Rozhovor s Martinem Prachařem – Jaroslav Podloucký

Martin Prachař (nar. 1974) je ve své generaci nejznámější zpěvák na Horňácku. Zdá se, že moc nechybí k tomu, aby byl úplně nejznámější, napříč generacemi. Ti starší mu postupně přenechávají prostor a mladší ještě nevyrostli. Nejčastěji zpívá s Musicou Folkloricou, se kterou vydal své vlastní CD „Opýtaj sa Malana“, ale můžete jej slyšet i s muzikou Martina Hrbáče nebo s muzikou Jarka Miškeříka. V té posledně jmenované Martin hraje na klarinet. Vlastně už od dětství, protože s těmito muzikanty vyrůstal. Pokud jste viděli videoklipy, které natočila Musica Folklorica, víte, že Martin v nich hraje Janka zabitého ve vojně, slaví šťastný vánoční den, nebo vypráví příběh o zákeřném uherském králi. Martin je také výborný konferenciér. Když přijde o Horňáckých slavnostech na pódium, lidé nadšeně tleskají, ačkoliv ještě nic neřekl. Vědí, že to bude mít „hlavu a patu“, že to bude zajímavé a že to bude vtipné…

Jsou lidé, kteří pro profesní kariéru udělají „úplně všechno“. Když je to potřeba, vzdají se svých koníčků, odstěhují se kamkoliv, mnohdy obětují své zdraví, rozpadne se jim manželství. To všechno pro dosažení úspěchu. Obdivuji velmi výkonné lidi ve vysokých funkcích, kteří je dobře zvládají a přitom si ponechali prostor pro své záliby. Přijde mně, že jsou „nad věcí“, vědí co chtějí a žijí spokojeně. Samozřejmě, že znám konkrétní příklady. Guvernéra banky, který se stará s nadšením o vlastní vinohrad, generálního ředitele, který choval králíky. Patří k nim i Martin Prachař, který vedle náročné práce v top managementu velké nadnárodní firmy našel zálibu v horňáckém folklóru.

Martine, předpokládám, že jsi už v dětství začínal s folklórem tak, jak je na Horňácku obvyklé, chodil jsi do Veličánku a hrál jsi v hudebce na klarinet. Bylo to tak?

První moje vzpomínka na veřejné vystupování je ze školky. Já si nejsu jistý, jak to přesně bylo, ale to jsou takové „problesky“ z dětství, vím, že jsem byl v kroji a že sem měl nějaký problém s „kosírkama“, už nevím, co to bylo. Vystupovali jsme tady na statku ve Velké na nějaké schůzi. My jsme tam byli ze školky, pět šest děcek a zpívali jsme. Ale takové opravdové to bylo až na základce. Začínali jsme jako kluci zpívat ve sborečku u paní učitelky Šajdlerové a paní učitelky Zálešákové, to bylo tak v první až druhé třídě. A to byli kluci, kteří potom zpívali dál. Tam jsme se potkali s Kománkovýma klukama, s Petrem Pavlincem, kluci Kučerovi – Petr a Kaca – tenkrát eště zpívali aj kluci Štefánkovi – Janek, co je v Lúce a Peťa. Tam to začalo a s tama si nás vyhlédl Jarek Miškeřík. A vzpomínám si, že jsme začali hodně nahrávat. Dokonce, když jsme o hodně let později vybírali písničky na to naše cédéčko muziky Jarka Miškeříka, tak jako první je tam ta naše dětská nahrávka s Brolnem. My jsme toho v dětském sborečku nahrávali spoustu. Na to rád vzpomínám, jeli jsme dycky nějakým autem do Brna do studia, to byl pro nás úžasný zážitek.

Do hudebky jsem se chodil učit hrát na flétnu. To bylo asi v druhé třídě a potom ve čtvrté jsem přešel na klarinet. Celou dobu mně učil pan učitel Králík.

Kdy sis vlastně uvědomil, že to zpívání je něco zajímavého, že by ti to šlo, že bys dokázal sólově zazpívat?

To bylo v tom dětském sborečku, bylo to tak koncipované, že jsme měli nějaké sady sedláckých a vždycky někdo vystoupil dopředu a zpíval si sám. Já myslím, že jsem to měl v sobě odjakživa, takovou tu touha se někde předvést. Pamatuju si, že jako děcko, když byl v televizi nějaký folklór, tak že jsem to chtěl dělat s nimi. Obul jsem si nějaké vysoké boty, asi to byly mamčiny kozačky, a měl jsem tu touhu dupat s nimi. Ale nebylo to tak, že já bych si řekl, že umím zpívat. To spíš ti co nás vedli ve Veličánku, třeba Jarek Miškeřík to poznal. No a potom, ve čtvrté třídě, to bylo v roku 1984, mě poprvé přihlásili do soutěže do Veselí „O Slováckou stuhu Slávka Volavého“. A já jsem to vyhrál.

Vzpomeneš si, co jsi tam zpíval?

Já myslím, že to bylo „Na Myjavě pod lipkami“, verbuňk. Pak byly ještě další ročníky, asi tři nebo čtyři a já jsem je vždycky vyhrál.

Páni, to jsem vůbec nevěděl, to byl přece obrovský úspěch.

Myslím, že to bylo v roce 1986, když udělali takový výběr ze všech kategorií té soutěže a soutěž pokračovala v televizi, jako finále. Jmenovalo se to „Zazpívej slavíčku“. A v té svojí kategorii jsem to vyhrál taky. No a to už se s tebou nese…

Martine, a kde jsou ty geny? Po kom jsi to nadání zdědil?

Já jsem byl tak trochu černá ovce. Já nepocházím z nějakého věhlasného horňáckého rodu zpěváků. Ale víš, co je zajímavé? Četl jsem až minulý rok knížku Rudolfa Kynčla „Uječek Matěj Škrobák“, sehnal jsem ji v antikvariátu, to mně na to navedl Břeťa Rychlík. Je tam kapitola, jmenuje se myslím „Hody“ a je tam napsané, že můj děda František Pavlík dělal stárka a začal vysokým, jiskrným hlasem, všichni zmlkli a on přezpíval písničku. A chválí ho tam, že to byl výborný zpěvák. Tak sem se ho ptal, protože on mně nikdy neřekl, že bych měl nadání třeba po něm. To byl otec mojí mamky. A z druhé strany, Cyril Prachař, to byl taky dobrý zpěvák, zpíval ve sboru, kerý vedl rídící Okénka, to vím, že v šedesátých rokoch chodili „Malané“ zpívat. Dědové oba dva zpívali, tak to mám asi po nich. Ono to tenkrát asi bylo jinak, těch zpěváků bylo hodně, dnes když někdo zazpívá, hned z toho děláme slávu. Ale tenkrát to nebyl jenom „Jožena“ a zpěváci kolem něho, v dědině byla spousta zpěváků, pamatovali si hodně písniček, ale málokdo měl čas se tomu opravdu věnovat, měli své starosti, hospodářství a rodinu.

Když říkáš, že tvůj děda byl Pavlík, má váš rod i nějaký vztah pravoslavné církvi?

Má to vztah ke „Gorazdovi“. Matěj Pavlík Gorazd je prastrýc mojí mamky. Pochází z toho baráku na rožku, kde bydleli Pavlíci „Vrškoví“. Oni byli tři bratři, Matěj, Cyril a Martin. Martin zůstal na baráku, to je můj prapraděda.

Martine, přeskočme teď až do současnosti. Ty nejčastěji zpíváš s Muzicou Folkloricou, to je, dá se říct, tvoje domovská muzika. Je to ta ideální muzika, která ti vyhovuje?

Je, nehledám nic jiného. Mně vyhovuje ten režim, jaký muzika má. Mají koncerty, ale není to každý víkend. Kdybych chtěl hrát na klarinet, tak muzikanti každý víkend hrají, ale na to já nemám čas. Ani by mne nelákalo každý pátek a sobotu někde hrát. To zpívání mě vyhovuje, je to dostatečně často na to, abych se zpěvu průběžně věnoval, ale na druhé straně přiměřené tomu, co časově zvládnu.

S Folkloricou jsi také nahrál CD, které je tvoje, všechno jsi nazpíval sám. Jmenuje se „Opýtaj sa Malana“. Ty písničky sis vybral sám?

Dá se říct, že dramaturg byl Petr Pavlinec. Dali jsme tam písničky, které jsem už dřív zpíval a přidali něco nového. To jsem měl CD k mým čtyřicetinám. Musica Folklorica už předtím natočila dvě CD – jedno s Veronikou Malatincovou a druhé s Dušanem Holým. A já jsem si říkal, když mám těch čtyřicet, že už bych si to mohl dovolit..

Ale to nejsou jen horňácké písničky, tam jsou i slovenské, dokonce jedna cigánská. Jak jsi zvládl ten text v romštině?

Víš, já mám obecně problém s textama, to je pro mne největší můra. Já kdybych si měl opravdu užít zpěv, tak mám před sebou stojan a mám tam napsaná slova. Před každým vystoupením si to musím zopakovat. Dobře si pamatuju čísla, to tak má člověk asi rozdělené, ale slova mě dělají problém. Kdysi jsme se o tom bavili s Lubošem Holým a ten říkal: „Dyť já to mám taky tak, já mám začátky slok napsané na ruce“. Já mám teda eště jednu fintu, když mám šmukáč, to když chceš vypadat, že tam nestojíš jenom tak, ale „žmůláš“ šmukáč v rukách, tak mám v něm vložený papír a tam mám ty začátky slok napsané. To už ti potom naskočí. Na horňáckých se mně stalo, zpíval jsem „Stála kačenka u Dunaja“, tisíckrát zpívaná písnička. Zazpíval jsem první sloku, přehrávka a druhá sloka nic. Muzika nasadila další přehrávku, já vyvalené oči na Kománka, ten pochopil a lehce naznačil. Ale ten moment, kdy zesináš a vůbec nevíš, ten byl hrozný.

Já jsem si myslel, že když zpíváš, že si to moc užíváš, ale teď to vypadá, že se vlastně pekelně soustředíš.

Já jsem o tom stokrát přemýšlel. Když zpívám, tak se snažím dostat do takového módu, že chci prožít tu emoci a pak se mně stane, že ztratím niť slov. Já tu písničku znám, mám ji nazpívanou, vím, jak ji prožívám u sebe, a položím se do toho tak, že to plyne samo. A kdyby mně někdo zastavil, řekl stop, tak z toho vypadnu a budu mět problém nahodit.

Jak se učíš nové písničky? Potřebuješ si to nějak zažit, přezpívat, naposlouchat?

Většinou to dostanu v notách a přehraju si to na flétnu nebo na klarinet. No, na klarinet tolik ne, protože to bolí. Když necvičíš, tak ten nátisk je pryč a většinou je to pro mne utrpení. Když mě zavolají Kománci, pojďme hrát třeba na Horňácké slavnosti, tak je to spíš z úcty k těm klukům, že je v tom nechcu nechat. Takže, přehraju si písničku na flétnu, naučím se melodii a pak máme druhou fázi, zkoušku s Petrem Pavlincem u cimbálu, a bavíme se o frázování, vedeme debatu, jak kde co zrychlit nebo zpomalit. Potom už to umím a jen se sehrajeme s muzikou. Na druhé straně, Mirek Kolacia je vynikající primáš, a jsme tak sehraní, že si vzájemně vyhovíme.

Martine, ty jsi hrál na klarinet s Majstrem Hrbáčem na jeho cédečku „Horňácký hudec“ z roku 1995. Majstr sám tu nahrávku považuje za nejvíce povedenou a když jsem s ním o tom mluvil, upozornil mne, že na klarinet hraje Martin Prachař.

No, to byl velký zážitek a velká pocta. On měl klarinetistu Máčela, ale ten někam odjel. Do Ameriky nebo do Japonska. Myslím, že ho to bude mrzet do smrti. Točilo se to několik dnů, my jsme tam spali, patřilo k tomu vždy i nějaké večerní rozjímání. Majstr byl v plné síle a skvělé kondici. My se máme moc rádi. Hrbáčé bydleli v Hrubé Vrbce vedle nás, my jsme súsedi a taková polorodina. No, a my jsme z toho nahrávání tenkrát jeli spolu vlakem dom. Večer byla ještě nějaká dotočná, trochu se popilo, ostatní tam zůstali a my jsme jeli spolu. A on mě říkal: „No nemysli si, zkus zazpívat takto, až budeš mět padesát rokú.“

No vidíš, tak si potom vzpomeň a vyzkoušej to, až ti bude padesát. To cédéčko je ale opravdu vynikající, myslím, že dodnes, když chce Majstr zahrát něco pěkného, tak vybírá z něj.

V tom výběru byl Majstr vždycky vynikající. Osobnost je o výdrži, o pěveckých a muzikantských kvalitách, to je jasné, ale on má i vynikající umělecký cit, nikdy nenatočil nic laciného a spíš se dá říct, že co natočil, to byl hit.

Martine, mně se moc libí ty video klipy, které točíte s Musicou Folkloricou. Mně to přijde jako dokonalé spojení muziky, zpěvu, obrazu i příběhu. Jak to tebe baví?

Moc. Já to mám strašně rád. To natáčení zabere samozřejmě moc času, je to někdy otrava, ale je to něco, co zůstane navždycky a jsou to moc pěkné věci. To jsou příběhy. Scénář a režii dělala Šárka Hánová a kameru Pavel Vrága. Je dobře, že někdo tu písničku tak promyslí a přetvoří do obrazů, to je moc hezké a přesahující. Já mám moc rád ten klip, kde zpívá Dušan Holý, to je „Byla svaťba byla“ a Mirkovo sólo na spodních strunách, to je dokonalé. Petr Pavlinec je ten tahoun, který najde tu správnou písničku pro klip. On má pro to správný cit a buď se to někomu moc líbí nebo moc nelíbí, tam není žádný střed, naštěstí těch, co se jim to líbí, je vždycky víc. Jsou to velmi zvláštní úpravy – „Keď se Janko na vojnu bral“ nebo i to „Ej, ženy, ženy“.

(Martin ještě zpívá v klipu „Král uherský“ a hraje i zpívá v klipu „Na vánoce na ty hody“.)

Pojďme si říct něco o tvé další dovednosti a to je konferování – uvádění pořadů. Když jdeš ty na pódium, su vždycky klidný, že to dobře dopadne.

Tak to mám asi po tom dědovi Pavlíkovi. On byl takový bavič. Mě nejvíc baví, když se třeba někde sedí, všichni jsou uvolnění, zasmějí se, rozpoutáš tu debatu a vyměňují se různé historky, nemusíš ty lidi nikam vést, obohatit nebo manipulovat, ale když vytvoříš dobrou náladu, tak je to skvělé. Když mě někdo požádá, abych uváděl pořad na Horňácku, ve Velké, v Kuželově, tak z toho mám vždycky radost, pořád mě to baví.

No a musíš se ty texty naučit, připravuješ si to nebo je v tom víc improvizace?

Už jsem ti říkal, že si nic nepamatuju. Většinou si napíšu nějakou osnovu, ale jen tak, třeba na tácek od piva, a potom než jdu na pódium, tak si to trochu poskládám v hlavě, co chcu říct. Když jsem začínal, tak jsem to měl napsané a měl jsem desky v ruce, ale to je blbé, to není ono. A kdysi mně řekl rídící Okénka: „Víš, ale já když sem konferovál, tak sem to věděl z hlavy, já sem to nečtél.“ Tak už to taky nečtu.

Ale ty ses to konferování přece i učil, ty jsi za studií pracoval někde v rádiu, ne?

To je pravda. Ale já jsem tam četl zprávy, takže šlo spíš o práci s hlasem a intonaci. To mně bavilo. Dokonce jsem na škole chodil dobrovolně do rétoriky. Byl to seminář se zápočtem. Zajímalo mě to a pořád mně to baví. Neříkám, že to umím, obvykle mě emoce svedou z cesty správného rétora. To je strašně zajímavá disciplína. Co a jak říkáš, jak se u toho tváříš, jak intonuješ. V rádiu jsem začínal jako moderátor, pouštěl jsem písničky, dělal telefonické soutěže, to jsem si musel všechno dělat sám, stáhnout muziku, pustit si svůj hlas a tam mám slavnou hlášku. Zapomněl jsem si stáhnout mikrofon a řekl jsem: „Kurva, já nevím která je to páčka, už je to v prdeli.“ Tak to šlo všechno do éteru a já sem dostal pokutu. Tak jsem řekl, že budu radši číst ty zprávy.

Martine, máš nějakou sadu nebo třeba písničku, která se ti moc povedla, kterou máš rád a nejradši bys ji zpíval, když máš vystupovat?

To, co já považuju za povedené a co nás jako muziku vykoplo do světa dospělých, je balada „Ode mlýna ke mlýnu“. To bylo v roku 1993 na Horňáckých slavnostech a to si myslím, že mně z toho děcka začali ostatní vnímat jako skoro dospělého zpěváka. To sem měl devatenáct roků. Je spousta věcí, které rád zpívám. Mám moc rád i vánoční „Na vánoce, na ty hody“. Tu znám od děcka. Tu zpívala Daka. Chodila po Vrbce, na krku měla butilku a dycky si dala jednu štamprlu a druhů naléla do butilky. Oni to cigáni zpívali trochu jinak, tak to drmolili. A moc mám rád tu americkú sadu. Většinou tíhnu k táhlým písničkám, takovým melancholickým. Potřebuju to, asi to ve mně něco vyvažuje.

„Ode mlýna ke mlýnu“ natočili i Sad harmony v tvrdé rockové verzi a zpíval ji folklorista Karel Kučera.

Dyť to oni předělali tu moji verzi. A to nikdo ani neví. To nenajdeš nikde ve zpěvníku, to je úprava od Jarka Miškeříka. Kdysi Jura Hudeček říkal: „Co to je? To sem nikde neviděl. To sú Miškeríkovy úpravy, keré nepatrá.“ No a Sad harmony to natočili jako cover verzi této balady co jsem nazpíval já. (Martin s širokým úsměvem dodává – to tam napiš…) Ale je to skvělá verze, i v tom hardrockovém podání. A ještě nesmíme zapomnět na „Sluneční hrob“. To mně volal Mirek Kolacia, že máme z Indies takovou možnost, natočit něco od Mišíka k jeho narozeninám. Mišíka znám, ale to jsem si říkal, co to bude. A najednou, že „Sluneční hrob“. Tak jsme to zkusili, a mám z toho radost.

Netáhlo tě to někdy k jiné muzice? Neměl jsi chuť hrát rock nebo třeba jazz?

Samozřejmě. Na gymplu jsme měli kapelu, jmenovalo se to „The islands“. Zpívali jsme „Beatles“. To byl takový Beatles revival. Koncertovali jsme ve Veselí, ve Strážnici, asi 4 roky to trvalo. A byli jsme dobří. Zpíval tam i Vyoral, klarinetista z Radošova. To je takové melodické, skoro blízké tomu foklóru, měli jsme natrénované dvojhlasy, trojhlasy. Beatles mám pořád rád. Ale paradox je, že já si v autě skoro nikdy nepustím folklór. Většinou je to nějaký pop nebo rocková klasika. Bruce Springsteen, Bob Dylan nebo Eric Clapton.

Máš mezi kolegy zpěváky někoho, koho obdivuješ? Neřekl sis někdy, tak bych chtěl taky umět zpívat?

Zpěváků, které jsem měl nebo mám rád je hodně, ale nikdy jsem si neřekl, že bych chtěl zpívat jako oni. To jsou třeba Dušan a Luboš Holí, Majstr Hrbáč, Svaťa Kučera. Za mlada Martin Zálešák nebo úžasný tenor Vladimír Klusák. Určitě jsem na někoho zapomněl. Jsou lidé, kteří říkají, že já nejsu uplně typický horňácký hlas, já jsem to nikdy neřešil, jak to cítím, tak to zazpívám. Nemám moc rád, když se chlapi snaží zpívat horňácké písničky a „blákajú“. A ti, co jsem jmenoval, ti to vyzpívají, i v těch výškách to má barvu a má to hlas.

Martine, jak jsi dokázal skloubit náročnou manažerskou práci ve velké nadnárodní firmě s tvým zájmem o folklór?

No, zase tomu folklóru nevěnuju tolik času. Pro mne je to spíš, že si od toho managementu odpočinu, takové mentální očištění, uniknu do něčeho jiného, zazpívám si, a pomůže mně to. Znám spoustu kolegů, kteří už jsou podruhé, potřetí ženatí, ale já se snažím dělit ten čas mezi práci, rodinu, muziku a taky sport. Dovedu si představit, že bych ten čas dělil jinak, ale neměnil bych, nechtěl bych to jinak.

A co život na vesnici? Nechybí ti město? Kina, koncerty, divadlo, kavárny, zábava? Někdo řekne, co tam na té dědině děláte, vždyť tam nic není…

Mně to nevadí, já jsem byl vždycky dědinský člověk. Já se furt považuju za Vrbčana, takže, trochu s nadsázkou, Velká je pro mne dost velké město. A navíc, já toho kontaktu se světem mám dost, teď když je ten covid, tak ne, ale předtím jsem byl furt někde. Můj sen je, že se stejně jednou vrátím do Vrbky, ale nevím jestli to snese žena.

Proč vlastně všechno to kolem folklóru děláš, zpíváš, hraješ, moderuješ, co ti to dává?

Já si myslím, že část mé duše je pořád umělec. Snad to nezní nějak pyšně. Je to umění. Ta manažerská práce, kterou dělám, je pro mne důležitá, baví mne, realizuju se v ní…Ale v tom umění se realizuje zase část mé duše, která není tak pragmatická, není úplně racionální, je více emotivní, a ta se tím nabije.

Je v tom folklóru ještě něco jiného, co tě zajímá? Třeba obrazy, literatura? Co jiného ti dělá v životě radost?

Baví mne něco, na co jsem zatím neměl moc času, to mám plán do budoucna, staré mapy a ta krajina kolem. Já jsem začal běhat, tak mám možnost víc pozorovat krajinu než na kole, co se tam děje, co tam bylo dřív. To mám asi z toho, že jsem vystudoval historii a proto mě to baví. Ale obecně, já su celkem pedant, takže mám rád, když jsou věci zorganizované, fungují, jak bych chtěl. A když půjdu s tou otázkou do hloubky, největší radost mám ze svých dětí. Na tom mně záleží nejvíc, abychom měli do budoucna dobré vztahy. Syn by mohl být dobrý muzikant, hrál na cimbál, ale to je „kopačka“, nakonec se věnoval jenom fotbalu. Je to určitě i snaha nějak se odlišit, nebýt jako taťka, když mu bylo šestnáct, dal najevo, že chce jít svou cestou. Dcera zpívá s „Oskorušama“, tu to baví a dělá to ráda.

Martine, vzpomínám si, že jsi kdysi, když jsme spolu mluvili o chování některých lidí, řekl:„Snad je za to Pán Bůh potrestá“. To mne zaskočilo, to není obvyklé manažerské vyjádření.

Já su věřící člověk. Věřím v Boha, modlím se, rozmlouvám s Bohem a spoustu věcí s ním diskutuju. Ne, nejsu vzor křesťana, třeba docházku do kostela mám prachmizernou. Já su pravoslavný, pokřtěný katolík, přebiřmovaný pravoslavný. I děti jsou poravoslavné, pokřtěné v Hrubé Vrbce. Já věřím, že existuje něco jako osud, Boží mlýny, karma, nebo jak tomu chceš říct. Že pokud někomu ublížíš, děláš to vědomě, proto, že chceš někomu ublížit, že se ti to vrátí. Stane se něco s tvým tělem a to zlo se ti zapíše do života…

Pěkný závěr. Děkuji za zajímavé vyprávění.

Rozhovor u Větrného mlýna v Kuželově. Foto: Inka Mrázová Sladká