ŠŤASTNÝ ŽIVOT….

„Magdo, mohl bych tě pozvat na kafe?“

„Nemohl. Jsem přece vdaná žena, mám ráda svého manžela, je to moc hodný člověk, nemohu s tebou pořád někam chodit…“

„Jejda, jaké pořád? Vždyť jsme spolu nikde nebyli ani nepamatuju. A říkal jsem Magdo na kafe, ne na rande. A když jdeš na kafe s Kateřinou, to ti nevadí?“

„To je něco jiného, Kateřina je kamarádka.“

„Ale já jsem přece taky tvůj kamarád, ne?“

„A proč chceš vlastně se mnou jít na kafe?“

„No, protože jsi moc milá. A máme společné zájmy i názory, rozumíme si, vždycky společně přijdeme na něco zajímavého.

„To bude asi tím, že nemusíme řešit žádné vážné věci, nemáme žádné společné starosti, tak není žádný důvod, abychom se pohádali.“

„Ne Magdo, tím to není, já jsem si ověřil, že jsi milá a laskavá i když řešíš vážné věci.“

„A jak sis to prosím tě ověřit?“

„Zeptal jsem se tvého manžela, jestli to třeba jen nehraješ a doma jsi potom protivná.“

Vytřeštila oči, zírala na mne v úžasu a zadrhával se jí hlas.

„A, a, a co ti teda odpověděl?“

„No, říkal, že je to skoro neuvěřitelné, že jsi opravdu vždy milá a laskavá a rozhodně to nikdy nehraješ.“

Ještě stále tomu nemohla uvěřit, že jsem se fakt zeptal jejího manžela a já jsem si užíval její překvapení. Její úžas pomalu přecházel do úsměvu.

„Ale Magdo, ty jsi přece taky krásná žena. Nikdo by neřekl, že máš dospělou dceru, všichni si myslí, že máš tak o 20 let míň. Máš dokonalou sportovní postavu, moc ti to sluší…“

„To myslíš vážně, fakt mám tak dobrou postavu?“

„No, samozřejmě, to jak vypadáš, by ti mohla závidět kdejaká sedumnástka…“

Magda se úplně rozzářila. Takový úsměv jsem dlouho neviděl. Vstala, urovnala si černou sukýnku těsně nad kolena a prohlížela se v malém zrcadle na stěně. Natáčela se na jednu stranu a na druhou a zboku…A ještě jednou. Nakrucovala se u toho jak malá rozpustilá holka a neskrývala nadšení.

„Dobře, na to kafe půjdu. Kde je sraz?“

„Jako obvykle, o půl třetí odpoledne u cihelny.“

Odcházel jsem spokojen. Ale ve dveřích jsem se zarazil a něco mne ještě napadlo.

„A nemohli bychom to spojit s nějakou kulturou? Ve Strážnici je výstava obrazů Antoše Frolky.“

„To je ten malíř z Hroznové Lhoty jak maluje ty veselé lidičky?“

„Ne Magdo, to je František Pavlica, Antoš Frolka už dávno nežije. A po cestě zpátky se můžeme stavit na farmě Dúbravka, ta Frolkovi kdysi patřila, bude to stylové. A koupíme si tam nějaké víno …“

„Tak dobře.“

U cihelny byla přesně na čas. Přijeli jsme do Strážnice a vypadalo to, že se na výstavu nedostaneme. Poslední prohlídka už začala. Ale paní v pokladně byla velmi vstřícná a když zjistila, že chceme jen na výstavu, pustila nás do galerie těsně za procházející skupinou návštěvníků. Byli jsme v galerii sami a mohli přecházet z místnosti do místnosti, od obrazu k obrazu. Byl tam naprostý klid, který rušilo jen vrzání parket. Chodili jsme mlčky, zatím jsme nenašli mezi obrázky něco, o čem si můžeme povídat. Prošel jsem celou první místnost a všiml jsem si, že Magda stále stojí u jednoho obrazu. Bylo na něm děvče a chlapec, oba hluboce zamyšleni. A Magda vypadala, že také nad něčím intenzívně přemýšlí.

„Myslíš, že ti lidé tenkrát žili šťastnější život než my teď?“

„Nevím Magdo. Určitě měli život volnější, neměli žádnou pracovní dobu, nehnali se ráno za tmy do práce, neměli takový stres, že něco nesplní nebo nestihnou. Ale určitě měli jiné starosti, které my vůbec neznáme. Třeba jestli budou mít co jíst, když se neurodí, měli těžkou práci na poli, umírali oni sami nebo dokonce jejich děti na nemoci, které my dnes považujeme za banální.“

„To je asi pravda, ale vždyť my žijeme tak divně. Víš, mrzí mne, že se vytratil takový ten obyčejný život, kdy lidé dělali vlastníma rukama užitečné věci, žili v blízkosti přírody, sousedé si vzájemně pomáhali, uspořádali společnou oslavu, když se jim něco povedlo a vzájemně je spojovalo přátelství třeba na celý život.“

„Já myslím Magdo, že to není úplně vyloučeno, určitě i dnes žijí společně rodiny – rodiče, děti, prarodiče, dokola domu mají pole, sady, vinice a prožívají uspokojení z práce, která má smysl.“

Hledal jsem mezi Frolkovými obrazy náměty z Horňácka a nechal jsem chvilku Magdu o samotě. Najednou jsem ji nikde neviděl, vrátil jsem se o místnost zpátky a zahlédl ji jak stojí u jiného obrazu v hlubokém zamyšlení.

„Co tě na tom obraze tak zaujalo, Magdo?

„Ale, to jsem se jen tak zahleděla, vlastně myslím na něco úplně jiného.“

„A na co?“

„Přemýšlím, proč mne ta práce, co dělám, tak strašně vyčerpává. Věnuji jí tolik svého drahocenného času a nemohu říct, že mne nějak zvlášť baví. Nevím proč to dělám. Víš, já mám vlastně všechno, co si mohu přát. Mám hodného manžela, velký krásný dům, nové auto jen pro sebe, úspěšné dítě. Ale v pátek večer jsem tak unavená, že celou sobotu odpočívám a v neděli už zase myslím na to, co mne čeká v práci. Jako malá holka jsem byla dost často se svojí babičkou. Moc ráda vzpomínám na to, jak jsme s babičkou louskali vlašské ořechy, loupali brambory, sbírali trnky v sadu nebo když mne učila vyšívat. V neděli babička pekla králíka, odpoledne se navštěvovali s přáteli, chodili s dědou na procházku. Oni toho tolik uměli, dokázali sami uvařit jídlo, znali rostliny, zvířata, rozuměli přírodě a tomu co se děje v kterém ročním období…Já z toho neumím nic.“

„Ale jdi, vždyť jsi nedávno říkala, že tě celá rodina chválila za nedělní oběd. Uvařila jsi nějaké těstoviny s tuňákem, copak sis to vymyslela?“

„Nevymyslela, jednou za rok mě to popadne. Ale je to jen dokonalý marketing, realizace pokulhává…“

„Magdo pojď, už musíme jít, jsme tu strašně dlouho, aby nás tu nakonec nezamkli.“

Vyšli jsme do zámeckého parku a prošli alejí platanů. Ty stromy působí tak majestátně, kdo ví, co všechno pamatují. Nemluvili jsme, nebylo třeba slov, oba jsme cítili, že tady není potřeba počítat čas, možná se zastavil, možná nás shovívavě zbrzdil v neustále honbě za úspěchem…

„Magdo, chtěla by ses podívat na tu farmu Dúbravka?“

„Samozřejmě, pokud to není daleko, kde je to?“

„Je to tady kousek. Tak pojď, pojedeme.“

Byli jsme na místě za pár minut. Zastavili jsme dole u brány. Zazvonil jsem, omluvil se přes video telefon paní majitelce, že jedeme neohlášeni, že bychom chtěli jen pár lahví dornfelderu a brána se automaticky otevřela. K domu to bylo asi 100 metrů do kopce.

„Tady to vypadá jak někde v Toskánsku. Podívej se. Nahoře velká usedlost, dokola vinice, sady, políčka.“

„Máš pravdu Magdo, je to úplně jiný svět. Hospodaří tady jedna vícegenerační rodina. Kdysi dávno sem chodili pracovat lidé až z Malé Vrbky. Později farmu vlastnil právě Antoš Frolka. A současní majitelé ji koupili po revoluci skoro zdevastovanou. Krátké vyprávění stačilo tak akorát, abychom přišli k domu. Čekali jsme nějakou udřenou ženu těžkou prací na farmě a přivítala nás mladá žena s vysvětlením, že se právě chystala jít běhat.

„Ale jen pojďte dál, my tady skoro žádnou pracovní dobu nemáme a běhat můžu jít za chvilku.“

Magda se s paní hned skamarádila. Vyprávěla jí, jak jsme byli právě na výstavě obrazů Antoše Frolky, ona nám zase, jak problematicky kupovali farmu, vlastně nadvakrát, jak jim celý sad meruněk – kvůli nastlané slámě – zničili hraboši nebo čerstvě vysazený vinohrad úplně zlikvidovali zajíci.

Koupili jsme dvě sedmičky dornfelderu pro mne a dvě pro Magdu a scházeli od domu dolů k bráně. Magda šla jak ve snu.

„Já tomu nerozumím, jak ti lidé tady žijí. Vždyť oni dělají opravdovou a užitečnou práci. Mají svobodu, volnost, sami se rozhodují kdy a co budou dělat. Mám pocit, že bych měla všechno ve svém životě přehodnotit.“

„Magdo, poslouchala jsi dobře? Víš kolikrát začínali znovu téměř od ničeho? Co jim poničila zvěř, ukradli lidé? Ty přece děláš taky užitečnou práci. Neříkala jsi, že tě šéf pochválil za tu směrnici a ještě dostaneš odměnu?“

„Jenže ta směrnice je ve skutečnosti úplně k ničemu. Kdo myslíš, že to čte? Nikdo. Koho to ve fabrice zajímá? Nikoho. Budu muset napsat směrnici o čtení směrnic. Většinu času prosedím u počítače. Bolí mne hlava a záda. Pořád abych byla online. Každou chvilku mně zvoní mobil a někdo něco chce. Mám tablet, notebook, dva mobily, Skype, Microsoft Teams, nebo jak se všechny ty nesmysly jmenují, ani to pořádně neumím ovládat. Když se to zasekne jsem vyřízená. A šéf, prej bych si měla udělat MBA.“

„Myslím, že vím co tím Magdo. Můžeme to příště probrat, vypadá to, že dnes už ani to kafe nestihneme, je pozdě…“

„Máš pravdu, jedeme domů.“

Uložili jsme víno do kufru auta a vyrazili.

„Neříkal jsi, že jsi četl nějakou knihu o tom životě v Toskánsku?“

„Četl, dokonce jsou dvě a moc pěkné. Od Ference Matého. Jedna je na sedadle vzadu, můžeš se podívat.“

Magda se natáhla dozadu a podala si knížku. Chvilku v ní listovala.

„Ty si tak čmáráš do knížek? Vždyť ji máš celou popsanou. Můžu ti tam taky něco označit?“

„Můžeš, v kastlíku najdeš nějaký zvýrazňovač.“

Vybrala si žlutý a něco v knížce podtrhávala, usmívala se u toho, jako že je to přesně to co hledala…

Zastavili jsme u cihelny a rozloučili se. Letmý přátelský dotek na levé líčko, pak na pravé a Magda nasedla do své zbrusu nové škodovky. Stáhla okénko a zamávala mně.

„Přečti si to, co jsem označila v té knížce, je to přesně na stránce č.100.“

Od cihelny vede dlouhá rovná cesta, díval jsem chvilku za ní, než její auto zahnulo na hlavní cestu.

Už jsem chtěl odjet, ale natáhl jsem se ještě pro tu knížku. Nalistoval stránku č.100 a začetl se:

„Možná, že skutečným přepychem stáří nejsou haldy majetku, který nepřetržitě hromadíme, ale čas. A možná nejopravdovější svobodou je být ponechám o samotě. Dívat se na ty kopce, jak dlouho je vám libo. Projít se nekonečně dlouhou procházkou, budete-li chtít. A nacházet přitom na každém kroku nevyčerpatelné množství přírodních krás a zázraků, jež lidé vytvářeli celá staletí. Možná právě v tom spočívá hluboký smysl života…“