Už jsem to nemohl vydržet. Ten neustálý tlak, starosti, problémy a strach, abych všechno zvládl. Proč se musíme neustále za něčím pachtit? Nemáme snad už dávno úplně všechno? Taky jsem udělal v životě několik chyb a už je asi nikdy nedokážu napravit. Ublížil jsem svým nejbližším a nevím, zda mně to vůbec někdy mohou odpustit. Měl jsem pocit, že se z toho všeho zblázním. Napsal jsem na stůl vzkaz, že se za všechno omlouvám. Přiložil jsem mobil, doklady a klíče. Zabalil jsem si jen pár drobností do batohu, kouzelnou lahvičku a spacák. A odešel jsem z domu cestou kolem potoka. V tu chvíli jsem byl rozhodnutý, že se už domů nikdy nevrátím…
V poslední době mne tak bolí nohy, že nic neujdu. Nemohu ani jezdit na kole a přitom jsem to míval tak rád. Přešel jsem most přes řeku a vydal se přes louky směrem k lesu. Ušel jsem dobrých 5 kilometrů a nic mne nebolelo. Až teď mně došlo, že od okamžiku, kdy jsem přešel přes řeku, nepociťuji žádnou bolest. Zmizel i tlak na prsou, přestala bolest v zádech. Jak je to možné? Odhodil jsem snad i bolavé klouby se všemi starostmi a problému už na mostě? Byl teplý červnový den, kdy si můžete vyjít jen tak v tričku a v teniskách. Nádhera. Šel jsem stále dál, dokud slunce nezapadlo za obzor. V tuto dobu jsme doma obvykle večeřeli, ale já jsem nepociťoval žádný hlad. Vlastně jsem ani neměl co k jídlu. V malé PET lahvi jsem měl jen trochu vody. Stačily dva doušky a byl jsem spokojen. Usedl jsem do trávy pod vysokým posedem a pozoroval krajinu na protější stráni. Tolikrát jsem tu už v minulosti byl, ale jak je to možné, že jsem si nikdy nevšiml těch nádherných stromů, zarostlé cesty mezi keři, pravidelných teras… Jakoby tu v dávné minulosti někdo žil. Asi nikdy nebyl čas, jen jsem to proletěl. Přepadla mne únava a usnul jsem. V poslední době špatně spím. Budím se kolem třetí ráno a okamžitě se mně v hlavě usadí některý z problémů, který jsem předcházející den nedokázal vyřešit. Obvykle vstávám a projdu se po domě, pustím si jazz a když je nejhůř, mám na nočním stolku připraven Stilnox a sklenku vody. Tentokrát – pod posedem – jsem spal jako dřevo. Probudil mne až východ slunce. Zvedl jsem hlavu a protřel si oči. Je to možné? Pár metrů ode mne se páslo stádo muflonů. Páni, to jsou velká a nádherná zvířata, nikdy jsem je tak zblízka neviděl. Vypadala taky překvapeně, asi mne tu nečekala. Chvilku jsme se dívali vzájemně z očí do očí a pak mufloni pomalu odešli. Vstal jsem a vydal se k nejbližší obci. Na políčku na kraji obce někdo pěstoval cukety. V duchu jsem se omluvil majiteli, dvě malé jsem utrhl a jednu hned snědl. Netušil jsem, že jsou tak dobré. Moc jsem si pochutnal. Našel jsem v kapse pár drobných. „Mohl bych si v obchodě něco koupit.“ Nechtěl jsem, aby mne někdo poznal, stavil jsem se jen v malém smíšeném zboží, mých 7 Kč stačilo na jednu musli tyčinku. Pečlivě jsem ji rozdělil na tři díly. Ten první sním dnes na oběd. Vrátil jsem se do lesa a přešel přes kopec na otevřené stráně. V malé studánce jsem doplnil vodu do PETky. Usedl jsem do trávy a poobědval první díl tyčinky. Celé odpoledne jsem se procházel po lese. Zaklonil jsem hlavu a pozoroval nebe přes koruny stromů. Vždyť je ten vesmír téměř na dosah. Navečer jsem si našel jiný a ještě větší posed. Drobně mrholilo, tak jsem byl rád, že mám střechu nad hlavou. Spal jsem tvrdě celou noc. Ráno jsem snědl druhý díl tyčinky. Moc jsem si pochutnal. Je to zvláštní, ale za dva dny se velmi zlepšila moje fyzická kondice. Kam se podělo moje břicho? Jak to, že moje svaly jsou v takové harmonii, že nemám problém vystoupat na kopec a vůbec se nezadýchám? Jedl jsem dnes vůbec něco? Páni, tady už dozrávají třešně. Osmělil jsem se a zeptal muže, co pracoval na poli, zda si můžu natrhat do hrsti. Tak to jsem měl dnes skvělý oběd. Dva dny jsem s nikým nemluvil a teď jsme si najednou tolik řekli o rajčatech, zelí, červené řepě, jabloních, hrušních a vinohradu. Bylo to tak zajímavé, ten muž se tvářil, že má spoustu času a nikam nespěchá. Nebýt mého plánu, rád bych se s ním skamarádil. Odešel jsem zpět ke svému posedu. Dnes jsem měl královskou večeři. Zbyla mě ještě jedna cuketa, snědl jsem poslední díl tyčinky a ještě mám plnou hrst třešní.
Budu se muset rozhodnout. Nemohu věčně chodit po lesích. Vyhledal jsem v batohu kouzelnou lahvičku, věděl jsem, že když se z ní napiji, už se ráno neprobudím. Pohrával jsem se s ní, přehazoval z ruky do ruky, a tak jsem i usnul…
Probudilo mne ostré ranní slunce. Rozhlédl jsem se kolem a hned mně došlo, že jsem zapomněl na rozhodnutí. Na louce přede mnou se pásl jelen, vypadal tak bezstarostně. Za poslední čtyři dny jsem zjistil, že je za řekou jiný svět, který jsem neznal. Pochopil jsem, že už všechno mám a nic dalšího, co se dá koupit za peníze nepotřebuji. Že mám kolem sebe lidi, na kterých mně moc záleží. „Co myslíš jelene, mám se vrátit domů?“ To zvíře najednou sehnulo hlavu až k zemi a zase ji zvedlo. Možná tam bylo něco dobrého k snědku, ale pro mne to byla jasná zpráva. Seděl jsem ještě dobrou hodinu v trávě, pak jsem se zvedl a vydal na cestu domů. Prošel jsem lesem a zamířil dolů k řece. Když jsem přešel přes most, pocítil jsem najednou prudkou bolest v zádech. Šel jsem jen co noha nohu mine, bolest v kloubech byla nesnesitelná. Když jsem vzal za kliku u domu, byl jsem úplně vyčerpaný a dostal jsem strach, jak to všechno dopadne. Dnes večer bez tabletky neusnu…