Rozhovor s Věrou Častovou

 

Věra Častová (roz. Staňková) (1973) napsala, významně se podílela nebo jako editor připravila k vydání tři knihy o Horňácku. Tancuje a zpívá v Retro Veličce a pracuje v programové radě Horňáckých slavností. Věnuje se výrobě a opravám krojové součásti zvané „hładění – čepení“. Na krojových dílnách předvádí jak správně oblékat a nosit horňácký kroj. A stále má v hlavě nové nápady, co všechno by se ještě dalo zpracovat, zaznamenat, vydat… Bylo by to mimořádné, i kdyby nebydlela v Jihlavě vzdálené 200km od rodné Velké.

Setkat se s paní Věrou Častovou je radost. Stále usměvavá, vždy v dobré náladě. Napadlo mne, že asi žije tak šťastný život, že v něm nenastávají žádné negativní události. Ale zřejmě to bude jinak. Všiml jsem si, že i o vážných věcech dokáže mluvit jako o faktech, která jsou nevyhnutelná a nelze jim zabránit. Nerozebírá je, nestěžuje si, neptá se, proč právě mě muselo něco nepříjemného potkat. Možná právě proto jí zůstává větší prostor užít si těch věcí, které jsou radostné…

Věrko, vy žijete a pracujete v Jihlavě, máte tam rodinu, děti i zaměstnání. Přesto jste velmi často
ve Velké. Vypadá to, že skoro každou volnou chvilku. Čím to je?

Pocházím z Velké a asi sem stále nějak patřím…a ta vzdálenost není zase tak velká. Znám spoustu lidí, kteří za svými zájmy a koníčky cestují do vzdálenějších míst a destinací. A já se ve Velké necítím jako na návštěvě nebo na dovolené, ale jako v jednom ze svých domovů. A to, že se věnuji folkloru, nepovažuji za nic výjimečného, je to prostě odmalička součást mého života, která se přirozeně stala i součástí celého mého životního stylu.

Věrko, jak vás vůbec napadlo vydávat nějaké knížky? Která byla vlastně úplně první?

První knížka byla o krojích horňácké obce Velká nad Veličkou. Ta vznikla v roce 2000 z potřeby zaznamenat krojové součásti a popsat jak vznikly, k jakým příležitostem se nosí, proč je tak důležité dodržovat barevné kombinace a jednotlivé varianty při oblékaní kroje. Vlastně je to trochu taková učebnice.

A to bylo tak, že jste se jednoho rána probudila a řekla si – tak a teď napíšu učebnici o krojích?

Skoro to tak bylo. Vždycky jsem si zapisovala vzpomínky a povídání mých babiček. Hodně z toho bylo o krojích, co se kam nosí, k jaké příležitosti a to mně vždycky zajímalo. Třeba, jaké se nosí krojové součástky na doma, proč jsou některé určeny pouze k nošení do kostela a proč jsou některé tak vzácné, že se oblékají jen několikrát za život. A také jak vznikají a jak se udržují, kolik dá práce vyšít třeba obojek na rukávce nebo ušít kordulku. Na této knize jsme pracovaly společně s Magdou Maňákovou (Petříkovou) a Renátou Galečkovou (Maňákovou). Chodily jsme spolu do Veličky a toto téma nás oslovilo. Spoustu materiálu do knihy, ať už obrazového nebo zápisků, jsme získaly také od paní Katerinky Sekerkové, „Trinácté“. Oslovovaly jsme také další pamětníky i současné výrobce krojů. Nasbíraly jsme spoustu archivních fotografií a některé z fotek nám nafotil dokonce i pan Petřík, skvělý fotograf, dědáček Magdy Maňákové. V té době jsem bydlela ve Zlíně a měla jsem možnost spolupracovat s grafickým studiem, kde jsme vše potřebné nafotili a připravili do tisku. První vydání vyšlo v roce 2000 a po jeho vyprodání jsme připravili druhé v roce 2008.

Říkáte, že v té době jste bydlela ve Zlíně. To jste už byla vdaná a měla malé dítě. To byla docela odvaha, pustit se do psaní knížky a za rok ji připravit k vydání.

Asi jsem nějaká rizika příliš nezvažovala. I dnes se pouštím do věcí a výzev, které mně zajímají, bez velkého otálení. Kdybych si představovala, co všechno se může stát, tak bych na podobných projektech nemohla pracovat.

Někdy autoři tvrdí, kdybych to dělal dnes, udělal bych to úplně jinak. Platí to i o této knize?

Každé téma lze zpracovat několika způsoby a platí to i o této knize. My jsme se rozhodly pro tuto popisnou formu a troufám si říci, že v knize se neobjevují žádné zásadní obsahové chyby. Snažily jsme se opravdu zodpovědně popsat varianty a možnosti krojů, tak jak se nosí ve Velké už po několik generací. Vydání takové knihy je samozřejmě spojeno s odpovědností, protože jakmile něco napíšete a vydáte, je to považováno za určité pravidlo. A ve Velké se skutečně tato pravidla dodržují. Jejich znalost se předává z generace na generaci a jsem ráda, že se nám podařilo je v této knize přehledně sestavit. Studenti knihu používají jako zdroj do různých seminárních a diplomových prací, občas vídám, že se tato kniha objevuje jako podpůrný zdroj na různých workshopech spojených s ukázkami oblékání kroje a to je dost zavazující. Určitě by se na ni dalo navázat a téma oblékaní kroje ve Velké rozšířit, nebo popsat z trochu jiného úhlu podhledu.

Kde se zrodil nápad na druhou knížku „Hore Velkú malovaná dlážka“?

Tak ten vznikl v době příprav na Horňácké slavnosti v roce 2014. Rok předtím jsem po delší době zase vystupovala na Horňáckých slavnostech, kde jsem dostala příležitost vytvořit taneční pár s Jurou Kučerou a připojit se ke skupině Retro Veličky, což přineslo do mého života velmi příjemné obohacení. Krojované průvody na různých festivalech i ve Velké jsem měla vždycky ráda, jako divák i jako účinkující. S Hankou Procházkovou jsme se domluvily, že krojovaný průvod na horňácké slavnosti 2014 připravíme společně. Od začátku jsem věděla, že průvod je potřeba nějakým způsoben zdokumentovat a že z toho vyjde takto úspěšná kniha, mně ani nenapadlo. Protože nám byli velmi nakloněni manželé Šaleovi z nakladatelství Albert, se kterými jsem spolupracovala na vydávání programových sborníků ke slavnostem, začaly jsme na podobě knihy pracovat s nimi. S některými fotografy jsme byly domluveny již před pořádáním průvodu, ale některé jsme oslovily až později. Fotografie nám nakonec poskytlo 15 fotografů a v knize je použito téměř 300 fotografií. Průvod byl nádherný a zúčastnilo se jej 450 lidí včetně starostů jednotlivých obcí, mladých i starších lidí, nejmenších dětiček a muzikantů. Všichni se snažili dodržet scénář, jak časového průběhu průvodu, tak typu kroje, který jim byl určen k obléknutí. Velkou radost mám z toho, že jsme tam měli koně. Nebyla jsem si tím úplně jistá, ale naštěstí mně Hanka přesvědčila a součástí průvodu bylo pět párů koní a dvě hříbátka.

Pořádání krojovaných průvodů je velmi adrenalinová záležitost. Zorganizovat takové množství lidí není úplně jednoduché, ale jsme s Hankou dobrý tým, baví nás to, vždycky nám přálo počasí a všechno dobře dopadlo. Už se těším na další ročník. A že se nám kromě průvodu v roce 2014 povedla i kniha, o tom svědčí i to, že se do 1 roku téměř celé vydání vyprodalo. Naší hlavní myšlenkou bylo, aby v knize byl zachycen každý z těch krásných lidí, kteří se v průvodu předvedli, a to se nám snad povedlo.

To nebyly žádné skeptické hlasy, že se vám to nepodaří, že to není dobrý nápad vydat knihu z průvodu, že si ji nikdo nekoupí?

Byly. Ale já tyto věci neřeším. Já se spíš starám o to, jak to udělat. Vlastně nevím, jestli bylo víc práce s přípravou a realizací samotného průvodu nebo s vydáním knihy o něm. Ale povedlo se nám to hlavně díky vytrvalé podpoře a odhodlání Vendulky a Františka Šaleových a díky jejich velké vášni pro vydávání knih o Horňácku.

Kde se vzal nápad na vydání knížky o souboru Velička?

První impuls určitě vzešel od Šaleových, kteří přišli s myšlenou zpracovat publikaci k 50 výročí Veličky. Zaujalo mně to, protože jsem se před 25 lety podílela na brožurce k 25. výročí Veličky, takže jsem měla nějaké materiály a zdroje k použití. Jsem ráda, že i v tomto případě se naše vzájemná očekávání setkala a vznikla další kniha.

Vypadá to, že vy kudy chodíte, všude si něco píšete a říkáte si, jednoho dne z toho bude knížka.

Ne, tak to samozřejmě nedělám. Ale víte, že bych měla? Zažíváme spoustu věcí, které stojí za zaznamenání. Takový zážitek mám z jedné z našich zkoušek, kde Hanka Procházková a Vlastik Škopík trénovali starosvětskú (sedlácká). Pozorovala jsem je a říkala jsem si, že je to možná jeden z těch historických okamžiků, který právě probíhá a my ho vůbec nedoceníme. A jednou, za mnoho let, až budou na podiu tento tanec předvádět jako vážení nositelé tradice, ke kterým vzhlíží další generace, my budeme mít krásnou vzpomínku na to, jak se tento tanec společně učili.

Jak se vy teď zpětně díváte na knížku o Veličce? Podařilo se vám dosáhnout záměru, který jste měli na počátku?

Já mám radost hlavně z toho, že je zachována ta linie předávání z generace na generaci. I když to každá generace vnímá trochu jinak, tak základ je pořád stejný a přetrvává. Nezaznamenali jsme jen historii, která už neexistuje, ale i to, co stále žije díky nadšení současných členů Veličky. Spolupráce se všemi autory jednotlivých kapitol i osobních příspěvků si velmi vážím a všem patří velké poděkování. Pro mne byla práce na této knížce zajímavá a přínosná. Dozvěděla jsem se spoustu věcí, které nakonec v knížce vůbec nejsou, protože jsou příliš osobní. Myslím, že podobné to může být pro spoustu dalších lidí, kteří možná vůbec neví, co jejich rodiče a prarodiče zažili. A u této knihy si také velice cením titulní strany, k jejíž podobě jsme se s jejím autorem Jurkou Miškeříkem dlouho dopracovávali, než jsme byli spokojeni.

Já vím, že nosíte v hlavě nápad na další knihu, ale ten je zatím na počátku. Pojďme si teď říct něco o vašem dalším velkém zájmu a to je tanec a zpěv. Já jsem viděl vystoupení Retro Veličky v Kuželově a přišlo mně, že všichni, a vy obzvláště, tancujete s velkou radostí.

My to máme rádi a baví nás vystupovat. Máme skvělou vedoucí Simonu Petříkovou (Šáchovou) a i když to někdy může vypadat, že se vracíme k něčemu, co jsme tancovali dřív, tak většinou máme novou choreografii a máme ji opravdu poctivě nazkoušenou. Máme štěstí, že Simona dokáže sestavit choreografii tak, aby nás to bavilo, aby to dobře vypadalo, přiměřeně tomu co zvládneme, aby vynikl tanec i zpěv a naše zkušenosti. A to, že si k tomu přidáme náš výraz, někdy i trochu improvizace a vystoupení vypadá nenuceně a autenticky, to už je to naše tajemství a kouzlo. Samozřejmě, že máme i stabilní čísla, třeba „Mlýn“ ten tancujeme dlouho, už do 90 let minulého století a Jura Šácha, náš bývalý vedoucí Veličky, říká, že „s tým Mlýnem snáď aj umreme“. A právě v Kuželově to máme moc rádi a každý rok tam zůstáváme i po nedělním programu Horňáckých slavností. A to bez ohledu na počasí, minulý rok pršelo, ale nám v tomto případě ani déšť nevadí. Máme vlastně takový náš soukromý další program se zpěvem a někdy i tancem, a když se k nám přidá třeba i majstr Martin Hrbáč, tak to je dokonalé.

Předpokládám, že jako malé dítě jste chodila do Veličánku, navštěvovala jste nějaké kurzy hudební nebo vyšívání…

Jako dítě jsem chodila kromě Veličánku také dva roky do školy do Javorníka, kam jsme ve 4. a 5. třídě dojížděly z Velké. Chodila jsem tam do dětského souboru a vystupovaly jsme na Horňáckých slavnostech za Javorník. Z kroužku vyšívání z Javorníka mám ještě schované vzorníky. Javornické výšivky vypadají trochu jinak než velické, jsou stejně krásné, rozdíl je především v barevnosti.

Ve Velké jsem potom chodila do vyšívání k paní Marii Vítkové. Už nevím, jak nás přiměli k tomu, sedět každou středu odpoledne v kroužku vyšívání 3 hodiny u cihly obalené plátnem nebo s kroužkem a jehlou v ruce. Ale určitě nás to i bavilo a nevím, jestli bych se k tomu někdy sama dostala, kdybych se to nenaučila tehdy. A některé výšivky jsem se naučila také od mé babičky Kateřiny Staňkové.

A uměla byste dnes sama třeba povyšívat šňůrkovicu?

No, to asi ne, není to zrovna jednoduché. A vyžaduje to kromě dovednosti vyšívání také spoustu času a trpělivosti. Vyšívala jsem šáteček, protože v rodině máme hodně kluků, zkoušela jsem část rukávců a šatky a umím si většinu kroje opravit. Hlavně se však věnuju výrobě a opravám hľadění – čepení, odmalička jsem se to učila od své babičky.

Co to vlastně je to hładění? Netušil jsem, že to dokážete vyrobit? A kolik jste jich už vyrobila?

Je to krojová součást nazývaná také čepení, pantlení nebo vysoký věnec a stále si zachovává svou původní charakteristickou podobu. V jednotlivých  horňáckých obcích se objevují jeho různé drobné obměny, které jsou pro každou obec typické, např. barevnost, velikost, množství nebo druh použitých materiálů. Materiály pro výrobu jednotlivých částí jsou poměrně různorodé. Od vyšívaných, nebo malovaných pantlí různých šířek, plátna, drátků, tenkých pantliček a vlny, přes drobné, skleněné barevné zrnka, stříbrné bulionky a malé kulaté zrcadélka až po několik druhů drobných umělých květin a lístků, ručně vyrobených z barveného plátna. Nosí je na hlavě především nevěsta a její družičky ve svatební den, ale nosí i k dalším příležitostem. Bývá často prezentováno i v rámci vystoupení folklorních souborů, krojovaných průvodů a výstav s folklorní tématikou.

Kolik jsem jich vyrobila, nedokážu přesně říct, nových dělám jen několik kusů do roka, většinou dělám opravy. Hodně jsem jich vyrobila společně s babičkou, samostatnou výrobu jsem převzala až v polovině devadesátých let minulého století.

Vzpomněla jste několikrát vaši babičku. Asi jste s ní trávila dost času. Jaká byla, jaké jste měly vztahy?

Výrobky babičky se mi dostávají do rukou poměrně často. Hładění nebo jejich více či méně zachovalé součásti přinášejí jejich majitelky s tím, že je chtějí opravit a zachovat pro své děti nebo vnoučata. Většinou zde poznám rukopis mé babičky a při těchto rekonstrukcích si vždy vzpomenu na to, jak jsme za mého dětství společně sedávaly u stolu, na drátky nebo na stříbrné bulionky navlékaly skleněná barevná zrnka a spojovaly je do koleček kolem malých kulatých zrcadélek. Od navlékání zrnek, sešívání pantliček a splétání plátěných kvítků jsem se postupně posunula k výrobě jednotlivých součástí a pod dohledem babičky jsem se naučila sestavit celý komplet hładění tak, aby byl originální, ale současně „ladil“ k horňáckému kroji a vkusně doplnil jeho krásu. Dnes jsem ráda za to, že mohu udržovat dědictví, které mi bylo předáno a díky kterému žije její celoživotní práce dodnes.

Babička v jednom rozhovoru uvedla, že celá tato práce spočívá v trpělivosti a dobrém zraku. Já nejsem moc trpělivý člověk, takže mně tato práce vždy přinutí zpomalit mé dost intenzivní životní tempo, sednout si k hromadě různých materiálů potřebných k výrobě a přehodnotit pro danou chvíli priority.

Ale nemůžu zapomenout také na to, že mně hodně ovlivnila i moje druhá babička Anežka Zubalíková (Slezáková) ze Žeravin, odkud pochází moje mamka. Často jsme se navštěvovali a posledních pět let svého života bydlela u nás ve Velké. Tento společný čas byl myslím velmi užitečný. I když toto vícegenerační a vícerodinné soužití nebylo vždy jednoduché, bylo určitě velmi poučné a důležité. Babička „Žeravská“ jak jsme říkali, byla velice trpělivá a skromná. Celý život se věnovala péči o domácnost s šesti dětmi a hospodářství a přitom stihla spoustu bohulibých činností. Navštěvovala poutní místa, dbala na vzdělání dětí, čistotu těla i duše a také se věnovala psaní. Několik členů její rodiny opustilo počátkem minulého století Moravu a začali nový život v Americe. Mezi nimi bylo několik jejích sourozenců a Ti stále udržovali kontakt s Moravou pomocí dopisů. Babička kromě toho pravidelně přispívala do česky psaných novin Hospodář, které dosud v Americe vychází. Vzpomínám na ni jako na vždy tichou, vnitřně silnou a oduševnělou ženu.

Máte nějaké rodinné pravidlo, které jste převzala od vašich rodičů a stále je ctíte?

Především to, že máme držet při sobě, věřit si a pomáhat si. A to se snažím předávat i svým dětem.

Kde na to všechno berete energii? Je nějaké místo, kam ji chodíte načerpat?

To bych také ráda věděla. Asi jsem jí hodně dostala do vínku. Samozřejmě, že mi občas i chybí, ale vlastně nemám žádné konkrétní místo, spíše mně energii do života dodávají lidé, které potkávám, lidé se kterými žiji, pracuji, bavím se a užívám života. Každý z lidí, které znám, ať dlouho, nebo jen z krátkých, mnohdy i letmých setkání, má svůj zajímavý životní příběh a ten je pro mě vždy nějakým způsoben inspirující. Věřím tomu, že pokud se lidé setkávají s otevřeným srdcem i myslí, mohou se vždy vzájemně obohatit a předat si spoustu dobré energie.

Chcete-li se o paní Věře Častové dovědět víc, podívejte se na její nové webové stránky: https://castova.cz/