Paní Eva Grombířová (nar. 1945) je zpěvačka, kterou by chtěla většina horňáckých muzik na svých nahrávkách, pořadech a vystoupeních. I když tvrdí, že má většinou trému, zpívá přesně, čistě a posluchač má pocit, že příběhy, které v písních vyzpívá, skutečně prožila. Možná to umí proto, že sama v životě zažila radost, štěstí, bolest i utrpení. Ale všechno to dokáže přijmout s pokorou, bez stížností a s nadějí, že všechno má nejen příčinu, ale i řešení.
Paní Grombířová, vy tady v Hrubé Vrbce bydlíte na velmi zajímavém místě. Z jedné strany od vás bydlel Jožena Kubík, z druhé rodina Holých.
No, my sme tady jak na ostrově, když vám to povím, eště okolo nás teče potok. Včil, je tady lavka udělaná, ale spíš to byl enom brod. A úzká lavička na chodění. Takže tady vedle nás býval Jožena Kubík, hned vedle, ale už to je zbúrané. Býval tam s jeho ženú Dakú. Ale ve skutečnosti se jmenovala Katerina. Vedle něho býval zasej Kubík, Vavrín Kubík a eště vedle něho k tomu potoku býval cimbalista Kýr a on měl taky Kubíkovou za ženu. Marie sa menovala a ríkali jí Maryška. A oni děti neměli. Cimbalista Kýr pocházal ze Strážnice. O něm ríkali, že je jak „s bílým“, on měl takové chování jak „bílý“. Takový inteligentní, štíhlý, vysoký. On to v té muzice držel, protože strýc Jožena když hráli, tak si aj vypili. A potom měli také různé reči, s každým diskutovali. A tento cimbalista Kýr, ten zas furt hrál ani moc nepil ani nejedél, to bylo jeho. Tu navrchu v tom domku měl tri cimbály. On hrával každý deň. Když došel z práce ze Železáren tak hned hrál na cimbál. Strýc Jožena měli tady pod oknem klavír, ale ten dlúhý, křídlo. Ten dyž došli z práce, tak ty těžké ruky zabořili do klavíru a já sem to všecko viděla a poslúchala, protože měli tady naproti nás otevrené okno. Prehrávali ty sedlácké a trošku u teho aj zpívali. A už odpoledňa nic nedělali. Tetka Daka tá chodili po ženských mastit a neco si donésli a z teho aj neco uvarili. A tetka ríkali, dojdú k nám páni ze Strážnice, mosím jím uvarit králičí omáčky. Zabili králika, hodili ho na taký drevěný stůl, co tam sedávali aj páni a odrali králíka, udělali omáčku, udělali šišky a páni dojeli a olizovali sa až za ušima.
Takže Vy jste to tady všechno jako malé děvče mohla pozorovat.
Já jsem sa tu narodila 10. května 1945 prímo do toho dění. Můj otec hrál na violu s Joženú a když podělal na poli co měl, tak večer, že ide na zkúšku. A došel klidně ve 4 ráno. Ale on nepil a nefajčil, tak aj věc vydržal. A zpíval pěkně aj v kostele. Naši byli 1 katolík a 1 evangelík a v tú dobu to bylo velice problémové. Nemohli mět ani svatbu v kostele. Mamka vzala taťku a šli do kostela v Kuželově domluvit svatbu. Farář tam měl kucharku, a tá tam tak trochu vládla. Jak jich uviděla, tak jich nechala za dverma stát a dlúho nešla a mojého otca to urazilo a šel dom. Tak sa brali na úradě v Hodoníně. Tady dokola sa porád hrálo a zpívalo. Ani sem si to neuvědomovala, bylo to normální a já sem v tom rostla. Hrálo sa v sobotu, ale nejvíc v nedělu odpoledňa, když bylo volno pro ludí. To sem došli zpěváci, z Kuželova Pracharé, Milana Ševečkú, Jan Pavlík doktor, Okénka. A děvčata, které s nima držali, tak aj ty zpívaly. Tenkrát děvčata zpívaly ináč než teď, tak tichúčko, nekde bokem ne aby sa vystrkovaly a kričaly. Koho to bavilo, došel do toho centra za potok a tam stál kŕdel lidí. Chodilo sa procházkú, lidi oblečení v kroji a zastavili sa tady za potokem a dívali sa a počúvali. A to bývalo každů nedělu. A když dojela Joženovi nejaká návštěva, tak aj v sobotu. Postavil sa cimbál, muzikanti sedli pod lipu, a už sa hrálo.
Pamatujete si kdo z muzikantů tam s Joženú Kubíkem hrával?
No, on byl primáš, na cimbál hrával Kýr, kontry můj otec a Miklóšek Jan, Kučera hrávali basu. A ještě ta Maryška Kýrová, tá měla bratra Frantu, tak ten hrál na husle, a klarinet stýc Tomeš, ríkali jím Škopík. A jezdil sem za nima Staněk z Hradišťa aj Slávek Volavý ze Strážnice a oni od Joženy chytali trochu ty sedlácké. A Daka ríkala, že dojedů „páni“, tak dycky neco nachystala. Strýc Jožena byli velice, ale velice pohostinný. Dysi o vánocách sme chodili s mamkú po koledě a eště sme si ríkali, zajdeme nakonec aj tady vedle k Joženovi. On byl tak rád a chtěl nás nečím pohostit a vytáhl za pohrádkú flašku vína a to tak fičalo, my sme sa poskovávali a smíli sa a oni prst strkali do flašky, a co toto je za víno, tetka Daka ho túkli po zádoch, co to děláš, šaks ně postrýkal postel…
A jak to vypadalo tady na druhé straně od vašeho domu, kdo tam vlastně v době vašeho dětství bydlel?
Tady byly dva domečky. V jednom býval můj strýc, bratr mojéj mamky s tetkú Kateřinú, za svobodna Holú a to byli Prášci. A druhý byl ujec Holý. A to byli dvá chlapci. Dušan a Luboš Holí. No a s tých dvoch domků je teď ten pravoslavný monastýr. S chlapcama Holých sme sa hrávali, dyž dojeli dom ze škol, tak nám udělali v hloškoch bunkre. A to že zpívali, to sem nepovažovala za nic zvláštního, to bylo úplně normální. A monastýr tam udělali až umrel ujec Martin Holý.
A teď tam v tom monastýru někdo je trvale?
Je, kdysi tam byl ten jejich biskup, takový starý pán, tu umrel, aj tam je pochovaný. A včil tu je jenom jeden. Ani nevím odkáď je, bývá tu a udržuje to. Ale on chodí do práce, hen do statku, myslím, aby měl nejakú korunu.
Tak a teď si pojďme chvilku povídat o vašem zpívání. Kdy jste zjistila, že umíte zpívat?
No, já vám povím úplně ten můj začátek. Který si vůbec nepamatuju, který ně vykládajú. Že ně byly tri roky, a byly u nás tetka z Ameriky. Oni si dycky lehli a posadili si mňa na sebe a že Evičko zpívaj. A že já jsem zpívala všecky písničky, které sem znala. No a potom ve škole. To nebyly nějaké krúžky jak včil, to nás nekde postavili a zpívaj. Byli sme vytipovaní kdo to uměl a tak sme šli. Já, Franta Janás, co měl Bětku, Martin, jeho bratr a Mirek Prachar co má Věru. A potom když mně bylo 14 roků, tak bylo v Kuželově nějaké vystoupení, já sem tam zpívala a došél strýc Miklóšek za mnú za oponú a že poď, ideme tancovat sedlácků. Já to neumím, já nemožu. To nevadí, krok umíš a já ťa povedu. A ty enom ďupkaj na zemi, nezdvihaj tú nohu. A oni enom tak potentovávali. Dyž chlap dobre vede, tak tá ženská to zatancuje.
Jak se z vás stala sólová zpěvačka?
Já nevím. Asi jak byli kdysi ve Strážnici, tak strýc Kýr, že Evičko poď si zazpívat. To bylo poprvní, co sem tak pred moc lidma zpívala a měla sem hroznů trému. No a potom s Jarkem Miškeříkem, to už sme aj v rozhlasu nahrávali.
No tak dobře, tak skočíme do současnosti, proč to děláte, proč až do dneška zpíváte?
No, proč? Já sama nevím. Mám to moc ráda. A byly kdejaké problémy a dycky sem zpívala.
Vy asi myslíte smrt vaší dcery. Jak se to vlastně stalo?
To bylo jak když mávne kouzelným proutkem. Za 28 dní první horečky ona umřela. Dostala nějaký bacil na plíce. A že prý to se ani na rentgenu nepromítne. Začne se to rozmnožovat a ty plíce to zničí. To bylo rok 1992. Dojela dom ze školy na moje narozeniny 8. května a že mami mě bolí rameno. A měla teplotu, dala sem jí tabletku, ale ráno byla tak rozpálená, že sme volali pohotovost. Byla doma celý týden, že prý je to chripka. Ale furt měla vysoké horečky, tak ju poslali do Kyjova do nemocnice. Já sem tam za ňú jezdila, všecko bylo normální, jenom tá horečka nepolevovala. Potom ju z Kyjova helikoptéru vezli do Prahy. Já jsem byla jak v Jiříkově vidění, nikdo si nemyslel, že by to mohlo byt tak hrozné, doktoři říkali, že mají nejakého včelaře a ten má protilátky. Dokonce tu horečku srazili, ale zas výstupla na 41 a to potom ty plíce odešli a ona tam umřela. Nikdo neví, z čeho to doopravdy dostala. Prý jim netékla ve škole teplá voda a sprchovali se studenú a možná z toho. Jeden pán nám ríkal, že to bývalo a prý to sa tomu ríkalo černý zápal. Jeho kamarád skočil do studené vody a umřel. Jiný zas, že když stavěli barák, tak mu bylo horko a polél sa kýblem studenéj vody a dostal ten černý zápal taky. To sa tak vykládalo, ale nikdo to nevysvětlil.
Jak jste tu tragédii překonala?
Já jsem si ríkala, že už si do smrti nezazpívám. Ve Velkéj byli pan farár Planita, já sem šla za ním a on ríkal. Ne, vy to máte hřivnu a tu hřivnu máte danů. A to nemožete, tak opustit, vy to neděláte jenom pro svoje já, ale děláte to pro ty další, kteří zpívat neumí a potřebují to a vy jím to předáváte. A to není žádný hřích zpívat. A taky mně ríkal, abych o tom mluvila s jinýma lidma a vykládala jím to. Že ta naša dcera žila, žila 18 roků, vzpomínám na ňu a bylo mně s ňú ohromně. I když smířit se s tím nikdy nemožu.
Ten rok, co umrela Evička, jela dechovka hrát na Slovensko do Tater, bylo to na Štrbském plese. Já sem nechtěla, myslela sem, že už nikdy zpívat nebudu. Ale můj muž, i když kolikrát nebyl rád, že jezdím zpívat a jeho to moc nebavilo, mně ríkal, abych jela a zpívala. Nakonec jel aj on s nama. A já sem zpívala a dívala sa na ty zasněžené Tatry a tak ně tékly slzy. Tak to bylo moje takové první vyjítí z toho velikého smutku. Když rodiče umrů, tak to trvá tri týdně co člověk bečí, ale už sú to staří lidé, tak sa s tým smíříte. Ale dyž umre děcko, tak to nikdy neprebolí.
Vraťme se teď k vašemu zpívání. Co nejraději zpíváte?
Ešte pár rokú zpátky sem zpívala, ale teď už nechcu, protože su stará a už ten hlas není, tak jak by měl byt, že už ty výšky nemám, jak člověk stárne, tak stárne aj ten hlas, a proto su ráda, když možu zpívat se sborem. Tak ve Velké su ve sboru s pani Šajdlerovů a tady ve Vrbce to Věrka Habartova založila. A co ráda zpívám? Já mám ráda moc pěsniček. Ale co ňa naučil můj taťka „Ej odešel ně milý, dolú dolinečkú“, tak si na něho dycky spomenu. A eště mám velice ráda pěsničku „Ja rodiče, rodiče“.
Taky mám moc ráda pěsničku „Měla sem synečka, jako iskérečka“. To zpívajú hodně děvčata, ale já sem znala ináč poskládanů.
„Měla sem synečka, jako iskérečka, uderila strela do jeho srdéčka.
Uder strelo uder, ale ho nezabi, po kom by hleděly, moje modré oči.
Měla sem synečka, enom na hodinu, jak by mé srdéčko, nemělo rozumu.
Ale mé srdéčko, dobrý rozum mělo, že sa ledakomu ošidit nedalo.
Měla sem synečka jako rozmarýnek, vzala ně ho voda když kvetl barvínek.
Když barvínek kvítel, levandula zrála, vzala ně ho voda teča do Dunaja.
Já pujdu k Dunaju, budu volat hlasem, voděnko dunajská, navrať ně ho zazdeň.
Já ti ho navrátím, ale né živého, zabolí ťa srdco, pohléda na něho.
Horelo horelo srdéčko plameněm a jak vyhorelo, stalo sa kameňem.
Eště sa ten kamen ve vode obrátí, ale moja láska, tá sa nenavrátí.
Ty sloky, nikdo tak nezpíval. Ale já to z nám od dětství. Predstavte si, že mně to ostane v hlavě. Včil už si to tak moc nepamatuju, ale mám na to takové debilníčky a tam si to zapíšu. Ale když zpívám, tak to mám v podvědomí a je to jak dyž prožíváte divadlo. Takovým stylem. Když stójím na pódiu, trbárs na Horňáckých, já tých ludí vnímám a tak ně to dělá dobre. A dyž je mezihra a ty ludé zapleskajú, tak to mám velikú radost a oddechnu si, lúbí sa jím to. Dyž potom zpívám druhú sloku, to sa vám tak otevre srdco, že zpíváte enom pro ních.
No a čím myslíte, že je to, že ty písničky mají ve vašem podání takové kouzlo, že se to lidem líbí?
Pěsnička má svoje úseky a ty sa mosijú oddělit. A slovo sa mosí tak rozložit, aby ten děj byl poznat a hlas mosí byt slabší nebo silnější podle toho děje. Mosí tam byt rozum aj srdce. Mosí byt poznat, že je tam prožitek a cit. Možná to blbě ríkám, ale já to tak cítím. Každý zpěvák má svoje podání a svoje vybrané pěsničky. Ať je to treba Martin Čambal, Martin Zálešák nebo Martin Hrbáč. Dyž zazpívá Martin Čambal, tak sa vám celé tělo zachvěje, dyž zpívá Martin Zálešák, tak byste létali mezi slavíkama a Martin Hrbáč dyž zazpívá sedláckú, tak to je takové opravdu muzikantské. Já mám ráda aj Petra Miškeríka, ten má pěkně zabarvený hlas a umí tú pěsničku položit. Já bych velice ráda aj hrála, ale za mých mladých časů by nikdo děvčicu do muziky nepustil. Mojého taťku ani nenapadlo, že by ňa na husle naučil. Dyž sem byla sama doma nemocná, tak sem to šmydlikala na tú violu, ale co sám sa člověk naučí, nic. Ale enom dyž sem byla sama doma, ináč by ně taťka nadával, že mu na to nesmím hrát. A já sem poznala nekerých muzikantů už po sluchu. Dyž hrál můj taťka, to sem poznala hned, protože tá jeho viola měla takový zvláštní hlas. Aj Pinkavu sem poznala. Teda, to byli cimbalista Kýr, ale jemu sa ríkalo Pinkava. To sem taky poznala dyž on hrál. Ňorci byli takoví vrint, vrint, trtrtr. Jožena zas hojíjojaj, ten teho zpěváka držal tak pomaléj. Aspoň sa to dalo tak pěkně vyzpívat.
Kdybyste se mohla vrátit do dětství nebo do mládí, co byste udělala jinak?
Hrozně sem túžila, kdyby ňa nekdo učil zpívat. Abych věděla treba jak správně dýchat, to ně nikdo nikdy nerekél. Za mlada sem zpívala hrozně vysoko a tak sem si ríkala, dyby ňa tak nekdo vzal do parády. Nebo dybych sa mohla naučit noty, to ně taky strašně chybí. Dyž sem začínala zpívat, tak sem brzo poznala, že ten hlas mám a že vydržím zpívat aj od rána do večera, že nikdy nechraptím. Školy byly už tenkrát, ale co děvčica z dědiny, naši na takové věci ani nebyli, dyž si chceš zazpívat, tak běž a zpívaj. Šak aj muzikanti byli šecko samouci.
Teď vyrůstají další generace zpěvaček a zpěváků, co byste jim poradila? Jak by měli zpívat, aby to bylo správně a pěkné?
Dycky je to ve sborové zpěvu tak, že jedni to držá, druzí sa vezú a tretích ani nečujete. Dyž poslúchám děvčata z Kuželova, tak porád je tam dost tech, keré to držá a umijú tú pěsničku správně položit. Včil děvčata zpívajú aj sedlácké, ale to tak prv nebylo, žádné vykrikování, enom jemné hlásečky. Tak to by měly držat.
Měli jste doma nějaké rodinné rituály a zvyky, třeba když byly nějaké svátky?
My sme měli takové zvláštní vánoce. Mojí rodiče byli 20 roků na hospodě. A tak aj na Štědrý večer to bylo všecko napilno. Mamka si už ráno v hospodě začala varit kyselicu. Dyž potom došli s taťkú kolem tretí odpoledňa dom, tak enom vytáhla z kabele hrnec s kyseliců. Doma sme byli enom my tri, protože můj bratr o 2 roky starší umrel, dyž mu bylo půl roku a potom už měli enom mňa. Deň pred tým už měla upečené vdolečky, babúvku a pupále, taťka namlel honem maku, ale my sme neměli žádného kapra, kyselica byla aj s masem, tak toho sa najíte dost. Taťka šel o pěti hodinách do evangelického kostela na pobožnost, já sem šla s ním a teprv dyž sme došli, tak sme povečerali. A to už tady Jožena hrál na husle, cigánky pozpívaly a oni už šli dál po luďoch. A my sme šli potom po rodině, k jednomu a druhému mamčinému bratrovi a už sme měli takový rodinný sbor a zpívali sme „Slyš jaká to libá píseň“. Tú zpívali evangelíci a já sem ju měla od dětství moc ráda. A strýc aj bečali. Po dědině tam zpívali ludé a to bylo moc pěkné. A došli sme dom a my sme s mamkú šli do Kuželova do katolického kostela na půlnoční pobožnost. A dyž sme došli dom, tak tam všecko tak vonělo čistotů, protože do pohrádky sa čistá sláma nacpala a já sem si tak ráda do teho voňavého lehla. A ráno sem mohla dlúho spat, protože na Boží narození sa šlo až na „hrubů“ do kostela. Mamka ukrójila tú orechovú babúvku a jedli sme ju s bílým kafím. Doposaváď si na tú chuť pamatuju. Všecko to bylo moc krásné.
Vy se teď staráte o svého vážně nemocného manžela, leží tady v místnosti vedle nás a možná nás i poslouchá.
Toto co nás potkalo, to je velice špatné. Manžel dostal mozkovou mrtvici. Odvezli ho do Hradiště a z tama helikoptérů do Brna. Tam ho zachránili, doktorka ně rekla, že utékel hrobníkovi z lopaty, ale dobré to není. Nemože mluvit, nemože hltat, enom když zakašle, tak to spolkne, ale mohl by sa s tým udusit. Bylo mu už 78 rokú a je to pro něho v tomto věku velice těžké. Leží doma, já ho krmím a su z toho špatná a unavená. Ale on je statný chlap a to jeho pevné tělo ho eště porád drží. Nekdy bečím a modlím sa. Šak dyž ste došél, byla tu kamarádka a modlili sme sa spolem. To sem vám rekla tak, jak to člověk opravdu cítí. Aj dyž mám všecky tyto bolesti, tak já ríkám, že věrím v Boha, mám Boha v sobě, ale moja modlidba je pěsnička….Aj dyž mám radost, aj dyž mám bolest, tak si nejakú takovú pěsničku, kerá na to pasuje, zazpívám…
