Rozhovor s Františkem Pavlicou – Jaroslav Podloucký

František Pavlica (nar. 1971) je člověk mnoha dovedností, znalostí a zájmů. Nejvíce jej lidé znají jako malíře. Ale on je taky výtvarník, grafik, majitel litografické dílny, výrobce doškových střech, amatérský divadelní herec, organizátor mnoha setkání malířů z celého světa a pořadatel litografických workshopů. Řekl bych, že pan František je renesanční člověk. A radost ze všeho co dělá, z něj přímo vyzařuje. O všech činnostech vypráví s takovým nadšením, že máte chuť si zkusit také něco namalovat nebo vyrobit…

Setkali jsme se v době, kdy dokončoval cyklus barevných litografií, ze kterých bude vydán nástěnný kalendář z Horňácka na rok 2020. Věděl, že bude mít výstavu svých obrazů na Horňácké slavnosti 2019 a má nejvyšší čas pustit se do přípravy. A tak jsme si přirozeně nejvíce povídali o těchto tématech.

Pane Pavlica, vy teď máte důležitou práci pro Horňácko? Co to vlastně je?

Kdysi sem viděl na Horňáckých slavnostech dětský pořad, ve kterém děcka představovaly vlak a projížděly jako různýma dědinama. A vždycky nastoupily, vystoupily, předvedly něco z dědiny, kde „jako“ byly a zas jely dál. A mně se to strašně líbilo. Napadlo mňa, že železniční viadukt je taková spojnica mezi dědinama a každá ta dědina má nějaký příběh, který by sa dal vyjádřit. Já k temu viaduktu mám aj osobní vztah, protože když sa stavěl, tak můj děda tam s koňma navážal hlinu. Kdysi jsem udělal ten viadukt jako olejomalbu a ten kúpil přednosta stanice Hrbáček z Lúky. Já rád těma obrázkama vyprávím nějaké příběhy a tak vznikl nápad na nástěnný kalendář pro rok 2020, kde každý měsíc bude představovat jednu obec na Horňácku.

Dobře, tak pojďme se podívat na jednotlivé stránky toho kalendáře. Co tam bude?

Úvodní strana bude Horňácký expres na viaduktu, já mám rád, když je tam i nějaký fór. V tom vlaku jedú lidé na Horňácko a těšijú sa do tých kopců a dědin. Původně sem ten most měl úplně rovný, ale byl tady Marián Komáček, známý výtvarník z Bratislavy a on říká: „Franta, ten most prohni, ať je cítit, že vlak jede do kopca.“ Tak sem to prohnul, na Horňácku přeca žádná rovina není.

Leden, to je pohled z Kubíkova vrchu na Novú Lhotu. To sú sáharé. Chtěl sem zachytit ten jejich těžký život. Sedí u ohně a ohřívajú sa.

Únor je fašanek v Lipově. To bylo velice těžké trefit ty barvy. U litografie až ta poslední barva rozhodne, jaké to doopravdy bude. Celou dobu žijete v iluzi. Ty barvy nenamíchá žádný počítač, to dělám špachtlú a mosím vědět jak ty barvy postupně tisknůt a co mně pak bude vznikat. Eště je mráz, ale už tam trochu to teplo je cítit. Zvláštní je, že sa tam někteří lidi poznávajú, přitom sem si to všecko vymyslel.

Březen je „Od našeho mlýna“ to sú Súchovské mlýny a Velička, která protéká Horňáckem, to je taky symbol. Kolem Veličky rostú kočičky a po mostku idú úvodnice. Takové předjaří.

Duben je Javornická svadba. Ale je tam už kočárek, tak to je takový fórek, že už tá svaďba měla být dřív.

Lúcká kaplička to bude květen. K tej kapličce patří hlavně ta modrá ultramarínová barva, to je podvečer a májová pobožnost.

Červen jsou orchidejové lúky. Vlastně Malá Vrbka. Vzácné lúky, kde kvete až 30 druhú orchidejí.

Červenec to je jasné. To je Velká a slavnosti. Jarmak na náměstí a v pozadí kostel.

Srpen sú Súchovští republikáni – Matúš Beňa, Joža Uprka, Otakar Bystřina – jak putujú ze Súchova do Velkéj.

Září to je Kuželovský mlýn, sú tam trnky a to sa mně líbí, jak každú tú větvičku podepírajú, aby z toho bylo co nejvíc užitku a ten strom sa nerozlámal. A je to takový úplný les tých palic, to sa mně po výtvarné stránce moc líbí. Zrovna když sem maloval kuželovský mlýn, tak ten deň mně někdo přejel psa. Byl to anglický kokr a spávali spolem s kočkú. Měl sem ho 10 roků a tak ně to bylo líto, že sem ho domaloval aj z búdů k tomu mlýnu. A tam bude navěky.

Hrubá Vrbka to bude říjen – hody. Kolik chlapú, tolik krýglú. Ženská drží štamprlu a tá vedle to pije z flašky. A stodoly, to je opevnění obce před Turkama.

„Javornické rozjímání“ se hodí k listopadu. Je o víře. Protože su taky věřící člověk, tak je mně to blízké. Jedna paní mně řekla, že tam mám špatný zasedací pořádek, pod varhanama prý sedávali chlapi. Já myslím že to není tak důležité ide jenom o atmosféru.

Prosinec, to sem věděl hned na začátku, že udělám Vápenky jako vánoce. Na vrchu je kaplička a nad tím Javořina. A ta cesta, jako že do Betléma, navrchu hvězda.

A zbytek už nechám na divákovi a jeho fantazii. Jak to zapůsobí. Ale to tak je aj v hudbě, malířství, divadle, o pocitech, emocích a dojmech…

Jak jste se dostal k malování? Vzpomenete si, který byl váš první obrázek z Horňácka?

Já maluju od 13 roků. Brácha dostal k vánocám barvy a jeho to přestalo bavit. Tak sem sa toho chytl já a mně to šlo a bavilo. Chtěl jsem jít do Hradiště na umprůmku. A otec mně řekl: „To tě neuživí, dělaj něco pořádného…“ Tak mám zemědělskú školu. Ale v Hradišti fungovala při klubu kultury výtvarná skupina, tam sem začal jako mladý jezdit a poznal sem tam spoustu výborných výtvarníků, s některýma sa setkáváme a přátelíme dodnes. Také spolem vystavujeme. Hodně nás v té skupině všecky ovlivnil vynikající výtvarník a pedagog Igor Zhoř z Brna, který tam jezdil. Jeho vyhodili z politických důvodů z akademie a tak sa věnoval amatérským výtvarníkom. Jezdili jsme s ním na „školy myšlení“, učil nás výtvarně myslet a tvořit. Až po vojně sem sa dvakrát hlásil na akademii, bohužel mně nevzali a tak sem šel vlastní cestú. Na portrét sem jezdil ke Karlu Benedíkovi. První výstavy sem měl společné v Hradišti a Trenčíně právě s výtvarnů skupinů, pak samostatnů první u nás v Hroznové Lhotě na sále u Vinklerů v roce 1993. Tehdy sem hodně portrétoval, zachytil sem generaci odcházejících lidí, ročníky lidí narozených kolem první světové války a s tím jsem měl velký úspěch a to mňa povzbudilo. Pár tých portrétů mám a dám je na Horňácké slavnosti na výstavu. A první obrázek z Horňácka? To byl kuželovský větrný mlýn. To je vděčné téma. Namaloval sem ho asi před 20 rokama , v galerii v Uherském Hradišti sa prodal.

Co budete vystavovat na Horňáckých slavnostech? Tam budou jenom litografie?

Ne, tam budú aj olejomalby, ale hlavně celý tento nový litografický cyklus z Horňácka. A eště mosím něco domalovat, co mám rozdělané. Některý obraz si musím aj půjčit od majitelů, protože už sů prodané.

Vy máte litografickou dílnu. Co to vlastně je ta litografie?

Litografie je kamenotisk. Je to prastarý druh tisku. Výtvarník si musí pokreslit kámen litografickú tužků nebo tuší. Obsahuje lampové saze, terpentýn a skopový lůj. Tisk z kamene vynalezl roku 1796 Alois Senefelder, kerý byl divadelník a muzikant a byl líný přepisovat noty a texty, tak přemýšlal nad tím, jak si to usnadnit. A když mu jedenkrát ženská z prádelny pokapala kameň mydlovú vodů , zjistil, že mastnota odpuzuje vodu. A na tomto principu to funguje. Tiskne se budˇ grafika jednobarevná nebo barevná, kdy se rozkresluje každá barva zvláštˇ a pak soutiskem všech barev vzniká barevný grafický list. Tiskl tak třeba Alfons Mucha svoje plakáty. Většinou se netiskne víc jak 200 kusů , toto množství grafici dodržují a je to světově dané. U nás v republice fungují už jenom tři dílny, dvě v Praze, tam dílnu provozuje Martin Bouda se synem Matějem, sů to potomci Cyrila a Jiřího Boudy. U nich tiskli a tisknou nejznámější čeští grafici např. Kulhánek, Suchánek, Born a další. Ještě tiskne Petr Korbelář, pak já a na Slovensku není žádná dílna. Litografické lisy jsou ale různě na školách, kde slouží studentom.

Jezdil jsem 13 roků do litografické dílny v Rovensku u Zábřehu na Moravě k Frantovi Krňávkovi, tam sem začal s barevnů litografií a tam sem také tvořil od roku 2003 – 2007 cyklus Rok na Slovácku, z něho byl taky kalendář. A byly v něm aj motivy z Horňácka. No a protože Franta ze zdravotních důvodů nemohl pokračovat v tisku, nabídl mi to k prodeji a já sem sa rozhodl pokračovat u nás v Hroznové Lhotě. Věděl sem, že to nebude jednoduché provozovat, ale moc mě to lákalo. Umožňuje mně to tvořit si svoje věci, seznamovat sa s dalšíma výtvarníkama, kteří ke mně jezdí tisknout, také vlastně dělám litografii takovů osvětu, málokdo o tom něco ví. Navštěvují nás školy na exkurze a děláme workshopy pro studenty. Výtvarníci jezdí tisknout hlavně ze Slovenska a z našeho regionu. Musel jsem si získat jejich důvěru, očekávají kvalitní práci a nechtějí, aby jim to někdo pokazil. Litografie je pro mne velký přínos, nacházím inspiraci v tom, když pozoruju, jak kdo tvoří a dělá.

Kdo vás z malířů nejvíce ovlivnil, učil jste se od někoho, máte nějaké vzory?

V roce 1992 sem sa seznámil s Miškem Evenem. On pocházel z Francie z Bretaně. Všichni od nás emigrovali na západ a on na východ. Měl výstavu v Hradišti a mně sa to hrozně líbilo. Celý život maloval, neměl moc peněz, žil skromně. Do Bretaně dojeli v padesátých letech folkloristi z Podluží a nechali tam LP desku Jožky Severina. A on sa do té muziky zamiloval. Po revoluci sa objevil s ruksakem v Brně, chvilku tam žil a potom mu Hradišťáci sehnali byt, ateliér a už zostal v Uherském Brodě a oženil sa tu. On si maloval svoje „Možňácko“, to byla jeho folklórní oblast, my máme Dolňácko, Horňácko a on měl svoje Možňácko, ve kterém bylo všecko podle něho možné. Na sklonku života mně řekl, že ho hodně inspiroval Štěpán Zavřel v Itálii, to byl vynikající český malíř a ilustrátor, emigroval do Itálie, tady sa o něm moc neví. Ten inspiroval Miška a on zas mně. Byl pro mňa silný vzor právě v tem poetickém pojetí obrazu. On to tady všecko měl rád a bylo to cítit z jeho obrazů. Na Vojšicách u myslivecké chaty, kde sa každý rok scházáme s výtvarníkama na společné tvoření sme nechali postavit malý přístřešek s mozaiků „ Vojšická madona.“ Tu sme společně vytvořili na památku Miška. Aj nám ju farář vysvětil. Oslovuje mně ale také tvorba dalších malířů např. ruský malíř Marc Chagall, který žil v Paříži. U něho sa lidé vznášali, to už je na mňa moc, já to mám trochu jinak.

Čemu se věnujete víc, olejomalbě nebo litografii?

V poslední době dělám víc litografie. Nabízím službu výtvarníkom jako tiskař. Ale teď jsem hodně času věnoval tomu horňáckému kalendáři , každý obrázek dá práci tak 10 dnů. Tak už teho bylo tak moc, že teď bych zas radši maloval.

Kam chodíte pro nápady? Jak se stane, že se rozhodnete namalovat právě určitý motiv?

Ráno sa vzbudíte a už to je. Moja manželka píše divadelní scénáře,“ pozoruje“ život jinak jak já a my si to spolem povykládáme a vzájemně sa inspirujeme. Na dost motivů mňa navedla ona. Ale jinak je inspirace všady kolem. Například sem chodil roky kolem jednéj velkéj zdi tady v Hroznové Lhotě a majitelovi jsem říkal: „Jožko, já ti tady něco namaluju, ale eště nevím co…“ Dost dlúho sem o tem přemýšlal, co by tam mohlo byt namalované. A pak mně to blesklo v hlavě. Ta stěna si přeca pamatuje příjezd jedného z nejslavnějších sochařů Augusta Rodina do Hroznové Lhoty. To byl přeca jeden z nejvýznamnějších kunštýřů – sochařů po Michelangelovi, byl sem v Paříži v jeho muzeu a tam je spousta jeho soch, je to tam nádherné. A on tady u nás byl v roce 1902 na návštěvě u Uprky. Z Hodonína ho doprovázalo 15 bryček a velké banderium jezdců a tady ho vítali Joža Uprka, všecí lidé v krojoch, doprovázeli ho čeští malíři – Zdenka Braunerové a Alfons Mucha. A to byl velký Uprkův den a taky velký den pro Hroznovú Lhotu a lidi to ani neví. A ta stěna si to pamatuje, to byla stodola a u téj stěny byl vjezd do dědiny. Po dokončení téj nástěnnéj malby sme udělali takovů recesi – jak k nám jede Rodin! Kamarád z Bratislavy dovezl auto – veterána, v něm vezl Rodina a nejbližší doprovod, kluci jeli kolem něho na kolách v krojoch a dělali banderium. V autě seděl výtvarník, keramik Laďa Groš jako Rodin, kamarádi dělali Muchu s Mařatků a já sem byl Joža Uprka a tak sme sa tam vítali u teho obrazu na stěně. A u mě na dvoře sme udělali oslavu, protože k Uprkovému domu sa nikdo nedostane. Bylo u nás tak 100 lidí. Škoda, že sme nemohli k Uprkovému domu, ten je Jurkovičovo dílo. Kdyby sa dům opravil a byl přístupný veřejnosti měla by Lhota veliký poklad. Když sme slavili v roce 2002 stoleté výročí Rodinové návštěvy ve Lhotě, tak nám Rodina dělal Jura Slovák z Javorníka, moja žena s ním jako Zdenka Braunerová tancovala sedlácků. Rádi na to vzpomínáme.

No a až skončí ta výstava na Horňáckých slavnostech, co budete dělat dál?

Dostal jsem nabídku ilustrovat knížku, povídky a pověsti z Hluku. Bude tam asi 20 barevných ilustrací. Já mám nabídek spoustu a času málo. Mám dělat výstavu v Luhačovicích. Teď budeme slavit s kamarádama, malířama 20 roků našich společných setkání na Vojšicách na myslivecké chatě. Tam spolem každý rok okolo 1. mája tvoříme, malujeme, besedujeme, vykládáme si o umění. Aj sa někdy hádáme a pak zpíváme ! Budeme mět společnů výstavu na Panském dvoře ve Veselí, bude tam celé léto. A v listopadu mám výstavu v Hradišti. Moc neplánuju a furt je neco !!

A máte nějakou touhu namalovat právě něco, k čemu jste se ještě nedostal? Nebo vystavovat na určitém místě?

Já nejakú mimořádnoú touhu, co bych chtěl udělat, nemám. Žiju spíš tím, co život donese. Chtěl bych mět víc času na malování, ale to je asi boj každého, kdo neco tvoří a eště sa živí jinak. Chtěl jsem vystavovat v Praze a to sa mně letos splnilo. Na vernisáž došlo strašně moc lidí a kdyby to nebyla popeleční středa, eště by došlo víc. Ale možná budu vystavovat v Belgii – v Antverpách. Mám tam kamarádku, která byla na litografickém workshopu na Slovensku, tam sme sa seznámili. Ona když slavila šedesátiny, tak rozeslala šedesáti grafikům z celého světa šedesát měděných destiček na vytvoření grafiky a pak se jí vrátilo šedesát obrázků. A ona si řekla, že udělá výstavu v šedesáti zemích – nazvala to 60 x 60. Ona vlastně stejně jak Miško odešla studovat ze západu na východ – z Belgie na Slovensko k Albínu Brunovskému, to byl významný slovenský grafik. Proto sem jezdí, má tu kontakty, kamarády a umí slovensky ! Takže ta její výstava byla v Paříži, v New Yorku a v Hroznové Lhotě, tu sem zařídil já. Otvírali sme ju loni o velikonocách a ona přijela s rodinou k nám. Pořád mně zve vystavovat do Antverp. Tak to je takový můj další plán a sen.

Měl jsem výstavu aj v Chicagu, tam mám dvoch švagrů. Švagr Jožka je výborný lidový vypravěč, má nastudovaného Vaška Mlýnka v angličtině aj v polštině. A on mně zorganizoval výstavu a všechny litografie se prodaly.

A letos v létě bude tady v Hroznové Lhotě probíhat Mezinárodní sympozium plenéru a litografie. To založil Joža Uprka a Alois Kalvoda jako malování v plenéru. A letos po 100 letech tady bude podobná akce. Organizuje to hodonínská galerie výtvarných umění, umělci budů vyjíždět malovat do přírody, určitě aj na Horňácko a u mě v dílně bude vést tisk litografií Mikoláš Axmann , který je vynikající odborník na litografii a hlavně významný pedagog. Ze všeckých jejich děl, obrazů a grafik pak bude výstava v galerii v Hodoníně.

Máte nějaký obraz, který považujete za svůj „zlatý poklad“? Co se vám moc povedlo a máte z toho radost?

Mám portrét tří babiček v kostele a lidé mně říkají, že je to nejlepší obraz, jaký jsem kdy udělal. Je to obraz přes 20 roků starý a spousta lidí to chtěla kúpit, ale já to nemožu prodat. Výtvarník když něco udělá, tak je většinou nespokojený, dokud si k tomu obrazu nenajde cestu. A já jsem ji našel, ten obraz mám v obýváku a už bych chtěl, aby zostal v rodině.

Pane Pavlica, proč to všechno děláte? Co vám to dává, k čemu je to všecko dobré…?

Malířství dostává člověka do jiných krajin. Je to takové okno do jiného světa a ten svět si v tých obrazech dělám pěkný. O tem sa těžko mluví. Mně to pomáhá nedělat si starosti , nestěžovat si, že je to na světě těžké, ale radovat sa z obyčejných věcí a dělat si svět prostřednictvím obrázků krásný…A když vidím, že moje práce dělá radost lidem, pak mám radost aj já a dává to smysl. Jako výtvarník hledám harmonii v barvách a když se mně to daří, najdu harmonii aj v životě…Netoužím po žádné slávě, nepotřebuju být žádná hvězda. Když budu součástí nějakého „souhvězdí“, budu šťastný.