit oboje dohromady. Ale měl sem takové období, kdy sem záviděl muzikantom třeba z Brolnu, že oni si jenom hrajú, to by bylo pěkné. Ale když sem si uvědomil, že oni musí hrát každý den, tak nevím, jestli by mně to bavilo. Navíc toto moje hraní je takové pohlazení po práci, že tam dojdeš na jiné myšlenky…Ale nekdy sa ně po tom hraní nechtělo v pondělí do práce…

Máte nějaký silný hudební zážitek, který není s vaší muzikou ale od někoho jiného?

Myslím, že by to mohl být Čechomor. Jednou nás pozvali, že jsme hráli oni a my. Mně se to líbilo, zahráli jsme každý zvlášť a obrovský úspěch mělo když jsme zahráli společně. Potom jsme těch společných koncertů měli víc. Oni zachází s písničkama citlivě, třeba „Ty velické zvony“, to je moc pěkné.

Jsou nějací mladí muzikanti, o kterých byste mohl říct, že jsou to vaši žáci. Že třeba budou pokračovat v tom, co děláte vy?

No, když umřel Jarek Miškeřík, tak já jsem po něm převzal tu dětskou muziku. Tak třeba Petr Mička, na tom bylo hned poznat, že ho to baví. A když potom měl svoji muziku a já jsem ji někde poslouchal, tak jsem si říkal, hraje to on nebo já? Tak jak já jsem se snažil naučit nejvíc od Joženy Kubíka, tak Petr Mička ten můj styl pochytil. On se zabýval i Ňorkama a ten styl a šmrnc má podle nich. Ale třeba Mirek Kolacia, ten je tak dobrý muzikant, že se nic nemusí učit. Ten se dívá jak to hraju já a zahraje to hned taky tak.

Vy jste se musel před pár lety vypořádat s nemocí, teď už zase hrajete dál, ale zřejmě to nebylo jednoduché.

Když sem asi po 14 dnech po té nemoci šel zkusit co ty husle, tak levá ruka v pořádku, ale v pravé ruce jsem smyčec neudržel, ten mně spadl na zem. Tak sem se nadechl a zkusil to znovu. A druhý den zase. A dostal jsem se z toho možná právě kvůli té muzice. Já jsem chtěl moc hrát. Kdybych nehrál a netrénoval, tak bych byl asi vedle. Pravou rukou jsem dělal co jsem mohl, až to zase začalo jít. Ta touha znovu hrát mne dovedla k tomu, že jsem to překonal.

Máte kromě muziky ještě nějaký jiný koníček?

Když jsem byl malý, tak mne strašně bavily auta. Jako malý kluk jsem věděl kdy pojede kolem našeho autobus a už jsem tam čekal a když jel tak jsem salutoval. A ten autobusák mne znal a salutoval taky. Až jsem byl starší, tak jsem si sám postavil autobus. Základ byl z merkuru, karosa z lepenky a k řízení jsem použil kus drátu. A dobře jsem se oženil. Tchán měl aerovku „cililink“a už s ní nejezdil. Já jsem to celé rozdělal a opravil a jezdili jsme s tím na výlety, aj v Tatrách jsme byli. Tenkrát nebyl problém si dat štamprlu, tak to bylo veselejší.

Co bylo rozhodující pro to, že jste vydržel celý život hrát a stát v čele muziky. Byl to talent, vytrvalost nebo ještě něco jiného?

Včil nevím, jestli to byl talent nebo vytrvalost. Já sem neměl nikdy problém s motivací. Mně to drželo od mala. Vzpomínám si, že jako malý kluk jsem hrával v izbě na husle, venku jezdily voze s koňama, dovážaly celý večer obilé a já jsem cítil jakýsi vztah mezi muziků a děním venku. Pozoroval jsem koně a hrál k tomu. A moc jsem toužil po tom, abych byl ještě lepší a hrál jak Jožena. A potom, když už sem byl primáš a měl muziku a viděl jsem jak se to, že hraju, lidem líbí, jak tomu tleskají, tak jsem měl pocit, že musím hrát jak o život. A to trvá do dneška. Víš, je to pro mne velké zadostiučinění, že těm lidem dáváš radost. Mají tě rádi a ty je máš taky rád a oni ti za to dávají obdiv a hraješ jenom pro ně…

Pane Hrbáč, tak ať vám to hraje a zpívá dál a ve zdraví můžete dělat radost sobě i posluchačům. Moc děkuji za rozhovor.