Anička Zelinger (nar. 1970) patří k lidem, kteří by život v malé obci Javorník na Horňácku nevyměnili za žádné jiné místo jinde na světě. Loni v létě otevřela muzeum v domě na Sťahlovém u studny, které vybudovala s pomocí rodiny a přátel z úplné ruiny. Kdybyste dům viděli před rekonstrukcí, řekli byste, že je to nemožné. Teď už pracuje s týmem autorů na knize o Javorníku, o které léta snila. Dokud nevěděla jak udělat knihu, shromažďovala dokumenty, které se teď velmi hodí. Zpívá v ženském sboru v Javorníku, organizuje zkoušky a vystoupení, vyhledává staré písně, které dlouho nikdo nezpíval. Shromáždila neuvěřitelnou sbírku starých knih, biblí a rodinných zápisků, ze kterých vám s radostí kus přečte, i když jsou psány švabachem. Zpracovává rodokmen Javornických rodin, který obsáhne téměř celou obec a těší se, že jej jednou vydá jako knihu. Edituje facebookovou stránku Mizející Javorník. Když už má historie a folklóru dost, poslouchá punk rock, běhá po lese na Pahrbech, věnuje se kickboxu. V ohradě u jejich domu na konci obce se procházejí tři koně. Takže ji můžete snadno potkat na projížďce na koni někde na polní cestě pod Hradiskem.
S Aničkou jsme se sešli v jejím muzeu na Sťahlovém. Prošli jsme všechny místnosti, nahlédli do dílny, v minigalerii si prohlédli obrazy a fotografie Josefa Korejze Blatinského. Byla ještě zima, ale Anička zatopila už odpoledne a ve světnici bylo příjemně teplo. Začal podvečer jako za starých časů.
Aničko, kde se ve Vás vzal ten zájem o historii a folklór?
Já jsem vyrůstala u babičky v Petrušské dolině a tam byl ten starý Petruchův mlýn. I když mlýn byl už nefunční, tak to tam bylo, jak kdyby ten mlynár právě odešel, eště tam byla můka v násypkách a všecko kolem. My jsme si tam jako děcka hrávaly, furt nás vyhazovali, že to na nás spadne. U babičky jsme se scházeli každou neděli, děda nebo praděda si sedli k hlavnímu stolu a modlili jsme se. Došli ujec Kružica, což byl babičin bratr a začal vykládat historky. On byl výborný vypravěč a my jako děcka jsme počúvaly s otevrenýmy hubama, bohužel si ty historky už nepamatuju.
Takže vaši prarodiče žili v Petruchově mlýně?
Ono se traduje, že Petrucha, co přišel do Petrušské doliny nemoheu mat děti, tak si vzal ze Súchovkých mlýnů od nejakého Horáka dvoch chlapců, ta původní rodina měla víc dětí a nemohli je uživit a on je adoptoval. Jednomu nechal jméno Horák a druhému dal jméno Petrucha. A můj praděda Pavlinec sa tam priženil a vzal si dceru toho Horáka. My jsme tam prožívali úžasné dětství, vylezli jsme na každý strom, dnes by se matky z toho zjančily. Prolezli jsme každé místo, věděli jsme jak se jmenuje Gajdúška, Črank, Svatá studna, kde ja záprtkovica, kde sú jezevci…Museli jsme pomáhat, chodili jsme na Rúbanicu kosit trávu, došli chlapi a v radách kosili, jezdila sem na žebriňáku. K babičce sem chodila každý večer pro mléko, protože měly krávu. O žňách sme byli u mlátičky, hráli sme si v plevách, na tých starých kárách sme vozili balíky slámy, všichni sme sa šli potom do splavu kúpat, napékli sa vdolky… to bylo moje úžasné dětství. A díky babičce z Petrušské doliny aj babičce z Javorníka, keré mě oblékaly do kroju, to pro mě nebyl žádný kostým, ale součást běžného života. Dodnes se v kroju dobře cítím a ráda se do něho oblékám.
Takže z toho vznikla i touha sbírat staré věci?
Babička mně dala různé věci, co mám tady v muzeu vystavené, ne že bych byla tenkrát nějaký sběratel, ale mně se to strašně líbilo. Začalo to krojama, protože těch sme měli v rodině hodně, pak mě to ale chytlo a začala jsem sbírat další a další věci.
To Vás bavilo třeba i v době dospívání, to mívají mladí lidé různé zájmy.
No to mě nebavilo vůbec. Já jsem byla punker a metalička. V šestnácti jsem odešla do Brna na sportovní školu a to byl pro mě nový svět. Ale velice brzy jsem se otrkala. Moje kamarádky z Javorníka chodily v té době do Veličky, mně by to i zajímalo, ale ze sportovní školy nás pouštěli domů jednou za měsíc a to by nešlo abych chodila do souboru. Naši rodiče v té době koupili ve Velké hospodu a já jsem byla na každých Horňáckých slavnostech, ale nic jsem z nich neviděla, protože jsem prodávala ve stánku. Já jsem vlastně až někdy do třiceti let poznávala folkloristy tak, že si došli do stánku něco koupit.
A jaký byl život na střední škole v Brně?
Dodnes mám spoustu přátel z té doby a pravidelně se scházíme. Ale to jsou ortodoxní metalisté. Jsou to hrozně fajn lidé. Díky sociálním sítím jsme se zase propojili a sejdeme se třeba na oslavu narozenin a mně je s nimi moc dobře. To byli všechno moc chytří kluci a dnes mají hudební kariéru i třeba v Americe. Nebo třeba Franta Jetel, ten hraje dodnes. Nejdřív to byla kapela Zeměžluč, pak třeba Krabator z Nivnice, ten taky hraje dodnes. Znala jsem Jiří Waltra satanistu, kapelu Insania, taky si vedou moc dobře. Já si i dnes v autě pouštím kromě folklóru stanici Rock Max. A kdybych mohla někde slyšet Metallicu, tak to bych šla hned. Na střední škole jsem se zamilovala, samozřejmě do Brňáka, sportovce a metalisty, pankáče a hudebníka, to všechno v jedné osobě. On to tady měl taky rád, takže jsme sem jezdili. Ale žili jsme v Brně, nastoupila jsem do práce, tam jsem dělala sanitárku. To byla velká zkušenost s bolestma lidí a se smrtí. Narodil se nám syn David a pak jsme zjistili, že jsme se potkali moc mladí a rozešli jsme se. Já jsem se vrátila sem na Horňácko. V pětadvaceti jsem postavila dům tady na Kútoch a narodil se nám druhý syn, to bylo v tom druhém taky nepovedeném vztahu. Druhého syna jsem se snažila přivést k folklóru, hrál na husle, ale v patnácti s tím praštil. Paradoxně David, Brňák, kterého jsem k folklóru nijak nevedla, začal chodit do Veličky. Když jsem se oprostila od tohoto druhého vztahu, tak jsem řekla, že nechcu chlapa aspoň pět roků vidět. Jenže už za pár dnů jsem v Kuželově u mlýna na Horňáckých slavnostech potkala nějakého Luboša Zelingera. Ale my jsme se okukovali už tak dva roky, ale jenom tak, že jsem si řekla, jejda to je pěkný chlap, takového já nikdy mět nebudu. To sem nevěděla, že okukuje aj on mě. Když jsem mu prodávala ve stánku klobásku, tak jsem si troufla a říkám: „Jejda, vy ste ten pán Zelinger, že?“ No a dali jsme se do řeči a už to bylo. Takže na potřetí to už vyšlo a musím říct, že je to skvělé.
Já jsem Vás viděl zpívat v ženském sboru, tam jak jste se dostala?
Když byly oslavy 650 roků Javorníka, tak vznikl ženský sbor, založila ho tetička Kománková. Později se to rozdělilo na sbor kostelní a folklórní. Potom mamka, že majú málo ženských, jestli nechcu zpívat. Já jsem si nepřipadala, že bych byla nějaká zpěvačka. A mamka, že to nevadí, že to nějak zazpívám. Tak to nějak zpívám, na sólovou dráhu to nebude, ale já říkám, že člověk musí zpívat od srdce a musí ho to bavit. Tak je to v celém sboru, my jsme rády, že se potkáváme, baví nás to, k tomu ty krásné kroje. Oni mě jmenovali jakousi vedoucí, aniž bych po tom toužila, tak teď se starám o organizační věci. Je nás 10, když se sejdeme všechny, ale přibraly jsme děvčata i z okolních obcí, pokud tady mají nějaké kořeny. Když se chceme naučit něco nového, tak já mám ponahrávané písničky od tetičky Kománkové, teď máme i záznamy od paní Horálkové a tam jsou staré pozapomínané písničky. Jsme tam teď v dobrém složení, dokážeme dát dohromady aj pár veselých scének. Vystoupení máme už na letošek naplánovaných dost, na Horňáckých slavnostech budeme v programu „Jak mám zobák narostéu“, tak budeme osvěžovat takové to „jách była, jách ríkała“.
Vy máte dneska velkou sbírku krojů, knih, historických předmětů, to Vás jak napadlo?
To bylo víc vlivů najednou. První impuls byl, když mně babička dala kroje, sklo, porcelán a potom mamka knihy. Ovlivnilo mne i to, že jsem začala chodit do ženského sboru a potkala jsem Luboše, který měl folklór rád. Písničky mne ovlivnily moc, balady to jsou celé příběhy, třeba jak Turci unesli děvče, v textech je spousta historie, mnohdy jsou i dvojsmyslné, to všechno je moc zajímavé. Taky jsem viděla, jak ty staré věci mizí z Javorníka, že je sem přijedou lidé vykoupit, kroje třeba vyperou a zničí. A ještě se s tím pochlubí na facebooku. Po babičce byly na hůře staré skříně a v tom obnošené kroje, a já jsem zjistila, že to obnošené pro mne má daleko větší cenu, protože i když prarodiče odešli, já jsem je v tom oblečení pořád viděla. Po dědovi mám krojový kabát s tepanýma gombíkama. Ti lidé to šili jehlou v ruce, při špatném světle, za noci při svíčce, a šili to tím „holbrajnem“, což je tak, že nepoznáte rub a líc. To je zapomenutá technika a já bych chtěla, až na to bude čas, najít ještě někoho kdo to umí a zkusit to zaznamenat.
Vy se určitě dobře vyznáte v historii Javorníka a znáte i historii rodin.
Od malička jsme měli doma knihu „Lidé z Javorníka“ a já jsem si v ní listovala. Když byly oslavy 650 let Javorníka a byl tu Tomáš Rasl, vnuk Ferdinanda Bučiny, tak mne požádal, jestli bych nenašla některé z těch lidí, co jsou v knize. A já jsem mu to slíbila. Chodila jsem s knihou v ruce a ta kniha mně otevírala dveře k lidem. Copak jsem mohla přijít jen tak, možu si s vama povykládat? Ale když jsem otevřela tu knihu, tak oni se rozzářili. Navíc jsem poznala, že samota je hrozná, většinou se ti lidé cítili strašně sami. Oni byli moc rádi, že je někdo vyslechl a mohli si zavzpomínat na svoje dětství a že to někoho zajímá. Oni žili i v rodinách, mladí se o ně starali, nachystali jim jídlo, zeptali se babičko jak sa máš, zapnite si televizu, chcete noviny, ale neměli čas na to, aby si s nimi sedli a povídali. A mne to začalo zajímat čím dál tím víc. Tak jsem se dostala třeba k tetičce Jurenové, to byla sestra paní Kománkové. Obě to byly neuvěřitelně sečtělé a moudré ženy, měly těžké dětství, když jim maminka umřela a otec se znovu oženil.
Já jsem si myslel, že v Javorníku ještě žijí lidé více pohromadě. V jednom domě dvě i tři generace, vzájemně si pomáhají, cítí se bezpečněji, protože vědí, že je nablízku někdo, na koho se mohou spolehnout. Mladí lidé také občas potřebují pomoc od starších a staří lidé nejsou tak osamoceni.
No, něco z toho platí a něco už neplatí. Tak jak to říkáte, tak to si pamatuju ze svého dětství. V Javorníku bylo plno děcek a žily tady všechny generace. Teď jsou tady lidé, kteří se vrátili a nejsou závislí na tom, aby jezdili za prací někde do města, třeba jako já, nebo tady nějakou práci přece jen našli. Já mám dva syny a oba jsou už Brňáci. Dřív tady lidé měli práci tak, že tady byl statek, měli svoje pole, měli práci třeba na Kordárně. Teď spousta lidí odjíždí za prací na celý týden, děcka po škole zůstanou ve městě. Já si ještě pamatuju, že se sešla rodina na zabijačce, svatba to byla pomalu celá dědina, na stavbě baráku si pomáhali příbuzní, dnes se rodina sejde jen na pohřbu.
Když jste hledala lidi z knihy „Lidé z Javorníka“, to jste chtěli s Tomášem Raslem znovu tu knížku vydat s nějakým rozšířením?
To přímo ne, ale po Ferdinandu Bučinovi zůstaly dvě nevydané knihy „Vzpomínky na Javorník“ a „Horňácké tváře“ a já jsem si myslela, že by se knihy daly spojit do jedné a ještě k tomu přidat fotky z aktuální doby. On sem dovedl i fotografa Honzu Horáčka, se kterým jsme ty lidi fotili, začali jsme to dělat za vteřinu dvanáct. Tenkrát jsme těch lidí našli asi patnáct a teď už jsou skoro všichni mrtví. Bohužel se to nepodařilo dotáhnout do konce. Ale pořád je tady ještě šance, že se to někdy dokončí.
A jaké z těch historických knih se podařilo posbírat a zachránit Vám?
To jsou bible, zpěvníky, kancionály. Vlastně je to takové rodinné dědictví, protože naše rodiny v Javorníku byly velice zbožné. Mám asi 20 takových knih. Teď jsem nedávno fotila bibli, která byla celá popálená, protože ji museli ukrývat někde v popelu nebo ji zapekli do těsta, aby ji uchránili v době náboženských perzekucí. Ale nejcennější z těch knih jsou zápisky, které měli naši předci jako rodinné kroniky. Našla jsem tam jak Petrucha rozdělil mlýn tak, aby každý ze synů měl svoji mlýnicu, každé pole rozdělil na půlku, jedno bylo Horákovo a druhé Petruchovo. Když jsem hledala ve starých gruntovních a sirotčích knihách, co vydal Jiří Pajer, tak jsem byla jak v Jiříkově viděni, protože ten Javorník se úplně obměnil, zůstalo jen pár příjmení jako je Rumíšek, Ciběna, ale většina příjmení z 16. století jsou pro nás neznámá. Bylo tady šedesát gruntů a žilo tady 1500 lidí. Ty staré knihy mne navedly k tomu, že jsem začala dělat rodinný rodokmen. A pak mne napadlo udělat rodokmen celého Javorníka. Na obci žádná evidence nebyla, ta se ztratila, tak jsem vzala sešit, namalovala si tam baráky s číslama a šla jsem barák od baráku a psala si tam, kdy třeba některý zanikl, protože spadl nebo ho při povodni smetla voda. Ptám se těch lidí co tam bydlí, zjišťuju kdo se kam vdal nebo odstěhoval. Beru knihy křtů, knihy úmrtní, knihy sňatků, jdu jméno po jménu…Je to strašná práce, su tak v jedné třetině, ale moc mě to baví.
Takže výsledkem bude rodokmen celé obce?
Ano, ale jen do určité doby, protože po devadesátých rokoch se sem přiženili jiní lidé nebo se vdaly ženy jinam a to už by byla strašná práce. Budou tam lidé, kteří se v Javorníku narodili a umřeli. Pokud se v Javorníku narodili a odstěhovali, tak už nejsu schopná doložit kam, maximálně do okolních obcí pokud si vzala evangelíka, pokud měli sňatek v katolickém kostele, tak to už nezjistím. Tady v tom domě jsem našla dopis, nějaká Běta píše tatíčkovi z Ameriky, takže určitě řada lidí odešla do Ameriky. Já jsem našla na hřbitově v Chicagu hrob Kateřiny Lajzové, ale vůbec nevím, jestli to byla žena z naší rodiny. Měla jsem i adresy v Chicagu, ale nenašla jsem tam nikoho, zřejmě ti lidé, jak bohatli, tak se rozptýlili po Americe a už je těžké někoho z nich najít.
A jak jste daleko s prací na monografii o Javorníku? Schází se celý pracovní tým pravidelně?
Pan Jiří Pajer, který celý tým zastřešil a vede, na nás pořád šlape, že už by to mělo být připraveno, ale nám to tak rychle nejde. A čím víc na tom pracujeme, tím více objevujeme materiálů o nichž jsme nevěděli a nemůžeme je vynechat. Teprve teď jsme se dostali k vědecké práci paní Horálkové, která v Javorníku zapisovala, nahrávala i fotila. Má v záznamech 15 starých javornických zpěváků, kromě paní Kománkové tam je i nějaká paní Škopíková, která si pamatovala 1500 písniček a měla je zapsané ve zpěvníčku. A taky máme v týmu různé schopnosti, ne všichni dokážeme zpracovat slohovou práci, někdo dokáže shromáždit fakta, ale už je neumíme zpracovat. Někdy se nám naopak kříží dovednosti, někdy se cítí dva lidé experti na stejnou věc. Většina z nás to dělá vedle svého zaměstnání a nemáme na to tolik času. Jsme na dobré cestě, uzávěrku jsme si stanovili na letošní říjen. Já jsem o takové knize snila už dávno, ale myslím, že jsme začali za 5 minut 12. Máme v týmu skvělé autory, kteří toho vědí o Javorníku hodně, pan Pajer je profesionál, který už napsal takových monografií několik. Kdyby to nedokázal tento tým, tak už asi nikdo.
V čem se Javorník liší od ostatních obcí na Horňácku?
Především evangelickým náboženstvím. Ale také krojem. Díky farářům Molnárovi a Stehlíkovi si Javorník zachoval krojovou čistotu. Oba na to velice dbali a v kázáních žádali lidi, aby si čistotu kroje udrželi. Já si ještě jako děcko pamatuju, že to bylo impozantní, jak vychází ženy jako bílé holubice z kostela. V kostele byly oddělené části pro chlapy a pro ženské, když skončil kostel tak vycházely nejdříve ženské a pak teprve chlapi. Do kostela šli možná společně, ale z kostela každý zvlášť. A Javorník je taky jedna z největších obcí v okrese Hodonín co se týká rozlohy. Javorníku patří pole a lesy od slovenské hranice, přes Machovů, Hradisko až po Lhotky. To všechno obhospodařovalo těch 1500 obyvatel, oni se ničím jiným neživili, někteří pracovali na poli, někteří v lese a ostatní jim pomáhali. Kováři, koláři, ševci, tkalci…Celá obec byla soběstačná. To nejvzácnější, co doma měli, byl chleba a bible.
Proč se v Javorníku pálila režná a jinde na Horňácku slivovica?
Mně to tetička Jurenová vysvětlila, že to bylo tak. Pálilo sa jenom to nejhorší ovoce, protože to co bylo pěkné, to sa zpracovalo na sušení nebo na povidla. Když toho nejhoršího bylo málo, tak vymysleli režnú. Veličané, ti už měli vinohrady, to v Javorníku nebylo. A javornická režná u tetky Šagátky byla pověstná. A naučila se to spousta Javorničanů.
Jak se vám podařilo vybudovat toto muzeum?
Už sem těch krámů měla doma tolik, že to nebylo kam dávat. Tak jsem přemlouvala mého muže, že bysme měli něco koupit. A on mně v tom naštěstí podporoval. Když se naskytla tato příležitost, tak jsem hned věděla, že je to to pravé. Mělo to jizby, komoru s výšků, maštal, mělo to dílnu, hnojiště. Luboš když to viděl, tak řekl, že je to tak zbůrat. Nakonec, jak to vypadalo, je vidět na těch fotkách. Ale já jsem ho přesvědčila. Začínala sem sama, vzala sem lopatu, krumpáč a začala vyvážet všechno, co tam nepatřilo. Pak sem tu měla nějaké pomocníky z Velké, ale to bylo hrozné. Ti byli hned ráno napití, pak mně řekli, že chtějí tisíc korun a když jsem jim je dala, tak už nepracovali. Pomohl mně spolužák z Brna, který má stavební firmu a poslal mně dva Ukrajince. A potom strýc Horňák, na toho nedám dopustit, ten mě pomohl moc. Došlo to tak daleko, že bourali zdi a stavěli je znovu. A potom místní řemeslníci. Tady byl obrázek od Blatinského, na něm byly dvere a napsané – stopadesát roků staré dvere. A Jankovi Karáskovi sem řekla, takové dvere chcu. A sú. Já sem v sobotu ráno vézla kamení zedníkom na čtyřkolce s vozíkem. U obchodu mně chytli policajti a já bez přílby, kolem mě létal pes a blákal na ně. A teď mně začali menovat. Tak paní řidičko, vozík bez SPZ, přetížený, čtyřkolka nemá značku, Vy nemáte přilbu, pes tady běhá a ještě máte propadlý řidičák. A já říkám, ale zedník potřebuje kamení, jinak mně uteče. Naštěstí na mně byli hodní.
Vy jste taky založila facebookovou stránku Mizející Javorník.
To vzniklo z toho, že jsem už nějaké materiály shromažďovala a snila o tom, že jednoho dne z toho bude knížka. Napadlo mne to podle filmu Mizející svět, jsou tam nádherné záběry z Javornického kostela, kde lidé klečí na kamenné dlažbě. Na té stránce jsou fotky z rodinných alb, ale taky jsem chtěla ukázat krásu krojů. Tetička Jurenová mně rekli: „Aničko, Javorničané to nejkrásnější co mali, tak to nosili do kostela. Ale né proto, že byli pyšní nebo sa chceli chválit, ale z lásky k Pánu Bohu.“ Teď mně ta stránka pomáhá vyhledávat lidi i informace pro knihu o Javorníku i pro ten rodokmen. Už tam mám soustu sledujících. A lidi mně tam píší, že je to potěšilo, že si zavzpomínali na dětství.
To ale nejsou ani zdaleka Vaše všechny zájmy a schopnosti.
No su dcera řezníka, tak umím vykostit prase, udělat klobásky, vyudit maso. Sportuju pořád, lyže, kolo, běhám, dělám kickbox. Šimon Procházka je kickboxer a já se potřebuju udržovat, tak cvičím s ním a buším rukavicama. Chováme tři koně, tak je poklízím, spravuju ohrady, mazlím se s nimi a někdy je jen tak zadrhnu a chodíme po procházkách, já, tři koně a pes. Nebo si jednoho osedlám, dva chodí kolem mne a jedeme přes Pahrby až ke Kadúbku.
Máte ještě nějaké další plány vedle muzea, knihy a rodokmenu Javorníka?
U muzea už mně nestačí prostory, museli jsme koupit ještě stodolu a už je to taky plné. Chtěla bych ještě nějaký další dům. Tak to bude pokračování muzea. Teď je nejdůležitější kniha o Javorníku, ale jeden další plán mám. To je Svatá studňa. To byla nádherná kamenná studánka než ju komunisti zničili. A v historii několikrát zachránila Javorničany, v době břišního tyfu to byla jediná zdravá voda, všechna voda v Javorníku byla nakažená. V dobách velkého sucha, když vyschly i potoky, byla voda jenom ve Svaté studni. To místo pod Hradiskem si zaslouží rekonstrukci. Už mám i kovára, kerý by vykoval kalich a biblu, jakože je svatá, mám domluvu se starostů, s myslivcama, s kameníkem. Taky se k tomu místu traduje pověst, že tady šli dva mniši, bylo veliké horko, nikde nebyla voda a oni se u Svaté studně napili a zachránili. Tak to mám plány a to mně snad stačí až do konce života. Ale to si všechno mohu dovolit kvůli mému manželovi, který mně podporuje, má na to peníze a má to tady v Javorníku taky moc rád. Člověk má vědět kam patří. A nemůže zachraňovat svět, nemůže chtít krásnou planetu, když doma nezaleje ani květinu. Musí začít sám u sebe, pak u své rodiny, u dědiny a pak teprve může jít dál. A já se nepotřebuju nikde cpat ani zviditelňovat, mně stačí Javorník, mám z toho radost a potěší mne, když to co dělám, udělá radost i ostatním.
Foto Inka Mrázová Sladká
