Rozhovor s Jarmilou Sládkovou

Paní Jarmila Sládková (nar. 1980) patří k lidem, kteří se zamilovali do rodného kraje a našli v něm mnoho radosti. Protože je praktická a tvůrčí žena, přeměnila tu radost na konkrétní aktivity. Vytvořila si „Horňáckou jizbu“, což není jen virtuální prostor, webová stránka a e-shop, ale nyní už i konkrétní místnost v jejich novém domě a vypadá opravdu jako jizba. Zpívá v ženském sboru Oskoruša, stará se o programy pro děti ve spolku Futra, vymýšlí, zkouší a učí se stále něco nového. Šije, vyšívá, navrhuje motivy pro modrotisk. I když tvrdí, že jí to moc nejde, nedělá si z toho těžkou hlavu, v souladu se svou povahou prostě jde a zkusí to.

O rozhovoru s paní Jarmilou Sládkovou jsem už nějaký čas přemýšlel. A potom přišel silný impuls, když jsem zjistil, že šije krásné roušky s horňáckými motivy. Napsal jsem jí, že bych taky takovou chtěl. A přišla rychlá a stručná odpověď – tak sa stavte…Roušku jsem dostal jako dárek.

Jarko, u nás na Horňácku je téměř každá rodina nějak spjatá s folklórem, v rodině Kohútových, ze které pocházíš, to bylo jak? Tvoji rodiče a prarodiče se zajímali o folklór?

Naše rodina nikdy silně folklorní nebyla. Možná právě proto sem si k tomu našla cestu až později sama, nemám ráda, když mne někdo do něčeho nutí. Já jsem po tom trochu pátrala a nějaké zpěvácké kořeny v rodině byly. Můj tatík je Veličan, o folklór se zajímá jako patriot, přirozeně, ale v jeho rodině se kromě holének a dvou šňůrkovic nic jiného nenašlo. Rodiče mne přihlásili do Národopisu, vydržela jsem tam pod vedením Jarka Miškeríka ale velice krátce. Možná proto, že jsem doma žádný vzor neviděla. U nás byl vlastně na prvním místě vždycky spíš fotbal (smích).

Ale Kohútovi bydleli na Závodí a to bylo silně folklórní místo. Kousek vedle bydlela tetka Čambálka, kde se scházeli umělci, naproti Šáchovi a Buláňovi…

To je pravda a bezpochyby to mělo jistý vliv i na mého tatíka či strýca, ale jen okrajově, zazpívat si při nějaké slávě. Dřív také rádi zapojovali folkloristy ze Závodí například při konání kdysi tak populárních Pouličních turnajů, kdy šel ulicí průvod Závoďanů v maskách aj „šňůrkovicách“ za doprovodu závoďanských zpěváků a muzikantů z Kománkovy či Kubíkovy rodiny. Dům tetky Čambálové nás lákal, projevili jsme o něj s mým mužem zájem, když jsme hledali budoucí bydlení, ale nepodařilo se.

A kdy u tebe nastal nějaký zlom, že tě folklór začal bavit?

To mně bylo asi dvacet. Ve Velké fungoval soubor Velička v již daném kolektivu, kde byly i moje bývalé spolužačky, tak jsem se rozhodla, že se zkusím aktivněji zapojit v Javorníku, kde vznikal nový soubor. Tam se nás sešlo asi na 8 párů od patnáctiletých děcek až po nás dospělé. Neměla jsem ani celý svůj kroj. A tak maminka mého tehdy přítele, Veličanka, mi jej pomáhala dát dohromady. Mnoho vystoupení jsme neměli. Bezpochyby nejkrásnější zážitek mám z vystoupení na Horňáckých slavnostech, tuším 2001. O tanečníky byla nouze, tak jsem si domluvila pana Kučeru (Kacu). Bylo to docela vtipné, kamarádila jsem se se všema jeho dětma, vídala se s nimi spíš na bigbítech a nakonec s jejich otcem tancuju sedláckou na podiu. Tenkrát mě to začalo hodně bavit, učila jsem se nové horňácké písničky, zpívala si je většinou sama doma nebo když mě bylo smutno. Nejvíc sem se totiž pořád pohybovala mezi rockery a bigbíťáky.

Lidové písničky jsem pak zpívala také svým dětem, které brzy na to přišly. Až povyrostly, chtěli jsme s manželem, aby se věnovaly folkloru. Nejstarší dcera začala chodit na hodiny houslí a do Veličánku. Pak navázal mladší Jurka, ten hraje na klavír a poslední dva roky pokouší také kontrabas. Oba doteď Veličánek navštěvují. Folklor mne hodně pohltil, stalo se to srdeční záležitostí. Ale mám ráda více hudebních žánrů, poslouchám rock, jazz a hudbu 20.let min.století, world music, poslechnu si i vážnou muziku nejvíc na ČRo 3 Vltava.

Teď mne napadlo, že jsem vlastně já inspirovala mého manžela ke zpracování horňácké balady „Ode mlýna ke mlýnu“. Byl tenkrát frontmanem velické „rockmetalové“ kapely Sad Harmony. Ale to ti asi nic neříká…

No samozřejmě, že říká. Muziku skupiny Sad Harmony jsem měl moc rád. Jejich první cédéčko jsem mockrát poslouchal a považuji jej za skvělé. Dokonce dostalo i nějakou cenu.

Ta písnička se dlouho hrála na Rádiu Zlín a animovaný klip k tomu udělal kamarád Jurka Miškeřík. (Klip můžete vidět tady.) A můj manžel to rád vypráví, jak ta nahrávka vlastně vznikla. On chtěl, aby to zpíval někdo s vyzrálým hlasem, takže oslovil právě pana Kučeru. Řekla bych, že to k tomuto folkrockovému podání hodně sedlo, zpěv je pěkně autentický. Ve studiu to bylo docela vtipné. Horňáčtí zpěváci jsou zvyklí zpívat si po svém a on si myslel, že muzika bude hrát tak, jak on zpívá. Ale to samozřejmě nešlo, musel se „trefovat“ do již nahrané muziky. Ale zvládl to moc dobře. Bylo také zajímavé, jak se tam sešla parta muzikantů s různých cimbálových horňáckých muzik, v podstatě se oslovili kamarádi, kteří měli zrovna čas. Například primu se zhostil Peťa Mička, kontry hrál Franta Sup a na basu Kovoš (Radim Kovárník). Tu skladbu pak použili v projektu „Čarohraní“. Na cd najdete také jiné alternativní seskupení jako Hradišťan, Koňaboj, Docuku, Ivu Bittovou nebo Tomáše Kočka a Orchestr.

Jarko, pojďme si teď povídat o tvé vlastní a zřejmě hlavní folklórní aktivitě, a to je „Horňácká jizba“. Jak to vniklo, čí to byl nápad, co se tam všechno děje?

Myslím, že v současnosti to má pro mne širší význam. Dnes už je to možná takový blog o všem, co je spjaté s Horňáckem, kroje, moje sbírka starých výšivek, vycházky do přírody, vaření tradičních jídel apod. Počátek je někdy v době, kdy jsem pracovala na obecním úřadě v Blatničce. Tam funguje krojová dílna Tradice Slovácka, o.p.s. Mimo práci na úřadě jsem se snažila právě v této společnosti pomáhat třeba s propagací či správou webovek a eshopu, ve výstavních prostorách jsem uspořádala pár výstav např. výstavu starodávných kočárků paní Zdeňky Mičkové z Malé Vrbky apod. A začala jsem tam organizovat také krojové bazary. Oslovilo mě pár lidí z Velké, co měli doma horňácké kroje a já jsem jim je na bazaru prodávala. Zůstalo mi něco neprodané, a tak mě napadlo, že bych se tomu začala věnovat více a celý rok. S kamarádkou jsme vytvořily webové stránky a e-jarmak (eshop). Vznikl však pouze virtuální prostor a já snila o skutečné horňácké jizbě. Díky těmto médiím včetně sociálních sítí se mi začalo ozývat více a více lidí, kteří měli doma staré krojové součásti, o které už nikdo z jejich potomků nejevil zájem. A tak jsem jim začala zprostředkovávat komisní prodej těchto součástí. Dnes jsem ke svému snu skutečné horňácké jizby blíže, neboť v našem novém domě se už místo pro kroje našlo a nemusím je mít po krabicích. Zákazníci si mohou přijít kroje prohlédnout a také vyzkoušet. Jizba je zároveň dílna pro moje drobné rukodělné aktivity, pracovna pro výkon mého hlavního zaměstnání, ale také místo, kde se ráda „zašívám“, odpočívám, kochám se tou krásou a zpívám. (smích)

Jak se k tobě ty kroje dostanou, kde je vezmeš?

Lidé se mi často ozývají sami buď odtud z regionu, nebo také z celé republiky. Například se mi kdysi ozvala paní z Libušína nebo z Prahy. Jejich příběhy jsou různé, třeba jedna paní již v letech mi vyprávěla, že jí a sestře za mlada maminka pořídila sváteční horňácký kroj, protože se jí moc líbil. Žádné předky z Horňácka neměli a tak mi je nabídla. Kroje se tedy dostaly zpátky na Horňácko. A to mě těší. Samozřejmě, že jsem měla i negativní reakci, kdy mi bylo vytčeno, že jdou kroje pryč z regionu a měly by zůstat doma. Je to však pouze jeden pohled. Nejdůležitější je, že se kroje zachrání, neskončí v kamnech či v kontejneru. Smutné je, že bohužel často končily a někde stále končí v kontejnerech právě třeba i ve Velké. Občas se ale také stane, že mi někdo nechá pytel krojů u auta za domem nebo mi zavolá pán ze sběrného dvora z jiné obce na Slovácku, že tam někdo donesl krabici nejspíš s horňáckým krojem. Lidé jsou holt různí. Můžu říct, že také spolupracuju s jedním muzeem v Brně, kde si sestavují expozici o Horňácku, a tak spolu doplňujeme na figuríny některé krojové součásti, které jim chybí.

A kromě starších krojových dílů tu vyrábíš i něco nového?

Já nejsem vyšívačka krojů, zkouším jenom drobnosti a spíš se věnuju údržbě. Horňácký kroj je krásný, má nádherné vzory a je za tím spousta titěrné práce. Avšak kroje v Jizbě jsou často v nálezovém stavu a potřebují renovaci. S kamarádkou Rozinkou Lidickou z Hrubé Vrbky se jim snažíme dávat nový vzhled, aby snadněji našly cestu k novému majiteli. Chodí na rady ke zkušenějším vyšívačkám a je moc šikovná. Dokáže zrenovovat téměř cokoli, ale šije pro Jizbu i nové věci. Teď třeba šije kordulky, o které je velký zájem. Někdy se také obracím na paní Marušku Vachunovou. A ona na mě, když něco shání. Její práce je perfektní, má mnoholeté zkušenosti. Mám od ní také nějaké součásti v almaře. Kromě krojů v Jizbě nabízím i cédéčka horňáckých muzik, knížky sborů, obrázky kamarádky malérečky Lenky Jurečkové, vystřihovánky, bižuterii s folklorními motivy a třeba také kalendář jedné nadějné fotografky. Snažím se dávat příležitost i zajímavým lidem z Horňácka či jeho okolí, kteří píší, zpívají o našem kraji, či malují náš kroj a lidovou kulturu, kteří tvoří s láskou k tradici a lidovému umění. Stále to tu však nemám podle svých představ. Bydlíme teprve půl roku a pořád je co vylepšovat.

A nemáš tendence využít horňáckou krojovou tradici a posunout to někam dál, vložit do toho nějaký vlastní přístup, vymyslet úplně něco nového?

Já jsem si teď hodně oblíbila modrotisk. Pro Horňácko se tiskly tradiční vzory na pracovní „sukňu“. Dodnes se zachovaly dvě modrotiskové dílny, ve Strážnici a v Olešnici. Můžete si tam také udělat vlastní modrotisk. Hodně mě to lákalo to zkusit, tak jsem se inspirovala u kamarádky z Břeclavi, která takových dílen už má za sebou pět, a uspořádala jsem v minulém roce modrotiskovou dílnu pro zájemce také tady u nás. Já se inspiruju tradiční horňáckou výšivkou, maluju nebo vytvářím si také šablony. Na závěr jsme si udělali příjemné odpoledne, kdy jsme své modely předvedly v Horňáckém šenku. Hrála muzika, chutnali jsme vínko a dobroty, uspořádali jsme si malý jarmak regionálních lidových výrobků. Letos naše dílna probíhá zase, ale vzhledem k současné situaci jsme závěrečné setkání museli přesunout až na příští rok. Mám ráda, když se prvky z lidových krojů využívají i jinak, nejen na tradiční kroj, který oblečete jednou dvakrát za rok při nějaké sváteční události. Já sem si v rámci dílny vytvořila šaty s motivem výšivky na mužském prucleku.

Tak to bych chtěl vidět. Jak jsi do modrotisku dostala horňácký motiv? To si nedokážu představit.

Počkej, tak já ti je přinesu ukázat. (Foto najdete v galerii.)

A jak bys chtěla tu svoji „horňáckou jizbu“ rozvíjet do budoucna? Jak by měla vypadat v nějaké ideální podobě?

Tak to je těžké. V hlavě je spousta myšlenek, nápadů. Manžel mne v mých aktivitách podporuje a patří mu velký dík i za tu trpělivost. Občas mám hlavu vysoko v oblacích. Nicméně už oba přemýšlíme, jak bychom využili starý objekt za zahradou, který má velký potenciál. Zatím však nebudu prozrazovat víc. Je to složité a vyžaduje to spoustu příprav a hlavně peněz. Někdy jsem totiž skeptická, zda-li to nejsou jen marné touhy.

Ale kdyby člověk ty touhy neměl, tak se to rozhodně nepodaří, někde to semínko musí vzklíčit, a teprve potom je naděje, že se to může uskutečnit.

Tak bylo by to pěkné. Uvidíme. Já si to taky myslím, když člověk po něčem touží a věří, že to dokáže, tak se to stane.

A ty bys chtěla v té tvojí Horňácké jizbě dělat ještě i něco jiného než doposud?

Obdivuju ruční výšivku na krojích, chtěla bych umět vyšít si třeba obojek na rukávce, ale já na to nejsem moc šikovná, ani nemám tu trpělivost. Studovala jsem ekonomickou střední školu a „vyšší úředničinu“ na VŠ v Opavě a byla jsem nasměrovaná, že mám celé dny sedět za počítačem a dělat administrativu. Když jsem pracovala na obecním úřadě, kde jsem byla jedna úřednice, která dělá všechno od rozpočtů až po kávu, měla jsem pocit, že za mnou nezůstává žádná hodnota, utíkala jsem pořád k nějakým tvůrčím činnostem a hlavně s dětmi. Tam se dalo pořád něco vymýšlet, tvořit, předávat. Uvědomila jsem si, že chci dělat něco hmatatelného, užitečného, i když na to třeba nemám žádné zvláštní nadání a nejsem žádný umělec apod.

Vypadá to ale, že máš organizační schopnosti a dokážeš vyhledat lidi, kteří umí něco vyrobit lépe než ty a oni jsou zase vděční, že někdo zařídí dílnu, výstavu, prezentaci nebo jen setkání lidí s podobným myšlením. A pojďme si teď říct něco o tvých dalších aktivitách. Ty přece taky zpíváš ve sboru Oskoruša.

Ano, to je milý kolektiv. Já tu minulost úplně neznám, protože sem tam od roku 2016. Prvního května jsme měly vystoupení a já jsem s holkama stála prvně na pódiu. Byla jsem strašně nervózní, protože jsem vlastně od dětství takto nikde nezpívala. Ale byla to paráda, holky mne povzbuzovaly a já si to nakonec i užila. A užívám pořád. Bylo tolik krásných vystoupení. Nikdy bych si nepomyslela, že budu stát na pódiu při děkovačce s majstrem Hrbáčem nebo zpívat před muzikou majstra Dudíka. V současné době je nás osm. Umělecká vedoucí je Darinka D. původem z Veselí. Zpíváme většinou za doprovodu Musica Foklorica. Písničky buď navrhujeme samy nebo primáš Mirek Kolacia či Petr Pavlinec, kteří nám skladby i upravují. Náš repertoár je pestrý, kromě horňáckých zpíváme také slovenské, rumunské či „cigánské“ písně. Jako sbor se také účastníme natáčení klipů Musica Folklorica, to je sice někdy náročné, ale zajímavé. Líbí se mi podání folkloru u Musicy Fokloricy, ale ráda se také zapomenu na Strážné Hůrce při Noci s hudci s „Kubíkama“. Všechno vnímám jako folklor. A je dobře, že se vyvíjí, takové pestré cesty mají správný směr. Znamená, že žije.

Já jsem si všiml, že jsi aktivní ještě v jednom projektu – a to je spolek Futra.

No, tak to je krásná aktivita. Chceme, aby naše akce měly přesah, hlubší smysl, než se jenom „pobavit“. Abychom se dotkli tradiční kultury, péče o krajinu a aby do toho i zúčastnění něco vlastního do toho vložili. Spolek vznikl už docela dávno, je nás parta kamarádů, každý z nějaké horňácké obce. Já jsem přišla v roce 2011, když jsem chtěla uspořádat ve Velké dětský den. Tenkrát jsem měla pocit, že takové akce pro děti tu chybí a nechtěla jsem to organizovat sama jako fyzická osoba. Uspořádali jsme ho asi pětkrát. Pak jsem se také aktivněji zapojila do našeho největšího projektu Letní tvořivé dílny pro děti. Je to takový příměstský tábor plný tvůrčích aktivit pod vedením lektorů z uměleckého života. Většinu z nich domlouvá Pavla Vachunová, která žije a pracuje v Praze jako umělecká keramička a setkává se se spoustou umělců. Přišla před devíti lety právě s nápadem uspořádat dílničky pro děti. Chtěli jsme propojit umělecký svět právě s Horňáckem a také tím navázat na minulost, kdy na Horňácko jezdili umělci jako Leoš Janáček nebo Franta Uprka. Později sem často zavítali také umělci z hereckého či muzikantského prostředí, o kterých nám vyprávěl Břeťa Rychlík, ti se tady často za „komárů“ i schovávali. Máme radost, že se nám to daří, každým rokem máme na 60 dětí. Lektoři se za námi vrací i mimo konání dílen. Je to jistě vzájemná inspirace. Vzniklo mnoho krásných přátelství mezi námi. Pravidelně i mimo dílny spolupracuji s Lenčou Jurečkovou, několik mnoha dílen se zúčastnila malířka Maruška Nováková nebo fotograf Honza Šilpoch. Měli jsme tu také sochaře Martina Daška nebo tanečnici Terezku Hradilkovou, která tancovala v Národním divadle.

Letos dílny také připravujeme. Avšak opět vzhledem k situaci se nám to komplikuje a stále ještě nevíme, jestli bude možné vše uskutečnit podle našeho plánu. S místem konání se stěhujeme z Velké na Novou Lhotu, kde nám obec poskytla pestré a inspirativní prostředí, na místní faře ubytování pro lektory, zázemí v případě nepřízně počasí v Ekocentru Bílé Karpaty atd. Jsme rádi, že máme podporu, neboť bez ní se těžko něco dělá. Ve Velké jsme doposud využívali zahradu starobylého objektu zv. Fňukalovo, ale nynější technický stav domu nedovoluje zde využít zázemí, a tak bylo nutné najít jinou variantu.

A nenapadlo tě někdy udělat něco jako dílničky i pro dospělé?

To víš, že napadlo. S Pavlou bychom rády uspořádaly třeba keramickou dílnu nebo i kurz fotografování na kinofilm. Uvidíme, třeba na to časem dojde.

Víš o nějaké dovednosti, kterou bys ještě chtěla zvládnout, naučit se, poznat?

Mám ráda sólový zpěv. Mým vzorem a inspirací je Veronika Malatincová, má krásnou barvu hlasu. Občas s náma jezdí jako sólistka na vystoupení, je úžasná. Také bych chtěla tak pěkně zpívat.

A máš nějakou oblíbenou horňáckou písničku?

Každá písnička je krásná, když je zpívaná od srdce. Sedlácké jsou živelné, ale nejoblíbenější mám táhlice. Pomáhají mě, když mi není dobře. Děkuju Ti, miłý, za tvoje chodění, žes ušłapał chodník pred našima dvermi… a nebo V dłúhém poli hruška, zelený vršek má…“

Děkuji za pěkný rozhovor a ať se ti všechny aktivity, co už děláš, i dovednosti, které bys ráda zvládla, vydaří.