Rozhovor s Břetislavem Rychlíkem

Břetislav Rychlík (nar. 1958) je pro nás Horňáky Javorničan. Sice se v Javorníku nenarodil, ale má tam na Kopánkách domeček jako z pohádky. O Javorničanech natočil film, napsal mnoho článků, připravil programy na Horňáckých slavnostech. Na Horňácku natočil několik dokumentů pro televizní Folkloriku. O Javorníku, jeho historii, současnosti nebo náboženství toho ví víc, než většina rodilých Javorničanů. Ale to není všechno. Břeťa byl filmový a divadelní herec (už přes dvacet roků se herectví nevěnuje), režisér, scénarista, vysokoškolský pedagog (je docentem v atelieru režie a dramaturgie brněnské JAMU), aktivista. Působil v kultovním HaDivadle, hrál v 15 filmech, natočil více než 300 dokumentárních filmů, má za sebou 45 režií…

K rozhovoru s Břeťou jsme se sešli v Javorníku na Kopánkách jeden deštivý podvečer. Břeťa tam trávil koronavirové prázdniny a staral se o psa Andyho, kterého nechtěl nechat umřít ve velkoměstě. Normálně bych přistoupil na nabídku, že budeme pít modrý portugal, ale řídil jsem. Nabídl mně kafe. Byl jsem zvědavý, jestli má doma takový ten automat, co tam nasypete zrnka, řeknete co chcete a on to za vás všechno připraví. Břeťa se zeptal, jestli chci kafe z albánské džezvy nebo z maďarského kóťogo. Zvolil jsem albánskou, netuším totiž, jak vypadá albánská džezva a už vůbec ne, jak maďarské kóťogo. Na rozhovor si Břeťa ponechal obuté gumáky a kožešinovou vestu z procházky se psem. Skvělá atmosféra, věděl jsem, že mne čeká mimořádný zážitek.

Břeťo, folkloristi tady na Horňácku vznikají obvykle tak, že už taťka a mamka zpívali, ba dokonce děda a babička. A děti začnou chodit do Veličánku…Ale ty jsi bydlel ve Veselí, rodiče zřejmě nebyli folkloristé, tak jak jsi vlastně objevil Horňácko a začal se o folklór zajímat?

Já jsem chodil do houslí s vynikající sestavou houslistů. Petrem Tománkem, pozdějším kontrášem u Martina Hrbáče. S tím jsem byl velký kamarád od narození až do maturity (a samozřejmě celý život, až do jeho smrti), dokonce jeho maminka mně dala 25 litrů slivovice za to, že jsem ho připravil k maturitě. Maturoval za 16. Čili za 4 čtverky. Tam šlo jenom o to, aby odmaturoval. On chodil do školy z huslama rovnou z nějakého hraní, většinou ve škole usnul a když se probudil a byl tázán, tak byl velice zábavný. Druhý byl Víťa Trachtulec, další Petr Hudeček lékař, jeho tata byl z Lipova a občas hrával na basu s Kubíkama, geniální muzikant Tonda Těthal, který z nás zemřel první a byl to primáš Radošova, hrál fenomenálně na varhany, na basu, na trubku a zemřel na plicní embolii. Měl adoptovaných asi pět romských dětí, ze kterých udělal vynikající pěvecký sbor, i když myslím dvě z nich byly sluchově postižené.

Moji rodiče měli v mládí kroje, babička byla z Valašska, máti byla členkou Valašského krúžku a rodiče chtěli abych chodil do hudebky a učil se na ty husle. Mě to teda vůbec nebavilo. A to pan učitel říkal, že su nejlepší z této party, že jsem měl dlouhé prsty a výborný sluch ( tehdy). Ale já sem byl vyznavač Vinetua, divokého života a v té době mně babička, která šila v Lipově v Litexu kroje, ušila kompletní indiánský kroj. Takže já jsem obvykle místo houslí organizoval nějaké indiánské bitvy. A taky jsem cestoval. To mně poradil jeden kamarád, že pošta, která tenkrát měla snad jedno auto na okres a rozvážela balíky, že když tomu pošťákovi pomůžu s balíkama, že mne sveze třeba až do Radějova nebo do Hodonína. Já sem vždycky vlezl pošťákovi do auta a jezdil sem tam, kde jsem nikdy nebyl, místo houslí. A potom pan učitel Svoboda přišel k nám domů a říkal rodičům, že je mu to hrozně líto, že nechodím do hudebky. To mně možná zachránilo život, protože já při svém životním stylu bych už byl mrtvý, kdybych byl muzikant. Naštěstí naši byli hodně liberální a nenutili mne. Na druhé straně, když vidím muzikanty, jako je třeba Petr Mička, tak mě to někdy mrzí. Nezahráu bych, ale zakontrovau.

No dobře, tak tady se to s tím folklórem ještě nepovedlo. A kdy jsi zjistil, že je to něco zajímavého?

No, na škole ještě pořád nic. Chodil jsem do skautu a po jeho zákazu, když jsem došel do puberty, tak mě bavily bigbíty. A když jsme začali chodit na gympl, tak spousta spolužáků měla vinné sklepy, Luděk Botur, Karel Sukup, a chodili jsme do sklepů. Zpívaly se písničky a já jsem to neuměl. To mně strašně vadilo, zjistil jsem, že je to na večírcích výborná zábava a dají se na to balit holky. Tak to byl první pokus se něco naučit. Na gymplu jsme měli výchovné koncerty a Slávek Volavý si tam zval hosty z Horňácka, protože on Horňácko miloval a sám se hlásil k Joženovi Kubíkovi. To byl v prvé řadě pan rídící Okénka, u Volavého hrál Horňák Martin Hřešil, starý Trachtulec z Hrbáčovy muziky na cimbál a Lojza Krystoň byl basista ale taky houslista a pak byl ve Strážnici Jožka Tomeš, gajdoš z Hrubé Vrbky, jehož dcera byla moje spolužačka. Petr Tománek mi vždycky šeptal – poslúchaj, Horňáci, to je sila! A také naši dycky došli a řekli, poď, je koncert třeba Martina Hrbáča nebo je tady Broln. Mě to ale vůbec nezajímalo. Nebo mně donesli desku BROLNu podepsanou bratry Holými. Já nic. Můj otec byl atlet, desetibojař a výškař a moji rodiče se přes Sokola kamarádili s ujcem Holým, kerý byl ve Vrbce taky vynikající Sokol. Děda byl správce skokanského můstku ve Filipově a tata postavil prakticky v pár lidech první lyžařský vlek na okrese Hodonín ve Filipově. Především se Zdeňkem Žádníkem a inženýrem Pavlincem. Znal jsem přitom rodinné historky, že tata se na některém z prvních ročníků Strážnických slavností vsadil s bratry Holými, se kterými byl kamarád, že jako výškař, přeskočí při vystoupení souboru Černý Balog oheň přímo na pódiu. A to se bavíme o padesátých letech, stalinismus jako hrom. Tata skutečně skočil, ale měl montgomerák, to byt takový těžký dlouhý plášť a ten mu hořel, utíkal a honilo STB a SNB a tata se schoval do některého z těch jezírek ve strážnickém parku, kde se to uhasilo. No a vyhrál 10 litrů slivovice.

Tak Břeťo, a kdy u tebe nastal nějaký zlom, kdy tě folklór začal doopravdy bavit?

To bylo kterési léto, když jsem já dělal vedoucího na táboře ve Strážnici-Přívoz a přišli tam Martin Severa a Petr Pšurný, keří už měli po maturitě a tak nějak vandrovali po kraji. Já jsem je tam nechal spávat ve stanu a po večerech oni vždycky zpívali. Hráli na kytaru všecko možné, country, trampské, bigbít a když hráli horňácké, tak ty ženské dycky ožily. No to sem si říkal, to se musím naučit taky. A oni mě naučili první sedlácké. Úplně první písnička byla „Vyhorela Stará Turá Brezová“, druhá byla „Za hájíčkem za zeleným“. Ale tu ( mám dojem) už mne naučila paní učitelka Severová, Martinova maminka. Já jsem k nim hodně chodil, protože jsme s Martinem kamarádili, i s Petrem a Jurkou Pšurných. Severovi mne dokonce vzali autem na festival do Detvy, Martina a Luboša, jejich syny ne. Pan Severa to znal, protože jako veterinář působil i na Slovensku a řekl – no když chceš, tak pojedeme. Pan Severa se znal aj s Kubíkama, občas s nimi hrál, Jožena mu říkal dochtor Revera. Já jsem znal Joženu Kubíka, protože dělal u našeho taty v Železárnách. Tam dělali všichni, Jan, Filík i Jožena. Jožena vždycky jednou za směnu vzal táčky, významně s něma prošel přes halu, potom zalezl a přišel až o půl druhé a ptal se taty kdy budou fasovat rukavice, že on je muzikant a mosí mět chráněné prsty…

Jedno léto tady byl mladý Jirka Lábus, to mu bylo 27 let, byl u našeho dědy ve Filipově na chatě a přivezl ho mladý Vladimír Klusák. Vladimír byl bratranec kluků Severových, vynikající swingový klavírista, zabil se v roce 1990 na rogalu. Ten si přivezl milenku, mladičkou herečku Moniku Hálovou ze Semaforu a bydleli ve stanu u našeho dědy na zahradě. Lábus bydlel se mnou v chatě v pokoji. A říkal mi, víš my máme v Ypsilonce takovýho kluka, jmenuje se Havelka a von se zajímá o to Horňácko. Ondřej měl tehdy malou EP desku Joženy Kubíka z edice ze Strážnického zámku. A byl z té muziky úplně nadšený. A Lábus nás pak v Brně seznámil. Byl únor, Ondra Havelka přijel do Velké i s Jarkou Kretchmerovou, oni si mysleli, že mám auto a budu je vozit, ale já jsem vzal kola a jezdili jsme na kolách. Ale to ti byly jiné únory, mráz, fučel větr, rampouchy visely ze střechy a oni zamotaní do šál a jeli jsme do Vrbky. Byli jsme u Holých, u ujca Miklóška, u Tomešků a já jsem jim dělal průvodce. Zorganizoval jsem setkání s Martinem Hrbáčem a Jurů Slovákem. Ondra si všechno zapisoval a nahrával. A já jsem se honem učil nějaké písničky, jakože su znalec, když je provázím, abych nevypadal jak debil.

No a první velká událost byla, když mne na popud svých synů paní učitelky Severová a Pšurná v roce 1978 navrhly, abych dělal inspicienta na Horňáckých slavnostech, a to bylo přesně v den mých 20. narozenin 23.července. A současně můj kantor ze strážnického gymnázia Tonda Pšurný mě řekl, abych šel zpívat do mužského sboru, že mají málo zpěváků. Tehdy se ale za málo zpěváků považovalo aspoň pět řad chlapů, keří když šli na pódium, tak nastupovali půl hodiny, né jak dnes, když dojde jedna řada. Já jsem ani neuměl všechny ty slova, měl jsem to na papírku, ale to sem se styděl číst, tak sem jenom otvíral hubu. Šel sem se starým Vlaďou Klusákem, měl jsem od spolužačky z Javorníka půjčený nádherný kroj.

A to jsi tomu už definitivně propadl?

Pak už to propuklo. Ondra Havelka jednou přivezl Mertu, později tu za mnou byl Petr Skoumal, Vláďa Mišík, Jiří Bulis, Pavel Šrut a další a najednou člověk viděl jak oni obdivují tu horňáckou muziku, kterou já jsem jako kluk nepovažoval za nic zajímavého.To bylo jen přímé pokračování toho, že na Horňácko jezdili intelektuálové, před mnoha lety už třeba Janáček, kteří si všimli, že to je něco vzácného a cenného. Vzpomínám si, že mně kdysi říkal Jura Hudeček ( „generál“), že už byla v mládí jeho rodičů tendence tady měnit kroje, aby byly černé nohavice, klobúky místo šmukáčů, nemít prucleky, jakoby blíž Strážnici a Dolňácku. Rodiny intelektuálů, např. Klusákovi se domluvili a snažili se udržet původní kroj. A pak už ten zásah do mne byl tak obrovský, že jsem si ani nedokázal představit, že bych se tomu nevěnoval.

Takže to bylo někdy v době kdy jsi maturoval?

Po maturitě. Já jsem utekl před maturitou z gymplu, protože jsem tam měl pořád konflikty kvůli dlouhým vlasům a oni mě pořád posílali stříhat a rodiče z toho byli hrozně nešťastní, protože jsem obtížně dostával na gympl kvůli posudku na našeho tatu. Matka se ke mně v noci plížila s nůžkama, aby mě ostříhala a já jsem kvůli tomu spával v čepici. Utekl jsem po konfliktu s rodiči a třídením bačování kolem svatby svých spolužáků Joži Mrkvi ze Lhotek a Lidky Tomešové (dcery gajdoše Tomeše) z domova. Shodou okolností jsem ve vlaku potkal Jurku Pšurného a tak jsem nějaký čas bydlel u něho na internátě v Brně, ujídal mu rízek z domova a pil vodu se sirupem. Já jsem hledal nějakou práci po divadlech a potom mě tam tata našel, přemluvil mne, abych se vrátil a nakonec jsem šel studovat na stavební fakultu. Ale ze školy jsem měl podmínečné vyloučení za vzpouru na povinné brigádě na Jaderné elektrárně Dukovany. My jsme tam pracovali 24 hodin v kuse a pak 12 hodin spánku a já jsem se vzbouřil a odmítl to dělat, vždyť to bylo protizákonné. Musel jsem odevzdat průkazku v Průmyslových stavbách a tam mě kádrovák hned řekl – dostudovals mladej, dostudovals…Tak jsem nakonec po kárném řízení měl podmínečné vyloučení ještě před nástupem na studium. To je dodnes unikát.

No, a jak ses tomu folklóru teda věnoval?

Když jsem byl v Hradišti ve Slováckém divadle, tak každé úterý na kavárně Morava hrála cimbálovka. To byl geniální tah, protože za komunistů nikde přes týden žádný program nebýval, jenom přes víkend a tam čtyři muziky cirkulovaly. To byl Martin Hrbáč, Kučerovci, Písečan a Čechovci. Ale popularizaci foklóru taky strašně pomohl člověk, který musel záhy z republiky odejít a to byl Jaroslav Hutka. On obrovsky přispěl k tomu, že byly plné sály narvané mladýma lidma a zpívali Sušila. Na té vlně se svezl i Petr Ulrych, jehož první žena Jana (rozená Škodáková) měla předky v rodině Ňorků v Hrubé Vrbce. A on se potkával s Jurú Slovákem, kerému my jsme s kamarády pomáhali stavět ten dům v Javorníku, který není, mimochodem, dostavěný dodnes. Tak ten folklór bobtnal a já jsem to nasával jak houba. A byl jsem na sebe naštvaný, že jsem nechal těch houslí.

A nějakou horňáckou muziku jsi znal nebo poslouchal?

Když jsem byl v divadle v Mostě, domů jsem to měl daleko, tak jsem často nejezdil, ale když jsem přijel, tak jsem hned volal Majstra Hrbáča a Juru Slováka, a oni, i když jim bylo nějakých 35 roků, měli svoji práci a svoje rodiny, tak kupodivu přijeli do Filipova na naši chatu a tam kolem toho kamenného stolu jsme hráli, zpívali a popíjeli. Ale opravdu jsme toho byli strašně lačni. Já jsem si teď uvědomil jednu věc. Když jsem po letech psal habilitační přednášku na téma „Pravda v divadle“, tak jsem vycházel ze tří zdrojů: Leoš Janáček, teoretik undergrandu Ivan Martin Jirous a Jožka Kubík. Hledání pravdy a autenticity Janáčka pronásledovalo, Jirous ten na tom měl postavený život a pro Jožku Kubíka to bylo typické a on to žil naplno. Svým studentům jsem mockrát citoval z Mudrosloví primáše Jožky Kubíka. Ten životní zlom ve vztahu k lidové kultuře mně pomáhá dodnes i při režírování a učení.

Doposud ses folklóru věnoval spíš jako posluchač. Kdy jsi do toho vstoupil aktivně, že jsi začal dělat programy, psát, nahrávat?

Už si to přesně nepamatuju, ale první program jsem dělal zřejmě Hradišťanu, a ten byl dost výstřední. Jura Pavlica po té geniální desce „Byla vojna u Slavkova“, kde se ale nevědělo, že většinu těch písniček si napsal sám, oslovil Jana Sedala a mně, kteří jsme byli v avantgardním HaDivadle, že by chtěl udělat program, který by vycházel z historických zdrojů na téma „Zábava ve Starém Městě“. Kdy mladí muži od Bati, při zábavách na Slovácku požadovali od muzikantů moderní tance. My jsme udělali takovou grotesku, že v jednu chvíli ti lidoví muzikanti jakoby odložili tu lidovou muziku a začali hrát swing. Vím, že při premiéře bylo tak rozdělené publikum, že napůl to bylo ohromné nadšení a napůl strašný skandál. Ti folklórní fašisti z toho byli naprosto otrávení. To používal Jaromír Nečas, ten pojem folklórní fašisti. No a Nečas si mě tak vytipovával a jednoho dne za mnou přišel, že bych s nim měl dělat programy do Strážnice. Pozval si mne domů, nachystal různé pochutiny z vlastní výroby, víno a řekl mě: „Vážený, já jsem si vás vybral, protože si myslím, že byste mohl přinést trochu vzduchu do toho zatuchlého folklórního prostředí a chtěl bych, abyste se mnou dělal program do Strážnice.“ Já jsem byl tak natěšený, už jsem se nemohl dočkat a ještě dodal: „A bude to program věnovaný dechovkám.“ Já jsem byl úplný zkoprnělý. Já, nepřítel dechovky, Moravanka to byl pro mne symbol normalizace kultury. Ale Jaromír celý večer do mne hučel a namazal mne. Najednou jsme se začali bavit o tom, že dechovka na venkově je normální věc a doprovází člověka až do hrobu. Nakonec ta dechovka tady byla nejen na Slovácku, ale třeba i na Detve. Tam ti muzikanti z holýma pupkama na zábavě najednou odložili husle, vzali plechy a hráli dechovku. Mimochodem, ty holé pupky měli proto, že strašně kradli, tak aby si nic nemohli zastrčit za košelu. Fakt, nesměj se. Tak sme ten program začali tvořit. A já jsem už v té době neměl rád takové to kožené moderování, kdy moderátor přečte z rozevřených desek: „A teď nám zleva nastoupí naše ženy a po nich zprava naši muži.“ Tady jsem vymyslel, že šel v úvodu fašankový průvod někde ze Strání s dechovkou a proti němu šel pohřební průvod. Srazili se, začali se hádat, otevřela se rakev a já jsem vylezl jako mrtvola, vypadal jsem tak, protože jsem den předtím pařil, a měl jsem na sobě rockandrollový oblek z padesátých let od amerického výrobce firmy Penny´s, který jsem předtím vyměnil s Vláďou Mišíkem za 5 litrů červeného vína. Vláďa jej získal, když jeho maminka dělala babysitter na americké ambasádě, on byl synem amerického vojáka a amíci takto mamince pomáhali. A já jsem v tomto obleku vylezl v ponožkách z rakve a celý pořad odmoderoval. Ale bylo to krásné, netradiční. Rozhýbal jsem amfiteátr. Zahrála teskně křídlovka někde pod stromem, účinkující přicházeli do té doby nezvykle ze všech stran, středem na pódium, hrála dechovka z různých koutů areálu…

Takže po takovém velkém režisérském počinu se nabídky na spolupráci jen hrnuly.

Pak jsem začal dělat pořady na Slováckém roku v Kyjově. Ale ještě v roce 1988 jsme dělali pro Emila Ščuku, Evu Davidovou a Milenou Hubchmanovou s Ivou Bittovou ve Strážnici romský pořad Nane oda lavutaris (Není takového muzikanta). Ten vstoupil do dějin jako nejdelší pořad, protože trval 5 hodin. Původně měl trvat polovinu. Protože ti Romové když přišli na pódium, tak odmítli odejít. Tam vystupovali třeba lidé z osad, kteří nikdy nebyli v Čechách. Potetovaný kluk, který se vrátil z kriminálu a zpíval se svojí matkou. Kytaru měl z jakési překližky, na krku vytetované Killer a matka zpívala romské pláče. Ščuka seděl v první řadě a říkal neboj se, já mávnu a oni odejdou. Zvedl ruku, prudce mávnul a oni hráli dál jakoby nic. Starého Giňu, primáše z Opavy odvezla záchranka, protože měl cukrovku, nesměl pít a vypil z nadšení v zákulisí půl litru fernetu. To byl pořad jaký Strážnice nikdy neviděla. Ještě jeden pořad musím zmínit, protože ten skončil skandálem. „Jarmark múz“ z roku 1989. Na něm se mnou dělali etnografové, Jura Pajer, Dano Luter, Nečas. Vymyslel jsem tam dvě postavy, toho slévače a tu babu se srpem ze stokoruny, které doprovázely moderátora, vynikajícího herce Stevu Maršálka. Ten Jarmark vymyslel Nečas a byly tam nejrůznější podoby lidové kultury. Třeba lidový loutkař ze Slovenska nebo za městský folklór písničkář Pavel Dobeš. Z Horňácka tam byl dětský pěvecký sbor vedený Jarkem Miškeříkem, což jsou třeba dnes slavní kluci Kománkovi, Martin Prachař, Petr Pavlinec. Ten autobus z Horňácka vůbec nepřijel na generálku, protože sice z Velké vyjel včas, ale Jarek se stavoval v každé obci na štamprlu. Druhý den se repríza točila pro Československou televizi. Já už jsem tušil průšvih, protože tam byly různé politické narážky, třeba na Palachiádu. A pak vystoupil Dobeš a zazpíval: „Tak se modlím k Bohu, to jako bezpartijní mohu, ale nic to neřeší…“ V ten moment se vyply kamery, já jsem se rozběhl k přenosovému vozu, že toho režiséra zabiju a Jaromír Nečas, on nosil takové elegantní saka, přes rameno bulharské žebradlo, ze kterého mu trčely noty, paličky k cimbálu a sedmička vína, se přede mne postavil a řekl: „Nechte ho být vážený, já si ho zabiju sám…“

Ještě bych rád chtěl skromně zmínit pořad Bezejmenní básníci, který jsme dělali s Jurou Plockem. To byl velice prostý nápad. Lidé, kteří v nejrůznějších podobách obcují s lidovou písničkou (to byl pojem Jaromíra Nečase) měli za úkol zazpívat nejsilnější a nejkrásnější píseň svého srdce a nejzvláštnější píseň z hlediska textu. Tak se vedle sebe na podiu sešli Dušan Holý, pan rídící Okénka, Martin Hrbáč, tetička Kománková, Helena Zahradníková, Jura Petrů vedle sourozenců Ulrychových, Vladimíra Merty, Zuzany Homolové, Dáši Voňkové – Andrtové, Ludvíka Vaculíka. Za originální a výborné režijní zpracování tématu jsme dostali hlavní cenu.

Mně na tom režírování a vymýšlení folklórních pořadů bavila ta pravdivost, ta obrovská citovost, já jsem chtěl, aby diváci měli stejný prožitek, jak když jsme chodili třeba po fašanku a ne aby účinkující byli strnulí a vypadalo to, že se trémou každou chvíli pozvrací. A taky, aby byli moderátorem uvedeni do kontextu, takovou edukativní metodou – škola hrou. Taky folklórní estrády mi byly dost protivné a nebezpečné. A poslední dobou kýče, folklórní kýče (na to téma jsem už zkraje devadesátých let natočil v ostravské televizi pořad). To bylo tenkrát moje odhodlání, zlomit ten základní přístup.

Břeťo, jak ses dostal do Javorníka? Horňáci tě berou jako Javorničana. Máš tady dům…

Já jsem se tu od dětství pohyboval. Můj děda ve Filipově postavil v roce 1935 chatu. A někteří lidé tady z Javorníku, to jak kdyby byla moje rodina. My jsme neměli auto, tak jsme jezdili vlakem. Naši mě jako kluka posadili do vlaku a já jsem vystoupil na zastávce v Javorníku. A šel jsem tou dědinou, to byla husí dědina, tady byly všude husy. Já jsem se jich strašné bál. V hrůze jsem šel Javorníkem, a všude syčely husy. A ty domečky byly tak krásné. Náš děda byl vynikající kuchař a on vařil a pekl na svatbách. To byly ty javornické svatby, které trvaly 4 dny. V zatáčce byl obchod u Kohútů, tam mě děda posílal, když mu něco chybělo, ale otevřené bylo jen dopoledne, odpoledne jsem musel do Velké. Na Kopánkách bydleli Cvekovi, paní Cveková byla spolužačka našeho taty, pan Cvek byl holič a vždycky na začátku prázdnin nás ostříhal, přijel na Filipov a trošku tupým strojkem nám škubal vlasy. Tady, jak máš položenou tu tašku, tak to je po něm holičská stolička.

A jak jsi přišel k tomuto krásnému historickému domku?

Já jsem si tak říkal, že bych možná chtěl něco v Javorníku na Kopánkách, to je taková pěkná část, kdoví, jestli by tam něco bylo. Vždycky mně připadalo cenné zachránit nějakou chalupu. To je jediné z čím souhlasím s Milanem Knížákem, že česká krajina, statky, mlýny, třeba v Jižních Čechách vděčí za záchranu fenoménu chalupářství. Lidé na nich dřeli s kamarádama a rodinama v době, kdy nebyl stavební materiál. A tento domek mně dohodil Jura Slovák. Já jsem hned neodhadl jeho skryté půvaby. Vlezli jsme dovnitř, tady bylo sedm vrstev linolea, ukázalo se, že pod linoleem byla studánka, ale Jura říkal, podívej, tady je černé ohniště, a ty nádherné trámy, to se vyčistí, uděláš schody nahoru a půdu. To bylo strašné, nikdo to nechtěl dělat, firmy o takovou práci nestály, ale nakonec se to podařilo zachránit.

Ty jsi tady na Kopánkách natočil i kus skvělého filmu „Jeden rok“. Já jej mám moc rád, pustil jsem si jej loni o vánocích a úplně mne to dojalo…

Já jsem tehdy už spolupracoval s asociací Film a sociologie, kterou založilo několik významných dokumentaristů, Třeštíková, Sommerová, Špáta. Odešel jsem v té době z divadla a nastoupil do televize na půl úvazku na cyklus Intolerance. Hned po převratu nás pozvala tehdejší ředitelka Věra Mikulášková a řekla, že chce, abychom přinesli nějaké náměty, protože doposud to tam bylo sídlo bolševiků. Přišel tam Antoním Přidal, Arnošt Goldflam, Josef Kovalčuk, zakladatel HaDivadla, Pavel Švanda a já. A já jsem říkal, že bych chtěl udělat film o starých Horňácích. Původní koncept byl vybrat z každé dědiny nejstaršího člověka a sledovat ho. Vytipovali jsme v každé dědině dva tři lidi a já jsem to začal objíždět. A zjistil jsem jak to vždycky je, že si vymyslíš koncept a život se ti vzepře. Ukázalo se, že někteří lidé přes veškeré úsilí nic neřeknou. Moc jsme stáli o jednu paní z Nové Lhoty, měla 92 let a jmenovala se Sobková a jeden děda, co nám ji doporučil o ní řekl „behá jak dývka“. Ona vyšívala takové mysteriózní katolické obrazy. To bylo fantastické. Nakonec nám to rodina nedovolila. Chtěl jsem dědu Polácha, co dělal to dřevěné nádobí, ale nakonec jsem se rozhodl, že to udělám jinak. Nechal jsem si javornického písmáka a varhaníka pana Majtána, kerého jsem měl od začátku jasného, tetku Pavlincovu (Zadkovú – že bydleli na zadku domu) a tady súsedku z Kopánek paní Petruchovu. Z Vrbky jsem měj ujca Miklóška a Dušan Holý mně doporučil ať natočím Mikloškovu sestru paní Ďugovu. A jel jsem na kole a viděl jsem nějakého dědu jak sám orá. A to byl pan Horák. A hned první větou mne zaujal. Já jsem byl nějaký nachcípaný a on říkal „Všecky nemoce sú z téj drbačky, dyž je jí málo škodý, dyž je je jí moc, škodý též.“ Já jsem byl úplně okouzlený z té jeho lidové filozofie, tak jsem ho přesvědčil taky, ale bylo to složité, protože jeho žena mu bránila. A ještě nám do toho vstoupil pan Kománek, který žil tady ve mlýně v té zatáčce než se jede do Petrušské doliny. Úplně jsem zapomněl, že když jsem byl mladší, tak nám vozil na Filipov vajca. Jezdil na nějakém prckoletu, měl tam uvázaný hrnec a v tom vozil ty vajca. Ten nám během natáčení umřel. A než jsme začali točit, tak ujcovi Miklóškovi umřel syn. Pak onemocněl a půlku filmu ležel. Film se podařil proto, že jsem na něj sehnal peníze. Ten člověk, který na to dal peníze se jmenoval George Soros. Dnes je to pro mnohé lidi symbol zla, ale on tenkrát tady podporoval kulturu, měl v Praze společnost, ta podporovala třeba divadelníky, kteří byli dřív zakázaní nebo začínající umělce, to česká společnost tenkrát vůbec neměla. Já jsem si tam dal žádost a dostal nějaké peníze od něho i od Fondu kinematografie. Zajímavé je, že jsem po létech, kdy už byli většinou mrtví a žil jenom pan Majtán a ujec Miklóšek, natočil půlhodinový film a jmenoval se „Poslední dva“. Ten je jako bonus na DVD. Film „Jeden rok“ měl velký ohlas. Když vybírali Francouzi 10 nejlepších českých dokumentárních filmů, promítaly se v Centre Pompidou, tak já jsem tam byl nejmladší a člověk, který to ani nestudoval. Film měl svoji premiéru ve Velké, v Javorníku i v Praze. Na premiéře v Praze hrál Martin Hrbáč a byl tam ujec Miklóšek a tetka Pavlincová. Ta si myslela, že je ve Veselú. Ona nikde jinde za celý život nebyla než ve Strážnici a ve Veselí. A po několika hodinách mně povidala: „Bretíčku, už se ně v tom Veselú nelúbí, už ňa pošli dom“. Dívala se z okna hotelu na ulic a říkala: „Kde sa vzalo tolik plechu na tolik aut? No a druhý den nás přijal prezident Havel. Miklóšek mu zpíval: „Hrajte mu, hrajte mu, prezidentu našemu, nech sa mu vesele, srdénko zasměje…“ A potom mu zazpíval něco, co jako chlapec zpíval s Ňorkama ještě Masarykovi: Milý pane prezidente, buďte nám vítán, my vám prejem dúhé roky, dobré zdraví vám. Vaša láska, naša čest, tá sa mosí spolem snést, tá sa mosí aj po světě po širém roznést…Oni nás pak provázeli Hradem, došli sme do Španějského sálu a Horák z Podhájských mlýnů, měl rádiovku na hlavě, rozhlédl se a řekl: „Tak veliké nemám ani pole.“

Ale to není jediný film, který jsi o Horňácku natočil.

Nejvíc dokumentů, které jsem vůbec natočil, je na horňácké téma. To jsou kromě solitérů hlavně dokumenty pro televizní Folkloriku nebo Folklórní magazín. Dělal jsem pořad o Lubošovi Holém nebo o cestách Horňáků do Ameriky – Amerikáni. Dokument o vzniku Horňáckých slavností „Kdy prestanem bláznit“ nebo „Odkaz dalokonosných huslí Jožky Kubíka“. Ale on se ten prostor zmenšuje, tahle témata nikoho moc nezajímají. Ale krásně mne zastupuje moje žena, ona opravdu dělá ty filmy velice citlivě a talentovaně.

Ty ses podílel i na publikaci k 650. výročí obce Javorník.

Byl jsem rád, že jsem přesvědčil osvíceného starostu Janka Hozáka (budiž mu země lehká), aby nedělali knížku o tom, že je v Javorníku fotbal a myslivci, ale o tom, co v té dědině je cenné z hlediska historie a kultury. Tak jsme to s etnografkpu Helenkou Beránkovou dali dokopy. Přesně to řekl pan rídící v jednom našem filmu: „Oč těžší měli naši predkové život, ten těžce dobývaný chléb vezdejší, o to bohatější byl jejich život duchovní“. Javorník byl v tom mimořádný. Na Bučinových fotkách vidíš lidi v běžném životě v krásném, doma ušitém kroji, tady až jezeďáctví zrušilo kroj. Já jsem chtěl, aby tam byly zápisy lidového vyprávění, pohádky, pověsti, legendy, záznamy písní. A to se podařilo. Lidi dodávali materiály, jak se hospodařilo na Horňácku, je tam recept na režnou, návod jak vázat šátek…

No a co pořady na Horňáckých slavnostech? Na který z nich nejvíce vzpomínáš?

Měl moc rád ten pořad o pálení slivovice „Piju já“, kde sem byl oblečený za trnku a nabarvený namodro. A vylezl jsem z bečky. To mně moc bavilo. Mimochodem to byl pořad, na kterém naposledy zpíval Jura Slovák. Myslím si, že úplně krystalicky čistý byl ten pořad o Javorníku. Jenom jedna dědina, Bučinovy fotky, kousek filmu Touha nebo Mizející svět. Do toho se mi moc nechtělo. Byl jsem na Ukrajině, režíroval jsem tam v Národním divadle Havlovu Asanaci a oni se tady rozhádali v ženském sboru, část odešla. Existovalo jenom pár bodů na papíru jako scénář. Do těch typických žabomyších horňáckých hádek nerad vstupuju. Je mi to protivné a v důsledku to škodí věci. Nakonec jsem vyšťoural desítky zvláštností o dědině a za pomoci ženského sboru se to podařilo dát do celku, který překvapil i samotné Javorničany. Vděku jsem se nedočkal, ale s tím se počítá. Jsem rád za „Janka Drínovského“, to byl pokus udělat něco jiného. Profesor Rut z pražské DAMU říkal, že to bylo totální lidové divadlo. Co bylo zvláštní, byl pořad o Janáčkovi, ve kterém poprvé na Horňáckých zněla vážná hudba. Hned v noci přišlo udání na obec, že tahám na Horňácko Pražáky typu Janáčka a že už to začalo tím, že jsem přivedl Havelku. Tak to mne pobavilo, pisatel byl velký znalec. I ten loňský pořad o Majstrovi mám moc rád. Já se do těch pořadů snažím dostat něco, co už podle mne mizí. Zrekonstruovat. Třeba Javornickou svatbu podle tetičky Kománkové a její sestry. Nebo třeba to zpívání z těch funebrálků. To úplně zmizelo. „Všickni lidé zemřít musí“. Já jsem to chtěl do Janka Drínovského a znal jsem nahrávku Dušana Holého. Dušan mně to vysvětlil, jak to bylo, sedlo se kolem rakve s nebožtíkem, naléla štamprla, zpívalo se, vedoucí zpěvák byl ten starý Martin Hrbáč (1885) a ten „zatahoval“. Nakonec jsem ten rituál použil v brněnském Národním divadle při režii Gazdiny roby, kde hrála Mičkova muzika. To mně přijde jako smysl toho všeho počínání, ať se pořady nedělají jenom jako folklorismus, jako souborování, ať si Horňácko udrží to navazování na odkaz předků. Vyděsilo mne, že by Horňácké slavnosti neměli být každý rok. To by lidé ztratili motivaci celý rok něco dělat. Takhle vědí, že mají svůj velký svátek jednou za rok. Vůbec by to chtělo nějakou zásadnější debatu o směřování slavností, širší spolupráci těch obcí, ať se už jen nevaří dokola z vody. Když se mně někdo ptá jaký je rozdíl mezi folklórem a folklórismem, tak říkám, folklór jsou vědomosti toho lidu a to co autenticky žijí. Foklórismus je jak když si někdo dá dres a hraje fotbal, tak si někdo dá kroj a hraje na husle. To jsou už lidé, kteří žijí jiným životním stylem. Ta bohatost Horňácka nemá v Evropě obdobu. Jsou vynikající regiony v Rumunsku nebo Maďarsku, na Ukrajině vidíš vynikající hudebníky. Ale to Horňácko je jiné. Tady se nějak střetly neuvěřitelné vlivy, maďarské, slovenské, rusínské. U táhlých jsou to duchovní písně. Unikátní je to v tom, že tady zůstává ten „gríf“ předků a nemělo by se to ztratit, pak by to bylo jak v té písni: Keď sa my mineme, mine sa krajina“. Pro mne je folklór a duchovní lidová kultura srdeční záležitost, ale Horňácko je ještě nad tím.

Břeťo, máš nějakou velkou touhu, co bys chtěl udělat, nějakou myšlenku, která tě provází a nedá ti spát?

Dokážu si představit, že ještě nějaké pořady na Horňácké udělám a mám několik témat. Ale teď bych moc rád udělal s Mičkama a s Lesní zvěří divadlo na motivy filmu a povídky „Stíny zapomenutých předků“. To je jeden z nejvýznamnějších světových filmů, který je natočený mezi Rusínama, obrovskou roli tam hraje folklór, příroda, lidové zvyky. Je to takový příběh Romea a Julie mezi Huculama. Film je z roku 1964 a byl hned zakázaný, je o nenávisti mezi dvěma rody a oni ti komunisti hned poznali, že je to vlastně o nich. Tak to bych chtěl udělat. To by se zúročila ta spolupráce Jury Hradila a Petra Mičky. Píšu o tom i v moji nové knize „Sestup ke kořenům“ jak se dá využít inspirace tou duchovní lidovou kulturou. Takže to já mám jako sen. Ale udělat bych to chtěl tak, aby se to dalo zahrát v Národním divadle i na Strážné Húrce nebo v amfiteátru ve Strážnici.

Břeťo, tak to ti budu moc držet palce, aby ti to vyšlo. A moc děkuji za pěkné vyprávění.